ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.871.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 871/2020-2752
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 13 To 278/2019-2681, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 72/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2019, č. j. 2 T 72/2018-2621 , byl obviněný L. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad I.) a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad II.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I.
jako zástupce společnosti A., IČO: XY, se sídlem XY, vystupujíc jako majitel a ředitel společnosti a jako finanční poradce, v době od ledna 2014 do 30. 8. 2016 odčerpal z různých finančních a investičních produktů – účtů vedených u různých subjektů bez vědomí a souhlasu jednotlivých majitelů, pod záminkou zhodnocení fin. prostředků, uzavření výhodnějších fin. produktů a mimořádných výběrů, níže uvedené finanční prostředky, které si převedl, případně nechal převést na svůj účet číslo XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., a na svůj účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., dále na účet číslo XY vedený u Fio bank, a. s., založený na jméno J. M. B., nar. XY, ke kterému měl přístup a který používal pro svoji potřebu, přičemž skutečné majitele těchto účtů vědomě poškozeným zatajil a následně takto vylákané finanční prostředky z jednotlivých účtu postupně vybral v hotovosti k datu 30. 8. 2016 a použil pro svoji potřebu, a to v případech specifikovaných ve výroku rozsudku pod body 1) – 30), svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 4.888.559,43 Kč,
II.
na základě uzavřené smlouvy o hypotečním úvěru číslo smlouvy XY, který byl poskytnut bankovním ústavem Raiffeisenbank, a. s., za účelem financování rekonstrukce stavby č. p. XY, Katastrální pracoviště Praha na stavební parcela číslo XY v katastrálním území XY, obec Praha, LV číslo XY, byla dne 4. 8. 2016 připsána na osobní účet obžalovaného vedený u Raiffeisenbank, a. s., číslo účtu XY, účelová finanční částka ve výši 1.350.000 Kč, která měla být podle bodu 3.2. úvěrové smlouvy využita pouze za účelem financování výše uvedené nemovitosti, ale obžalovaný tuto částku ze svého osobního účtu vybral v hotovosti a využil na dosud nezjištěné účely, nikoliv na financování rekonstrukce uvedené nemovitosti.
2. Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání či živnosti v oboru finančního poradenství a zprostředkování finančních služeb v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 13 To 278/2019-2681 , jímž podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem II) a v navazujícím výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ad I) napadeného rozsudku a výroku o náhradě škody obviněného uznal vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
II.
užil bez souhlasu Raiffeisenbank, a. s., k jinému než smluvně stanovenému účelu: financování rekonstrukce stavby č. p. XY, Katastrální pracoviště Praha na stavební parcela číslo XY v katastrálním území XY, obec Praha, LV číslo XY, část hypotečního úvěru ve výši 550.000 Kč poskytnutého na základě jím uzavřené smlouvy o hypotečním úvěru číslo XY, a to tak, že poté, co mu tato částka byla poukázána dne 4. 8. 2016 na osobní účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., číslo účtu XY, finanční prostředky až do 30. 8. 2016 postupně vybral a využil nezjištěným způsobem.
4. Za tento přečin a zločin pod bodem I) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu odsoudil obviněného podle §209 odst. 4 a §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání či živnosti v oboru finančního poradenství a zprostředkování finančních služeb v trvání osmi let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Přemysla Kamenáře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný ke skutku pod bodem I. namítl, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzeními, že nebyl jedinou osobou, která s poškozenými jednala o převodech finančních prostředků a že přístupová práva k uvedeným účtům měly další tři osoby. Soudy vzaly za prokázané, že se jednání dopustil právě on, aniž by byla ve spisovém materiálu založena některá ze smluv a bylo prověřeno jeho tvrzení, že poškození mají ve svém držení kopie prokazující jejich vědomost o provedených dispozicích, a aniž by bylo prokázáno, že veškeré formuláře vyplňoval právě on. Poukázal dále na pohyby na účtu J. B. v době, kdy byl v Austrálii. Nebylo také podloženo tvrzení soudu o údajném zhodnocení finančních prostředků. Soudy použily vágní formulace, které nemohou zakládat skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Odvolací soud bez jakékoli opory v provedeném dokazování předpokládá, že obviněný jednal s důvěřivými starými hlupáky.
7. Pokud by bylo prokázáno, že jednal způsobem popsaným v obžalobě, musel by podle jeho názoru být odsouzen za spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal přitom na rozdíly mezi skutkovými podstatami trestných činů podvodu a zpronevěry a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000. V této souvislosti uvedl, že smlouvy s některými poškozenými uzavíral ještě jako zaměstnanec společnosti Z., zatímco s ostatními poškozenými je uzavírala J. B. nebo jiné osoby. Až po jejich uzavření se stal zaměstnancem společnosti A., jejíž jednatelkou a jediným společníkem byla J. B. Nikdo v trestním řízení nezkoumal, kdo smlouvy uzavíral a co bylo jejich předmětem, popř. jaké vztahy zakládaly. Dokazování nebylo zaměřeno ani ke zjištění, která z osob majících přístupová práva k účtům prováděla finanční transakce. Soudy bez dalšího uzavřely, že to byl právě on, přestože dispoziční oprávnění k účtům měly další tři osoby. Postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
8. Ke skutku pod bodem II. namítl, že hypoteční smlouvu uzavřel společně s J. B., přesto však byl odsouzen pouze on. Položil dále otázky, proč nebyla souzena a odsouzena také ona a jaké důkazy prokázaly, že úvěrové prostředky nebyly použity v souladu s poskytnutým úvěrem.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 72/2018-2621 ze dne 25. 6. 2019 spolu s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 278/2019-2681 ze dne 25. 2. 2020 zrušil a věc se vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil odsouzenému výkon trestu odnětí svobody
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po rekapitulaci dovolání obviněného poukázal na teoretická východiska užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na související judikaturu Ústavního soudu stran hodnocení skutkových námitek.
11. V návaznosti na to upozornil, že námitky uplatněné obviněným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť jeho právo na spravedlivý proces soudy, svým postupem při provádění a vyhodnocení důkazů a ani při právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, neporušily. Skutkový stav byl v posuzované trestní věci zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soudy řádně provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy zjištěný skutkový stav odpovídá provedeným důkazům, není mezi nimi dán žádný nesoulad.
12. Nelze přisvědčit námitkám dovolatele, že se soudy nezabývaly jeho obhajobou. Námitku obviněného, že nebyl jedinou osobou, která uzavírala smlouvy, jednala s poškozenými o převodu finančních prostředků, měla přístupová práva ke třem předmětným bankovním účtům a finanční transakce provedla, dostatečně a správně vypořádal nalézací soud v odstavcích 81. a 82. odůvodnění rozsudku. V odstavci 86. pak vyhodnotil skutkový stav u jednotlivých útoků uvedených ve výroku svého rozsudku pod bodem I). S totožnými námitkami týkajícími se skutkového stavu se vypořádal i odvolací soud, a to v odstavcích 10. až 16. svého rozsudku.
13. Skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu pod bodem I) byl soudy správně právně kvalifikován jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Rozdílem mezi trestnými činy podvodu a zpronevěry, jakož i námitkou obviněného o nesprávné právní kvalifikaci tohoto skutku, se zabýval odvolací soud v odstavcích 17. až 19. odůvodnění rozsudku. Provedl rozbor jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a správně zdůraznil, že obviněný není v bodě I) výroku rozsudku odsuzován za to, že by pouze odčerpal z různých finančních a investičních produktů poškozených finanční částky, ale že je odčerpal nečestně klamavým tvrzením o jejich zhodnocení nebo o uzavření výhodnějších produktů anebo o uskutečnění mimořádných výběrů, čímž naplnil znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku, nikoli zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. O trestný čin zpronevěry by se jednalo pouze v případě, že by peněžní prostředky obviněný získal do své moci oprávněně bez vyvolání nebo využití omylu, či zamlčením podstatných okolností.
14. K námitce obviněného spočívající v položených otázkách, co prokazuje spáchání skutku pod bodem II) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněným a proč za tento skutek nebyla stíhána také jeho bývalá manželka J. B., je namístě odkázat na odstavec 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde jsou vypočteny důkazní prostředky, na jejichž podkladě je prokázán skutek spáchaný obviněným. Bývalá manželka obviněného finanční prostředky načerpané z hypotéčního úvěru v hotovosti nevybrala a nenaložila s nimi v rozporu s jeho účelovým využitím. Skutečnost, že poskytnutý hypotéční úvěr byl získán za trvání manželství, že mezi manžely existovalo společné jmění manželů a že šlo o závazek společný podle §710 občanského zákoníku, sama o sobě nezakládá trestní odpovědnost manželky obviněného za přečin úvěrového podvodu. Konečně námitka obviněného o několikamiliónovém obratu na bankovním účtu jeho manželky v období od 5. 10. 2016 do 15. 7. 2017, kdy obviněný pobýval v Austrálii, nemá časovou souvislost s trestnou činností spáchanou obviněným od ledna 2014 do 30. 8. 2016.
15. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění, na jejichž základě lze učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v případě skutku uvedeného pod bodem I) rozsudku nalézacího soudu a o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku v případě skutku uvedeného pod bodem II) rozsudku odvolacího soudu. Jednání obviněného bylo u obou skutků správně právně kvalifikováno a obviněnému byly uloženy odpovídající tresty a povinnost nahradit poškozeným škodu. V řízení nebylo ze strany soudů porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů. Neznačí, že jejich skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
16. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního zástupce repliku, v níž vyjádřil nesouhlas s jeho závěry. V dovolání uvedl, že soudy obou stupňů neprovedly řádně dokazování, když shromážděné důkazy objektivně nehodnotily, především však rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. V důsledku toho soudy nemohly dospět k objektivnímu rozhodnutí. Pokud by měl státní zástupce pravdu, pak by odsouzený musel v rámci podaného dovolání pokládat jiné dotazy a vznášet jiné námitky, což však neučinil.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
25. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a povahu námitek uplatněných obviněným, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotně právní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky, které nelze považovat za zpochybňující právní posouzení zjištěných skutků, neboť jde o výhrady skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že těmito námitkami se obviněný domáhá převzetí jím nabízené verze skutkových zjištění, z kterých pak dovozuje pochybnosti o správnosti právní kvalifikace. Uvedené platí taktéž pro námitku zdánlivě napadající právní kvalifikaci skutku pod bodem I) výroku o vině, neboť tvrzení o nesprávnosti posouzení skutku jako zločinu podvodu namísto v úvahu přicházejícího posouzení jeho jednání jako trestného činu zpronevěry, odhlíží od skutkových zjištění soudů, která jsou vyjádřena ve vlastním popisu skutku a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
26. Pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces, obviněný nijak nespecifikoval, v čem by toto mělo spočívat, krom obecného konstatování, že se tak mělo stát postupem soudů obou stupňů. Úkolem dovolacího soudu však není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
27. Námitky obviněného jsou nadto pouze opakováním argumentace, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů. Není úkolem dovolacího soudu, aby v podrobnostech reagoval na ty námitky, s nimiž se v dostatečném rozsahu vypořádaly již tyto soudy. V případě námitek skutkového a procesního charakteru to platí tím spíše, neboť – jak již zmíněno – takové námitky přezkumnou povinnost dovolacího soudu nevyvolávají. Pouze nad rámec nezbytného proto poskytuje dovolací soud následující reakci.
28. Obviněný namítl, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou. Z odůvodnění rozsudků obou soudů je však zřejmé, že se touto dostatečně zabývaly a uvedly, proč ji považují za vyvrácenou. Pokud jde o skutečnost, že neměl být jediným, kdo s klienty o produktech jednal, nalézací soud jednoznačně uzavřel, že to byl právě dovolatel, kdo spravoval portfolia klientů, přičemž fakticky řídil činnost celé společnosti (viz bod 81. rozsudku), k témuž závěru dospěl také odvolací soud (viz body 10. a 11. rozsudku). Navíc byly předmětné smlouvy uzavírány vždy mimo kancelář společnosti, a pokud byla u podpisu smlouvy také J. B., pokyny k převodu na konkrétní účet zajišťoval obviněný (viz bod 81. rozsudku). Pokud jde o přístupy k jednotlivým účtům, uvedenou otázkou se podrobně zabýval nalézací soud v bodě 82. svého rozsudku a na námitku obviněného reagoval i odvolací soud v bodě 12. svého rozsudku. Oba soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo všemi účty disponoval. Měl totiž přístup k přihlašovacím údajům a svědkyně J. B. mu půjčovala také telefon, který byl k přístupu na účet potřeba. Na účtu J. M. B. obviněný dokonce změnil kontaktní email. Případná vědomost poškozených o prováděných dispozicích a dovolatelem tvrzené držení nějakých potvrzení těmito osobami, které by měly svědčit o jejich znalosti reálného stavu věcí, nevyplývá z dokazování. Všichni poškození shodně vypověděli, že obviněnému důvěřovali a domnívali se, že se jedná o čísla finančních institucí (viz bod 81. rozsudku nalézacího soudu).
29. Státní zástupce potom přiléhavě označil námitku obviněného ohledně pohybů na účtu J. B. v době jeho pobytu v Austrálii za irelevantní, když k tomuto došlo až po spáchání jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným. Námitka stran neprokázání skutkového závěru, že poškozeným tvrdil, že jedná v zájmu zhodnocení jejich finančních prostředků, je taktéž lichá, neboť tento vyplynul z výpovědí slyšených poškozených. Ostatně v případě velké části z nich se jednalo o investici na stáří, pro potomky či na podnikání. Relevanci pak postrádají také námitky stran toho, kdo uvedené smlouvy uzavíral, když bylo prokázáno nejen výpověďmi poškozených ale i dalšími důkazy, že to byl výhradně obviněný (viz výše) a rovněž ohledně toho, co bylo předmětem těchto smluv, neboť uvedené nemá relevanci pro posouzení jednání obviněného.
30. Pokud dovolatel namítl, že jednání popsané v bodě I.) rozsudku nalézacího soudu mělo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, pak nezbývá než odkázat na to, že uvedenou námitkou se již velmi detailně zabýval odvolací soud v bodech 17. – 19. svého rozsudku. Na zde uvedenou argumentaci lze plně odkázat. Na místě je pouze zopakovat, že uvedenou námitku nelze považovat za naplňující zvolený dovolací důvod, neboť obviněný související argumentaci založil na vlastních skutkových zjištěních a nikoli ustáleném skutkovém stavu tak, jak jej formuloval nalézací soud ve svém rozsudku. Jak správně poukázal odvolací soud, podstatným rozdílem mezi trestnými činy podvodu podle §209 tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je podvodná povaha jednání. V případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku jsou finanční prostředky vylákány od počátku uvedením v omyl, zneužitím omylu nebo zamlčením podstatných okolností, zatímco v případě trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla (oprávněně) svěřena. Zásadní okolností v projednávané věci je právě absence svěření finančních prostředků poškozenými obviněnému. Tito shodně vypověděli, že jednali v domnění, že finanční prostředky poukazovali na účty finančních institucí za účelem zhodnocení, ve skutečnosti však peníze zasílali na účty ovládané obviněným. Právě v tomto rozporu mezi jejich představami a skutečností spočívalo klamavé jednání obviněného, které je podstatou zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným.
31. Taktéž s námitkou obviněného stran skutku pod bodem II. výroku o vině se vypořádal dostatečně odvolací soud v bodě 23. svého rozsudku. Správně zde uvedl, že to byl právě obviněný, kdo s úvěrem naložil v rozporu s jeho účelovým vázáním. Skutečnost, že byla smlouva uzavřena společně s J. B. a za trvání společného jmění manželů, nemá vliv na trestní odpovědnost dovolatele. Podle skutkových zjištění soudů (stran vlastní povahy jednání pregnantněji vyjádřených popisem skutku v rozsudku odvolacího soudu) to byl totiž výlučně obviněný, kdo při čerpání tohoto úvěr jednal v rozporu se smluvními podmínkami a vybrané prostředky neužil na účel (rekonstrukci specifikované nemovitosti), pro který byly určeny.
32. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu