ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1033.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1033/2020-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání obviněného L. R., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 13 To 69/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 47/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 8 T 47/2018, byl L. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tato jednání a dále přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 24 T 57/2018-37, jenž mu byl doručen dne 28. 10. 2018 a právní moci nabyl dne 6. 11. 2018, byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 24 T 57/2018-37, ze dne 23. 10. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. B., narozenému XY, trvale bytem XY, nyní XY, částku ve výši 5 600 Kč a poškozené Š. V., narozené XY, bytem XY, částku ve výši 1 700 Kč, kdy dále byla poškozená Š. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení občanskoprávní.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 13 To 69/2020, zamítl podle §256 tr. ř.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 13 To 69/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a obecnými soudy učiněnými skutkovými zjištěními a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má dále za to, že rozhodnutí soudů, že se dopustil zločinu krádeže, není podloženo žádným z provedených důkazů, když sám od počátku se k jednání, pro které byl uznán vinným, nedoznal a z výpovědí svědků tato skutečnost (že se dopustil předmětného jednání – dovolání podává shodně jako odvolání pouze do výroku rozsudku pod bodem1) také nevyplývá. Soudům vytýká, že přestože předložil alternativní logickou verzi skutkového děje, ve které vysvětlil, jak k daným okolnostem došlo, touto se nezabývaly. Dále poukázal na to, že se s poškozeným M. B. znali z výkonu trestu a poškozený mu sdělil, že se u něj má obviněný chovat jako doma a obviněný poškozeného ujistil, že po užití vozidla toto vrátí. Dále argumentoval tím, že soud nedostatečně přihlédl k listinnému důkazu ve formě dvou lístků, na kterých bylo uvedeno, že vozidlo vrátí a nijak z nich nevyplývá, že by vozidlo chtěl odcizit. Rovněž poukázal na to, že se měl jednání dopustit navíc vloupáním, s čímž nesouhlasí, neboť klíče od vozidla byly volně pověšeny a v rámci dohody s poškozeným byl přesvědčen, že si je může vzít a vozidlo užívat, tudíž klíče nebyly odcizeny, jak uvádí Krajský soud v Praze, ale použity v souladu s dohodou o svolení užívat věci. Rovněž je přesvědčen, že i kdyby jednání nebylo v souladu s dohodou mezi ním a poškozeným B., mělo by se kvalifikovat jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
4. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky v dovolání obsažené, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř., pak s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] , lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu) a s ním související námitkou porušení práva na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval na to, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil; soud chybně hodnotil důkazy; soud I. stupně odmítl jeho alternativní logickou verzi skutkového děje; nedostatečně přihlédl k listinnému důkazu ve formě dvou lístků zanechaných poškozenému; z výpovědí svědků nevyplývá, že by se krádeže vozidla dopustil, neboť měl dohodu s poškozeným, že vozidlo může užívat; i kdyby jeho jednání nebylo v souladu s dohodou, mělo být jeho jednání kvalifikováno jako neoprávněné užívání cizí věci atd.] . S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 6 – 7 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „tvrzení obviněného, že se svolení poškozeného s nakládáním s jeho věcmi vztahovalo i na automobil…poškozený něco takového popírá a také jeho další jednání odpovídá tomu, že se zapůjčením vozidla nebyl srozuměn…poškozenému sice zanechal na baru lístek s příslibem, že vozidlo vrátí, ale následně se pro něj stal nekontaktní, nezavolal mu, ani nezvedal jeho hovory a oslovil jej, až když věc začala vyšetřovat policie…s představou pouhého vypůjčení auta potom rozhodně nekoresponduje další část jeho jednání – není totiž jasné, proč by obžalovaný za takových okolností do vozidla nakládal mobilní telefon, tablet, videokameru a další věci… atd.“, a na stranách 4 – 5 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „obžalovaný poškozeného neinformoval o tom, kde se vozidlo nachází, přesto, že se ho poškozený snažil opakovaně kontaktovat a vyzýval ho k vrácení vozidla…nelze totiž pominout, že spolu s vozidlem došlo k odcizení i dalších věcí…že z vozidla byly odstraněny obě původní registrační značky a že vozidlo bylo nalezeno policií, bez jakéhokoliv přičinění obžalovaného... atd.“
11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
12. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a extrémního nesouladu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, které je v jeho dovolání propojeno nejen s odkazem na tzv. extrémní nesoulad (viz výklad k bodu 9), ale zejména s argumentací, která je oběma výše uvedeným pojmům společná, že soudy neakceptovaly jeho logické vysvětlení celého děje, hodnotily důkazy v jeho neprospěch a k jeho odsouzení neměly dostatek důkazů, neboť např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatelů zmíněné rozhodnutí, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně, trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
13. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora, Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky, až na níže uvedené výjimky, sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Námitkou, kterou je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde se domáhá kvalifikace svého jednání jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Nicméně i zde se jedná o námitku, kterou již vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí náležitě zabýval v bodě 13) a 14) svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že: „Z dokazování jednoznačně vyplývá, že obžalovaný se motorového vozidla zmocnil proti vůli oprávněného držitele M. B. a užíval je do doby jeho odstavení v autoopravně svědka Z. K., kde bylo bez registračních značek dne 20. 7. 2017 vypátráno policií. Po celou tuto dobu obžalovaný poškozeného M. B. neinformoval o tom, kde se vozidlo nachází, přesto, že se ho poškozený snažil opakovaně kontaktovat a vyzýval ho k vrácení vozidla nejen telefonáty, ale rovněž zaslanou SMS zprávou, na které nereagoval a následně se jeho telefon stal nedostupným. Za takto zjištěného skutkového stavu věci proto nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 trestního zákoníku, ale o trestný čin krádeže podle §205 trestního zákoníku (viz rozhodnutí č. 42/2001 Sb. rozh. tr.).“ Obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně vyhodnotily důkazy [např. dva jím psané lístky pro poškozeného, či výpovědi svědků], ale již cudně mlčí o tom, že svědci prokazují ve vozidle existenci věcí, ve vztahu ke kterým obviněný tvrdí, že je vůbec nevzal; nezmiňuje odmontované poznávací značky (objektivně nutno uvést, že odmontování provedl známý obviněného P. B.), nebere v potaz pochybnosti jeho kamaráda B., který se obával (měl strach), že vozidlo je kradené atd.]. Charakter osoby obviněného a jeho nevěrohodnost dosvědčuje ne jeho trestní minulost, jak se obviněný mylně domnívá a snaží dovolací soud přesvědčit (tudíž i o neobjektivním přístupu nižších soudů k hodnocení důkazů), ale argumentace, kterou se snaží i dovolací soud přesvědčit o tom, že kdyby nebylo vozidlo v rychlém sledu vypátráno policií jako poškozené, obviněný (se patrně snažil říci) by jej vrátil opravené poškozenému, čemuž s ohledem na všechny skutečnosti provázející jednání obviněného nelze uvěřit. Z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný doznává pouze to, co je mu prokázáno a jeho argumentace (obhajoba) musí být vyvrácena [tvrdil např., že ho honila policie a během honičky vozidlo poškodil – bylo prokázáno, že žádná taková událost se neodehrála, před svědkem F. hovořil o tom, že vozidlo bude na prodej; tablet v zastavárně nezaložil – ale prodal atd.].
15. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud k bližšímu rozlišení právní kvalifikace za vhodné uvést, že objektivní stránka u trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku je dána ve dvou formách. V prvním případě spočívá v tom, že se pachatel zmocní věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat. V druhém případě pak v tom, že pachatel neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá a způsobí tím škodu nikoli malou na cizím majetku. Přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu. Užívání věci po delší dobu by již bylo nutné považovat za přisvojení věci ve smyslu krádeže nebo zpronevěry. Důležitá je přechodnost užívání a způsob, kterým se vrací věc do dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele. Ustanovení §207 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá, že pachatel má úmysl užívat cizí motorové vozidlo jen přechodně, tj. disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by tím však vyčerpal jeho podstatu nebo je podstatně opotřeboval. V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut i záměr vrátit je po jeho přechodném užití osobě, které bylo odňato, anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo s motorovým vozidlem, jehož výkon jí byl přechodně trestným činem pachatele znemožněn . Jestliže se pachatel zmocnil cizího motorového vozidla v úmyslu užívat je delší dobu nebo sice kratší dobu, avšak za cenu jeho podstatnějšího opotřebení (v předmětné věci si oprava vyžádala 190 000 Kč, vozidlo bylo zajištěno bez registračních značek), nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž o trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku (rozh. č. 17/1974 Sb. rozh. tr.). Nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, nýbrž o trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, jestliže pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat je jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží [např. odstaví vozidlo na odlehlém místě, kdy jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (rozh. č. 42/2001 a rozh. č. 45/1994-II Sb. rozh. tr.)]. Cizí (svěřená) věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Tolik k rozdílu mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci.
16. V návaznosti na teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu druhého stupně tvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný se jednáním ve vztahu k motorovému vozidlu tov. zn. ŠKODA Superb dopustil trestného činu krádeže. Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je totiž zjevné, že obviněný svým jednáním neumožnil poškozenému obnovit své dispoziční právo s vozidlem, přestože se poškozený opakovaně snažil obviněného kontaktovat a vyzýval jej k vrácení vozidla, a to nejen telefonáty, ale rovněž zaslanou textovou zprávou. Dispoziční právo tak bylo obnoveno až policií, která vozidlo vypátrala a nalezla bez registračních značek, a to bez jakéhokoliv přičinění obviněného [přehlédnout nelze výpovědi svědků K., F., B. Lze stěží uvěřit tvrzení obviněného, že mu poškozený vozidlo půjčil, když ten hned po probuzení se snažil kontaktovat obviněného a druhý den krádež oznámil policii. Obviněný patrně již si nepoložil otázku, proč tak poškozený učinil, když podle verze obviněného si mohl vzít obecně řečeno, co uznal za vhodné. Poškozený sám hovořil o tom, že když šli s přítelkyní spát „zamkl dveře u vchodu vpředu, zbytek nechal odemčený, aby si obviněný mohl vzít pivo nebo panáka“] . S ohledem na situaci shora popsanou, kdy soudy vzaly za prokázané, že obviněný neměl žádné svolení vzít si cokoli z majetku poškozených, kromě „piva nebo panáka“, pak je bezpředmětná obhajoba obviněného, že klíče od vozidla nebyly odcizeny [tuto námitku by s vyšší mírou tolerance bylo možno považovat za právní námitku] , neboť měl svolení k užití vozidla. V tomto směru lze odkázat na výstižný odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 391/2016, a v případě znaku zpětnosti na komentářovou literaturu (viz bod 11). Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněného [ých] , že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
19. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněným uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že s vyšší mírou tolerance akceptoval jako právní námitky (byť se odvíjely od jiného skutkového základu) jeho výhrady k použité právní kvalifikaci, znaku zpětnosti a znaku vloupání, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
JUDr. Jan Engelmann