ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.337.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 337/2020-1420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněné E. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 9 To 340/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 147/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. E. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 1 T 147/2018, uznána vinnou dvojnásobným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 1. a 2. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 9 To 340/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že nebylo vyhověno její žádosti o delegaci věci jinému krajskému soudu, neboť jeden z poškozených u Krajského soudu v Brně dříve působil jako přísedící, a to ačkoliv tak z tohoto důvodu mělo být učiněno. V dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poměrně obsáhle argumentovala nesprávností skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když stěžejním argumentem byla podle dovolatelky především absence jejího úmyslu vylákat od poškozených peněžité částky či služby a jejich vrácení či splacení nikdy nerealizovat. V této souvislosti např. poukázala na to, že nemohla předpokládat zhoršení její finanční situace či že očekávala určitý výdělek, který se nakonec nerealizoval. Rovněž argumentovala tím, že nemohla poškozené uvést v omyl, neboť jim musela být její nepříznivá finanční situace známa. Soudům nižších stupňů rovněž vytkla, že neprovedly jí požadované důkazy, svědčící v její prospěch. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 9 To 340/2019, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně, popř. podle §25 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť bývalé působení poškozeného u daného soudu (Krajského soudu v Brně) coby přísedícího, není důvodem pro delegaci věci ve smyslu §25 tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněné námitky státní zástupce označil za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Dále vyjádřil svůj souhlas s obsahem a závěry rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to jak ohledně existence úmyslu obviněné, tak ohledně existence omylu na straně poškozených. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzením dovolatelky o neprovedení jí navržených důkazů, neboť ačkoliv tyto provedeny skutečně nebyly, byla tato skutečnost a důvody pro takový postup v rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně odůvodněny. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. V souvislosti s námitkami uplatněnými obviněnou v dovolání musí Nejvyšší soud konstatovat, že převážná část z nich je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku reagoval na námitky obviněné k její finanční situaci např. v roce 2005 a následujících letech (např. body 23, 30, 39); usnesení odvolacího soudu (body 14, 15) ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám (skutkovým a procesním) musí Nejvyšší soud rovněž upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s ohledem na obecné konstatování uvedené shora, Nejvyšší soud uvádí, že se v případě námitky o nutnosti delegace odvolání obviněné jinému soudu než Krajskému soudu v Brně z důvodu, že statutární orgán jedné z poškozených organizací, I. K., na tomto soudě v minulosti působil ve funkci přísedícího, jedná o námitku sice obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nicméně zjevně neopodstatněnou, a to z níže uvedených důvodů.
13. K obviněné tvrzené skutečnosti ohledně návrhu na delegaci považuje Nejvyšší soud za vhodné v rámci objektivity uvést, že z odvolání vyplývá, že takový návrh byl obviněnou učiněn. Odvolacímu soudu je pak nutno vytknout, že na tuto skutečnost nereagoval. Je vhodné tedy konstatovat toto procesní pochybení v postupu odvolacího soudu (formální pochybení). Toto pochybení však nemá materiální rozměr, který by odůvodňoval vyhovění podaného dovolání, a to z důvodů níže uvedených. Z vystoupení obviněné a jejího obhájce u veřejného zasedání opětovný požadavek návrhu na delegaci věci není zřejmý, což samo o sobě neznamená, že zmíněným návrhem se nemusel krajský soud zabývat. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že bylo navrženo, aby „rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí“. I přes shora uvedenou skutečnost a okolnosti již výše zmíněné (viz bod 7), že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání v tomto případě spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je dána tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
14. Jak již bylo shora konstatováno, obviněná v rámci odvolacího řízení zmínila alternativu, že by o jejím odvolání mohl rozhodnout také jiný než místně příslušný soud, aniž by specifikovala jiné důvody pro delegaci věci jinému krajskému soudu, než konstatování dřívějšího (možná i současného) působení I. K. na pozici přísedícího u Krajského soudu v Brně. V souvislosti s touto osobou argumentovala tím, že I. K. byl v předmětné trestní věci oznamovatelem trestné činnosti (obviněné), a to jako statutární orgán společnosti N. V., která v řízení vystupovala jako poškozená a současně vystupoval v postavení svědka. Jako skutečnost, pro kterou by mělo dojít k delegaci věci uvedla, že v jiné věci byl I. K. stíhán jako obviněný, a to v řízení před Krajským soudem v Brně, a tato věc byla delegována Krajskému soudu v Ostravě, proto by také i v předmětné trestní věci mělo dojít k delegaci věci [ obviněná zcela přehlíží diametrální rozdílnost postavení I. K. v jí zmíněných dvou řízeních, kdy jednak vystupoval v pozici obviněného a současně přísedícího soudu, který věc projednával, oproti tomu však v předmětné trestní věci (obviněné) vystupoval v postavení oznamovatele poškozené organizace a svědka, kdy jeho postavení soudce přísedícího u Krajského soudu sice existovalo, ale nikoli v pozici předvídané zákonem ]. Ačkoliv je pravdou, že I. K. u Krajského soudu v Brně jako přísedící působil, nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro delegaci věci. I. K. v předmětné trestní věci jako přísedící nepůsobil a ani působit – rozhodovat nemohl, neboť se jednalo o věc, kterou podle §31 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodoval odvolací senát složený ze tří soudců - předsedy senátu a dvou přísedících, tedy přísedících profesionálů a nikoliv přísedících v podobě laické veřejnosti. Předmětná trestní věc byla souzena v prvním stupni Okresním soudem v Břeclavi a zmíněný I. K. působil jako soudce přísedící pro věci, které krajský soud rozhoduje jako soud prvního stupně. Uvedený závěr, že neexistovaly podmínky pro delegaci věci je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Nd 190/99.
15. S ohledem na v předchozím odstavci uvedené skutečnosti plynoucí ze zákonných ustanovení a zmíněnou judikaturu je tak zřejmé, že předmětná trestní věc je zásadně odlišná od situace (trestní věci), na kterou poukazuje v dovolání obviněná, kdy k delegaci skutečně došlo, ale v té byl I. K. u soudu, kde působil jako přísedící, současně souzen jako obviněný, (viz bod IV. dovolání obviněné). Je tedy zcela evidentní, že na danou situaci zmíněný odkaz obviněné nedopadá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1064/2011). Podmínkou vymezenou v zákoně pro vyloučení soudce [mezi důležité důvody pro odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. ř. (delegace) patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (viz rozh. č. 7/1984 Sb. rozh. tr., srov. dále rozh. č. 40/1991 Sb. rozh.tr.)] je, že nemůže nestranně rozhodovat. Ze situace popsané obviněnou však žádná skutečnost podmiňující vyloučení v předmětné trestní věci rozhodující senát [9 To], potažmo všechny soudce Krajského soudu v Brně není dovoditelná, tudíž ani zmínka dovolatelky o ev. vhodnosti delegace, nemůže vycházet ze zákonného znaku, který odůvodňuje delegaci věci – a to z důležitého důvodu.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněné, uvedené na podporu tohoto dovolacího důvodu, je třeba v souladu s konstatováním uvedeným výše (body 10, 11), označit za námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňující.
17. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti k námitkám nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně pak zejména k absenci úmyslu obviněné spáchat za vinu jí kladené protiprávní jednání, uvádí následující.
18. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem značnou škodu. Obviněná byla uznána vinnou, že poškozené uváděla v omyl.
19. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala úmyslně, byť výslovně v odůvodnění neuvedl, zda jednala v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když námitky obviněné shledal nedůvodnými.
20. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
21. Rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněná uvedla poškozené v omyl, a to vylákáním finančních prostředků za účelem půjčky či poskytnutí jiných služeb. Jak je z jednání obviněné zřejmé, tato neměla v úmyslu vrátit vypůjčené finanční prostředky či uhradit smluvené závazky poškozeným, když především neměla ani žádné zdroje, z nichž by tak bylo možné učinit. Tímto jednáním obviněná způsobila poškozeným škodu v řádu milionů korun. Pokud argumentovala tím, že v době uzavírání předmětných smluv nemohla vědět, že se dostane do tak nepříznivé finanční situace, že nebude schopna tyto své závazky splácet, musí Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů tuto námitku označit za neodpovídající zjištěným skutkovým okolnostem. V době, kdy uvedené závazky uzavírala, tedy v druhé polovině roku 2011 a první polovině roku 2012 si již byla plně vědoma svých předchozích závazků v řádech milionů korun, k jejichž splácení se zavazovala postupně od roku 2008, kdy namísto toho, aby se jí její nepříznivou situaci podařilo sanovat, výše nesplacených dluhů se stále prohlubovala [ obviněná, aniž by si tuto skutečnost uvědomila, sama nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale i ve svém dovolání uváděla, že od listopadu či prosince 2005, kdy televize odvysílala reportáže, ve kterých byla viněna z korupce, upadla do finančních potíží (viz též bod 39 rozsudku) ]. S tímto závěrem pak plně koresponduje rovněž skutečnost, že se zapůjčené či smluvené závazky zavázala uhradit v poměrně krátkém časovém horizontu a vysokých splátkách, což opět žádným způsobem nekorespondovalo s její stávající finanční situací.
22. Nesouhlas je třeba rovněž vyjádřit ve vztahu k obviněné tvrzené vidině zisku, ať už zisku vyplývajícího z fungování její osoby na pozici zdravotního ředitele magnetické rezonance v Břeclavi či ziskem z provizí Martek Medical a. s., kdy se tato tvrzení obviněné jeví jako zcela účelová, vedená snahou o její vyvinění. Jednak projekt magnetické rezonance v Břeclavi nebyl nikdy realizován a veškeré debaty zahrnující možné působení obviněné na výše uvedené pozici, byly vedeny pouze velice neformální formou a v teoretické rovině. Stejně tak nelze přisvědčit existenci dohody o poskytování provizí, neboť si lze jen stěží představit, že by tyto provize nebyly dojednány písemně, a to přesto, že závazky mezi obviněnou a společností Martek Medical a. s., a to i na částky výrazně nižší, byly vtělovány zásadně do písemně formy. Ani argumentace obviněné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 4/67, nemůže v tomto případě obstát, protože citované rozhodnutí se týká situace, v níž dlužníkovi bránily splnit jeho dluh z půjčky peněz překážky vzniklé dodatečně až po uzavření smlouvy o půjčce peněz. S ohledem na okolnosti uvedené výše lze konstatovat, že skutkové okolnosti popsané v tomto rozhodnutí nedopadají na jednání obviněné. Nelze akceptovat ani tvrzení obviněné, že s ohledem na očekávané příjmy počítala během tří let s výdělkem přesahujícím 6 milionů (viz II. dovolání), když sama uváděla, že počítala s min. měsíčním příjmem 100 000 Kč z provozu ordinace [tato suma by stěží za tři roky dosáhla částky 4 mil Kč], a příjmy z vydávání časopisů dosahovaly pouze několika set tisíc korun [200 000 – 300 000 Kč]. Soud prvního stupně ve svém velmi podrobném odůvodnění rozsudku poukázal na důkazy, které prokazovaly, s jakými příjmy mohla obviněná reálně počítat (viz např. body 40, 41, viz též výpověď svědka Ř. k vydávání časopisu, pořádání sympozií, poradenská činnost; výpověď svědka K.).
23. Co se týče existence omylu poškozených, Nejvyšší soud shodně se soudy nižších stupňů, podotýká, že z žádných objektivních skutečností nebylo zjištěno, že by poškození věděli o velmi špatné finanční situaci obviněné, a tedy i o její nemožnosti smluvené závazky skutečně splnit. Naopak obviněná zapojením svých přesvědčovacích schopností a prezentací vizí činností, na základě kterých by v budoucnu měla profitovat značný finanční zisk, vyvolala v poškozených mylný dojem o jejích možnostech jimi poskytnuté dluhy či závazky v termínech a částkách plnit. K uvedení v omyl poškozených rovněž přispěla skutečnost, že se obviněná zavázala k poměrně vysokým splátkám, a to opět vedena snahou budit dojem o své solventnosti.
24. Ve vztahu ke způsobení značné škody Nejvyšší soud konstatuje, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). S ohledem na tuto skutečnost je třeba považovat postup soudů při určení částky převyšující znak značné škody, jako škody způsobené tímto trestným činem, za zcela správný. Nemůže tedy obstát argumentace obviněné, že od celkové škody je nutno odečíst částky, které dodatečně uhradila a tuto skutečnost následně vyjádřit v právní kvalifikaci jejího jednání.
25. K výhradě obviněné stran neprovedení navržených důkazů Nejvyšší soud připomíná, že o tzv. opomenuté důkazy jde jednak v procesních situacích, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Zamítnutí návrhu obviněné na provedení jí navržených důkazů však není možno považovat za případ opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu, neboť soudy nižších stupňů se těmito návrhy dostatečně zabývaly [bod 42 odůvodnění rozsudku, (bod 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně)], a věcně adekvátně objasnily, z jakých důvodů považovaly provedení předmětných důkazů za nadbytečné. Ačkoliv soud druhého stupně uvedl, že se ztotožňuje s důvody, pro které soud prvního stupně navržené důkazy neprovedl, je třeba dodat, že v případě soudu druhého stupně platí, že v případě ztotožnění se s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, postačí odkaz na toto odůvodnění bez nutnosti jeho rekapitulace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017). K uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že k otázce rozsahu dokazování se vyjádřil Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
26. V návaznosti na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a dále k otázce objasnění skutkového stavu věci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud musí konstatovat, že rozhodnutí (zejména soudu prvního stupně) jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují ani vadu tzv. extrémního nesouladu, když obdobné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Z námitek obviněné je zřejmé, že tato se neztotožnila s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů (ev. rozsahem jimi provedeného dokazování) a prosazuje vlastní hodnotící úvahy a tomu také odpovídající skutkové zjištění, které dle jejich představ by mělo spočívat v tom, že poškozené v omyl neuváděla, měla dostatek finančních prostředků, resp. reálně jejich dostatek očekávat mohla, aby tak mohla hradit veškeré své závazky. Tento obviněnou předkládaný skutkový stav je však v rozporu se skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně a správným shledal odvolací soud. Na situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a ve vztahu k nim by přicházelo v úvahu dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., zatímco ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byla námitka obviněné shledána nedůvodnou, bylo dovolání obviněné jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 27).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu