ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.341.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 341/2020-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného K. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 151/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, byl obviněný K. V. uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku citovaného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný K. V. odsouzen podle §337 odst. 1, §53 odst. 2, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný K. V. při nezměněném výroku o vině pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, podal následně obviněný K. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, neboť byl zcela neodůvodněně zasažen na svém právu být přítomen k projednání jeho trestní věci, a to za situace, kdy bylo podáno odvolání státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Praha 9 v jeho neprospěch. Veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti navzdory tomu, že se včas omluvil, uvedl konkrétní důvod neúčasti na jednání, a to zdravotní důvody, které mu bránily v účasti, požádal o odročení a výslovně se vyjádřil, že se chce osobně zúčastnit veřejného zasedání. O důvodech podaného odvolání se prakticky dozvěděl až z rozsudku napadeného dovoláním, přičemž byl zcela neodůvodněně zbaven možnosti na odvolání státní zástupkyně jakkoli reagovat, což pro něj mělo za následek změnu rozhodnutí v jeho neprospěch a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tím, že odvolací soud provedl veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se domáhal osobní účasti, bylo zcela neodůvodněně zasaženo jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítl, že nebyl řádně a včas o konání veřejného zasedání vyrozuměn, nebyla ani zachována lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání. Okolnost, že Městský soud odmítl omluvu jeho obhájce s odůvodněním, že mu nebyla doručena plná moc, je dle názoru obviněného přinejmenším přepjatým pojímáním práva.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v daném případě je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že k veřejnému zasedání konanému o odvolání se obviněný nedostavil a soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť obviněný byl řádně a včas o konání veřejného zasedání vyrozuměn, měl zachovanou lhůtu k přípravě a zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak byly splněny. Omluvu ve formě emailové zprávy prostřednictvím advokátního koncipienta odůvodněnou horečnatým onemocněním shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť do okamžiku zahájení veřejného zasedání nebyla soudu doručena plná moc, ze které by vyplývalo, že konkrétní advokát vykonává obhajobu obviněného, ani nebyla soudu doložena lékařská zpráva či potvrzení lékaře, že obviněný není schopen účasti u veřejného zasedání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
V replice na toto vyjádření státní zástupkyně obviněný nesouhlasil s vyjádřením státní zástupkyně a má i nadále za to, že dovoláním napadené meritorní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a odvolací soud zcela neodůvodněně zasáhl odsouzeného na jeho právu být přítomen veřejnému zasedání a mít možnost seznámit se s důvody podání odvolání a hájit se proti trestnímu obvinění a vyjádřit své stanovisko k odvolání státního zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Úvodem nutno poznamenat, že zásadní novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. znamenala ve svých důsledcích i určitý posun v postavení obviněného směrem k rozšíření jeho odpovědnosti za realizaci procesních práv, kterými v souladu s trestním řádem disponuje. Jednou z těchto změn byla i povinnost orgánů činných v trestním řízení zjišťovat při sepisování protokolu adresu obviněného, kterou uvede pro účely doručování [viz §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Podle §63 odst. 2 tr. ř. se mu také především na tuto adresu mají písemnosti doručovat. Není přitom povinností, aby šlo o místo, kde se obviněný skutečně zdržuje (i když tomu tak může být), nýbrž o místo, kam mu mají být orgány činnými v jeho trestní věci z jeho vůle doručovány písemnosti s logickým předpokladem, že takové místo vybral proto, aby si jejich přebírání co nejvíce usnadnil. Z toho plyne na druhé straně povinnost obviněného zaručit pravidelnou kontrolu tohoto místa, v opačném případě se totiž vystavuje riziku, že v případě, že si doručovanou písemnost nevyzvedne, dojde k tzv. fikci doručení, která bude mít (s výjimkami stanovenými trestním řádem) stejný efekt, jako by mu písemnost byla doručena, i když se o tom nedozvěděl. To platí jak v případě písemností doručovaných do vlastních rukou (§64 odst. 2 tr. ř.), tím spíše pak i v případě písemností, které není třeba doručovat do vlastních rukou (viz ust. §63 odst. 1 tr. ř., které obecně odkazuje na přiměřené použití předpisů platných pro doručování v občanském soudním řízení, nestanoví-li trestní řád jinak – ust. §63 odst. 2 tr. ř. o doručování na adresu, kterou obviněný za tím účelem uvedl, je právě touto výjimkou).
Námitky, jež obviněný uplatnil, lze pod uvedený dovolací důvod formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto rozhodl obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumět. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 12. 12. 2019. Zásilka obsahující vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání byla zaslána obviněnému doporučeně do vlastních rukou na adresu XY, XY.
V této souvislosti nutno zdůraznit, že obviněný v průběhu trestního řízení právě tuto adresu označil za adresu pro účely doručování jeho osobě (v této souvislosti lze odkázat na obsah protokolu o výslechu osoby zadržené č. l. 16). Obviněný však nebyl na uvedené adrese zastižen, proto dne 19. 11. 2019 byla předmětná zásilka uložena (u příslušného poštovního úřadu) a obviněnému byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Posléze, po uplynutí lhůty k vyzvednutí, byla dne 3. 12. 2019 tato zásilka jako nevyzvednutá vrácena soudu, neboť ji nebylo možné vložit do schránky adresáta – obviněného (viz doručenka na č. l. 99 spisu).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. K doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání tedy může dojít i fikcí, na jejíž vznik nemá vliv skutečnost, zda byl obviněný v danou dobu (v době doručování) případně v pracovní neschopnosti.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému bylo podle §64 odst. 2 tr. ř. se zřetelem k ustanovení §60 odst. 1, 3 tr. ř. vyrozumění o zmíněném veřejném zasedání odvolacího soudu doručeno fikcí dne 29. 11. 2019.
K doručení tak došlo s dostatečným časovým předstihem podstatně převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., podle něhož stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě.
Z obsahu spisu plyne, že obviněný K. V. byl navíc dne 5. 12. 2019 telefonicky kontaktován zaměstnankyní trestní kanceláře, přičemž uvedl, že se dne 12. 12. 2019 k veřejnému zasedání dostaví (č. l. 109).
V posuzované věci vyplývá z trestního spisu, městskému soudu byla dne 12. 12. 2019 v 8:33 hod. doručena písemná omluva obviněného (prostřednictvím advokátního koncipienta JUDr. P. J. Bakeše) z veřejného zasedání konaného tentýž den (12. 12. 2019 v 11:00 hod.), s žádostí o jeho odročení a se sdělením, že se chce zúčastnit veřejného zasedání. Jako důvod žádosti o odročení jednání odvolacího soudu je uvedena nemoc, resp. horečnaté onemocnění.
Z výše uvedeného je zřejmé, že formální i materiální podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti splněny byly. Nejvyšší soud zároveň nesdílí názor dovolatele, že byl zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces, jestliže soud nevyhodnotil jeho omluvu z účasti na nařízeném jednání jako řádnou a nevyhověl tak jeho žádosti o jeho odročení.
Omluvu neúčasti obviněného u veřejného zasedání je možné považovat za řádnou tehdy, pokud obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast na něm. Soudu lze v posuzované věci přisvědčit v tom, že jednak do okamžiku zahájení veřejného zasedání nebyla soudu doručena plná moc, ze které by vyplývalo, že konkrétní advokát vykonává obhajobu obviněného, a jednak dovolatel svou omluvu z účasti na nařízeném jednání objektivně a hodnověrně ničím (a to ani dodatečně např. lékařskou zprávou či potvrzením od lékaře) nedoložil. Omezil se na prosté, nijak ověřitelné tvrzení, že mu jeho akutní zdravotní obtíže brání se k jednání soudu dostavit. Takovou omluvu za dostatečnou pokládat nelze. Soud druhého stupně nadto v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí ve věci ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč omluvu dovolatele z účasti na hlavním líčení pokládal za nedůvodnou.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný řádně objektivními důvody nedoložil svoji neschopnost dostavit se k veřejnému zasedání, postupem odvolacího soudu v daném případě nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento důvod dovolání tak zjevně neopodstatněnými námitkami obviněného nebyl naplněn, a proto bylo jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný nyní vykonává.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu