ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.921.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 921/2020-1185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněného F. T. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 4 To 39/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 114/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 1 T 114/2019, byl obviněný F. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu pod body 1) – 13) dopustil (stručně vyjádřeno) tak, že společně se spoluobviněným M. Z. v průběhu května 2019 přes mobilní aplikaci Let Go s podvodným úmyslem vylákání finanční hotovosti nabízeli k prodeji nejrůznější domácí spotřebiče, elektroniku apod., od zájemců o koupi inkasovali zálohy na zboží, které však reálně vůbec k dispozici neměli a ani neměli v úmyslu takové zboží prodat, přičemž nabízené věci poškozeným nedodali ani jim uhrazené zálohy nevrátili. Pod body 15) – 21) tato trestná činnost spočívala v tom, že pod různými záminkami předstírali zájem o pronájem obytných přívěsů, nákladního vozíku a čtyřkolky, které však od počátku měli v úmyslu si ponechat a prodat je, což také prostřednictvím inzerátů učinili. Celkově takovým jednáním způsobili škodu ve výši 325.473,60 Kč.
2. Za tento přečin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 6 T 11/2020, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 6 T 11/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 4 To 39/2020, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené A. B., nar. XY, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozená A. B. se podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 4 To 39/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když se odvolací soud jednoduše ztotožnil s konstatováním prvostupňového soudu stran obviněnému zasílaných SMS zpráv a vyhodnotil tuto část obhajoby jako „účelovou obranu vedenou snahou zmírnit důsledky jeho jednání“. Podle obviněného ovšem nelze přijmout konstatování soudu, že nějaká jeho obrana je účelová, neboť má právo na svoji obhajobu uvádět cokoli, a z toho důvodu se vyhnout hodnocení některého z důkazů. Obviněný byl prostřednictvím SMS zpráv manipulován a byl tedy nucen páchat trestnou činnost pod tlakem závislosti a podřízenosti a pod vlivem hrozby a nátlaku. Dále namítl, že došlo k porušení zásady legitimního očekávání, jelikož výše trestu je zcela nepřiměřená výši způsobené škody a předchozímu odsouzení za sbíhající se trestnou činnost, kterou byla způsobena škoda cca 96.000 Kč, a byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců se stanovením zkušební doby 36 měsíců. V projednávané věci byla většina věcí vrácena, k faktické náhradě škody zůstala částka cca 54.000 Kč, přesto byl souhrnný trest uložen jako nepodmíněný ve výměře 4 let.
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu projednání“.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve shrnula průběh dosavadního trestního řízení a poté uvedla, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakoval obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení. Poukázala na to, že se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou však náležitě podpořeny výsledky provedeného dokazování a soudy vymezený skutek správně zastřešily příslušnými ustanoveními hmotného práva. Obviněný uplatnil důvod dovolání, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ale ve skutečnosti se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a vyvozuje z nich odchylné skutkové okolnosti.
7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.)], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval na to, že byl krácen na svých právech, pokud nebyly kompletně a správně zjištěny okolnosti ohledně výhružných SMS zpráv … soud tomuto nevěnoval dostatečnou pozornost, dále nesouhlasil s tím, že obhajoba byla účelová, trestnou činnost páchal pod tlakem závislosti a podřízenosti a pod vlivem hrozby a nátlaku atd.) . S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí – např. v bodě 22. rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „obžalovaní nikdy neoznámili údajné vydírání nikomu dalšímu, ani policii, ač se hájí tím, že jim to bylo zakázáno a báli se o své rodiny, kterým mělo být ublíženo, pokud úkoly nesplní, popřípadě věc nahlásí … nadto bylo vyhodnocením telekomunikačního provozu zjištěno, že některé zprávy přišly z karty SIM, která byla vložena do mobilního telefonu obžalovaného Z. … atd.“, a např. v bodě 11. rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „pokud se týká výhružných SMS zpráv, tak odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že tato obhajoba obžalovaného F. T. je účelová obrana, vedená snahou zmírnit důsledky jeho jednání … je nepravděpodobné, že reálně vydírání probíhalo … SMS zprávy, zasílané z telefonního přístroje obžalovaného Z., vykazují určitý stupeň nátlaku, ale z pohledu souhrnného hodnocení všech důkazů, včetně chování samotného obžalovaného F. T., výše zmíněného, je logický závěr soudu I. stupně, že se jednalo o zastírací manévr obžalovaných …“ atd.
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit). Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opíral o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se sice dopustil inkriminovaného jednání, avšak výhradně pod nátlakem výhrůžných SMS zpráv, jejichž podstatu a původ však nebyl sám schopen uspokojivě vysvětlit. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
15. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zákon nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Tento závěr platí tím spíše, pokud samotné spáchání skutků obviněný v podstatě nerozporoval a hájil se toliko spácháním „pod vlivem hrozby a nátlaku“, přičemž s takovou obhajobou se komplexním hodnocením důkazů soudy nižších stupňů vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a s takovým hodnocením důkazů se i Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Označení obhajoby obviněného jako „účelové“ není pak možno považovat za porušení práva na spravedlivý proces (při plném respektu uvádět na svoji obhajobu jakákoli tvrzení), nýbrž je výsledkem nezávislého hodnocení provedených důkazů soudy, přičemž ty jsou dokonce povinny v odůvodnění svých rozhodnutí uvést, jak se s uplatněnou obhajobou obviněného vypořádaly. Jejich závěr o vyvrácení tvrzeného nátlaku byl řádně odůvodněn, okruh důkazů v podobě SMS zpráv akcentovaných obviněným byl nejen řádně proveden, ale v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů i obsahově analyzován a hodnocen, nikoli ignorován.
16. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
17. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotněprávní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Současně je nutno také uvést, že odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž nemohou vykazovat ani vadu extrémního rozporu – nesouladu, ani porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
18. K námitce obviněného ohledně porušení zásady legitimního očekávání, kterou obviněný spatřuje v nepřiměřeně vysokém trestu vůči výši způsobené škody, považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002), které mj. uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Je zjevné, že obviněný nenamítal porušení hmotněprávní aplikace při ukládání trestu, nýbrž výlučně jeho výměru a formu trestu odnětí svobody nepodmíněného v návaznosti na předchozí odsouzení pro sbíhající se trestnou činnost a v návaznosti na porovnání výše škod v obou trestních věcech. Přitom je však nepodstatný údaj o tom, jako faktickou škodu byl uznán povinným hradit (cca 54.000 Kč), nýbrž jakou výši škody způsobil projednávanou trestnou činností (cca 325.000 Kč), přičemž trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je ukládán za veškerou sbíhající se trestnou činnost. Obviněný tak mohl „legitimně očekávat“ v rámci sazby trestu odnětí svobody podle §209 odst. 3 tr. zákoníku od 1 do 5 roků (přičemž uvedená sazba se vztahuje ke způsobení škody od 50.000 Kč do 500.000 Kč) uložení trestu odnětí svobody oproti předchozímu odsouzení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 11/2020 citelně přísnějšího. Pokud pak byl vyměřen ve výši 4 let, musel být takový trest obligatorně uložen jako trest nepodmíněný (§81 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska výše analyzovaných podmínek pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však argumentace obviněného pod tento dovolací důvod není podřaditelná a z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný vůbec neuplatnil, přičemž rozsahem a vymezením dovolacích důvodů v dovolání samotném je Nejvyšší soud vázán) lze uzavřít, že obviněnému byl za projednávanou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, tedy druh trestu a ve výměře v rámci trestní sazby.
19. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem (§265b tr. ř.), rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání podle §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth