ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1008.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1008/2020-885
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 9 To 13/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 42 T 7/2019-563, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených zločinů jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěný den na nezjištěném místě si dosud nezjištěným způsobem opatřil padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 1. 7. 2015, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce M. P., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 7 200 000 Kč, na řad J. P., nar. XY, se splatností dne 31. 12. 2017 v XY, a padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 18. 1. 2016, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce M. P., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 3 800 000 Kč, na řad J. P., nar. XY, se splatností dne 31. 12. 2017 v XY, o kterých věděl, že je M. P., který zemřel dne 10. 6. 2017, nevystavil, a že podpis výstavce na směnce je napodobenina jeho pravého podpisu, a v úmyslu se obohatit obě padělané směnky použil jako pravé tím, že je dne 30. 1. 2018 v XY, prostřednictvím svého právního zástupce J. B. předložil v notářské kanceláři M. N., který byl Obvodním soudem pro Prahu 1 pověřen k projednání dědictví po M. P., a tímto způsobem přihlásil do dědického řízení vedeného pod spisovou značkou 37 D 195/2017 fiktivní pohledávku v celkové výši 11 000 000 Kč, vzniklou z neexistující, údajně ústně dohodnuté půjčky mezi ním a M. P., se záměrem uvedenou částku získat z dědictví po M. P., a směnky předložil přesto, že si byl vědom toho, že se jedná o padělky, neboť žádnou smlouvu o půjčce s M. P. neuzavřel a žádné peníze mu nepůjčil, a tímto jednáním se pokusil způsobit K. P., oprávněné dědičce majetku po M. P., škodu ve výši 11 000 000 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2020, č. j. 9 To 13/2020-787, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Usnesení Vrchního soudu v Praze následně obviněný napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Nejprve s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v napadeném usnesení absentuje poučení, které je v souladu s §138 tr. ř. a §125 odst. 3 tr. ř. jeho povinnou součástí a nebyl tak poučen o možnosti podat opravný prostředek. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 1244/19, kde bylo konstatováno porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že v obdobné situaci nebylo dáno poučení o možnosti podat dovolání. Usnesení tedy trpí zásadní vadou a je nezákonné. Druhou vadou naplňující shodný dovolací důvod ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje neúplný výrok, neboť v něm absentují zákonné znaky trestného činu podvodu, a to konkrétně znak uvedení jiného v omyl. Ze znění skutkové věty tak není možné zjistit, koho měl uvést v omyl, pouze, že se pokusil způsobit škodu K. P., ovšem osoba poškozená nemusí být nutně i osobou jednající v omylu. Tuto vadu nemůže zhojit, že v rámci odůvodnění rozsudku je uvedeno, že osobou uvedenou v omyl měla být oprávněná dědička K. P. Nejvyšší soud totiž dovodil, že pokud nejsou v rámci skutkové věty výroku o vině popsány všechny okolnosti vyjadřující zákonné znaky trestného činu, jedná se o závažnou vadu rozsudku, a to i tehdy, jestliže jsou tyto skutečnosti uvedeny v odůvodnění rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítl absenci zákonného znaku trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl. V rozhodnutích není žádná argumentace, proč by osobou uvedenou v omyl měla být K. P., s níž navíc vůbec nejednal. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, podle kterého byl v dané věci jednáním pachatele uveden v omyl katastrální úřad, jenž rozhodoval o návrhu na vklad, nikoliv vlastník nemovitosti. V návaznosti na to dovodil, že v nyní projednávaném skutkové ději by měl být osobou uvedenou v omyl notář M. N., pověřený k projednávání dědictví, ovšem s tím, že pokud v civilním řízení sporném nelze uvést soud v omyl, nelze tak učinit ani v řízení nesporném, tedy i v řízení o pozůstalosti, ve vztahu k notáři, kde se jeho úkony považují za úkony soudu. Bylo tedy vyloučeno, aby se za popsaných okolností dopustil trestného činu podvodu. Pokud by se Nejvyšší soud s tímto závěrem neztotožnil, dále uvedl, že je mu známo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, ale tyto závěry nedopadají na posuzovaný případ, neboť zde nedošlo k popření hmotného dědického práva skutečného dědice nebo snížení rozsahu tohoto dědictví prostřednictvím omezení či vyloučení procesních práv, naopak K. P. byla účastníkem řízení o pozůstalosti, mohla se tak ke všem pohledávkám náležitě vyjádřit, a také se proti uplatněným směnkám ohradila a zpochybnila jejich pravost. O majetku zesnulého P. měla navíc z důvodu jejich blízkého vztahu přehled a nemohla tak být jednáním obviněného uvedena v omyl, tento zákonný znak tedy nebyl naplněn. Nakonec obviněný uplatnil námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z provedeného dokazování vyplynulo několik možných skutkových verzí, přičemž některé nasvědčovaly jeho nevině a některé jeho vině, soudy však tyto rozpory náležitě nevyhodnotily a přiklonily se k verzi o vině obviněného s tím, že důkazy svědčící o jeho nevině jsou nevěrohodné. Některé svědky přitom soudy považovaly za nevěrohodné z důvodu probíhajícího trestního řízení vůči jejich osobě, to však nepostačuje k vyslovení takového závěru a priori. Zamítnutím návrhu na výslech svědka J. S. pak došlo ke zkrácení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť tento svědek byl klíčovou osobou, která pro zesnulého M. P. vyjednávala obchod týkající se nemovitostí zakoupených společností Full Medical Care SE, jež sháněla obchodního partnera, který by celou obchodní transakci dofinancoval. Soudy pak vůbec nebraly v potaz předložené důkazy, které svědčily o věrohodnosti tohoto svědka. Výpověď svědkyně K. P. byla naopak považována za věrohodnou, ač je v tomto trestním řízení jako dědička ve zjevném středu zájmů, a svědek J. C. sice věrohodný je, ale s M. P. již v době vzniku směnek nespolupracoval. Pokud soud prvního stupně dokonce uznal, že M. P. mohl nad projektem domova důchodců uvažovat, ale současně všechny ostatní důkazy osvědčující reálnou existenci tohoto záměru hodnotil jako nevěrohodné a fiktivní, je takový názor zcela protichůdný. Rovněž nebylo vyvráceno, že by se obviněný s M. P. skutečně scházel, rovněž nebylo zjištěno, že by obviněný věděl o tom, že jsou předmětné směnky padělané nebo nejsou podepsané M. P. Obhajobě pak nebylo fakticky umožněno znalecky zkoumat pravost podpisů na nich, neboť do trestního spisu nebyl založen srovnávací materiál k podpisu M. P., čímž došlo k porušení kontradiktornosti řízení. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, v němž obviněný taktéž dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení směnku (následně bylo zjištěno, že se jedná o padělek) a Nejvyšší soud z důvodu absence subjektivní stránky trestného činu odsuzující rozhodnutí zrušil, přičemž zmínil dobrovolné vydání cenných papírů. V rámci dokazování tedy nebyla respektována zásada presumpce neviny, nebylo v plném rozsahu postupováno v souladu se zásadou vyhledávací a oficiality a skutkové závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně požádal o odložení, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] uvedl, že část obviněným uplatněných námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Jde o námitky, jimiž polemizoval s hodnocením důkazů a prosazoval vlastní verzi skutkového děje s poukazem na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Z uplatněných námitek však existence takového rozporu neplyne, neboť se pouze domáhal toho, aby soudy provedené důkazy hodnotily jeho představám odpovídajícím způsobem. Provedené dokazování v předmětném řízení netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, kterou nadto obviněný ani konkrétně nenamítal. Za relevantně uplatněné lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu považovat námitky týkající se absence zákonného znaku trestného činu podvodu spočívající v uvedení jiného v omyl. Pod zmíněný dovolací důvod lze podřadit i shodné námitky obviněným nepřiléhavě uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle nichž ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá, koho měl obviněný svým jednáním uvést v omyl. Tyto jsou však bezpředmětné, jelikož ze znění skutkové věty v kontextu s konstatováními rozvedenými na str. 15 rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že osobou, kterou se obviněný pokusil uvést v omyl, byla poškozená K. P. Jednání pachatele přitom musí být ve skutkové větě vymezeno skutkově, nikoliv právními pojmy (tedy např. „uvedl v omyl“), což se v daném případě stalo. Námitky, podle nichž subjektem uvedeným v omyl nemohl být soud, popř. notář, lze považovat za poněkud nadbytečné, námitky týkající se nemožnosti uvedení K. P. v omyl jsou potom zcela bezpředmětné, neboť na posuzovanou věc lze plně vztáhnout stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010, podle jehož odůvodnění pachatel uvádí v omyl v rámci dědického řízení dědice i za situace, kdy pachatel k majetku zůstavitele, který je předmětem dědění, uplatní neexistující pohledávku, která měla vzniknout za života zůstavitele a k jejímuž uspokojení má dojít z majetku náležejícího do dědictví. Oprávněný dědic může být osobou uvedenou v omyl, jelikož nemůže mít úplnou znalost dispozic, které prováděl zůstavitel za svého života se svým majetkem, což plyne ostatně i z výpovědi K. P. Okolnost, že měla určité povědomí o tom, jak zemřelý M. P. nakládal se svým majetkem a bránila se tak nárokům poškozeného, znamená z hlediska právní kvalifikace skutku pouze tolik, že trestný čin podvodu nebyl dokonán, ale zůstal ve stadiu pokusu. Námitky týkající se absence poučení v napadeném usnesení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považoval státní zástupce za věcně správné, poučení však nepředstavuje součást výrokové části usnesení, a proto danou argumentaci není možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Navíc obviněný i přes absenci poučení dovolání řádně prostřednictvím svého právního zástupce podal, z materiálního hlediska tedy nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť je zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tedy jednak naplněn, pokud určitý výrok nebyl vůbec učiněn, tedy určitý výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174).
13. S odkazem na tento dovolací důvod obviněný namítl absenci poučení o možnosti podat opravný prostředek v napadeném usnesení soudu druhého stupně. K tomu Nevyšší soud konstatuje, že v daném rozsahu je nutné předloženou argumentaci akceptovat, neboť písemné vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze poučení o možnosti podat opravný prostředek, tj. dovolání, skutečně neobsahuje, ač takové poučení je v souladu s §134 odst. 1 písm. e) tr. ř. jeho obligatorní náležitostí. V písemném vyhotovení rozhodnutí tedy vrchní soud pochybil, byť při jeho ústním vyhlášení zákonem požadované poučení obviněnému dáno bylo.
14. Současně je ovšem nutné doplnit, že poučení o opravném prostředku ve smyslu již zmíněného §134 odst. 1 písm. e) tr. ř. nepředstavuje součást výrokové části rozhodnutí (usnesení). Jeho absence tedy uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř., naplnit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 744/2020).
15. Nejvyšší soud si je současně plně vědom judikatorních závěrů Ústavního soudu, v nichž bylo v některých případech konstatováno, že z důvodu absence poučení o možnosti podat dovolání je třeba zrušit rozhodnutí soudu druhého stupně, jelikož vadným poučením soud znemožnil stěžovateli realizaci jeho procesního práva podat mimořádný opravný prostředek, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. obviněným zmiňovaný nález ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 1244/19). V uvedeném nálezu se však o srovnatelnou situaci s nyní posuzovanou situací obviněného nejedná, neboť jím bylo reagováno na stav, v němž stěžovatel v důsledku nepoučení o možnosti podat dovolání tento opravný prostředek neuplatnil. Obviněný J. P. však jednak byl v daném smyslu poučen při vyhlášení usnesení (byť samozřejmě tato skutečnost nijak povinnost vrchního soudu zahrnout poučení i do písemného vyhotovení rozhodnutí nevylučovala), a následně také dovolání prostřednictvím své obhájkyně podal, a to v zákonné lhůtě, na místě k tomu určeném, přičemž, jak již bylo konstatováno výše, dovolání z obsahového hlediska splňuje všechny zákonné požadavky a bylo podáno ze zákonných důvodů uvedených v §265b tr. ř., přičemž tyto důvody byly odůvodněny konkrétními námitkami. Chybějícím poučením soudu druhého stupně tak v konečném důsledku nebyla obviněnému znemožněna realizace jeho práva podat mimořádný opravný prostředek, ale toto své právo v plném rozsahu uplatnil. Do jeho ústavně garantovaných práv proto nebylo tímto pochybením nijak zasaženo. Navrhovaná kasace usnesení Vrchního soudu v Praze by v daném ohledu vedla sice k doplnění písemného vyhotovení usnesení tak, aby bylo zcela v souladu se zákonem, ovšem následně k zopakování, resp. podání téhož opravného prostředku, jak již učinil obviněný nyní.
16. Předmětná argumentace obviněného, byť vytýkající skutečně existující vadu, tedy není podřaditelná pod uplatněný, resp. pod jiný dovolací důvod, a současně není namístě dovodit ani jiný (ústavněprávní) podklad pro zrušení napadeného rozhodnutí.
17. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení bylo vydáno rozhodnutí, v němž některý výrok chybí nebo je neúplný. Konkrétně namítl, že skutková věta ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je neúplná, neboť neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, konkrétně znak uvedení jiného v omyl. Z jejího znění totiž není možné zjistit, koho měl uvést v omyl.
18. V daném rozsahu předložená argumentace již sice směřuje proti výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [srov. §120 odst. 1 písm. c) tr. ř.], avšak ani ji nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Nemůže být totiž naplněn vadou spočívající např. v tom, že z hlediska znaků trestného činu jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný dovolací důvod, konkrétně podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (srov. např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn 4 Tdo 330/2015). Podstatou tvrzení obviněného tedy bylo nastolení otázky správnosti právního posouzení skutku, k čemuž Nejvyšší soud zaujímá stanovisko níže, neboť s odkazem na naposled citovaný dovolací důvod obviněný uplatnil v podstatě identické námitky.
19. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl uplatněn důvodně.
20. Z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dále obviněný ve svém dovolání předložil, lze pak dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv již v předcházejícím řízení došlo ke vzniku vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je nicméně dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
21. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
22. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
23. V daném případě však takové pochybení vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastalo. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně následně tuto argumentaci v podstatě potvrdil a vypořádal se se všemi odvolacími námitkami obviněného.
24. Na základě provedeného a dostatečného dokazování a po hodnocení důkazů byl tak dovozen průběh skutkového děje. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněný svoji vinu, resp. spáchání trestné činnosti, odmítl a podal svoji verzi skutkového děje, kdy veškeré své trestné jednání popřel a nabízel soudům obou stupňů variantu, jak mohl skutkový děj proběhnout (ve zkratce se mělo jednat o to, že obviněný předložené směnky důvodně získal, tedy nepadělal a považoval je za pravé), neboť se s jeho tvrzeními soudy obou stupňů neztotožnily.
25. Obiter dictum Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující. Co se týče rozsahu provedeného dokazování, resp. zamítnutých důkazních návrhů učiněných obviněným, důvody svého postupu soudy vždy dostatečně vysvětlily, tedy je zjevně neopomněly. V případě výslechu J. S. nepřehlédly podezření jeho osoby, projednávané v jiném trestním řízení, týkajícím se taktéž podvodu v rámci dědického řízení po zemřelém M. P., navíc konstatovaly, že jeho výpověď by nemohla vést ke změně důkazní situace.
26. K údajnému neumožnění obhajobě nechat znalecky zkoumat pravost podpisů na předmětných směnkách je namístě připomenout, že podle §110a věta druhá tr. ř. orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku. Obhajoba přípisem ze dne 24. 5. 2019 informovala policejní orgán o tom, že si hodlá nechat vypracovat vlastní znalecký posudek z oboru písmoznalectví a sdělila jméno znalce (PhDr. Jiří Valeška), na což jí bylo dne 27. 5. 2019 policejním orgánem odpovězeno, že zkoumání směnek bude znalci umožněno po předchozí domluvě. Dne 29. 5. 2019 pak byly znalci PhDr. Jiřímu Valeškovi předloženy k nahlédnutí oba originály předmětných směnek (viz č. l. 332 trestního spisu, kde se nachází záznam o nahlédnutí do trestního spisu). Následně však nebyl ze strany obhajoby žádný znalecký posudek z oboru písmoznalectví předložen. Námitka obviněného, že jemu zvolenému znalci nebylo umožněno znalecky zkoumat předmětné směnky, je tak zcela bezpředmětná. Soudy činné ve věci pak vycházely ze znaleckého posudku, který nechal vypracovat policejní orgán a který shledaly dostačujícím a obsahujícím jednoznačné závěry.
27. Pokud jde o následně dovozený průběh skutkového děje, provedeným dokazováním především nebylo podloženo, že by se zemřelý M. P. snažil o realizaci záměru v podobě výstavby domu pro seniory, zejména absentovala jakákoli komunikace s dotčenými správními orgány, jež by, s ohledem na dobu, po kterou se podle obviněného měl projektu věnovat, byla nevyhnutelná. Jestliže k tomu soud prvního stupně připustil, že M. P. mohl skutečně nad předmětným projektem uvažovat, nelze takové hodnocení rozhodně stavět na roveň tomu, že začal konat jakékoli konkrétní kroky (včetně reálného zajištění financí, které by tak zcela zbytečně byly bez užitku uloženy u M. P., s nutností platit úrok) ve snaze tento projekt zrealizovat. Obviněný totiž měl podle svého vyjádření opakovaně půjčovat M. P. finanční prostředky za situace, kdy M. P. celé tři roky po první půjčce ničeho ve vztahu k tomuto projektu nečinil, což postrádá vnitřní smysl. Vzhledem k finanční situaci M. P. je pak rovněž nanejvýš nelogické i to, aby, i pokud by se skutečně rozhodl tento projekt realizovat (což však prokázáno nebylo), si musel půjčovat peníze od cizí osoby, když financemi sám disponoval. V komplexu všech svědeckých výpovědí také jednoznačně vyplynulo, jak obviněný k půjčování peněz či řešení svých finančních záležitostí přistupoval, což s obviněným popisovanou transakcí zásadně nekoresponduje. Soudy, zejména pak soud prvního stupně, k tomu popsaly řadu dalších konkrétních důvodů, z jakých obhajobě obviněného neuvěřily, s nimiž se Nejvyšší soud taktéž plně ztotožňuje. Obviněný naopak i v rámci svého dovolání všechny tyto argumenty přehlíží.
28. V podrobnostech, pokud se jedná o celkovou důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud v dalším odkazuje zejména na strany 11 až 14 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze a odst. 16. až 25. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
29. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
30. Námitka, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, se týká obviněným namítané absence znaku trestného činu podvodu, a to uvedení jiného v omyl.
31. Co se týče vyjádření tohoto znaku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je nutné nejprve zdůraznit, že tato část výroku obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku. Není tedy třeba (a ani žádoucí), aby zde bylo výslovně uvedeno, že obviněný „uvedl jiného v omyl“ apod. Třebaže si pak lze případně představit rozsudek s pregnantnějším popisem skutkových okolností, Nejvyšší soud konstatuje, že citované znění skutkové věty je pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dostačující, neboť ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně (viz strana 15), je zřejmé, že jednotlivé znaky dané skutkové podstaty byly jednáním obviněného nepochybně dány. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je totiž skutkové zjištění (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně výslovně obsažené), že obviněný v rámci dědického řízení po zemřelém M. P. v úmyslu získat částku 11 000 000 Kč z dědictví po jmenovaném zůstaviteli na úkor oprávněné dědičky K. P. předložil dvě padělané směnky vlastní, přičemž si byl vědom skutečnosti, že na těchto směnkách je pouze napodobenina podpisu M. P.
32. K tomu je současně nutné zohlednit, že zákonný znak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v uvedení jiného v omyl může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikované pod č. 11/2003 Sb. rozh. tr.). Závěr soudů obou stupňů, vycházející z citovaných skutkových zjištění, že v omyl měla být uvedena K. P. (jakožto oprávněná dědička), je tedy zcela správný, na čemž ničeho nemění, že obviněný s poškozenou nebyli v přímém kontaktu, neboť takový požadavek (osobní komunikaci) aplikovaná skutková podstata podle §209 tr. zákoníku nepožaduje.
33. Pro uvedení v omyl K. P. pak nebylo za této skutkové situace rozhodné, jak velké měla povědomí o majetku obviněného. Zde lze odkázat taktéž na závěry výše citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, kde bylo v rámci porovnání civilního sporného a dědického řízení uvedeno, že účastník civilního řízení sporného obecně vzato ví, jaké dispozice prováděl se svým majetkem (např. zda si vypůjčil peníze nebo naopak jinému poskytl půjčku, zda přijal plnění k uspokojení své pohledávky z poskytnuté půjčky atd.), a nemůže být tedy zpravidla uveden druhým účastníkem řízení v omyl ohledně těchto majetkových dispozic, jichž se týká podaná žaloba. V řízení o dědictví je však situace jiná, protože jeho účastníci nemohou mít úplnou znalost dispozic, které prováděl zůstavitel za svého života se svým majetkem. Oprávněný dědic má v některých případech pouze omezené možnosti eliminovat svůj omyl a prověřit si všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí jeho dědické právo nebo jeho rozsah. Zde navíc útok směřoval proti sestřenici zemřelého, se kterou byl sice M. P. v občasném kontaktu, neměla však žádnou reálnou možnost mít detailní přehled o všech jeho majetkových dispozicích. Proto ji obviněný svým jednáním mohl uvést v omyl. Skutečnost, že se uplatněnému nároku obviněného bránila (což ve svém důsledku založilo kvalifikaci jednání jako pokusu trestného činu), koresponduje pak s výpověďmi v podstatě všech svědků, z jejichž výpovědí soudy ve svých rozhodnutích vycházely, podle kterých byl uplatněný nárok sám o sobě podezřelý a zásadně neodpovídal přístupu zemřelého M. P. k finančním otázkám ani jeho aktuální finanční a životní situaci. Stran pravosti uplatněné pohledávky (směnek) se tedy jednalo o logické podezření, což však rozhodně nelze zaměňovat s plným povědomím poškozené o finančních závazcích M. P.
34. Není pak následně rozhodné, zda by obviněný, jak namítl v dovolání, svým jednáním K. P. z dědického řízení zcela vylučoval či ji připravoval pouze o část jejího dědického nároku. Jak je zřejmé z již výše zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu, publikovaného pod č. 11/2003 Sb. rozh. tr., jeho závěry platí nejen, pokud je zcela popřeno dědického právo skutečného dědice, ale i za situace, kdy k majetku zůstavitele, který je předmětem dědění a o němž se rozhoduje v řízení o dědictví, uplatní jiná osoba jako fiktivní věřitel (třeba i některý z dědiců) neexistující pohledávku, která měla vzniknout za života zůstavitele a k jejímuž uspokojení má dojít z majetku náležejícího do dědictví.
35. Jestliže se obviněný ve svém dovolání velmi podrobně zabýval tím, zda mohl být jeho jednáním uveden v omyl i notář činný v dědickém řízení, jeho argumentace se zřetelně ocitla mimo rámec projednávané věci, resp. mimo rámec napadeného rozhodnutí, neboť ve vztahu ke znaku uvedení jiného v omyl soudy obou stupňů po celé řízení zmiňovaly osobu K. P. Proto se touto námitkou obviněného Nejvyšší soud dále nezabýval.
36. Lze tedy uzavřít, že zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, spočívající v uvedení jiného v omyl, byl zjevně naplněn, resp. byl i vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině.
37. Pochybnosti pak nevznikají rovněž stran hodnocení subjektivní stránky obviněného, a to ani při zohlednění závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, které sice akcentovalo dobrovolné vydání směnky v dané věci obviněnou osobou, avšak v kontextu řady dalších existujících okolností, které jsou od nyní projednávané věci odlišné (obviněné osobě byla nabídnuta k odkoupení směnka, o níž nevěděl, že je padělaná, s ohledem na takové podezření nezaplatil celou požadovanou částku, ale domáhal se, aby bylo nejprve prokázáno, že směnka je v pořádku a teprve poté by finanční prostředky poskytl v plném rozsahu, směnku přímo neuplatnil a originál směnky dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení). V dané věci byl průběh skutkového děje odlišný, neboť obviněný zcela záměrně předložil za výše konkretizované situace padělané směnky, které měly být údajně vystaveny přímo jemu jako věřiteli, ač se tak nestalo. Tomu plně odpovídá již soudem prvního stupně dovozené zavinění v podobě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Souvisejícím námitkám obviněného, byť podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž nelze přisvědčit.
39. Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé se s nimi není možné ztotožnit. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně nebyl ani shledán podklad pro přerušení či odložení výkonu napadeného rozhodnutí, kterého se obviněný rovněž v dovolání domáhal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel