ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1063.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1063/2020- 400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného J. Ž. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, sp. zn. 22 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 22 T 1/2020, byl obviněný J. Ž. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 7. 2013 č.j. 52 Tm 3/2012-1970, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2013, odsouzen pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, tak:
dne 27. 7. 2018 v době od 17. 37 do 17. 39 hodin v XY, XY č.p. XY, na oddíle XY Věznice XY nejprve vešel do ložnice č. XY, kde zcela bezdůvodně fyzicky napadl, u stolu sedícího P. B., nar. XY, tak, že jej dlaní sevřenou v pěst udeřil do obličeje a v jeho bití pokračoval i poté, co se poškozený postavil a rukama si chránil obličej; následně z pokoje č. XY odešel a vrátil se po necelých deseti vteřinách se zbroušeným příborovým nožem o celkové délce 19 cm a délkou ostří 7 cm, kterým na poškozeného, stojícího uprostřed místnosti nejméně šestkrát zaútočil, kdy se jej snažil zasáhnout do oblasti břicha a horní části trupu, čemuž se poškozený bránil tím, že ustupoval do rohu místnosti ke kovové skříňce a patrové posteli, kdy si současně rukama kryl tělo, v důsledku čehož utrpěl dvě bodnořezné rány v horní třetině levé paže, délky asi 4 cm, a v krajině zevního kloubního hrbolu dolního konce levé pažní kosti, délky asi 2 cm, pronikající kůží a podkožím, přičemž vzhledem k charakteru napadení, použitému nástroji, oblastem těla, proti nimž byl útok veden a aktivní obraně poškozeného, jen dílem náhody, u něho nedošlo ke vzniku poranění mnohem závažnějších ve smyslu poranění hrudní stěny a s tím související vniknutí vzduchu a krve do pohrudničních dutin, případně poranění nitrohrudních orgánů jako je srdce, plíce s rizikem masivního krvácení, tedy poranění mající charakter poškození důležitého orgánu s ohrožením života poškozeného.
2. Za uvedený trestný čin uložil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci obviněnému podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5,5 let. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 22 T 1/2020, podali odvolání obviněný a krajský státní zástupce v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Krajský státní zástupce směřoval odvolání do výroku o trestu v neprospěch obviněného.
4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho naplnění dovozuje z toho, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na nesprávném hmotně právním posouzení, když soudům vytýká nesprávnou právní kvalifikaci posuzovaného jednání.
6. Podle dovolatele z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní kvalifikace tak, jak byla použita, byla správná a v souladu se zákonem. V této souvislosti odkazuje na intenzitu útoku a na to, že nelze učinit závěr, že měl v úmyslu dokonat zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví. Zdůrazňuje, že v útoku na poškozeného sám od sebe ustal, přičemž pokud by mu chtěl způsobit těžkou újmu na zdraví, pak by ve svém jednání jistě pokračoval. Vzhledem k intenzitě jednání má za to, že nemohl svým jednáním poškozenému způsobit následek těžké újmy na zdraví. V posuzované věci utrpěl totiž poškozený jen povrchová zranění, která svědčí spíše o malé intenzitě útoku. Jelikož útok nesměřoval vůči životně důležitým orgánům v intenzitě způsobilé vyvolat následek předpokládaný ustanovením §145 tr. zákoníku v souladu s §122 odst. 2 tr. zákoníku, nenaplňovalo jeho jednání zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu.
7. Následně obviněný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, ze kterého zmiňuje pasáž týkající se úmyslu pachatele pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Obdobně zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1517/2019 a sp. zn. 8 Tdo 1073/2014. Je proto přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení jeho jednání.
8. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ruší napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 22 T 1/2020, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
9. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 4. 9. 2020. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 794/2020 nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, následně uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Vyjadřuje názor, že se ze strany dovolatele jedná o shodné námitky, jež uplatnil v dřívějších fázích řízení a na které již dostatečně reagovaly soudy nižších stupňů. S argumentací soudů nižších stupňů zcela souhlasí.
10. Poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, týkající se následků bodných poranění v oblasti horní poloviny těla. Vzhledem ke způsobu útoku poškozenému nepochybně hrozilo i poranění velkých cév nebo žil na krku s masivním krvácením. Zdůrazňuje, že dovolatel atakoval poškozeného opakovaně, když tento intenzitu ran omezil aktivní obranou a pohybem vzad, čímž útok zmírnil. Podle státní zástupkyně je nepochybné, že jednání obviněného bylo způsobilé zapříčinit těžkou újmu na zdraví. Vyvozuje závěr, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo žádnou vadou, již by bylo nezbytné napravit cestou dovolání.
11. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Obviněný tedy namítá naplnění subjektivní stránky trestného činu (resp. pokusu), jehož spácháním byl uznán vinným. Zde je na místě zdůraznit, že otázka zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby a jako taková se týká hmotněprávního posouzení a je tudíž podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel předně poukazuje na nízkou intenzitu svého jednání, která podle jeho názoru nemohla zapříčinit újmu na zdraví poškozeného podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Z pohledu konkrétní dovolací argumentace je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se řádně a náležitým způsobem uvedený soud vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
18. Bez ohledu na uvedené, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k námitkám obviněného vyjádřit. Obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
19. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
20. Zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, když se však nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b)]. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1372/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014), když je také třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964).
21. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterými je vázán. Především je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 14. – 15. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11. usnesení soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.
22. Bez ohledu na tento naznačený závěr je nezbytné uvést, že pokud se pachatel, tak jako v posuzovaném případě, nepřizná, že jeho úmysl směřoval k pokusu způsobit následek spočívající v těžké újmě na zdraví, je třeba na formu zavinění usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. V tomto směru je třeba zdůraznit, že byť obviněný namítá, že jeho jednání nesměřovalo vůči životně důležitým orgánům a nebylo vedeno takovou intenzitou, aby svým jednáním mohl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, tak nelze opomenout, že obviněný poškozeného nejprve udeřil dlaní sevřenou v pěst do obličeje, přičemž v úderech pokračoval i poté, co si poškozený chránil obličej. Následně v útoku přestal, opustil pokoj č. XY, tedy měl jistý časový úsek k tomu, aby své jednání korigoval, ovšem ve skutečnosti ve svém jednání vůči poškozenému chtěl pokračovat, když si vzal nůž a do pokoje č. XY se vrátil a na poškozeného opakovaně (nejméně šestkrát) tímto nožem zaútočil. Lze mít za to, že pokud by dovolatel nechtěl poškozenému způsobit vážná zranění, která by odpovídala těžké újmě na zdraví, nešel by si pro nůž, tedy neopatřil by si zbraň, kterou mohl svůj útok učinit výrazně razantnější a nezaútočil by tímto na poškozeného opakovaně a svůj útok by cíleně nevedl na oblast břicha, trupu a krku poškozeného. Na tomto místě nelze souhlasit s argumentací dovolatele, že nemířil na životně důležité orgány poškozeného, když v oblasti hrudníku jsou umístěny plíce a srdce. I laik si je vědom toho, kde se tyto orgány nachází a skutečnosti, že jejich poranění může být život ohrožující. Stejně tak v oblasti břicha se nacházejí životně důležité orgány, jejichž poranění představuje poranění důležitého orgánu (např. žaludku, střev) a zároveň může vést k ohrožení života poškozeného. Stejně tak krk je částí lidského těla, kde se nachází životně důležité orgány a velké cévy, jejichž poškození může mít fatální následky. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství pak vyplývá (viz č. l. 154), že při útoku nožem na oblast hrudníku a krku, hrozí vznik takových zranění, která mají charakter poškození důležitého orgánu s ohrožením života poškozeného. Současně nelze pominout, že podle znalce byl útok obviněného veden střední intenzitou (nikoliv údery malé intenzity, jak uvádí dovolatel) a opakovaně, když ke vzniku závažnějších zranění nedošlo pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného. Z těchto zjištěných skutečností lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, a proto lze uzavřít, že v daném případě lze úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví u poškozeného dovodit ze způsobu vedení útoku (nejprve opakované údery pěstí, a následně opakované útoky nožem), intenzity útoku (střední), z míst zásahu na těle (břicho, horní část trupu) a z okolností na straně poškozeného (k závažnějším důsledkům jednání obviněného nedošlo pouze v důsledku obrany poškozeného – kryl si hlavu a ustupoval směrem dozadu). Pokud dovolatel s odkazem na rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 Tdo 1517/2019 a sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, s odkazem na intenzitu útoku a způsob tohoto ataku namítá, že v posuzovaném jednání nelze spatřovat úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, tak je naopak z uvedených skutečností zřejmé, že obviněný chtěl svým jednáním poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, když jednal shora popsaným způsobem. V jednání obviněného lze proto shledat přímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
23. Obviněný dále namítá, že ve svém jednání sám od sebe ustal, a současně dodává, že pokud by bylo jeho záměrem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, tak by pokračoval. Na tomto místě je však nutno akcentovat, že bez ohledu na ukončené jednání, jeho útoky byly způsobilé přivodit poškozenému zranění podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Zde je ovšem nezbytné uvést, že tento závažný následek nenastal pouze díky obraně poškozeného, nikoliv díky zanechání jednání ze strany obviněného. Skutečnost, že dovolatel v útoku ustal, má v posuzovaném případě vliv pouze na to, že na jeho jednání soud nahlíží jako na tzv. ukončený pokus.
24. V souvislosti s námitkou dovolatele týkající se intenzity jeho jednání, která podle jeho názoru nepostačovala ke způsobení následku těžkého ublížení na zdraví, je třeba uvést následující. Byť obviněný ve svém dovolání argumentuje intenzitou malou, tak znalec zhodnotil intenzitu vedení ran jako střední (viz znalecký posudek na č. l. 153). Z tohoto pohledu se fakticky jedná o námitku do skutkových zjištění, neboť ze závěru znaleckého posudku zjevně vyplývá odlišné hodnocení intenzity jednání obviněného. Z tohoto důvodu je argumentace obviněného rozhodnutím ve věci sp. zn. 8 Tdo 1417/2014 nepřiléhavá.
25. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
26. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu