ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1457.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1457/2019-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podala obviněná V. K., dříve XY, nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 3 To 551/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 129/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné V. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 81 T 129/2015, byla obviněná V. K. uznána vinnou pod bodem 1. výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, za něž jí byl uložen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve výroku však chybělo označení tohoto právního předpisu) jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající „v nakládání a správou finančních prostředků třetích osob“ na dobu 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Š. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1. výroku o vině v době od 25. 9. 2012 do 4. 10. 2012 na různých místech jako ředitelka a fyzická osoba, provozující penzion pro seniory A., IČ: XY, se sídlem XY, (dále jen jako „A.“), utratila částku ve výši 129 714 Kč, tedy finanční prostředky převzaté do úschovy ve prospěch poškozeného K. N., které si nechala s jeho souhlasem převést z Psychiatrické nemocnice v Opavě na svůj podnikatelský účet č. XY, k němuž měla výhradně ona dispoziční právo. Tyto finanční prostředky poškozenému nevrátila a nevydala je ani později do dědického řízení po úmrtí poškozeného K. N. dne 8. 8. 2013. Toto řízení muselo být zastaveno, neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek, čímž způsobila zemřelému Š. N. škodu ve výši 129 714 Kč. Pod bodem 2. výroku o vině v době od 27. 8. 2015 do 19. 7. 2016, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, neposkytla potřebnou součinnost Mgr. Magdaleně Gebauerové, insolvenční správkyni obecně prospěšné společnosti A., na kterou byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. KSOS 14 INS XY, prohlášen konkurz. Obviněná jako zástupkyně úpadce přitom byla vyzvána k vyjádření k insolvenčnímu návrhu, předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců, a to do 15 dnů od doručení usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 4. 2015, avšak na tuto výzvu nereagovala, nevyhověla ani dalším výzvám soudu (zejména pokud jde o vydání zpracovaného účetnictví a dalších dokladů), neposkytla součinnosti ani insolvenční správkyní, ač ta jí k tomu opakovaně vyzývala, jak to bylo konkretizováno ve výrokové části rozsudku. Tím insolvenční správkyni hrubě ztěžovala výkon její funkce a ohrožovala tak dosažení účelu insolvenčního řízení. V důsledku jejího jednání insolvenční správkyně nebyla schopna náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka, zjistit majetek dlužníka, zejména jeho pohledávky, které tak ani nemohla vymáhat, bez předaného účetnictví nemohla řádně ověřit a přezkoumat pohledávky 11 přihlášených věřitelů dlužníka v celkové výši 2 154 575,91 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná V. K. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 3 To 551/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněné uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. řádu jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nakládání a správy finančních prostředků třetích osob na dobu 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněné V. K.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání se domáhala přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů, jež nejprve stručně zrekapitulovala, neboť podle ní spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná ve svém dovolání předně namítla, že v případě jednání pod bodem 1. výroku o vině nebyly naplněny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť takto popsaný skutek není tímto a ani žádným jiným trestným činem. Soudy nižších stupňů podle ní zcela pominuly její obhajobu spočívající v tom, že zpronevěry (podobně jako jiných majetkových trestných činů) je možno se dopustit pouze ve vztahu k cizí věci, což pro ni peníze na jejím účtu nebyly. Bankovní účet je totiž právním vztahem vzniklým mezi bankou a majitelem účtu na základě smlouvy uzavřené podle §708 a násl. obchodního zákoníku. Podle jejího názoru by se o její úkon mohlo jednat pouze v případě, že by peníze na svůj účet sama vložila, ale nikoli, pokud peníze na její účet vložila či zaslala jiná osoba. Dále obviněná vyjádřila přesvědčení, že mezi poškozeným K. N. a jí samou nevznikl vztah z úschovy věci, neboť peníze K. N. do úschovy nepřevzala, finanční prostředky byly pouze poslány na její účet. Dalším jejím argumentem bylo, že při připsání částky ve výši 129 714 Kč na její účet zároveň vznikla její pohledávka za poškozeným K. N., jež byla uspokojena z připsaných peněz. V této souvislosti uvedla, že soudy nižších stupňů neučinily žádné skutkové zjištění, že by poškozený K. N. ji uhradil z vlastního důchodu, důchod jí předával nebo dokonce že by ona za něj jeho důchod přebírala. Závěr soudu, že by mu postačoval na hrazení služeb jeho důchod, považovala za nevýznamný.
5. Pokud se jednalo o skutek pod bodem 2., kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, spočívala nesprávná právní kvalifikace v nesprávném posouzení povinnosti dlužníka v insolvenčním řízení. Ona totiž nebyla v postavení jednatelky, nýbrž ředitelky, a neměla tak ani v držení žádné doklady obecně prospěšné společnosti A., které by mohla správkyni konkurzní podstaty předat. Odkázala ji proto na účetního Z. T., od kterého si správkyně převzala jen část dokladů. Nesouhlasila také s tím, že ji soud vyzval ke zpracování účetnictví, neboť k tomu neměla potřebné vlastnosti, má pouze kvalifikaci v oblasti ošetřovatelské péče. Podle jejího přesvědčení se jedná o nesprávný výklad rozsahu povinností dlužníka, tedy zda byla jako ředitelka povinna na svůj náklad zajišťovat rekonstrukci či zpracování účetnictví. Zdůraznila, že jako bývalá ředitelka, jejíž postavení zaniklo, neměla ani oprávnění vyžadovat vydání dokladů a účetních dokumentů dlužníka po třetích osobách. Poslední námitkou obviněné bylo nesprávné vymezení časového intervalu, ve kterém mělo ke skutku dojít.
6. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a na ně navazující rozhodnutí, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně k argumentaci obviněné uvedla, že ze skutkových okolností je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě se jednalo o finanční prostředky poškozeného K. N. a že se vůči obviněné nacházely v právním režimu věci cizí. Nebylo přitom z hlediska naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu rozhodným, že peníze byly uloženy na jejím bankovním účtu, založeným za podmínek §708 a násl. obchodního zákoníku, čímž došlo ke vzniku právního vztahu mezi bankou a osobou, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/1999). Poukázala-li obviněná na rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr., zaměřený na výklad právního pojmu „cizí věci“, přehlédla skutečnost, že se po celou dobu jednalo o finanční prostředky K. N., po jeho smrti pak o finanční prostředky jeho bratra Š. N. a že k jiné změně jejich vlastnického vztahu k nim ve prospěch nabytí jejího vlastnického práva nebyl dán žádný právní titul, a to ani v návaznosti na její vlastnický vztah k bankovnímu účtu, na kterém byly prostředky deponovány. Odmítla proto dovolací námitku obviněné, že nemohla spáchat trestný čin zpronevěry, neboť nebyl naplněn znak cizí věci.
8. Neztotožnila se ani s názorem obviněné, že se nejednalo o úschovu, neboť mezi ní a K. N. nebyla uzavřena smlouva o úschově. Odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v bodě 17.), podle nějž uspořené finanční prostředky K. N. byly pracovnicí Psychiatrické nemocnice v Opavě se souhlasem jejich vlastníka K. N. předány dovolatelce do opatrování tak, že byly vloženy na její účet právě proto, aby bylo zřejmé, komu tyto peníze patří, byly označeny variabilním symbolem v podobě rodného čísla jejich vlastníka. Stalo se tak, aniž by jejich vlastník udělil obviněné souhlas k tomu, aby s nimi jakkoliv nakládala, resp. aby je použila k jakémukoliv dalšímu účelu. Odmítla i další námitku obviněné, že pohledávka v době úmrtí poškozeného K. N. již neexistovala, neboť byla vyčerpána za poskytnuté služby a péči. Naopak vycházela z názoru odvolacího soudu uvedeného v odůvodnění jeho rozsudku (v bodě 16. a 17.), že poškozenému jako klientovi pravidelně vyplácené finanční prostředky plně postačovaly k pokrytí jeho nákladů na pobyt v domě pro seniory, jakož i služeb s tím spojených, aniž by bylo potřeba čerpat z jeho financí uložených na účtu obviněné. Nebylo tedy pochyb, že si obviněná přisvojila cizí svěřenou věc tím, že finanční prostředky ve výši 129 714 Kč řádně nevyúčtovala a použila v rozporu s účelem, za kterým jí byly ze strany jejich vlastníka poškozeného K. N. svěřeny, a nevydala je ani v rámci dědického řízení a ani po něm.
9. Státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkami obviněného, které se týkaly přečinu porušení povinností v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Obviněná vycházela i v dovolání ze své obhajoby, že její postavení ředitelky dlužníka zaniklo ke dni 31. 1. 2015, konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až dne 8. 4. 2015, proto ona již neměla v insolvenčním řízení žádné oprávnění a ani povinnost jednat za dlužníka. Odvolací soud zcela správně v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 26.) poukázal na rozhodné časové momenty pro vyvození odpovědnostního vztahu obviněné za celou řadu dílčích kroků, jimiž v rámci stanoveného časového období porušovala svoji povinnost všestranné součinnosti vůči insolvenční správkyni Mgr. Magdaleně Gebauerové, naopak jimi hrubě ztěžovala výkon její funkce, čímž též ohrozila účel insolvenčního řízení. Této odpovědnosti se nemohla zprostit ani tvrzením, že se účetnictví nacházelo v držení daňového poradce, pokud byla insolvenční správkyní poučena o tom, jakou konkrétní součinnost jí má poskytnout, aniž by k tomu bylo zapotřebí předložení kompletní účetní dokumentace, a byť by tak musela učinit za součinnosti osoby vybavené příslušnou odborností. V této souvislosti odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v bodě 19.-26.) i soudu prvního stupně (v bodě 27.-28.), podle nichž obviněná nesplnila své povinnosti po prohlášení konkurzu na majetek dlužníka A. tak, jak vyplynuly z jejího postavení statutárního orgánu dlužníka, čímž hrubě ztěžovala výkon funkce jmenované insolvenční správkyně a ohrozila tak účel insolvenčního řízení, neboť insolvenční správkyně nemohla náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka, zajistit jeho majetek a ověřit a přezkoumat pohledávky přihlášených věřitelů. Podle státní zástupkyně obviněná jednala v předepsané formě zavinění.
10. K poslední námitce obviněné vztahující se k počátku časového období, ve kterém mělo dojít ke spáchání tohoto trestného činu, státní zástupkyně uvedla, že popis tzv. skutkové věty výroku o její vině rozhodně nevypovídá o tom, že se obviněná dopouštěla trestného jednání již v období, kdy byla z hlediska splnění své zákonné povinnosti ze strany insolvenční správkyně pouze oslovena a že byla uznána vinnou za období, ve kterém lhůta stanovená insolvenční správkyní pro poskytnutí blíže specifikované součinnosti statutárního zástupce dlužníka teprve uplynula. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k vyjádření obviněné, která se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
14. Obviněná V. K. uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
15. Obviněná uplatnila ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem ve značné míře vytýkala rozsudkům soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, tedy uplatňovala námitky, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Jde především o ty námitky, kterými zpochybňovala skutkové závěry soudů nižších stupňů, zda poškozený K. N. jí svěřil své vlastní peníze do úschovy, že neměl v úmyslu jimi cokoliv obviněné platit, že s nimi nesměla volně disponovat, že jejich převedení nebylo zamýšleno jako zálohová platba na služby, které měly být postupně či naráz z nich uhrazeny, ale naopak že poškozený si tyto služby hradil ze svého důchodu, který mu k zaplacení služeb zcela postačoval, a proto nebylo třeba vůbec tyto služby z úspor dotovat.
16. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
17. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
18. Obviněná ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, jak byla nastíněna shora (že peníze přijala jako úhradu za poskytnuté služby, že nešlo o úschovu peněz, že měla právo s nimi volně disponovat a nakoupit potřebné věci určené pro poškozeného etc.), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozsudcích přesvědčivě zdůvodnily (že šlo o úschovu, že obviněná neměla vůbec právo s penězi disponovat, že poškozenému postačoval běžný měsíční příjem k plné úhradě veškerých poskytovaných služeb etc.). Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Obviněná tak prakticky výlučně opakovala svou obhajobu učiněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní zcela dostačujícím způsobem vypořádaly a na jejichž odůvodnění je tak možno odkázat (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména v bodech 16. až 18. a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 15. až 19.). Podobně je tomu i s námitkami týkajícími se druhého skutku spočívajícími v tom, že obviněná vůbec neměla povinnosti v rámci probíhajícího insolvenčního řízení proti úpadci A., s nimiž se též zcela dostatečným způsobem soudy nižších stupňů vypořádaly, a proto je možno na odůvodnění jejich rozsudků odkázat (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména v bodech 19. až 28. a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 20. až 26.). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Nejvyšší soud tak konstatuje, že námitky obviněné jsou z valné části skutkového charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z povahy věci vůbec neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněné. Taková porušení, která ostatně ani obviněná ve svém dovolání nezmiňovala, však nezjistil. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, což ani obviněná netvrdila, neshledal. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, které se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu uvést, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění, naopak skutkové závěry se zdají být logické a vnitřně nerozporné.
c) K přečinu zpronevěry
21. V daném případě byla obviněná shledána trestně odpovědnou za jednání, které bylo právně kvalifikováno jako pře čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
22. Objektem trestného činu zpronevěry je zájem na ochraně majetku, konkrétně vlastnické právo k věci, popř. jiné majetkové právo k ní (chráněna je i jeho držba). O větší škodu jde, způsobí-li pachatel škodu dosahující částky nejméně 50 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Objektivní stránka spočívá v přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Ve skutečnosti jde o to, že pachatel s takovou věcí, která mu byla svěřena (tj. dobrovolně a nikoli v omylu přenechána do dispozice – tj. do detence), nakládá jako s vlastní (neboli si ji přisvojí) – viz např. rozhodnutí č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Cizí věc je pachateli svěřena tehdy, je-li mu odevzdána do faktické moci, zpravidla za tím účelem, aby s ní určitým způsobem nakládal, přičemž vlastníkem věci zůstává někdo jiný. Svěřit tímto způsobem lze i peníze, a to jak v hotovosti, tak i bezhotovostně převodem na účet (viz shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007 a násl., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1692/2016). Není pravdou, že by peníze převodem na cizí účet rázem ztrácely povahu věci cizí z důvodu, že dochází ke splynutí těchto peněz s ostatními penězi (jako genericky určenou věcí) disponenta účtu. Je třeba se zabývat též důvodem (titulem), proč k takovému převodu došlo. Jde-li o pouhou úschovu, je třeba i nadále na takové prostředky nahlížet jako na věc cizí [v případě advokátů, kteří ovšem musí vést tyto prostředky odděleně na zvláštním účtu (speciálním podúčtu), viz rozhodnutí č. 17/2016 a č. 49/2016 Sb. rozh. tr.]. V daném případě lze souhlasit i s vysvětlením soudů nižších stupňů, které zdůrazňovaly snahu převodce peněz (a původního schovatele) Psychiatrické nemocnice v Opavě řádně identifikovat příslušný obnos peněz rodným číslem jejich skutečného vlastníka. Kdyby nedocházelo k předání těchto peněz do dispozice obviněné bezhotovostním převodem na její účet, ale fyzickým předáním v obálce se stejnou identifikací pomocí rodného čísla, nebylo by pochyb o tom, že jde o peníze svěřené schovateli z důvodu jejich úschovy ve prospěch uschovatele (resp. dřívější terminologií složitele) ve smyslu smlouvy o úschově (viz k tomu zejména §747 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platného a účinného v době jednání obviněného, dnes srov. §2402 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Není přitom důvodu ustanovením §206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry méně chránit bezhotovostní složení peněz do úschovy, tedy ten způsob, který je naopak dokonce současným právním řádem ve snaze zamezit legalizaci výnosů z trestné činnosti preferován. V obou případech, není-li specifického důvodu, proč by tomu tak být nemělo, je třeba vlastnickému právu poskytnout stejnou ochranu. Pokud pak obviněná s uvedenými penězi nakládala jako s vlastními, tedy z velké části je vybrala v hotovosti (neboli je materializovala), anebo za něj i nakoupila různé zboží (přičemž navíc je možno vysledovat, že toto zboží bylo nakupováno právě až po připsání peněz poškozeného, tedy právě z nich a z žádných jiných), je možno souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že si obviněná tyto peníze přisvojila, neboť s nimi nakládala jako s vlastními. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani to, že tak obviněná učinila ve vztahu ke dvěma současně přijatým úschovám (jednak poškozeného K. N., jednak J. H.). Proto je možno se závěry soudů nižších stupňů v tomto směru vyslovit souhlas.
d) K přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení
23. Pokud jde o námitky uplatněné ve vztahu k přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jde ve své podstatě o námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nadto se s uplatněnou obhajobou obviněné již zevrubně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž rozsudky a jejich odůvodnění lze tak odkázat. Byly-li tyto námitky vázány na posouzení právních otázek, vycházely v zásadě z jiného skutkového stavu, než byl soudy nižších stupňů zjištěn. Jen s velkou mírou tolerance by bylo možno uznat za právně relevantní námitku tu, že obviněná nebyla osobou, které by bylo možno uložit povinnosti v insolvenčním řízení, a proto ani porušením těchto povinností nemohla naplnit znaky přečinu podle §225 tr. zákoníku. Ovšem i tyto námitky vycházely z jiné verze skutkového děje, a sice že v době zahájení insolvenčního řízení nebyla v postavení ředitelky pensionu A. Dále obviněná namítala, že neměla potřebnou kvalifikaci ke zpracování účetnictví, a proto jí porušení této povinnosti nemělo být kladeno za vinu .
24. Nejvyšší soud obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Obviněné bylo konkrétně kladeno za vinu, že v insolvenčním řízení hrubě ztěžovala výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozila účel insolvenčního řízení.
25. Objektem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu - §97 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „InsZ“). Následkem jednání pachatele, který maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení, který sice insolvenční zákon výslovně nedefinuje, lze jej ale dovodit především z ustanovení §1 InsZ. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je současně třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou stanoveny v §5 InsZ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2264 a násl.).
26. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, v uvedené věci bylo dne 8. 4. 2015 zahájeno insolvenční řízení na základě vyhlášky Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 14 INS 9128/2015, a byla ustanovena insolvenční správkyně Mgr. Magdalena Gebauerová. Obviněná ve stanovené lhůtě přes stanovený termín insolvenčním správcem neodevzdala seznamy majetku a závazků s uvedením dlužníků a věřitelů, nezpracovala účetnictví včetně mzdových výkazů a přehledu pohledávek dlužníka k předložení ve stanovené lhůtě insolvenční správkyni, ačkoliv k tomu byla vyzvána insolvenčním soudem a poučena o trestněprávních následcích odmítnutí podat prohlášení o majetku, neposkytovala insolvenční správkyni žádnou součinnost, přičemž musela vědět a být srozuměna s tím, že svým jednáním maří insolvenční správkyni výkon její funkce a ohrožuje tak rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 InsZ, neboť insolvenční správkyně nebyla schopna náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka, zjistit a zajistit majetek dlužníka, včetně jeho pohledávek a vymáhat je.
27. Odvolací soud správně uvedl (v bodě 25. odůvodnění jeho rozsudku), že podle §210 odst. 1, 2 InsZ je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti podle odstavce 1 její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Jestliže postavení statutárního orgánu má více osob oprávněných jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Uvedené osoby mají tuto povinnost i v případě, že jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu se obviněná nemohla zprostit svých povinností tím, že přestala vykonávat činnost ředitelky obecně prospěšné společnosti A. několik dnů předtím, než bylo zahájeno insolvenční řízení. Této odpovědnosti se nemohla zprostit ani odkazem, že se účetnictví nacházelo v držení daňového poradce Z. T. Z uvedených důvodů bylo třeba námitky obviněné v tomto směru odmítnout a potvrdit správnost závěrů soudů nižších stupňů, které se s danou problematikou správně a dostatečně vypořádaly.
28. Pokud jde o poslední námitku obviněné vztahující se k počátku časového období, ve kterém mělo dojít ke spáchání tohoto trestného činu, je třeba souhlasit s názorem státní zástupkyně, která ve svém vyjádření správně uvedla, že popis tzv. skutkové věty výroku o její vině rozhodně nevypovídal o tom, že se obviněná dopouštěla trestného jednání již v období, kdy byla z hlediska splnění své zákonné povinnosti ze strany insolvenční správkyně pouze oslovena a že byla uznána vinnou za období, ve kterém lhůta stanovená insolvenční správkyní pro poskytnutí blíže specifikované součinnosti statutárního orgánu dlužníka teprve uplynula. Tato námitka je nedůvodná. Nejvyšší soud tak uzavřel, že závěry nižších soudů jsou správné, naopak námitky obviněné vyslovené vůči nim v jejím dovolání zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
29. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněné V. K., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu