ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1111.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1111/2020- 439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 31 To 452/2019, v trestní věci vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 7 T 65/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23. 8. 2019 sp. zn. 7 T 65/2018 uznal obviněného P. V. vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad skutek bod 1.), jehož se dopustil tím, že se záměrem svému závazku nedostát a finanční prostředky si ponechat, začátkem května 2016 v Praze 9 na XY na parkovišti prodejny XY, jako fyzická osoba podnikající pod jménem P. V., IČO: XY, s místem podnikání XY uzavřel s P. J., nar. XY ústní dohodu, jejímž předmětem byla výměna plastových oken a rekonstrukce objektu čp. XY v obci XY, kdy za účelem provedení zakázky nejprve obviněný vystavil fakturu č. 2013001 na částku 106 000 Kč, na jejímž základě mu P. J. vyplatil dne 7. 5. 2016 zálohu ve výši 58 000 Kč, oproti příjmovému pokladnímu dokladu a dále od P. J. za účelem tvrzené realizace zakázky převzal oproti vystaveným příjmovým pokladním dokladům ve dnech 8. 5. 2016, 10. 5. 2016, 11. 5. 2016, 25. 5. 2016, 2. 6. 2016, 21. 6. 2016, 30. 6. 2016, a na základě poštovních poukázek ze dne 27. 6. 2016, 28. 6. 2016, 21. 7. 2016 a 25. 7. 2016 finanční hotovost v celkové výši 238 000 Kč, a dále za účelem výměny zásuvek bez potvrzení částku 2 500 Kč, celkem tak převzal finanční hotovost ve výši 240 500 Kč určenou na nákup materiálu a na provedení práce na rekonstrukci nemovitosti, kdy provedl pouze přípravné práce, které nedokončil, když proinvestoval částku ve výši 92 461 Kč, okna do současné doby nedodal, na urgence k dokončení realizace zakázky a vrácení peněz reagoval smyšlenými výmluvami, poté přestal komunikovat úplně, čímž způsobil poškozenému P. J., nar. XY, škodu ve výši 206 039 Kč a takto činil, ačkoliv si byl s přihlédnutím ke svým finančním, časovým i pracovním možnostem vědom, že není v jeho silách závazkům z uzavřené smlouvy dostát, dále přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek bod 2.) a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek bod 3.), za což byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Pro jeho výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným: P. J., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 206.039 Kč, a J. M., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 179.951 Kč. Se zbytkem svých nároků na náhradu škody byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. V., nar. XY, trvale bytem XY, za období od 8. 10. 2014 do 8. 8. 2017 zastoupená zákonnou zástupkyní I. V., nar. XY, bytem tamtéž, a dále za období od 9. 8. 2017 do 14. 6. 2018, odkázána se svým nárokem na dlužné výživné na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 31 To 452/2019 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem ad 2), v celém výroku o trestu a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené J. M. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného P. V. za jednání spočívající v tom, že dne 27. 7. 2017 v XY č.p. XY, okr. Kladno, jako fyzická osoba podnikající pod jménem P. V., IČO: XY, s místem podnikání XY uzavřel s J. M., nar. XY smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací spočívajících ve vybourání vstupních ploch před domem a výstavbě nového schodu a pochozí plochy před vstupem do domu, dne 31. 7. 2017 pak ústně uzavřel s J. M. dodatek č. 1, písemně vyhotovený a podepsaný stranami zpětně dne 5. 10. 2017, jehož předmětem bylo provedení rekonstrukce nádvoří, vjezdových vrat, vchodové branky, odvodnění před vjezdem do garáže a zdí kolem pozemku, spodní terasou a odvodnění a izolace kolem celého domu a to vše na pozemku nemovitosti v obci XY č.p. XY s termínem dokončení dne 24. 9. 2017, přičemž za účelem provedení zakázky od poškozené postupně ve dnech od 27. 7. 2017 do 4. 11. 2017 na tyto práce a materiál převzal celkovou částku ve výši 470 682 Kč, kdy vykonal pouze část sjednaných prací včetně nákupu materiálu ve výši 290 731 Kč a ani po urgencích dohodnuté stavební práce v prodlouženém termínu ke dni 15. 11. 2017 nevykonal, peníze nevrátil, naproti tomu reagoval buď smyšlenými výmluvami či vůbec, čímž způsobil poškozené J. M., nar. XY, škodu ve výši 179 951 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2017 č.j. 1 T 143/2014-984 s právní mocí dne 20.01.2017 odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a pro pět přečinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zkušební dobou v trvání pěti let , uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a uložil mu za tento přečin a za přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jež zůstaly v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nedotčeny, podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené J. M., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 179.951 Kč. Ve zbytku svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky směřuje proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, jehož správnost následně potvrdil i soud odvolací. Konkrétně nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že v jeho popisu nebyla uvedena subjektivní stránka stíhaného přečinu, tedy zavinění, jako obligatorní náležitost trestného činu, stejně tak jako následek. Úmysl pachatele musel existovat již v době, kdy měl obviněný uzavřít s poškozeným P. J. ústní dohodu o výměně oken, a již v této době muselo být zjištěno, zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý. Orgánům činným v trestním řízením se však uvedené nemohlo podařit prokázat, jelikož ze všech ve věci provedených důkazů plyne, že obviněný neměl úmysl se dopustit na poškozeném stíhaného přečinu ani jiného trestného činu. Od počátku byl veden jediným úmyslem, zrealizovat svou povinnost plynoucí z dohody s poškozeným. Ihned s dalšími pracovníky zahájil stavební práce a na stavbu jezdil opakovaně. Zde pracovalo několik zaměstnanců obviněného po delší časový úsek skoro tří měsíců a poškozený si ani jednou nestěžoval. Pokud by měl v úmyslu spáchat trestný čin podvodu, nepředal by poškozenému příjmové podkladní doklady, aby věděl, jakou přesně stanovenou částku pro sebe vybral, či jinak jednal napřímo, aby znal jeho totožnost. Naopak poškozený je dlužníkem obviněného, což nebylo nijak blíže vyšetřováno. Obviněný opakovaně uvedl, že po doplacení dluhu by dokončil realizaci zakázky. Soud všechny zjištěné okolnosti hodnotil v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Napadený rozsudek je nelogický, neodůvodněný, vnitřně rozporný. Taktéž vytýká, že mu v hlavním líčení nebylo umožněno dostatečně se vyjádřit. Soud druhého stupně k odvolacím námitkám obviněného pak toliko formálně zopakoval skutečnosti zjištěné nalézacím soudem a s těmito námitkami se nevypořádal. Je přesvědčen, že mezi provedenými důkazy a závěry soudů existuje extrémní nesoulad. Rovněž došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud porušil jeho právo hájit se prostřednictvím obhájce zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že z důvodu zatíženosti soudu a rychlosti projednání věci nevyhověl žádosti jeho obhájce odročit nařízené veřejné zasedání z důvodu dlouhodobě plánované zahraniční dovolené, ačkoli o něj obhájce požádal ihned po doručení vyrozumění o veřejném zasedání. Obviněný proto musel být zastoupen substitutem neseznámeným s projednávanou trestní kauzou, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní a práva na obhajobu obviněného. Teprve v závěru podaného dovolání obviněný zmínil, že jeho námitky namířené proti skutku ad 1) vztahuje i na skutek ad 2), jelikož postup soudu druhého stupně byl zcela totožný jako v předchozím případě.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 31 To 452/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 8. 2019 sp. zn. 7 T 65/2018 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v dané věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Porušení zásady in dubio pro reo považuje za procesní námitku dotýkající se zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a jako taková není způsobilá naplnit obviněným zvolený, ani žádný jiný dovolací důvod (např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1602/2018). První část námitky obviněného týkající se namítané nesprávnosti posouzení subjektivní stránky lze ve formální rovině pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nicméně námitka byla podle státního zástupce v této části uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, dále jeho hodnocení provedených důkazů a především vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Nadto byla subjektivní stránka již odpovídajícím způsobem posouzena oběma soudy nižších stupňů (viz bod 9 rozsudku nalézacího soudu, resp. bod 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak nalézací soud v popisu skutku dostatečně vyjádřil subjektivní stránku a posléze v odůvodnění svého rozhodnutí řádně popsal konkrétní skutečnosti, které svědčily o tom, že obviněný vstupuje do smluvních vztahů s vědomím, že je nebude moci naplnit (exekuce, dluhy na výživném, nezadání nasmlouvaných oken do výroby, předchozí obdobná trestná činnost, atd.). Dovolateli lze podle názoru státního zástupce dát částečně za pravdu, že odvolací soud nepopsal subjektivní stránku trestného činu podvodu dle §209 tr. zákoníku u jednání ve vztahu k poškozené J. M. způsobem zcela vyčerpávajícím, avšak toto pochybení je spíše formálního charakteru, jelikož je zjevné, že toto jednání celkově navazuje na předchozí jednání obviněného, tj. je pácháno za zcela totožných „ finančních, časových i pracovních možností“ obviněného, kterými se oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně zabývaly. Obviněný v postavení podnikatele zamlčel v rámci uzavírání smluv o dílo druhé smluvní straně tu skutečnost, že jeho majetkové či jiné osobní poměry mu v budoucnu neumožní splnění nasmlouvaného závazku, tj. že má řadu exekucí, dluhy na výživném a jiné dluhy, jak sám obviněný prohlásil v celkové výši asi 1 milion korun. U jednání vůči poškozené M. zároveň zamlčel, že byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně v souvislosti s podnikáním, což mu objektivně brání v tom svůj podnikatelský závazek naplnit, jelikož přinejmenším nesplňuje podmínky bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona. Na tom nic nemění ta skutečnost, že rozhodnutí obecního úřadu, jenž má konstitutivní účinky, mu nebylo doručeno (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 162/2017). Samotná skutečnost, že obviněný část díla provedl, jak namítá ve svém dovolání, není pro posouzení zavinění obviněného podstatná. Státní zástupce souhlasí se závěry odvolacího soudu, že tímto způsobem obviněný zakázky pouze rozpracoval, aby pak mohl s ohledem na nastalou svízelnost situace z poškozených vylákat další finanční prostředky ve formě záloh (viz bod 12 rozsudku).
Pokud jde o námitku obviněného o nepřítomnosti jeho obhájce na veřejném zasedání, státní zástupce ji považuje s ohledem na uplatněný dovolací důvod za irelevantní, jelikož se jedná o námitku čistě procesní povahy, která by mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze v případě tzv. nutné obhajoby. V dané věci však právo na obhajobu obviněného ústavně významným způsobem omezeno nebylo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 31 To 452/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil zejména výhrady vztahující se ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, když soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, a upozorňuje na domnělé porušení práva na obhajobu spočívající v upření možnosti vypovídat v hlavním líčení. Je nutno konstatovat, že těmito námitkami se již obsáhle zabýval odvolací soud, jelikož obviněný totožnou argumentaci uplatnil již v odvolání. O dobrovolném nevyužití práva obviněného vypovídat v průběhu trestního řízení, respektive až v jeho konci a opakovaným nedoložením plné moci udělené obhájci během hlavního líčení k výzvě soudu se odvolací soud obšírně zabýval zejména v bodu 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku, kde dostatečně vysvětlil, že ani v souvislosti s procesními obstrukcemi obviněného spočívajícími zejména ve snaze odročovat hlavní líčení, nebylo nijak porušeno jeho právo na obhajobu. Námitky obviněného, týkající se nevyhovění žádosti jeho obhájce o odročení veřejného zasedání z důvodu plánované dovolené obhájce a zajištění substituta pro právní zastoupení obviněného během veřejného zasedání odvolacího soudu, nelze úspěšně namítat s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Mohlo by se jednat nanejvýš o okolnost spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl), ten však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil a Nejvyšší soud se tak zmíněnou námitkou nemohl věcně zabývat. Pouze na okraj dodává, že se v daném případě nejednalo o nutnou obhajobu, a bylo na zvážení odvolacího soudu, zda vyhoví žádosti obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání, v němž mělo být odvolání obviněného projednáno. U veřejného zasedání pak byl přítomen v substituci vystupující advokát, který zvoleného obhájce obviněného zastupoval. Takový postup je v řízení před soudem zcela běžný, a nevymyká se zavedené praxi. Není tedy pravdou, že by obviněný v řízení před odvolacím soudem v konaném veřejném zasedání obhájce neměl. Pokud jde o tvrzení, že substitut obhájce obviněného nebyl s kauzou dostatečně obeznámen, aby mohl obviněného plnohodnotně hájit, tak nelze než prohlásit, že takové tvrzení je mimo přezkumnou kompetenci dovolacího soudu.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Obviněný jej spatřuje v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy vadami důkazního řízení, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
S takovým názorem však souhlasit nelze, neboť soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním na základě zhodnocení provedených důkazů, jež rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech proto Nejvyšší soud může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat. Ve vytýkaných směrech totiž rozhodně nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Pokud jde o námitku týkající se absence znaku zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v popisu skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, tak odvolací soud věnoval tomuto náležitou pozornost zejména v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku. Zde blíže rozvedl, že obviněný neměl v úmyslu realizovat zakázku pro poškozeného P. J., když smluvenou výrobu oken ani nezadal do výroby, přestože o tom poškozeného informoval. Opakovaně mu pak pod smyšlenými záminkami fabuloval, proč zakázka nebyla dosud uskutečněna. S poukazem na jednotlivé kroky obviněného poukázal i na skutečnost, že obviněný od poškozeného inkasoval opakovaně peníze, přestože obviněný provedl pouze přípravné práce a rekonstrukci nedokončil. Peníze mu poškozený, ač laik, poskytoval průběžně a to vždy na konkrétní účel a v případě, že by obviněný s realizací ani nezačal, další peníze by mu již neposkytl. Obviněný poškozenému záměrně nabídl rychlou realizaci, zahájil přípravné práce, přičemž využil situace, kdy bylo velmi obtížné sehnat na takovou zakázku jinou stavební firmu. Následně pak ale intervaly mezi pracemi prodlužoval, vymlouval se a požadoval další a další zálohy, aby ve stavbě pokračoval, a to i pod smyšlenými záminkami například na mzdy pro dělníky, kteří naopak sami oslovili poškozeného a chtěli po něm zaplatit práci s tím, že jim obviněný nezaplatil. Posléze na stavbu přestal dojíždět a byl nekontaktní. Odvolací soud poukázal na totožný modus operandi podvodného jednání obviněného užitého již v minulosti v letech 2010-2012 v podobě přislíbení realizace výměny oken ve vztahu k mnoha poškozeným v trestní kauze vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 1 T 143/2014, pro niž byl pravomocně odsouzen, takže nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době předchozího podmínečného odsouzení. Nejvyšší soud ve zbytku bez dalšího odkazuje na argumentaci odvolacího soudu zejména v bodě 12 napadeného rozsudku (a souvisejícího bodu 9 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve vztahu ke skutku popsaném v rozsudku napadeném dovoláním, týkajícím se poškozené J. M. (skutek v rozsudku nalézacího soudu označený ad 2) akcentoval, že v obou případech to byl obviněný, kdo reagoval na poptávku poškozených a sám jim své služby nabídl, ačkoli již od počátku neměl v úmyslu dílo řádně a včas a v souladu se smlouvou o dílo dokončit. Stavební práce pro poškozenou J. M. spočívající ve vybourání vstupních ploch a výstavbě schodu a pochozí plochy v celkové hodnotě 43.600 Kč započal v přípravné fázi. Vzápětí s ní uzavřel dodatek smlouvy o dílo na větší rozsah prací, aniž by ji informoval o tom, že pozbude živnostenské oprávnění, když již od počátku roku 2017 věděl, že byl uznán vinným trestnou činností související s jeho podnikáním, tudíž nebude splňovat podmínku bezúhonnosti a pozbude živnostenského oprávnění, když cíleně nepřebíral zásilky od Městského úřadu Frýdlant. Rozhodnutím téhož městského úřadu, Obecního živnostenského úřadu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 1519/2017/OZU/MN/5 (s nabytím právní moci dne 23. 8. 2017) mu bylo pro ztrátu bezúhonnosti zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání zednictví. Obviněný u domu poškozené rozkopal pozemek, odhalil základy domu, kde bylo staveniště a další práce začal podmiňovat placením záloh výslovně určených na mzdy a materiál a poškozená s ohledem na svůj zájem dokončení prací mu vyhovovala, až poté co s prací zaostával, nedoložil, na co zálohy používá, a stále požadoval další, které již značně převýšily sjednanou cenu díla. Ačkoli mu poškozená prodloužila termín na dokončení stavby, po zaplacení poslední zálohy už žádnou práci neprovedl, neměl snahu dílo dokončit a poškozená v důsledku jeho jednání odstoupila od smlouvy o dílo a již mu přístup na pozemek neumožnila.
Na straně jedné je sice možno souhlasit s dovolatelem, že v popisu skutku není jeho přímý úmysl spáchat trestnou činnost vyjádřen expressis verbis, ale rozhodně není možné souhlasit s tím, že by tam nebyl vyjádřen vůbec. Tak u skutku ad bod 1), jehož se dopustil vůči poškozenému J., tento přímý úmysl lze dovodit ze slovního spojení obsaženého ve skutkové větě, … se záměrem svému závazku nedostát a finanční prostředky si ponechat,…, takto činil, ačkoliv si byl s přihlédnutím ke svým finančním, časovým i pracovním možnostem vědom, že není v jeho silách závazkům z uzavřené smlouvy dostát . Stejně tak úmyslné zavinění obviněného v popisu skutku našlo odraz ve slovním vyjádření jeho jednání ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu (původně skutek ad 2), že … se záměrem svému závazku nedostát a finanční prostředky si ponechat,… přestože uzavřel s J. M. smlouvu o dílo a převzal domluvené finanční zálohy, … vykonal pouze část sjednaných prací včetně nákupu materiálu ve výši 290 731 Kč a ani po urgencích dohodnuté stavební práce v prodlouženém termínu ke dni 15. 11. 2017 nevykonal, peníze nevrátil, naproti tomu reagoval buď smyšlenými výmluvami či vůbec , a takto jednal, ačkoli si byl vědom že tak činí v době zkušební doby podmíněného odsouzení, protože byl odsouzen za svou dřívější obdobnou podvodnou trestnou činnost rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2017 sp. zn. 1 T 143/2014, jenž nabyl právní moci dne 20. 1. 2017, což také bylo dostatečně pregnantně do popisu skutku promítnuto.
Ve spojení s podrobným odůvodněním rozsudků obou soudů nižších stupňů pak lze konstatovat, že tyto soudy se naplněním znaku subjektivní stránky trestného činu obviněného pečlivě zabývaly a vysvětlily, v čem spočíval jeho přímý úmysl stíhanou trestnou činnost spáchat. Ani Nejvyšší soud nemá jakékoli pochybnosti o správnosti výsledných závěrů, vyslovených těmito soudy v jejich meritorních rozhodnutích.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v části ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v jeho zbytku je jeho argumentace zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu