ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.886.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 886/2020-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. Z., nar. XY v XY, Polská republika, občan Polské republiky, bytem XY, naposledy se zdržoval na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 719/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 104/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 104/2018, byl obviněný P. Z. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 k §151 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1. jako řidič svěřeného nákladního automobilu tovární značky Volvo FH bílé barvy, mezinárodní registrační značky XY, s připojeným návěsem na přepravu sypkých hmot, r.z. XY, z majetku provozovatele – zaměstnavatele obžalovaného - P.P.H.U. „H.“ B. H., bytem XY, dne 31. srpna 2017 okolo 09.20 hodin na silnici I. třídy číslo XY v kilometru 20,58, ve vzdálenosti asi 1 kilometr za Jindřichovým Hradcem ve směru na obec XY, přibližně v prostoru křižovatky této silnice s místní komunikací vedoucí k části Jindřichova Hradce zvané XY, se dostatečně nevěnoval řízení nákladního automobilu, nesledoval situaci v provozu před vozidlem, a tak přehlédl před ním v pravém jízdním pruhu ve stejném směru jedoucího cyklistu V. K., narozeného XY, pravou přední oblinou nárazníku nákladního automobilu zachytil za tělo poškozeného, jehož i s jízdním kolem odhodil za pravý silniční příkop, přičemž na místě dopravní nehody poškozený K. v důsledku zakrvácení dutiny hrudní při roztržení srdečnice hrudní zemřel,
2. ačkoliv přinejmenším zaznamenal zvuk nárazu, neboť při střetu s tělem cyklisty došlo u nákladního automobilu k poškození plastového držáku pravého předního světlometu, jeho krycího plastového rámečku, samotného světlometu, k uražení pravého držáku s oranžovou odrazkou i k poškození krycího plechového kapotovacího dílu pravé přední svislé hrany kabiny vozidla, který zakrývá prostor od horní hrany krycího plastového rámečku pravého předního světlometu směrem vzhůru pod čelní sklo a prostor mezi přední maskou vozidla a přední hranou
pravých předních dveří kabiny, a dále k poškození plastového kapotovacího dílu, který je připevněn jako spodní část pravých předních dveří, a zakrývá prostor přibližně nad přední polovinou pravého předního blatníku a části pravých vstupních schůdků do kabiny, pokračoval
bez zastavení v další jízdě, příčinou nárazu se nezabýval, a to přesto, že vzhledem k okolnostem musel být srozuměn s tím, že pravou přední částí vozidla srazil případně chodce, cyklistu nebo jiného účastníka provozu, a tak se ani nepokusil poškozenému V. K. poskytnout jakoukoliv pomoc, a pomoc poškozenému, která však již byla marná, přivolala teprve následně svědkyně, která tělo zemřelého poškozeného na místě nalezla.
2. Za toto jednání byl obviněný podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 roků.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 719/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nalézací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť se nezabýval otázkou spoluzavinění poškozeného. Za významnou skutečnost považoval existenci cyklostezky přiléhající k silnici XY a povinnost poškozeného tuto cyklostezku použít. Poukázal pak na listinné důkazy, zejména návrh na změnu místní úpravy provozu na silnici XY Jindřichův Hradec – XY, které byly předloženy v odvolacím řízení. Nesprávné hmotněprávní posouzení tedy spočívalo podle obviněného v nesprávném výkladu jiného právního předpisu, konkrétně §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), podle kterého mj. je-li zřízena stezka pro cyklisty, je cyklista povinen ji užít. Jelikož se v daném případě o takovou situaci jednalo, mělo se toto zjištění promítnout do úvahy nad druhem a výměrou trestu.
5. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2019 (správně má být 30. 4. 2020), sp. zn. 4 To 719/2019, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 T 104/2018, jakož i na ně navazující rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaného dovolání. Dovolací argumentace však podle něj uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť podle skutkového zjištění odvolacího soudu „neodpovídá skutečnosti, že by silnice I. třídy č. XY byla kopírována stezkou pro cyklisty. Obec XY je s Jindřichovým Hradcem touto sice spojena, ovšem z jiné části obce Jindřichův Hradec, než na svém jízdním kole poškozený cestoval.“ Současně v době nehody nebyl cyklistům vjezd na silnici XY zakázán. Pokud tedy obviněný dovozuje porušení §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. poškozeným, činí tak na základě svých vlastních skutkových zjištění, podle nichž cyklostezka přiléhala k předmětné silnici. Obviněný dále svou argumentaci v konečném důsledku směřuje vůči druhu a výměře trestu, tedy jeho přiměřenosti, kterou však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný.
7. Státní zástupce proto navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 719/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. skutkových zjištění, podle nichž „existovala k silnici XY přiléhající cyklostezka, kterou byl poškozený povinen použít“ a pokud tak neučinil, nese spoluvinu plynoucí z porušení ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., což mělo být zohledněno při uložení druhu a výměry trestu. Takto koncipované námitky obviněného s poukazem na uvedený dovolací důvod nemohly obstát.
15. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
17. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že verze skutkového děje obviněného o existenci komunikace, kterou měl poškozený použít (a tudíž se na silnici XY vůbec neměl nacházet) byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Obecně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 – 7 rozsudku soudu prvního stupně, body 10. - 17. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
18. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného, který byl detailně popsán a analyzován ve výše uvedených pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ze stanoviska obviněného opakovaně prezentovaného i jeho dovoláním plyne, že nezpochybnil svou účast na dopravní nehodě a stěžejní skutkové zjištění, že právě jím řízený kamion srazil poškozeného na jízdním kole při souběžné jízdě po uvedené komunikaci. Uplatnil však námitku, že poškozený byl povinen použít cyklostezku vedoucí podél silniční komunikace podle §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a tato skutečnost měla být zohledněna jako tzv. spoluzavinění poškozeného při úvaze o druhu a výměře uloženého trestu. Obsahově zcela totožnou obhajobou obviněného uplatněnou v odvolacím řízení se však podrobně zabýval již Krajský soud v Českých Budějovicích a dostatečně se s ní vypořádal – viz body 11. – 14. jeho usnesení.
19. Se skutkovými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil, a to včetně zjištění výslovně konstatovaného odvolacím soudem, že předmětná komunikace XY, na níž ke kolizi kamionu obviněného a jízdního kola poškozeného došlo, není kopírována, resp. bezprostředně souběžně doprovázena stezkou pro cyklisty ve smyslu §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., proto ani nemůže být uvažováno o povinnosti poškozeného tuto cyklostezku použít. Je pravdou, že podle uvedeného ustanovení „je-li zřízen jízdní pruh pro cyklisty, vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty, stezka pro cyklisty nebo je-li na křižovatce s řízeným provozem zřízen pruh pro cyklisty a vymezený prostor pro cyklisty, je cyklista povinen jich užít“. Koncepce a formulace citované normy pak jednoznačně předpokládá povinnost cyklisty užít alternativně vyjmenovaná dopravní opatření učiněná k jeho prospěchu a spočívající v separaci od zbývajícího provozu jiných, zejména motorových vozidel. Tato opatření velmi blízké povahy (jízdní pruh pro cyklisty, stezka pro cyklisty, vymezený prostor pro cyklisty apod.) jsou však jednoznačně, jak správně dovodil odvolací soud, bezprostředně vázána k silniční komunikaci samotné, tzn. jsou buď přímo její součástí, popř. s ní (u stezky pro cyklisty připadá v úvahu i stavební oddělenost) bezprostředně sousedí. Taková dopravní opatření jsou pak doprovázena i příslušným vodorovným či svislým dopravním značením spočívajícím zejména v zákazu cyklistů od určitého bodu dále po komunikaci pokračovat v jízdě a v povinnosti použít např. stezku pro cyklisty. V posuzovaném případě se však o takovou situaci zjevně nejedná. Obviněným proklamovaná cyklostezka (byť spojuje Jindřichův Hradec a XY) skutečně počíná ve zcela jiné části města Jindřichův Hradec vzdáleném cca 700 m vzdušnou čarou od silnice XY a vede opět do jiné části obce XY, než ústí uvedená silnice, přičemž nejkratší vzdálenost mezi oběma komunikacemi v jejich průběhu činí cca 400 m. Žádným dopravním značením zakazujícím cyklistům vjezd na komunikaci XY tato nebyla v inkriminovaném období opatřena, tudíž poškozený byl oprávněn ji k jízdě jako cyklista použít. Nakonec vyplývá i z podkladů doložených obviněným v odvolacím řízení (viz č. l. 383 a násl.), že teprve na základě projednávané dopravní nehody se smrtelným následkem došlo na návrh Dopravního inspektorátu Policie ČR Jindřichův Hradec ze strany Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, dne 13. 11. 2017 ke stanovení místní úpravy provozu na silnici I. třídy na silnici XY v úseku Jindřichův Hradec – XY. Tato úprava spočívá právě v umístění zákazové dopravní značky pro jízdu cyklistů po části uvedené komunikace a v povinnosti použít objížďku po trase stezky pro chodce a cyklisty, na kterou poukazoval obviněný. Tato skutečnost však pouze dokladuje, že v období předchozím zahrnujícím i projednávanou událost toto dopravní řešení neexistovalo a tudíž nelze uvažovat z povahy věci o povinnosti poškozeného (sice již existující) stezku pro chodce a cyklisty použít. Nepřichází tedy v úvahu ani aplikace ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a tím ani závěr dovolatele o nesprávné aplikaci této hmotněprávní normy.
20. Dlužno dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Nadto je třeba v souladu se stanoviskem státního zástupce konstatovat, že obviněný své výhrady skutkového charakteru (tvrzení existence skutečnosti, která byla provedeným dokazováním vyloučena), tudíž výhrady založené na procením postupu hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., uplatnil ve vztahu k přiměřenosti uložené trestněprávní sankce. Nejvyšší soud považuje v těchto souvislostech za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, 41 a 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr ․ ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.
22. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
23. Soud prvního stupně, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 roků, přesvědčivě a detailně vyložil, jakými úvahami se při ukládání těchto trestů řídil (viz str. 7 rozsudku). Zohlednil souběh dvou přečinů, osobu obviněného, následky trestné činnosti a uzavřel ve prospěch obviněného, že lze uložit trest při samé spodní hranici trestní sazby činící podle §143 odst. 2 tr. zákoníku 1 rok až 6 roků odnětí svobody. Stejná východiska použil i soud odvolací (viz body 18. – 19. usnesení), který konstatoval nutnost uložení trestu odnětí svobody v nepodmíněné podobě s ohledem souběh trestných činů a nemožnost zohlednění doznání obviněného jako polehčující okolnosti. Oba soudy důvodně dospěly ke shodnému závěru o nutnosti uložení trestu zákazu činnosti ve výměře 6 roků, představující uložení tohoto druhu trestu mírně nad polovinou zákonem stanoveného rozpětí. Proti takovým závěrům nelze mít žádných výhrad. Argumentace soudů je přiléhavá a tresty obviněnému uložené je nutno považovat za adekvátní. Lze tedy uzavřít, že soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
24. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
25. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth