ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1046.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1046/2020-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. 10. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2020 č. j. 4 To 257/2020-303, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 2. 2020 č. j. 1 T 9/2020-286 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 27. 6. 2019 kolem 03.50 hod. při řízení svěřeného osobního automobilu zn. Citroen Jumper, r. z. XY, z majetku svého zaměstnavatele M. S., IČ XY, na silnici první třídy č. 23, během jízdy od XY ve směru na Jindřichův Hradec, asi 50 m před obcí XY na přímém a přehledném úseku komunikace v důsledku předchozí únavy usnul, takže se ani nemohl věnovat řízení vozidla a sledování situace v provozu, přejel přes levou polovinu vozovky do levého silničního příkopu, kde za jeho vnější hranou nejprve levou stranou vozidla tečně zachytil o vzrostlý strom a poté postupně narazil do dvou dalších stromů, a to čelně, přičemž jeho spolujezdkyně nezl. AAAAA (pseudonym), narozená XY, sedící bez připoutání na sedadle spolujezdce vedle řidiče, byla po nárazu do druhého ze stromů vymrštěna čelním oknem vozidla dopředu a při nárazu do třetího stromu se dostala mezi jeho kmen a konstrukci automobilu a v důsledku stištění hrudníku a znemožnění dýchacích pohybů došlo po několika minutách k jejímu udušení“. Za to soud uložil obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody ve výměře dvaceti dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Z podnětu následného odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 4 To 257/2020-303 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody ve výměře dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let a šesti měsíců, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku znovu i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný T. S. dovoláním. Uplatnil v něm důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl rozsudkem krajského soudu uložen daleko přísnější trest, než jak bývá v obdobných případech obvyklé. Míní, že se jedná o exemplární a prvoplánově odstrašující potrestání, které je zcela nepřiměřené povaze a závažnosti stíhaného skutku a které je neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, jak měl na mysli Ústavní soud například v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 463/97, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, sp. zn. I. ÚS4503/12 nebo sp. zn. I. ÚS 9/17. Obviněný je přesvědčen, že taková vada rozhodnutí plně odůvodňuje dovolací přezkum. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2020 č. j. 4 To 257/2020-303 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 16. 9. 2020 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Ten na něj zareagoval přípisem ze dne 30. 9. 2020 zaslaným prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V něm nejprve rekapituluje za co, a jak byl obviněný předchozími soudy odsouzen. Dále pak zmiňuje i obsah podaného dovolání. Vzápětí státní zástupce konstatuje, že vyslovené námitky pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. Poté vyjmenovává případy, které na obviněným zvolený dovolací důvod dopadají, popřípadě, kdy se lze v souvislosti s výrokem o trestu domáhat aplikace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Žádným takovým důvodem ale není výhrada ohledně údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Odvolací soud navíc své rozhodnutí, včetně názoru o příliš mírném trestu, který obviněnému původně uložil soud prvního stupně, řádně odůvodnil. Dovolatelův názor o nepřiměřeném, excesivním a tudíž nespravedlivém trestu tak postrádá jakýkoli reálný základ. Státní zástupce proto navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ vyplývající z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný T. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněnému uložen trest.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky, o něž obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod uplatněný důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž odkázal. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není .
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postihuje explicitně pouze dvě nejzávažnější vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jedno z těchto pochybení dovolatel napadenému rozsudku nevytkl a úspěšně ani vytýkat nemohl. Odsuzován byl za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od jednoho roku do šesti let. Pokud mu tedy krajský soud tento trest uložil ve výměře dvou let a šesti měsíců, evidentně se nejednalo o nezákonnou sankci ani co do druhu ani co do výměry. Pro úplnost lze dodat, že totéž platí i ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti v délce pěti let, jestliže podle §73 odst. 1 tr. zákoníku lze tuto sankci pachateli trestného činu uložit až na deset let.
V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit potud, že Nejvyšší soud může v daném ohledu do věci výjimečně zasáhnout tehdy, jestliže je pachateli trestného činu uložen trest extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a tudíž nespravedlivý. I on je totiž povinen řídit se při svém rozhodování zásadou přiměřenosti trestních sankcí, která má ústavní rozměr a která je předpokladem zachování jejich humánnosti a tím i obecných principů spravedlnosti (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Dané pravidlo se nicméně z povahy věci uplatní především tehdy, kdy byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Zejména u něj je třeba v každém konkrétním případě zvlášť pečlivě zkoumat, zda ústavním pořádkem předvídaný zásah do osobní svobody pachatele je ještě zásahem proporcionálním či nikoliv. Stejně bude nutno postupovat i u ostatních časově odstupňovaných trestních sankcí, které citelně dopadají na budoucí život pachatele, jako je trest vyhoštění, trest domácího vězení, trest zákazu činnosti, trest zákazu pobytu nebo trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, jsou-li tyto uloženy na nepřiměřeně dlouhou (extrémní) dobu.
Žádnou takovou vadu však výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu v předložené trestní věci evidentně nevykazuje. V případě uložení trestu odnětí svobody nespojeného s přímým výkonem vskutku o extrémně přísném postihu hovořit nelze. Obhajoba kromě toho vzala za svůj argumentační podklad pouze izolovanou část odůvodnění napadeného rozhodnutí a až na tomto půdorysu se dovolací senát pokusila přesvědčit, že odvolací soud v daném případě upřednostnil při ukládání údajně exemplárního trestu obviněnému hledisko generální prevence před individuální represí. Taková námitka však odporuje realitě, jak je patrno z bodů 13. 14. a 15. písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu. V těchto pasážích odvolací soud mimo jiné poukázal na setrvalou tendenci obviněného k řidičské nekázni a vyzdvihl i fatální a neodčinitelný následek, ve který vyústilo jeho poslední řidičské selhání. Pokud přistoupil k delší výměře trestu odnětí svobody a „prodloužení“ zkušební doby podmíněného odsouzení, učinil tak prioritně z toho důvodu, aby si sám obviněný uvědomil závažnost situace a pokud možno se napříště vyvaroval jednání spojeného s porušováním zákonných pravidel. Působení uloženého trestu nejen na obviněného, ale i na širší okolí, pak zmínil spíše na okraj, jako jakýsi dovětek k hlavním důvodům zpřísnění trestu. Na straně druhé nelze odvolacímu soudu v žádném případě vytknout, že v souvislosti s nově ukládaným trestem vyzdvihl i hledisko generální prevence, jelikož nekázeň mladých řidičů je faktorem, který bezpochyby negativně ovlivňuje míru nehodovosti v naší silniční dopravě. Souborně lze tedy uzavřít, že v dané věci obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí atakovány nebyly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Námitky obviněného T. S. ve svém souhrnu ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu