ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.274.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 274/2020- 944
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovoláních obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019 č. j. 50 To 172/2019-871 v trestní věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 70/2018 takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 50 To 172/2019, jakož se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. H. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 3. 2019 č. j. 8 T 70/2018-808 byli uznáni vinnými, obviněný J. H. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný D. B., nar. XY, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni, obviněný J. H. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný D. B. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy 9 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku i náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
Ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost nahradit na nemajetkové újmě poškozeným následující částky:
- Z. S., nar. XY, bytem XY, ve výši 500 000 Kč,
- K. S., nar. XY, bytem XY, ve výši 500 000 Kč,
- M. S., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč,
- J. S., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. S., nar. XY, a J. S., nar. XY, odkázáni se zbytkem jejich uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z. S., nar. XY, K. S., nar. XY, M. S., nar. XY, a J. S., nar. XY odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k obviněnému D. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. zákoníku byl poškozený K. S., nar. XY, bytem XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 8 T 70/2018 podal obviněný J. H. odvolání, kdy z jeho podnětu Krajský soud v Plzni napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. H. vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 1. 5. 2018 kolem 02:00 hod. v Plzni, XY, v restauraci XY za přítomnosti nejméně K. M., nar. XY, R. S., nar. XY, T. A. V., nar. XY, K. K., nar. XY, M. K., nar. XY a J. K., nar. XY, společně s již odsouzeným D. B., narozeným XY, fyzicky napadli poškozeného J. S., nar. XY a poškozeného K. S., nar. XY, a to tak, že poté, co se K. S. snažil uklidnit spor mezi D. B. a J. K., přičemž poškozený J. S. říkal, že nechtějí žádný problém a ať nechají poškozeného K. S. „bejt“, tak obviněný J. H. přesto udeřil K. S. dvakrát pěstí do hlavy v okamžiku, kdy byl k němu poškozený otočen zády, v důsledku těchto úderů poškozený upadl na zem, J. H. na něj ihned obkročmo přisedl a dvakrát jej pěstí udeřil do oblasti hlavy, kdy poškozený zůstal ležet nehybně na zemi, mezitím D. B. útočil na J. S. tak, že ho strčil rukama, v důsledku čeho J. S. upadl na zem, v době, kdy jeho bratr K. S. již ležel bezvládně na zemi, tak se do napadení J. S. zapojil i J. H., společně s D. B. ho mlátili pěstmi do oblasti hlavy a opakovanými kopy do těla, kdy obviněný J. H. jej udeřil do hlavy devětkrát pěstí a jednu kopl rovněž do oblasti hlavy a D. B. jej udeřil třikrát do oblasti hlavy a jednou kopl do oblasti trupu, poté při obchodu od J. S. přistoupil D. B. k bezvládně ležícímu K. S. a kopnul ho do oblasti nohou, když se snažil poškozený J. S. přistoupit k ležícímu bratru K. S. a bránit jej, oba ho opětovně napadli údery pěstmi do oblasti hlavy, D. B. jej takto udeřil třikrát, obviněný J. H. jednou, a dále obviněný J. H. hodil směrem na jeho hlavu dřevěnou židli,
přičemž obviněný J. H. způsobil poškozenému K. S. pohmoždění čelního, temenního a spánkového laloku mozku vlevo, s krvácením do ložisek, pohmoždění čelního a temenního laloku, s následným otokem levé polokoule mozku, několikadílné rozlomení vložené kostní ploténky, kdy se jednalo o vážné poranění mozku, které bezprostředně ohrožovalo život poškozeného, přičemž však tento následek byl způsoben předchozím zdravotním stavem poškozeného, který v minulosti utrpěl úraz hlavy, kdy mu byla v roce 2016 vložena kostní ploténka, nicméně mu i v případě, že by uvedené zdravotní potíže neměl, hrozilo reálně kromě jiného pádem na dlažbu pohmoždění mozku či nitrolební krvácení, při úderu pěstí do oblasti čelisti na tvrdé podložce mimo jiné způsobení dvojité zlomeniny dolní čelisti, kdy by se jednalo o závažná poranění, která by mohla ohrozit život poškozeného,
dále pak poškozenému J. S. způsobili obviněný J. H. a D. B. nejméně drobnou krevní podlitinu ve spánkové krajině hlavy vlevo a kožní oděrku na pravém lokti, kdy zranění si nevyžádalo hospitalizaci, a v obvyklém způsobu života poškozený omezen nebyl.
Za to uložil obviněnému J. H. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let, pro jehož výkon jej ve smyslu §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Z. S., nar. XY, K. S., nar. XY, M. S., nar. XY, a J. S., nar. XY, s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy, a poškozeného K. S., nar. XY, s uplatněným nárokem na náhradu škody, odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. H. Podané dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání namítl, že se nelze ztotožnit s právními závěry odvolacího soudu v tom, že jednání obviněného kvalifikoval pouze jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když v posuzované věci jde o dokonaný trestný čin. Zavinění obviněného totiž nemusí směřovat ke konkrétní těžké újmě na zdraví, ke které skutečně došlo. Postačí, že zavinění směřovalo k těžké újmě na zdraví jakéhokoliv druhu, pokud tento těžší následek mohl z jednání obviněného vzejít. Z dokazování vyplynula silná razance úderů s nápřahem, kdy znalci uvedli, že v případě úderů velké intenzity do oblasti hlavy na tvrdé podložce může být zdravému člověku způsobena těžká újma. Pád na zem byl navíc po tak razantním útoku očekávatelnou, resp. nijak výjimečnou reakcí. V souvislostech dané trestní věci je třeba zohlednit obecná východiska výkladu příčinného vztahu. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem a je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním způsobil trestněprávně relevantní následek. Příčinný vztah však musí být dán i mezi jednáním a účinkem. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinnou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. V moderní české nauce je teorie podmínky zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti, jakož i zkoumáním vztahu causality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti.
Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny podmínky nemají pro způsobení následku význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinnou dostatečně významnou.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestliže každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou.
V posuzovaném případě bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný celkem čtyřikrát s velkou razancí udeřil poškozeného do hlavy, a to dvakrát ve stoje a dvakrát poté, co upadl na zem, a tím mu vážně poranil mozek, kdy však tento konkrétní následek byl způsoben předchozím zdravotním stavem poškozeného. Mezi údery do hlavy poškozeného a uvedeným následkem existuje příčinná souvislost. Na tom nic nemění ani samotná okolnost, že k pohmoždění mozku došlo v důsledku předchozího úrazu hlavy poškozeného. Kdyby obviněný poškozeného několikrát do hlavy neudeřil, k uvedenému následku by vůbec nedošlo. Proto není správný názor odvolacího soudu, že obviněný je odpovědný pouze za rozvoj příčinné souvislosti mezi jednáním a zraněním poškozeného, které by se rozvinulo, pokud by byl úplně zdráv. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem totiž nelze omezovat pouze na následky obvyklé nebo běžné.
Útočí-li pachatel na jinou osobu, nemůže bez dalšího vycházet z předpokladu, resp. spoléhat na to, že jde o osobu zcela fyzicky zdravou, tedy bez jakýchkoliv komplikací, které by mohly mít vliv na účinnost jeho útoku. Rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu totiž, pokud jde o prvek spoléhání se na to, že nedojde k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, spočívá v tom, že nemůže jít o pouhou náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale jde o eventuální úmysl. Aktuální zdravotní stav osoby, na kterou je veden útok, je víceméně náhodná okolnost, na kterou nelze, s výjimkou nejmarkantnějších jevů patrných z věku a vzezření osoby, s určitostí usuzovat.
Podle nejvyššího státního zástupce tak je v posuzované věci dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, stejně tak jako subjektivní stránka jednání obviněného v podobě nepřímého úmyslu. Z uvedených důvodů bylo namístě jednání obviněného posoudit jako dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Plzni tudíž své rozhodnutí zatížil vadou se smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 50 To 172/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním také obviněný J. H., který v něm uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění dovolání konkrétně uvedl, že jeho námitky směřují výhradně proti skutku kvalifikovanému jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Namístě totiž bylo jej posoudit stejně jako jednání vůči poškozenému J. S., tedy jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný si je vědom, že v dovolacím řízení se nepřezkoumávají skutková zjištění soudů, nicméně pokud soud odvolací učiní skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně skutková zjištění aniž by tato vyplývala z provedených důkazů, opodstatňuje to i přezkoumání skutkových zjištění. Odvolací soud učinil správný závěr, že obviněný neodpovídá za vzniklý následek spočívající v těžké újmě na zdraví, který u poškozeného nastal, protože v minulosti utrpěl úraz hlavy, o čemž obviněný nemohl vědět a nevěděl. Následek, který obviněný mohl utrpět pádem na zem a údery pěstí do oblasti hlavy, je pak pouze spekulace a domněnka, kdy ty nemohou být podkladem pro odsuzující rozhodnutí, a měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by poškozený upadl na zem, v důsledku čehož by došlo k poškození mozku, nebo že při úderech pěstí do oblasti hlavy došlo ke zlomení dolní čelisti či jiným závažným poraněním. Veškeré tyto následky jsou pouze teoretické možnosti. Jednání ze strany obviněného vůči osobě K. S. nebylo intenzivnější než jednání vůči poškozenému J. S. Naopak bylo méně intenzivní. Přesto jednání vůči K. S. bylo kvalifikováno jako závažnější trestný čin. V tomto obviněný spatřuje nelogičnost napadeného rozhodnutí. Obviněný se domnívá, že je trestán za následek, který nezpůsobil. MUDr. Petr Hrubý ve svém posudku uvedl, že v případě poškozeného se jednalo o zvláštní stav. V případě zdravého člověka, by tento mohl být jednáním obviněného ohrožen s největší pravděpodobností jen otřesem mozku v důsledku nárazu hlavou na tvrdou podložku. Při přehrání kamerového záznamu pak znalec uvedl, že prvním úderem obviněného nedošlo k poranění poškozeného a druhým úderem by zdravému člověku způsobil nanejvýš modřinu v místě útoku. Svůj výslech pak uzavřel s tím, že kdyby poškozený neměl předchozí poranění hlavy, je nepravděpodobné, že by intenzita napadení způsobila těžkou újmu na zdraví. Ani z druhého znaleckého posudku MUDr. Michala Berana, Ph.D., nebylo možno dovodit, že by obviněný odpovídal za následek spočívající v těžké újmě na zdraví, který nastal u poškozeného K. S. Oba znalci se pak shodli na tom, že napadená osoba mohla být takovýmto druhem jednání ohrožena s největší pravděpodobností jen otřesem mozku v důsledku nárazu hlavy na tvrdou podložku, což by představovalo poruchu zdraví srovnatelnou s lehkou a nezávažnou nemocí trvající déle než jeden týden a méně než šest týdnů. Údery vedené proti poškozenému když stál, tedy v okamžiku kdy došlo k rozlomení vsazené lebeční kosti a k předmětnému úrazu, nemohlo dojít u zdravého člověka k těžkému ublížení na zdraví. Ostatní vyjádření znalců jsou již spekulacemi. Závěr soudu o silné intenzitě útoku vůči poškozenému K. S. nemá oporu v provedených důkazech a je naopak v přímém rozporu se závěry znalce. Obviněný pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 40/2013, podle kterého, aby mohl být skutek posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, musel by výrok o vině být založen na zjištění, že jednáním obviněného reálně hrozila poškozenému zranění odpovídající těžké újmě na zdraví a že úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění. V nyní posuzované věci soud prvního stupně neučinil zjištění, že jednáním obviněného reálně hrozila poškozenému zranění odpovídající těžké újmě na zdraví a že úmysl obviněného k tomu směřoval.
V závěru dovolání obviněný rovněž namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kdy jeho výše je v extrémním rozporu s povahou a závažností jím spáchaného trestného činu, takže je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019, č. j. 50 To 172/2019-871, a aby mu ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto sdělila, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil i námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, které založil na své vlastní interpretaci výsledků dokazování. Jde především o zpochybnění intenzity vedeného útoku, ale i o zpochybnění toho, že svým útokem mohl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, byť jiného charakteru, než ke kterému v posuzované trestní věci došlo. Bylo prokázáno, že obviněný poškozeného K. S. dvakrát razantně udeřil do oblasti hlavy zezadu, na základě čehož poškozený upadl a poté jej obviněný ještě dvakrát udeřil pěstí do hlavy na zemi. Především pak z kamerového záznamu je patrná silná razance vedeného útoku a o jeho intenzitě tak nemůže být pochyb. Závěr, že obviněný svým jednáním mohl způsobit poškozenému uvedeným mechanismem útoku těžká zranění, vyplývá i ze znaleckého zkoumání. Pokud obviněný se skutkovými zjištěními nesouhlasí, tak to samo o sobě nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud také v mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak v této souvislosti je nutno odkázat na dovolání nejvyššího státního zástupce, které ve věci podal (viz výše).
Žádnému z dovolacích důvodů, tedy ani dovolacím důvodům uplatněným obviněným podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. pak neodpovídají námitky, kterými obviněný zpochybňuje přísnost uloženého trestu. K přezkumu o výroku o trestu by Nejvyšší soud mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by uložený trest byl tak přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. Šlo by o krajní případ, o nějž se ale v projednávané věci nejedná. Při stanovení druhu a výměry trestu měl odvolací soud na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu, přičemž výrok o trestu odůvodnil, a to zejména v tom rozsahu, pokud vzhledem ke změně právní kvalifikace obviněnému ukládal oproti soudu prvního stupně trest mírnější. S ohledem na to, že obviněnému v zásadě nepolehčuje žádná okolnost a jeho jednání bylo bezdůvodné a brutální, nelze uložený trest označit za rozporný s ústavními principy, neboť tímto deficitem netrpí.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť převážnou část jeho námitek pod vytýkané ani jiné dovolací důvody podřadit nelze a zbývající námitky je namístě posoudit jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Stejně tak dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 50 To 172/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Také nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že oba dovolatelé vznesli své výhrady jen vůči té části skutku, v níž byl předchozími soudy spatřován zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho pozornost tudíž byla soustředěna pouze na tuto část výroku o vině obviněného J. H.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který reklamovali oba dovolatelé, tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými je případně vytýkána soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této jejich činnosti je pak zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tudíž nemají povahu právně relevantních námitek.
Zdůraznit je ale také třeba, že vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat také námitky ohledně existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu včetně rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zjistil, že obviněný v předloženém dovolání převážně uvádí totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno. Deklaroval je též v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 14 až 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Toto hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za důkazně potvrzenou, naopak ji má za vyvrácenou (viz str. 7 až 9 odůvodnění jeho rozhodnutí). Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Důvody dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněný shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takto prezentované námitky je proto nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněný domáhá toho, aby byl jiným způsobem vymezen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu, dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.
Jak již bylo zmíněno výše, je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se zároveň stala podkladem napadeného rozhodnutí krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpověď poškozeného J. S. za věrohodnou, jaké další důkazy tyto výpovědi podporovaly (např. svědectví M. K. a K. M., znalecký posudek vypracovaný MUDr. Petrem Hrubým, znalecký posudek vypracovaný MUDr. Michalem Beranem, Ph.D., kamerový záznam z místa činu), a naopak, proč neuvěřily tvrzení obviněného ohledně způsobu útoku vůči poškozenému K. S. a jeho intenzitě. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná převážně o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá jeho vlastní verzi.
Za relevantní tak nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
(K samotné otázce i námitce obviněného stran správnosti právní kvalifikace posuzovaného jednání se Nejvyšší soud vyjádří níže v odůvodnění tohoto usnesení v rámci řešení dovolání nejvyššího státního zástupce. Již na tomto místě je ale třeba uvést, že úvahy obviněného domáhající se právního posouzení jeho činu pouze podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jsou nepřijatelné).
Dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. pak neodpovídá ani další námitka obviněného, kdy nesouhlasí s výší uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný v dovolání nevytýká. Proto ani námitku, poukazující jen na nesouhlas s uloženým trestem, není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly otázce přiměřenosti trestu náležitou pozornost (viz str. 18 odůvodnění rozsudku okresního soudu, či str. 9 odůvodnění rozsudku krajského soudu), když různost ve výměře ukládaného trestu odnětí svobody se odvíjela výhradně od rozdílných pohledů na stadium předmětného trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska jeho případného dokonání.
A právě posledně uvedená problematika se stala obsahem dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem, spočívající v konkrétní námitce, že se obviněný nedopustil pouze pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale že jeho jednání bylo nutno posoudit jako dokonaný zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Zde je třeba předeslat, že Nejvyšší soud dal výhradám nejvyššího státního zástupce za pravdu. Není možné souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého pokud obviněný netušil, že poškozený již v minulosti utrpěl vážné poranění hlavy a může mu tak snadněji způsobit těžkou újmu na zdraví, kterou pak v konečném důsledku i způsobil, nemůže odpovídat za následek, který reálně nastal, ale pouze za to, že se poškozenému pokusil způsobit jiný druh těžké újmy na zdraví, resp. jiný následek.
Pro posouzení celé věci je primární skutečnost, že obviněný si musel být vědom toho, že poškozenému nějaký druh těžké újmy na zdraví svým jednáním způsobí nebo může způsobit, resp. s tím musel být minimálně srozuměn. K tomuto závěru Nejvyšší soud vede zejména způsob provedení útoku, kdy se jednalo o opakované údery pěstí značné intenzity s velkým nápřahem vůči poškozenému, kdy svůj útok směřoval po celou dobu do oblasti hlavy poškozeného, a to jak ve stoje, kdy k němu poškozený stál zády, tak vleže na tvrdé podložce, kdy poškozený už pouze bezvládně ležel a neprojevoval žádné známky aktivity. Obviněný, stejně jako každý člověk alespoň průměrného intelektu bez lékařského vzdělání, si musel být vědom toho, že mozek, jenž je uložen v dutině lebeční, je životně důležitý orgán, kdy každé jeho poškození je pro život nanejvýš ohrožující (o tom pak svědčí např. fakt, že při každém sportu, kde hrozí pád, případně jiný úraz hlavy, je vyžadována bezpečnostní helma či že při kontaktních sportech je za nejnebezpečnější považován úder do oblasti hlavy). Nelze tak pochybovat o tom, že u obviněného bylo důvodně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to minimálně v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud jde o skutečnost, že obviněný způsobil jiný následek, než ten, který by za stejných skutkových okolností způsobil zdravé osobě, lze v tomto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. na ustálenou soudní judikaturu např. na rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr., kdy se jednalo prakticky o totožný případ a ve kterém bylo judikováno, že zavinění obviněného nemusí směřovat ke konkrétní těžké újmě na zdraví, ke které skutečně došlo (v projednávaném případě k vážnému poranění mozku). Postačí, že jednání obviněného směřovalo k těžké újmě na zdraví jakéhokoliv druhu, pokud tyto těžší následky z konání obviněného mohly reálně vzniknout. Skutečnost, že vznikla těžká újma na zdraví jiného druhu, než jakou si obviněný představoval nebo alespoň představovat mohl a měl, tedy tzv. omyl v kauzálním průběhu (aberratio ictus), obviněnému neprospívá.
Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný zaútočil na poškozeného K. S. v době, kdy tento byl k němu otočen zády, a tudíž jeho útok nečekal. Útok vedl rukou sevřenou v pěst, kdy první ránu směřoval do oblasti temene hlavy a druhou do levé spánkové části hlavy poškozeného, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a zůstal bezvládně ležet. Poté na něj obviněný obkročmo naklekl a opět dvěma opakovanými údery rukou sevřenou v pěst se značným nápřahem jej udeřil do oblasti hlavy, přičemž poškozený se po celou dobu útoku žádným způsobem nebránil.
Obviněný tím poškozenému způsobil pohmoždění čelního, temenního a spánkového laloku mozku vlevo, s krvácením do ložisek, pohmoždění čelního a temenního laloku, s následným otokem levé polokoule mozku, několikadílné rozlomení vložené kostní ploténky, kdy se jednalo o vážné poranění mozku, které bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě. V důsledku úrazu byly konstatovány trvalé následky mozku, neúplná obrna pravé horní a dolní končetiny, neschopnost mluvit a řeči porozumět. Toto zranění ovšem souviselo s předchozím těžkým mozkolebečním poraněním, které poškozený utrpěl v roce 2016.
Ze závěrů znaleckého zkoumání MUDr. Michala Berana, Ph.D., je zřejmé, že pádem hlavou na dlažbu může dojít k pohmoždění mozku nebo k nitrolebnímu krvácení, tedy k závažnému poranění, které by mohlo ohrozit život poškozeného, a to především tehdy, pokud je úder prudký a překvapivý, tedy kdy jej člověk nečeká a nemůže se na něj připravit. Dále uvedl, že v případě úderů do oblasti hlavy na tvrdé podložce může být zdravému člověku způsobena těžká újma na zdraví, pokud jde o údery velké intenzity, a to v podobě např. dvojité zlomeniny dolní čelisti. Pokud by pak obviněný vedl údery do oblasti očí, hypoteticky by mohlo dojít také k odchlípnutí sítnice, čímž by mohl poškozený přijít o zrak.
Jak správně konstatoval nalézací i odvolací soud, provedeným dokazováním bylo prokázáno, že údery obviněného byly vedeny s velkou razancí a velkou intenzitou. To vyplývá primárně z videozáznamu pořízeného z místa činu, kdy obviněný svůj útok směřoval už od samého počátku na oblast hlavy poškozeného, kdy je vidět, že se ke každému úderu co nejvíce rozmachoval, aby byl veden co možná nejsilněji. Poškozený nečekal, a ani reálně nemohl čekat žádné fyzické napadení a už vůbec ne do oblasti hlavy, jelikož obviněný na něj zaútočil zezadu, na což poškozený nemohl žádným adekvátním způsobem reagovat např. tím, že by zpevnil svůj postoj, pokusil se uhnout, případně nějakým způsobem by se začal krýt. Ze strany obviněného se tak jednalo o zbabělý a surový útok, vedený tak, aby mu poškozený nemohl klást přiměřený odpor a v podstatě se na žádnou obranu nezmohl.
Z výše uvedených závěrů je zřejmé, že obviněný svým jednáním mohl způsobit i zcela zdravému jedinci těžkou újmu na zdraví, i když v jiné podobě (např. dvojitou zlomeninu dolní čelisti), než ke které ve skutečnosti došlo. Pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nemá rozhodující význam, zda došlo k následku, jaký si obviněný při útoku představoval nebo alespoň představovat měl a mohl, ale to, že jeho útok byl způsobilý poškozenému přivodit některou z forem těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby se jednalo o zdravou osobu.
Na daný případ pak nelze aplikovat závěry z rozhodnutí č. 67/1998 Sb. rozh. tr., jak to učinil odvolací soud, jelikož se jednalo o diametrálně odlišnou situaci, kdy měla být v důsledku úderu pěstí do obličejové části hlavy poškozenému způsobena smrt. Z provedeného dokazovaní totiž vyplynulo, že šlo o úder střední intenzity, takže bylo možné pouze dovodit, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku, který mělo na mysli ustanovení §221 odst. 1 tehdy platného tr. zákona. Ke smrti poškozeného pak došlo v důsledku komplikací, které obviněný ani z nedbalosti nezavinil, a proto za takový následek nemohl ani odpovídat. V nyní projednávané trestní věci však jednání obviněného tvořilo jeden celek, kdy byl na zdraví poškozeného způsoben pouze jeden následek ve formě těžké újmy, který obviněný také zamýšlel způsobit [viz výše prokázaná subjektivní stránka minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž tato těžká újma na zdraví vznikla, byť jiným způsobem, resp. byla jiného charakteru, který si však obviněný byl schopen alespoň v obecných rysech představit.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání obviněného vůbec anebo převážně nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když se jedná o námitky skutkové či procesní, nebo je pod zvolený důvod dovolání zařadit nelze, a v ostatním případě, pokud se o námitky hmotněprávní jednalo, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání obviněného J. H. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodným a proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 50 To 172/2019, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto usnesení pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.), a poté přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž tento soud je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Při novém projednání odvolání obviněného krajský soud uváží, zda případně bude nutné zopakovat některé stěžejní důkazy, které mají vliv na právní posouzení jednání obviněného i na povahu zranění poškozeného K. S., jako té které z forem těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Zároveň při svém novém rozhodování zohlední nyní vyslovené právní závěry dovolacího soudu při posuzování otázky, zda jednáním obviněného byly naplněny veškeré znaky dokonaného trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a podle jeho výsledku pak posoudí i správnost a odůvodněnost ostatních výroků v rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný ve svém odvolání rovněž napadl.
S ohledem na to, že v dovolacím řízení došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který v současné době vykonává, stal se jeho další výkon vyloučeným. Zároveň tak bylo třeba ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o případné vazbě obviněného J. H.
K jeho osobě bylo zjištěno, že byl doposud jednou soudně projednáván a to za druhově zcela odlišnou trestnou činnost, konkrétně za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. V předchozím průběhu trestního řízení byl sice stíhán vazebně, ale v řízení před soudem prvního stupně byl z vazby propuštěn oproti přijetí písemného slibu a peněžité záruky a až do vydání pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně byl stíhán na svobodě. Nejvyšší soud v současné době neshledal žádné okolnosti, které by zakládaly důvody k jeho vzetí do vazby po zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Jelikož v nynějším stadiu řízení u jmenovaného nebyly zjištěny jakékoli důvodné obavy obsažené v ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř., jež by opodstatňovaly jeho vzetí do vazby, Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Toto dovolací rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu