ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1066.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1066/2020- 1177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovoláních obviněných J. H. , nar. XY v XY, bytem XY a R. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 18/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019, byli obvinění J. H. a R. K. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ obvinění J. H. a R. K. společně po předchozí domluvě v úmyslu získat finanční prostředky ve výši nejméně 5.000.000 Kč pro obviněnou společnost H. G., která v předmětné době nebyla s to hradit své závazky řádně a včas, a taktéž pro obviněného J. H., který obviněnou H. G. nadále ovládal a řídil tím způsobem, že od poškozené společnosti S., IČO XY, se sídlem XY, od níž měli na základě jednání přislíbeno poskytnutí zápůjčky za splnění podmínky, že bude poskytnuto náležité zajištění formou ručení prosperující a bonitní společností, což bylo obviněným známo, využili skutečnosti, že obviněný R. K. byl jedním z jednatelů společnosti S. A., IČO XY, se sídlem XY, a na schůzce dne 15. 12. 2015, ke které došlo na přesně nezjištěném místě v Mladé Boleslavi, obviněný J. H. jako zapsaný jednatel obviněné H. G. současně vybaven generální plnou mocí od v té době ještě nezapsaného jednatele této společnosti V. R., spolu s obviněným R. K. předložili, za účelem splnění dříve prezentované podmínky ručitelské prohlášení, jehož návrh připravený M. B. předtím obdrželi od J. V., a který před samotným jednáním u podpisové doložky opatřili barevnými elektrografickými kopiemi podpisů obviněného R. K. a P. K. B., tedy jednatelů S. A., přičemž přítomný zplnomocněný zástupce S. J. V., neměl o pravosti podpisů jednatelů na ručitelském prohlášení pochybnosti, s ohledem na přítomnost jednoho z jednatelů ručitelky, obviněného R. K., který nadto prvou stranu ručitelského prohlášení na místě podepsal, načež s ohledem na poskytnutí požadovaného jištění, došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi zapůjčitelkou, poškozenou S. a vydlužitelkou, obviněnou H. G. a poskytnutí zápůjčky ve výši 5.000.000 Kč připsané dne 16. 12. 2015 na účet obviněné H. G. vedený u Komerční banky a.s., číslo XY, kdy tímto jednáním způsobili poškozené společnosti S. škodu ve výši 5.000.000 Kč.“
Za výše uvedený zločin byl obviněný J. H. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, z něhož byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 1 T 146/2016, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 5 (pěti) let.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č. j. 1 T 146/2016-61, ze dne 28. 4. 2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný R. K. byl za výše uvedený zločin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a R. K. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit majetkovou škodu poškozené S., IČO XY, se sídlem XY, ve výši 5.000.000 Kč.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné H. G.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019, podali obvinění J. H., R. K. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, podal následně obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že odvolací soud, stejně tak soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudily, když na skutkový stav zjištěný soudy uplatnily vadné ustanovení hmotného práva. Doplňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy, anebo nenaplňuje znaky trestného činu žádného. Uvádí, že v projednávané věci neexistuje žádná osoba, která by byla uvedena v omyl, a proto nemohlo dojít k naplnění podstaty trestného činu podvodu. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v omyl byl uveden V. Pro takový závěr ale dle obviněného nesvědčí jediný důkaz. Naopak mnoho důkazů svědčí o opaku. Pokud obhájci navrhovali, aby byla předložena plná moc V., opravňující jej k jednání za poškozenou, tento důkaz proveden nebyl. Musí být tedy vycházeno z toho, že taková plná moc nikdy neexistovala, a je to logické, neboť pokud by existovala, podepsal by smluvní dokumentaci V. Právně je tak V. zcela bez vztahu k právnické osobě – poškozené, a tedy závěr soudů o tom, že byla poškozená uvedena v omyl, je zcela nesprávný a v rozporu s hmotným právem i s obsahem spisového materiálu. Namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně není explicitně uvedeno, kdo koho uvedl v omyl. Z pečlivého prostudování textu rozsudku lze vysledovat, že soud prvního stupně má za to, že měl být uveden v omyl V. na jednání s obviněnými dne 15. 12. 2015. Souhlasí se státním zástupce, resp. s jeho tvrzením obsaženým v obžalobě, že jedním ze stěžejních důkazů, jenž mohl přispět k objasnění věci, měl být výslech V., který fakticky dojednával za poškozenou smlouvu o zápůjčce, uzavřenou současně s ručitelským prohlášením. Bohužel tento svědek nebyl slyšen v žádném procesním postavení v této věci. Závěr soudů o tom, že byl V. uveden v omyl, vykazuje dle obviněného hned dvě pochybení. Jednak je zcela spekulativní, neboť V. nebyl nikdy slyšen v žádném procesním postavení a není možné dovodit, že byl uveden v omyl. Těžko může soud dovozovat, jaké byly myšlenkové pochody p. V., jakým způsobem proběhly schůzky a co na nich bylo dohodnuto. Za druhé potom nebylo prokázáno, že V. byl oprávněn, jakkoli za právnickou osobu – poškozenou jednat. Nebyl ani zaměstnancem, ani osobou oprávněnou k učinění úkonu za právnickou osobu, ani statutárním orgánem, ani zplnomocněnou osobou. Právně tak byl zcela bez vztahu k právnické osobě a proto nemohla být poškozená uvedena v omyl. Z výše uvedeného vyplývá, že nemohla být popsaným skutkem naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť schází minimálně uvedení poškozené v omyl.
V další části svého dovolání obviněný vytýká extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Cituje část skutkové věty a odmítá zjištění, podle kterého měli obvinění v úmyslu získat finanční prostředky ve výši nejméně 5.000.000 Kč, neboť zápůjčka byla získána přesně ve výši 5 mil. Kč a byla částečně uhrazena. Proto „není žádné nejméně“. Dále cituje část skutkové věty, podle které obviněná H. G. nebyla v předmětné době „s to hradit své závazky řádně a včas“ a na základě vlastních skutkových hodnocení tvrdí, že takováto situace společnosti H. G. z žádného důkazu nevyplývá. Současně ovšem uvádí, že potřeba zápůjčky byla způsobena přechodným nedostatkem cashflow. Argumentaci soudu přitom interpretuje tak, že obvinění chtěli zápůjčku vrátit, ale budoucí negativní vývoj společnosti toto neumožnil. Obdobně odmítá skutkové zjištění, podle kterého měly být finanční prostředky získány i pro obviněného. Označuje toto tvrzení za přepis spekulace policejního orgánu a státního zástupce a trvá na tom, že finanční prostředky byly použity výhradně na úhradu mezd pracovníků společnosti H. G. Dále cituje některé pasáže z odůvodnění soudních rozhodnutí a polemizuje s nimi. Především odmítá skutková zjištění týkající se absence podpisu P. K. B. na ručitelském prohlášení a vytýká, že se soud spokojil pouze s částí její výpovědi, podle které ručitelské prohlášení nepodepsala. Pominul však další část této výpovědi, ve které uvedla, že často podepisovala smluvní dokumenty připojením elektrografické kopie podpisu. Polemizuje i se zjištěním o zfalšování podpisu B., když uvádí, že elektrografický přenos podpisu z jiné listiny nijak neprokazuje jeho zfalšování, a označuje takovou dedukci za absurdní. Opakuje, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, kdo kopii podpisu zkopíroval. Zároveň odmítá tvrzení, že by elektrografickou kopii podpisu připojil on sám. Tato skutečnost nevyplývá z žádného z provedených důkazů a jedná se proto o pouhou spekulaci. Opakuje též námitky týkající se neprokázaného zplnomocnění J. V. a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu namítá, že k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo před podpisem smlouvy o zápůjčce.
S ohledem na shora uplatněné námitky obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, resp. Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019, neboť s ohledem na podané dovolání a v něm obsažené a podrobně zdůvodněné dovolací námitky, je v tomto případě namístě přerušit výkon stanoveného trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o dovolání. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019 zruší dle §265k odst. 1 tr. ř. a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudku soudu druhého stupně vyčítá zejména to, že v něm učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy předně v tom, že byl shledán vinným z opatření kopií podpisů na ručitelském prohlášení, aniž by takové zjištění bylo podpořeno byť jediným provedeným důkazem. Pokud jde o podpis druhé jednatelky společnosti, P. K. B., zde se soud spokojil pouze s výpovědí této jednatelky, která uvedla, že ručitelské prohlášení nepodepsala. I pokud obviněný opomene to, že soud vyvodil skutková zjištění výlučně z jedné svědecké výpovědi, tedy vzal za prokázané, že B. svůj podpis na ručitelské prohlášení nepřipojila prostě proto, že to tvrdí, pak veškerou logiku popírá to, že pokud podle soudu podpis nepřipojila B., musel její podpis na listinu připojit obviněný. Ten v tomto analytickém postupu soudu neshledává žádnou příčinnou souvislost. Zaprvé totiž nebylo prokázáno, že by podpis skutečně připojila B., a dále z toho, že podpis na listinu nepřipojila, nelze vyvodit, že jej musel připojit obviněný. Ten přeci nebyl a není jedinou osobou, která mohla mít elektrografickou kopii podpisu B. k dispozici, když tato připojovala jako jednatelka společnosti svůj podpis téměř na každou listinu. Ostatně obviněný uvedl, že v okamžiku, kdy mu bylo ručitelské prohlášení předloženo k podpisu, se na něm podpis B. již nacházel. Za situace, kdy nejen není nijak prokázáno, resp. nebyly vyvráceny důvodné pochybnosti o tom, že ručitelské prohlášení nepodepsala B., nadto nebylo nijak prokázáno, že tento podpis na listinu připojil právě obviněný, jsou skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudu jednoduše ze žádného provedeného důkazu nevyplývají. K výše uvedenému dodává, že elektrografický přenos z jiné listiny nijak neprokazuje jeho zfalšování, taková dedukce je absurdní, neboť elektrografická kopie podpisu nemůže vzniknout jinak, než jeho přenosem z jiné listiny.
Stejná situace platí i v případě podpisu obviněného na ručitelském prohlášení, když popřel, že by na prohlášení připojil svůj podpis, resp. elektrografickou kopii svého podpisu. Pouze uvedl, že se na první stranu listiny parafoval, a to za účelem potvrzení své účasti na schůzce, odmítl však, že by připojil podpis na druhou stranu prohlášení do kolonky pro podpis. I v tomto případě je proto nutno konstatovat, že soud svůj skutkový závěr o tom, že svůj podpis na listinu připojil obviněný, neopřel o žádné důkazy, a skutkové hodnocení je tak i v tomto případě v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K výše uvedenému dodává, že i kdyby byl tento skutkový závěr soudu založený na skutečnosti, nenaplnil by skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Podepsáním ručitelského prohlášení by toliko stvrdil vůli společnosti ručit za závazek společnosti zaplatit zapůjčených 5.000.000 Kč. Podpisem ručitelského prohlášení by se nedopustil ničeho protiprávního, natož trestného a rozhodně by zaručením se neuvedl jiného v omyl, neboť v případě podepsání ručitelského prohlášení zkrátka měl v úmyslu se za dluh zaručit. Nebylo vlastně ani nikým tvrzeno, že by obviněný vůbec sdělil V. cokoli, čím by ho vůbec mohl uvést v omyl.
Poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a dodává, že i kdyby podepsal ručitelské prohlášení, a to i řádně, s vědomím, že toto nebude mít zamýšlené účinky, nejednalo by se samo o sobě o uvedení v omyl ve smyslu trestního práva. Společnosti S. nic nebránilo a nebrání v tom, aby svůj případný nárok proti obviněnému uplatnila prostředky občanského práva, pokud lze dosáhnout uspokojení a řešení věci prostředky občanského práva, což v daném případě zjevně lze, a přesto je věc řešena trestním právem, tak dochází k hrubému porušení zásady subsidiarity trestní represe, která je v daném případě aplikována v soukromoprávních poměrech, kde jí to nepřísluší.
Další námitka obviněného směřuje k právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Mezi znaky spolupachatelství patří spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob a úmysl k tomu směřující. U obviněného však nebylo v rámci trestního řízení prokázáno naplnění ani jednoho z těchto znaků. Ten se totiž nejen nepodílel svým jednáním na spáchání trestného činu, neboť neobohatil sebe nebo jiného tím, že by uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, nebo zamlčel podstatné skutečnosti tak, jak vyžaduje ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž je viněn pouze z podpisu ručitelského prohlášení. Úmysl u spolupachatelů se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale musí zahrnovat také spáchání trestného činu společným jednáním. Je zřejmé, že v tomto případě absentuje subjektivní podmínka spolupachatelství. V průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu spáchat trestnou činnost, tj. obohacovat sebe nebo jiného uváděním někoho v omyl. Ostatně k tomu, aby uvedl V. v omyl za účelem obohacení spoluobviněného H., neměl a nemá žádný motiv. A na tom nemůže ničeho změnit ani fabulace uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, podle které obviněný snad mohl mít přislíbenou od obviněného H. provizi za pomoc. Tuto myšlenku soud dovodil rovněž bez jakéhokoliv důkazu.
Obviněný považuje za nelogický soudem tvrzený motiv i v jiných aspektech, když soud prvního stupně uvedl, že: „ Transakce byla nepochybně i v zájmu obviněného K. Ten odpovídal společnosti S. A. mimo jiné za to, že zajistí agenturní zaměstnance. Je logické, že pokud hrozilo, že najednou vypadne několik desítek možná stovek zaměstnanců z důvodu neuhrazení mzdy, postihne to nejen pracovní agenturu, ale také jeho zaměstnavatele, potažmo ŠKODA Auto s.r.o., tedy klíčového partnera S. A. Je tak představitelné a logické, že obviněný K. svolil k tomu, aby byl aktuální problém vyřešen zápůjčkou a fiktivním ručením.“ Tento závěr soudu postrádá jakýkoli rozumný smysl. Obviněný by měl v případě, že by mu hrozil výpadek zaměstnanců z důvodu platební neschopnosti pracovní agentury, jistě mnoho jiných, a nutno podotknout, že zákonných řešení. V takovém případě by mohl krizi překlenout vyplacením zaměstnanců z vlastních prostředků. Popírá tak, že by ho v případě rizika výpadku pracovní síly napadla taková hloupost, jakou bezesporu spáchání podvodu s horní hranicí trestní sazby deset let je. Je proto absurdní, aby byl označen za spolupachatele trestného činu podvodu, když tento nejen, že se žádným způsobem neobohatil a ani prokazatelně neměl v úmyslu obohatit se, nýbrž poté, co se dozvěděl o tom, že trestný čin podvodu v souvislosti s ručitelským prohlášením mohl být spáchán, tyto informace neodkladně oznámil orgánům činným v trestním řízení formou trestního oznámení.
Závěrem svého dovolání obviněný znovu shrnul dovolací námitky a uzavřel, že postup soudů je v přímém rozporu jak se zásadou in dubio pro reo, tak se zásadou presumce neviny, což ve svém důsledku porušuje i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené navrhl aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, resp. Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019, neboť s ohledem na podané dovolání a v něm obsažené a podrobně zdůvodněné dovolací námitky, je v tomto případě namístě přerušit výkon stanoveného trestu odnětí svobody obviněného do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 12 To 66/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 18/2019 zruší dle §265k odst. 1 tr. ř. a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných J. H. a R. K. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolání obviněného H. uvedl, že tento podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítl, že skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Uvedl, že v dané věci neexistuje žádná osoba, která by byla uvedena v omyl. Pro závěr soudů obou stupňů, že takovou osobou byl V., nesvědčí jediný důkaz, naopak mnoho důkazů svědčí o opaku. Současně uvádí, že V. fakticky dojednával dne 15. 12. 2015 za poškozenou společnost smlouvu o zápůjčce, nebyl však vyslechnut v žádném procesním postavení v této trestní věci. Opakuje, že nebylo prokázáno, že by V. byl jakkoli oprávněn za poškozenou jednat, neboť k ní nebyl v žádném vztahu, proto nemohla být poškozená právnická osoba uvedena v omyl, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Dále vytýká extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, podle které takovýto nesoulad může založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem cituje části skutkových vět a některé pasáže z odůvodnění soudních rozhodnutí a polemizuje s nimi.
V případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného uvedením v omyl nebo využitím omylu právnické osoby je z hlediska odlišení takovéhoto jednání od jiného trestného činu nebo od jednání beztrestného podstatná existence fyzické osoby, která v omylu vyvolaném nebo využitém pachatelem provedla majetkovou dispozici ke škodě právnické osoby. Podle názoru státního zástupce by skutková podstata trestného činu podvodu byla naplněna i v případě, že by právnická osoba byla uvedena v omyl prostřednictvím uvedení v omyl osoby fyzické, která poškozenou právnickou osobu fakticky obchodně vedla a rozhodovala o dispozicích s jejím majetkem, neměla k ní však nějaký konkrétní formálně dokonalý právní vztah, na jehož základě by byla oprávněna za právnickou osobu jednat. V daném případě ovšem takováto situace nenastala, když dovolatel svoje tvrzení o neexistenci fyzické osoby uvedené v omyl dovozuje pouze ze skutečnosti, že orgány činnými v trestním řízení nebylo opatřeno písemné vyhotovení plné moci opravňující V. k jednání za společnost S. Postavení J. V. v uvedené společnosti ovšem bylo dostatečně objasněno jinými důkazními prostředky (v tomto směru odkazuje zejména na body 17. – 20. rozhodnutí odvolacího soudu). I podle zjištění nalézacího soudu v bodě 72. svého rozhodnutí, byl J. V., který byl přítomný na jednání dne 15. 12. 2015, zplnomocněným zástupcem společnosti S. (jednatelka této společnosti, jeho manželka E. V. mu udělila generální plnou moc).
Rovněž i veškeré další námitky obviněného H. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Je skutečností, že dovolatel v souvislosti s těmito skutkovými námitkami učinil součástí dovolání námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by v obecné rovině mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Z konkrétního obsahu jeho námitek však existence takovéhoto rozporu v žádném případě nevyplývá. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde pouze v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Existenci takovéto vady však dovolatel nevytýká, když se domáhá pouze toho, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
Pro úplnost státní zástupce dodává, že mnohé námitky jsou i z věcného hlediska bezpředmětné. Z hlediska právní kvalifikace skutku je rozhodné ve skutkové větě uvedené zjištění o způsobení škody ve výši 5.000.000 Kč a je bez významu, zda obvinění někdy v minulosti uvažovali o získání vyšší částky. Dále je z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu, zda vylákaných finančních prostředků bylo použito též pro osobní potřebu obviněného nebo výlučně pro zachování chodu s ním spojené obchodní společnosti. Co se námitek ohledně podpisu B. na ručitelském prohlášení týče, tato kategoricky uvedla, že předmětné ručitelské prohlášení nepodepsala a že podle interních firemních předpisů ani nebyla oprávněna takovýto druh závazku podepsat. Není tedy jasné, k čemu směřují výklady dovolatele o tom, že v jiných případech svědkyně smluvní dokumenty formou připojení elektrografické kopie podpisu podepisovala. Logiku postrádají i námitky týkající se charakteru podpisů zfalšovaných cestou opatření listiny elektrografickými kopiemi podpisů, když část tvrzení dovolatele by bylo možno interpretovat tak, že falešný podpis určité osoby na nějaké listině vyhotovený tak, že je za použití technických prostředků bez jejího vědomí přenesen pravý podpis z jiné listiny, se stává pravým podpisem této osoby. Jisté racionální jádro mají pouze námitky týkající se časové souslednosti podepsání ručitelského závazku a smlouvy o zápůjčce. Údaje uvedené v závěru bodu 74. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu lze skutečně interpretovat tak, že smlouva o zápůjčce byla podepsána před podpisem ručitelského prohlášení.
Námitky obviněného J. H. směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tř. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Pokud jde o obviněného R. K., ten podal dovolání taktéž s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu deklaruje svoji vědomost skutečnosti, že dovoláním se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění. Současně však vytýká, že v soudních rozhodnutích učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ze které obsáhle cituje, lze pod uvedený dovolací důvod subsumovat. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními provedenými důkazy spatřuje v tom, že byl shledán vinným z opatření kopií podpisů na ručitelském prohlášení, aniž by takové zjištění bylo podpořeno jediným provedeným důkazem. Obviněný odmítá též skutkové zjištění, podle kterého na prohlášení do kolonky pro podpis připojil svůj podpis, resp. jeho elektrografickou kopii. Kromě toho namítá, že by se podpisem prohlášení nedopustil ničeho protiprávního, stvrdil by toliko vůli společnosti S. A., ručit za závazek společnosti H. G. Dále tvrdí, že u něho nebylo prokázáno naplnění ani jednoho ze znaků spolupachatelství, a že se nedopustil žádného jednání popsaného v §209 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu páchat trestnou činnost. K tomu, aby uvedl v omyl V. za účelem obohacení spoluobviněného H., neměl totiž žádný motiv.
Z výše uvedené rekapitulace dovolacích námitek obviněného K. je zřejmé, že značná část těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými odmítá skutkové zjištění, podle kterého předmětné ručitelské prohlášení opatřil elektrografickými kopiemi podpisu B. a svého vlastního podpisu. Takovými námitkami dovolatel nevytýká nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a zákonnými znaky trestného činu podvodu, ale odmítá podstatnou část skutkových zjištění v tzv. skutkové větě uvedených. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde pouze v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Existenci takovéto vady však dovolatel nevytýká, když se domáhá pouze toho, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, zejména aby nevěřily výpovědi svědkyně B. a naopak aby akceptovaly obhajobu dovolatele prezentovanou (poté, kdy nejprve opakovaně odepřel k věci vypovídat) u hlavního líčení. Bezpředmětný z hlediska formálně deklarovaného dovolacího důvodu je též odkaz obviněného na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.
Se značnou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, podle které dovolatel, i kdyby k listině skutečně připojil elektrografickou kopii svého podpisu, nemohl takovým jednáním nikoho uvést v omyl. K tomu státní zástupce uvádí, že těžiště podvodného jednání spočívalo především v tom, že s obviněným H. opatřili ručitelské prohlášení falešným podpisem B. Tímto jednáním poté vyvolali v J. V. představu, že za zápůjčku ručí společnost S. A. I samotné připojení podpisu obviněného K. k ručitelskému prohlášení je třeba považovat za relevantní, neboť nepochybně přispělo k vyvolání neodpovídající představy, tj. omylu, o vzniku z právního hlediska perfektního ručitelského závazku.
V rámci námitek týkajících se spolupachatelství dovolatel uvádí některé v obecné rovině zajisté správné výklady týkající se zákonem a judikaturou vymezených znaků spolupachatelství. Fakticky však nevytýká absenci těchto znaků, ale odmítá a ignoruje skutková zjištění soudy učiněná a svoje jednání opět omezuje na podpis ručitelského prohlášení. Státní zástupce proto konstatuje pouze tolik, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Šlo o společné jednání dvou pachatelů, při kterém svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Také námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe jsou uplatněny poněkud rozporně, neboť o uplatnění této zásady (§12 odst. 2 tr. ř.) lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu. Dovolatel však v dalších částech svého opravného prostředku odmítá, že by se dopustil jakékoli trestné činnosti. Státní zástupce proto konstatuje k uplatněným námitkám pouze tolik, že dovolatel vychází z nesprávné představy, podle které možnost použití prostředků práva civilního k ochraně práv poškozeného bez dalšího vylučuje použití prostředků práva trestního. Majetkový trestný čin, tedy i trestný čin podvodu, ovšem může být spáchán i v rámci občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů, přičemž podvodné vylákání finančních prostředků formou půjčky je typickým případem takového trestného činu. Dovolatelem zdůrazňovaná možnost společnosti S. podat civilní žalobu na zaplacení částky 5.000.000 Kč nebyla v žádném případě důvodem k tomu, aby s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyla uplatněna trestní represe. Spáchání trestného činu podvodu není vyloučeno okolností, že poškozený při zachování větší obezřetnosti mohl zjistit skutečný stav věci a omylu se vyvarovat. V daném případě však dost dobře nelze o nedostatku obezřetnosti na straně poškozeného hovořit. Stěží lze po účastníkovi občanskoprávního vztahu požadovat, aby apriorně pochyboval o pravosti podpisu na listině týkající se nějakého právního úkonu, pokud podpis nebyl učiněn v jeho přítomnosti nebo není opatřen ověřovací doložkou.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že dovolací námitky obviněného R. K., pokud je vůbec lze alespoň zčásti obsahově podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění J. H. a R. K. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný J. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného H., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (když konkrétně zpochybňoval závěry soudů o tom, že by V. byl uveden v omyl, jelikož v projednávané věci neexistuje žádná osoba, která by byla uvedena v omyl) a dále vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména nepředložení plné moc V., opravňující jej k jednání za poškozenou společnost a neprovedení jeho výslechu v žádném procesním postavení) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se výše zmíněnými námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s výše zmíněnou námitkou týkající se uvedení V. v omyl, potažmo absence osoby uvedené v omyl, se vypořádal Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí (str. 22), v němž uvedl, že ve společnosti S. byla v předmětné době jedinou jednatelkou oprávněnou za společnost jednat samostatně E. V. Fakticky však společnost ovládal její manžel J. V., jemuž udělila k zastupování společnosti generální plnou moc. Toto zjištění potvrzuje jak výpověď svědka P., externího účetního, tak výpověď svědka B., který potvrdil, že jej V. oslovil, aby připravil dokumenty týkající se zápůjčky společnosti H. G. Je zjevné, že právě V. je osobou, která trvala na ručení předmětné zápůjčky solidním věrohodným subjektem, a která byla uvedena v omyl. Námitky obviněného H. lze proto považovat za námitky směřující primárně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
V další části svého dovolání obviněný H. vytýká extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Postupuje v podstatě tak, že v dovolání cituje některé části skutkové věty, případně některé pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, a proti nim klade vlastní skutková tvrzení a hodnocení. Existenci tzv. extrémního rozporu ovšem v žádném případě nelze dovozovat ze skutečnosti, že obviněný hodnotí provedené důkazy s jiným výsledkem nežli soudy. Z konkrétního obsahu jeho námitek tudíž existence vytýkaného extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy v žádném případě nevyplývá. K těmto níže podrobně rozvedeným námitkám lze odkázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný odmítl zejména zjištění, podle kterého měl se spoluobviněným K. v úmyslu získat finanční prostředky ve výši nejméně 5.000.000 Kč, neboť zápůjčka byla získána přesně ve výši 5 mil. Kč a byla částečně uhrazena. Státní zástupce zde uvedl, že z hlediska právní kvalifikace skutku je rozhodné ve skutkové větě uvedené zjištění o způsobení škody ve výši 5.000.000 Kč, když k získání právě této částky jednání obviněných směřovalo. Dále cituje část skutkové věty, podle které společnost H. G. nebyla v předmětné době „s to hradit své závazky řádně a včas“ a tvrdí, že takováto situace z žádného důkazu nevyplývá. Také ovšem uvádí, že potřeba zápůjčky byla způsobena přechodným nedostatkem cashflow. Pokud tedy obviněný hovoří o nedostatku cashflow, pak tím vlastně tvrdí totéž, co je uvedeno ve skutkové větě, tj. že společnost neměla dostatečné finanční prostředky k úhradě svých závazků. Obdobně odmítá skutkové zjištění, podle kterého měly být finanční prostředky získány i pro něj. Jak uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu, zda vylákaných finančních prostředků bylo použito též pro osobní potřebu obviněného nebo výlučně pro zachování chodu s ním spojené obchodní společnosti. A posledně s odkazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu namítá, že k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo před podpisem smlouvy o zápůjčce. K této námitce je třeba uvést, že smlouva o zápůjčce byla fakticky podepsána ještě před podpisem ručitelského prohlášení, k uvolnění finančních prostředků ovšem došlo až po podpisu tohoto prohlášení. Ani tyto námitky tedy nemají dopad na právní kvalifikaci skutku, neboť nejde o případ, kdy by pachatel jednal podvodně až poté, kdy již byla provedena majetková dispozice zmenšující majetek poškozeného.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněných J. H. a R. K. jako spolupachatelů zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, kdy spáchání trestné činnosti obviněnými není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu.
Soudy mají po provedeném dokazování za prokázané okolnosti rozhodovacích procesů v jednotlivých dotčených obchodních společnostech. Ve společnosti H. G. byl obviněný H. formálně zapsaným jednatelem. Je nepochybné a vyplývá tak i z výpovědi svědkyně I. a svědka P., že byl hlavním hybatelem této společnosti a její ovládací osobou. Faktický vliv a klíčové postavení obviněného ve společnosti potvrzují i další výpovědi svědků K., R. a P. Ve společnosti S. byla v předmětné době jedinou jednatelkou E. V. Fakticky však společnost ovládal její manžel J. V., jemuž udělila k zastupování společnosti generální plnou moc. Dle vyjádření svědků P., B. a V. to byl právě on, kdo rozhodoval o směřování společnosti, o jejích investicích či nakládání se ziskem. Závěr o postavení V. jako zplnomocněného zástupce společnosti S. tedy nebyl v žádném, natož obviněným H. tvrzeném extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pro úplnost je třeba zmínit, že svědecký výslech V. v trestním řízení nebyl objektivně možný, když jmenovaný dne 22. 11. 2018 zemřel a již před tím jeho zdravotní stav vyvolaný zejména mozkovou příhodou provedení výslechu zcela vylučoval. Nicméně i přes výše uvedené zde není dán stav důkazní nouze, rozhodné skutečnosti byly zjišťovány z důkazů, které ve věci realizovány byly, a to řádným procesním způsobem. Těmito vedle výpovědí svědků V. a B. a vedle významných listinných důkazů, zejména smlouvy o zápůjčce a ručitelského prohlášení, jsou též další svědecké výpovědi, především P. K. B., A. P., V. R., R. P. a K. I. Po provedeném dokazování nemají soudy žádné pochybnosti ani o řídících procesech ve společnosti S. A. Jednateli této společnosti byli obviněný R. K. a svědkyně B. Dle společenské smlouvy mohli jednatelské oprávnění vykonávat toliko společně. Dle interního předpisu však nebyli oprávnění podepsat ručitelské prohlášení, a to ani v situaci, že by jej skutečně podepsali oba společně. Další podstatnou otázkou byla pravost podpisů zástupců jednotlivých stran smluvních ujednání. I tuto otázku mají soudy za spolehlivě vyřešenou. Klíčem k podvodnému jednání jsou pak podpisy na druhé straně ručitelského prohlášení ze dne 15. 12. 2015. Ze znaleckého posudku a následně i z vyjádření znalce PhDr. Svobody má soud za prokázané, že vyjma podpisu E. V. jsou zbylé čtyři podpisy na ručitelském prohlášení (konkrétně podpisy K., B., H. a P.) elektrografickými kopiemi. Svědkyně B. uvedla, že podpis se jeví jako její a pokud by byl na jiné listině, brala by ho za svůj, ale toto prohlášení nepodepsala. Shodně se vyjádřil i R. P. Svědkyně V. ani obviněný H. své podpisy nerozporovali, svědek K. se k němu také přihlásil, nicméně zároveň jej označil za parafu, která měla pouze stvrdit jeho účast na schůzce s obviněným H. a V. Stejně tak tedy i skutková zjištění týkající se podpisů na prohlášeních obsažená v tzv. skutkové větě a rozvedená zejména v bodě 77. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nejsou v žádném, natož v obviněným K. tvrzeném extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Ze shora uvedených zjištění poté soudy vycházely při řešení otázky, zdali došlo k podvodnému jednání a uvedení někoho v omyl a kdo byl původcem takového jednání. Je jednoznačné, že smlouva o zápůjčce byla z pohledu V. uzavřena takovým způsobem, že jej vedla k poskytnutí zápůjčky, považoval ji tedy za právně závaznou. Za právně závazný potom považoval i ručitelský závazek S. A. Výpověď svědkyně B. před soudem byla mimořádně přesvědčivá a bylo zjevné, že by se přestoupení jednatelského řádu v tomto směru nedopustila. Soudy mají tak za prokázané, že její podpis na listině byl zfalšován, respektive přenesen elektrograficky z jiné listiny, kterou osobně podepsala. Nejvyšší soud má za to, že byly provedeny všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutečného stavu věci. Po zhodnocení těchto důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dospěl soud k závěru, že jednání obviněných, uvedené ve výroku rozsudku je jednoznačně prokázáno a naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili obviněný H. a K. Nejvyšší soud shrnuje, že podvodné jednání obviněných spočívalo především v tom, že společně opatřili ručitelské prohlášení falešným podpisem K. B., čímž vyvolali v J. V. (tj. fyzické osobě jednající jménem právnické osoby S.) skutečnosti neodpovídající představu, že návratnost půjčky je zajištěna právně nezpochybnitelným ručitelským závazkem solventní společnosti S. A.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění, kteří podali dovolání, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Obhajobu obviněných tak lze považovat za účelovou s jediným cílem, a to vyvinit se z daného trestného jednání.
U obviněného R. K. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále zjistil, že většina námitek uplatněných v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. K.
Námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (připojení jeho podpisu do kolonky pro podpis na ručitelském prohlášení), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Pod deklarovaný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zařadit námitku obviněného, který tvrdí, že i kdyby byl pravdivý skutkový závěr soudu o tom, že svůj podpis na listinu ručitelského prohlášení připojil, nemohl by nikoho tímto jednáním uvést v omyl a nenaplnil by tak skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Podepsáním ručitelského prohlášení by toliko stvrdil vůli společnosti ručit za závazek společnosti H. G. a zaplatit zapůjčených 5.000.000 Kč.
Podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se zločinu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tedy škodu dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. V projednávaném případě se obviněný K. účastnil rozhodující schůzky s J. V., zástupcem vydlužitelky, osobně před ním deklaroval domnělou vůli společnosti S. A., kterou zastupoval, vstoupit do ručitelského vztahu a tuto vůli zhmotnil podpisem před očima V. Svým jednáním jej uvedl v omyl, stejně jako obviněný H., který o neúčinnosti ručitelského prohlášení také věděl a naplnil objektivní znaky skutkové podstaty zločinu podvodu tím, že spoluvytvářel v J. V. představu, že ručení je účinné. Oba obvinění tedy uvedli jinou osobu v omyl, oba v úmyslu obohatit sebe, respektive jiného a oba se tak tímto svým jednáním podíleli na způsobení škody velkého rozsahu. Jak navíc uvádí ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ani sama skutečnost, že by obviněný K. připojil vlastní podpis k ručitelskému prohlášení, nelze považovat z hlediska trestního práva za irelevantní, neboť tím, že se v postavení jednatele společnosti S. A. účastnil jednání o zápůjčce, opatřil ručitelské prohlášení kopií svého podpisu a připojil k němu i svůj vlastnoruční podpis, nepochybně přispěl k vyvolání výše uvedené skutečnosti neodpovídající představy, tj. omylu, o vzniku z právního hlediska perfektního ručitelského závazku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný R. K. právně relevantní námitku směřující k právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Mezi znaky spolupachatelství patří spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob a úmysl k tomu směřující. Podle jeho názoru nebylo v rámci trestního řízení prokázáno naplnění ani jednoho z těchto znaků. Obviněný se totiž nejen nepodílel svým jednáním na spáchání trestného činu, neboť neobohatil sebe nebo jiného tím, že by uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, nebo zamlčel podstatné skutečnosti tak, jak vyžaduje ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž je viněn pouze z podpisu ručitelského prohlášení.
K této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že šlo o společné jednání dvou pachatelů, při kterém oba spolupachatelé svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na charakter součinnosti mezi oběma obviněnými je přitom zjevné, že úmysl každého z pachatelů směřoval nejen k podvodnému vylákání finančních prostředků od společnosti S., ale i k tomu, že tohoto cíle dosáhnou společným jednáním. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani obviněným uváděný motiv není znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Z hlediska zákonných znaků uvedeného trestného činu je irelevantní, zda finančních prostředků z půjčky bylo použito pro osobní potřebu některého z obviněných nebo pro zajištění chodu společnosti H. G., jak dovodil nalézací soud (bod 90. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Lze proto uzavřít, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit i námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný je toho názoru, že soud rozhodoval za nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, když jeho jednání mělo spočívat výlučně v zaručení se za dluh jiného a takovou povinnost bylo možné uplatňovat skrze občanskoprávní odpovědnost. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání obviněného K. je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Skutková zjištění nalézacího soudu byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže tedy jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (Usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.) Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Konečně k námitce obviněného R. K., že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že postupy soudů byly v přímém rozporu jak se zásadou in dubio pro reo, tak se zásadou presumpce neviny, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Bez jakýchkoliv pochybností bylo tedy objasněno i jednání obviněného R. K., kterým naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody dle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu