ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1075.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1075/2020-698
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného L. T., nar. XY, bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 8 To 51/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 45 T 3/2020, byl (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené O. V., narozené XY, trvale bytem XY, částku ve výši 200 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení, poškozenému AAAAA (pseudonym), narozenému XY, bytem XY, částku ve výši 600 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení, poškozené P. S., narozené XY, trvale bytem XY, částku ve výši 400 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení, poškozenému D. V., narozenému XY, trvale bytem XY, částku ve výši 400 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, částku ve výši 992 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný a matka obviněného odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 8 To 51/2020, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 8 To 51/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav není v souladu s vyjádřením způsobu jednání uvedeným ve skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale jednání mělo být kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku, neboť jednání, jehož se měl dopustit, naplňovalo oba alternativní znaky privilegované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný má za to, že bylo v řízení prokázáno, že spáchal trestný čin v silném rozrušení, ve strachu, z jiného omluvitelného hnutí mysli a rovněž v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Dále poukázal na to, že byl slabší stranou, jelikož byl dlužníkem poškozeného, který si kladl nemorální a zavrženíhodné podmínky kompenzace dluhu a také se ocitl v bezvýchodné pozici, když byl uzamčen v krytu, bylo mu poškozeným bráněno v odchodu a byl sexuálně napadán. Z toho důvodu se obviněný domnívá, že mohl jednat v mezích nutné obrany a mohl se tak dopustit excesu intenzivního. V další části dovolání konstatuje, že jednal v silném rozrušení ze strachu, jelikož byl nedobrovolně zamknutý v krytu s člověkem, který byl instruktorem bojového umění a který si na něm vynucoval homosexuální styk a také v důsledku zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný má za to, že nabídku téměř sedmdesátiletého muže k homosexuálnímu styku či požadavek homosexuálních praktik a služeb vůči mladému, třiadvacetiletému, nezkušenému muži, lze spolehlivě označit za zavrženíhodnou. Dále obviněný namítá, že jednal z omluvitelného hnutí mysli, neboť reagoval na podněty mimořádné intenzity a závažnosti a situace, ve které se ocitnul, v něm vyvolala silné rozrušení a obavu o vlastní život nebo o jinou vážnou újmu na zdraví. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a podle §265k dost. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve shrnul průběh dosavadního trestního řízení a po té uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze doslovně opakuje svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stádiích trestního řízení, s níž se oba soudy bezezbytku a zejména správně vypořádaly. Dále se nesouhlasně vyjádřil k námitce obviněného ohledně skutkové podstaty trestného činu zabití, ke které státní zástupce uvedl, že k tomu, aby bylo možno uvažovat o stavu silného rozrušení pachatele trestného činu zabití, musí existovat nějaký mimořádný intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat a z toho důvodu mezi ně nelze zařadit silné rozrušení ze vzteku nebo hněvu jen proto, že jednání poškozeného bylo pachateli nepříjemné. Dále se nesouhlasně vyjádřil i k námitce spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, ke které uvedl, že by muselo jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Podle mínění státního zástupce v posuzované trestní věci ovšem žádná z takových okolností, jež by odůvodňovaly posouzení jednání dovolatele jako zločinu zabití, naplněna nebyla, tím spíš za okolností, že obviněný sám se sexuálními praktikami s poškozeným souhlasil. Za neopodstatněnou považuje rovněž námitku dovolatele založenou na tvrzení, že jeho jednání bylo pouze intenzivním excesem z nutné obrany, jelikož nebyly vůbec splněny její podmínky, vzhledem k tomu, že zjištěné a důkazy podložené skutečnosti nesvědčí pro závěr, že by obviněný musel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestní zákonem. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval na to, že jednání mělo být posouzeno jako zabití podle §141 tr. zákoníku; byl slabší stranou, protože dlužil peníze poškozenému; jednání poškozeného bylo zavrženíhodné; jednal v panické reakci atd. ]. S námitkami, které v předchozích fázích řízení obviněný uplatnil, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí např. na stranách 8 – 10 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud např. uvedl, že „je zřejmé, že znak skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku‚ v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného naplněn nebyl, poškozený jednal sice nemorálně...nicméně jeho jednání nebylo mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech…panická reakce a vystupňovaný afekt pak u obžalovaného nenaplnily ani znak skutkové podstaty‚ v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, neboť rozhodovací praxe omluvitelného hnutí mysli váže existenci podmětu mimořádné intenzity a závažnosti, což tedy návrh poškozeného na vzájemné sexuální uspokojovaní, vznesený poté, co obžalovaný akceptoval předchozí návrhy poškozeného, nebyl… atd.“ a na straně 3 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „tvrzení, že obžalovaný byl slabší stranou, protože byl dlužníkem, je naprosto nevhodné. To že si vzal zálohu na zboží, které nedodal, a zálohu utratil, rozhodně nelze vykládat v jeho prospěch…ani to že se dluh pokoušel umořit jakýmisi sexuálními praktikami…ani případná znalost bojových umění poškozeného…nehraje ve věci žádnou roli…chování poškozeného sice lze označit za poněkud nestandartní, nicméně rozhodně nesplňuje podmínky‚ zavrženíhodného jednání, jak vyžaduje kvalifikace zločinem zabití… atd.“
10. V případě, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
11. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného uvést následující. Trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
V usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud judikoval, že „s páchání trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život . Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.“ 12. Z výše citovaného vyplývá, že k dané právní kvalifikaci musí být splněny podmínky spočívající v tom, že musí být přítomno silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. S tvrzením obviněného o existenci těchto podmínek se však Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nemohl ztotožnit, neboť namítané „silné rozrušení“ obviněného nevyplývalo ze „strachu, úleku ani omluvitelného hnutí mysli“, ale z okolností, na kterých se obviněný sám a dobrovolně podílel. V tomto ohledu je nutné mít na zřeteli zjištění, že obviněný se setkal s poškozeným dobrovolně, dostavil se k němu s vědomím, že po něm poškozený bude požadovat sexuální praktiky, souhlasil s tím a za tímto účelem si dokonce přivezl k tomu určené sexuální pomůcky. Obviněný si byl také vědom toho, že sexuální aktivity by mohly překročit meze, za nimiž „by se s tím již vnitřně nevyrovnal“, vzhledem k čemuž se tedy vybavil zbraní, kterou i následně použil.
13. Při posuzování, zda ze strany poškozeného šlo o „předchozí zavrženíhodné jednání“, je nutno mít v předmětné trestní věci na zřeteli [aby rozhodnutí vyznívalo logicky a přesvědčivě (např. ve světle usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13)] také to, že p ředchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle §141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě musí být proto vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol. Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, 1328 s.). V dané trestní věci se ovšem o takovou situaci nejedná. Jak správně konstatoval nalézací soud, který uvedl, že „poškozený jednal sice nemorálně, když coby náhradu za nedodaný kožich obžalovaného žádal sex, nicméně jeho jednání nebylo mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy“ . Odvolací soud se pak s daným tvrzením ztotožnil a uvedl, že „chování poškozeného sice lze označit za poněkud nestandartní, nicméně rozhodně nesplňuje podmínky zavrženíhodného jednání, jak vyžaduje kvalifikace zločinem zabití“.
14. V návaznosti na námitku obviněného ohledně nutné obrany a excesu intenzivního lze konstatovat, že v daném případě nepřicházela podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu v úvahu aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Ze skutkových zjištění totiž plyne, že zde absentuje základní podmínka nutné obrany, to jest přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by obviněný svým činem měl odvracet. Ostatně, nalézací soud toto explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, když konstatoval, že „obžalovaný jednoznačně nejednal za okolností nutné obrany. Poškozený totiž fakticky proti obžalovanému neužil násilí ani pohrůžky násilí bezprostředního či páchaného na osobě od obžalovaného odlišné, neužil vůči obžalovanému pohrůžky jiné újmy, v rozhodný okamžik nebyl přítomen žádný přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem.“ Odvolací soud pak svým rozhodnutím stvrdil i správnost uvedeného závěru.
15. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu