ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1028.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1028/2020-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 10. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 14 To 98/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 99/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 1. 2020, č. j. 2 T 99/2019-160, byl obviněný O. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Dále mu bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit poškozenému D. S. na náhradu škody částku 1 500 000 Kč a podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době škodu nahradil podle svých sil.
2. Zločinu podvodu se měl podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 14. 5. 2013 v XY vylákal na základě smlouvy o půjčce od D. S. částku 1 500 000 Kč, o níž tvrdil, že ji musí složit jako zálohu na zamýšlenou koupi nemocničního objektu u XY, následně ji však užil pro svou potřebu a ve sjednaném termínu, tedy dne 1. 7. 2013, nevrátil, přičemž již v době uzavření smlouvy si byl přinejmenším vědom toho, že peněžní prostředky ve sjednaném termínu nebude schopen vrátit vzhledem ke své špatné finanční situaci, neboť proti němu bylo vedeno několik exekucí a měl vůči různým věřitelům mnoho závazků po splatnosti, které v součtu přesahovaly 4 miliony Kč.
3. K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 14 To 98/2020-176, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a obviněného zprostil obžaloby z důvodu §226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že podstatou jednání obviněného podle obžaloby bylo vylákání částky 1,5 mil. Kč od A. V., zastupujícího poškozené D. S. (dále také jen „poškozený“) na formálním podkladě smlouvy o půjčce. Mělo se tak stát pod záminkou, že tuto částku potřebuje předem, aby mohl pro uvedené družstvo ve veřejné soutěži zajistit zakoupení areálu bývalé nemocnice, ačkoliv s účastí ve veřejné soutěži žádné takové náklady spojeny nebyly. Současně obviněný věděl, že vítězství ve veřejné soutěži je záležitost nejistá, kterou nemůže nijak zásadně ovlivnit. Poskytnuté peníze ve výši 1,5 mil. Kč tak fakticky představovaly zálohu na provizi, na kterou by mu vznikl nárok pouze v případě, že bude areál bývalé nemocnice ve veřejné soutěži získán, následně zrekonstruován a poté se ziskem prodán. V opačném případě byl povinen peněžní prostředky vrátit. Obviněný ovšem takto nepostupoval, ale peníze obratem užil na zaplacení části svých několikamilionových dluhů. Ani skutková zjištění odvolacího soudu přitom nezpochybňují, že obviněný od samého počátku jednal s vědomím své neutěšené finanční situace, přičemž si byl vědom, že v případě neúspěchu v nejisté veřejné soutěži nebude schopen tyto finanční prostředky vrátit. Obviněný tedy uvedl poškozeného v omyl o své finanční způsobilosti peníze vrátit v případě, že areál nemocnice nezíská, což se následně také stalo.
5. Tyto podstatné skutkové okolnosti podle dovolatele nezpochybnil ani odvolací soud. Při výkladu předmětné „Smlouvy o půjčce“ bylo třeba vycházet z jejího obsahu, resp. z obsahu vůle obou smluvních stran. Z toho vyplývá, že částka 1 500 000 Kč bude obviněnému O. D. poskytnuta jako záloha na provizi, na niž mu vznikne nárok v případě, že bude realizován zamýšlený záměr získání nemovitosti, její rekonstrukce a následný prodej. Za zásadní dovolatel považuje smluvenou povinnost vrátit poskytnuté prostředky v případě, že k získání nemovitosti nedojde. Předmětná Smlouva o půjčce tak měla v podstatě zajišťovací charakter, neboť pokrývala poskytnutí uvedené částky jako provize za budoucí služby obviněného. Na existenci této platební povinnosti nic nemění ani okolnost, že svědek A. V. v rozporu se smluvně dohodnutým datem splatnosti tohoto závazku ke dni 1. 7. 2013 obviněnému následně sdělil, že peníze bude muset vrátit až později, během jednoho roku.
6. Odvolací soud podle dovolatele nevzal v potaz, že obviněný již v době uzavírání smlouvy musel vědět, že prostředky nebude schopen vrátit, pakliže příslušné nemovitosti nezíská, ani v období prodloužené splatnosti. Uvedené peníze tak převzal za stavu, kdy na základě žádných konkrétních skutečností nemohl očekávat, že bude ve veřejné soutěži úspěšný. O tomto vědomí obviněného svědčí proti němu vedená exekuční řízení pro vymožení částek v řádech milionů korun. Nepoctivý záměr obviněného od samého počátku je přitom patrný také z dalších okolností případu, zejména z toho, že svědka A. V. přesvědčil, že peníze potřebuje vyplatit předem. To se však zjevně nezakládalo na pravdě, neboť s účastí ve veřejné soutěži nebyly spojeny žádné takové výdaje. Navíc zálohu ve výši 100 000 Kč, která byla nezbytná pro účast ve veřejné soutěži, zaplatilo opět samo poškozené družstvo. Obviněný také svědka A. V. přesvědčoval, že v případě poskytnutí peněz předem se mu předmětné nemovitosti získat podaří. Obviněný svědka A. V. uvedl v omyl ohledně svých schopností poskytnuté finanční prostředky vrátit, pakliže zamýšlený projekt nedopadne, resp. zatajil tomuto svědkovi, že toho schopen nebude. Provozoval značně ztrátovou realitní kancelář, jak vyplývá z jeho daňových přiznání. Ani do budoucna tedy nemohl očekávat, že dodatečně získá finanční prostředky, aby mohl závazek splnit. Motivem jeho jednání tak byla nepochybně jeho nepříznivá finanční situace.
7. Odvolací soud podle dovolatele správně ustálil skutkový stav věci, avšak přehlédl, že se v podstatě jednalo o klasické schéma podvodu. Sama skutečnost, že předmětná smlouva o půjčce nemá žádný reálný ekonomický význam pro poškozené družstvo a jde fakticky o zastřené právní jednání mající zajišťovací charakter, nemá žádný vliv na závěr, že obviněný na jejím základě musel převzaté peníze vrátit, pokud areál nemocnice pro poškozené družstvo nezíská. Na závěr o podvodném jednání obviněného nemá vliv ani nezájem svědka A. V. o majetkovou situaci obviněného. Povinnost zjišťování finanční situace a míry solventnosti byla v určité míře stanovena profesionálním subjektům poskytujícím spotřebitelské úvěry, nikoli každému subjektu v běžných obchodních vztazích. Podstatné z hlediska podvodného jednání pachatele je totiž právě to, že takové neznalosti poškozeného využívá. Omyl poškozeného zde tedy spočívá v tom, že je nepravdivými údaji pachatele přesvědčován. Nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že je vyloučena možnost uvedení poškozeného v omyl, pokud se nezajímá o majetkovou situaci pachatele a vědomě podstupuje riziko. To by kolidovalo s ustálenou interpretací pojmu omyl ve smyslu trestního práva. Ani případný nedostatek obezřetnosti jednání statutárního zástupce poškozeného družstva při uzavření daného smluvního ujednání by nemohl vést k závěru o absenci znaku „uvedení jiného v omyl“. Taková skutková okolnost by mohla být zohledněna jen ve smyslu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V nyní předkládané věci však ani uvedený důvod beztrestnosti jednání obviněného nepřichází v úvahu (k tomu nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
8. Z hlediska odpovědnosti obviněného pro trestný čin podvodu podle dovolatele není významné, k čemu konkrétně měla inkasovaná finanční částka reálně posloužit. Pokud odvolací soud v této souvislosti naznačil, že mohla představovat nějakou neoprávněnou výhodu účastníka veřejné soutěže, je naopak podstatné, že nic takového zjištěno nebylo. Navíc případná odpovědnost obou aktérů za další jednání zakládající trestní odpovědnost pro jiný trestný čin nebyla předmětem řízení. Jednání obviněného podle dovolatele naplnilo skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to i ve znaku „uvedení jiného v omyl“. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřil obviněný s tím, že poškozený A. V. (resp. D. S.) od počátku věděl, že suma 1 500 000 Kč je provizí. Poškozený neuváděl, že by mu obviněný cokoli garantoval. Přijal riziko, že celá věc nevyjde. Soud tedy podle obviněného správně dovodil, že nemůže být uveden v omyl ten, kdo zná všechny rizikové body podnikatelského plánu, v dané oblasti podniká, vědomě kryje provizi půjčkou a počítá s tím, že konečná provize má být mnohonásobně vyšší. To, že se obviněný zavázal prostředky vrátit a zatím se mu to nedaří, nemá na právní posouzení skutku žádný vliv.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil sice v rámci citovaného dovolacího důvodu zčásti jemu odpovídající námitky, Nejvyšší soud je však shledal zjevně neopodstatněnými.
13. Dovolatel argumentoval tím, že podstatou jednání obviněného bylo vylákání částky 1,5 mil. Kč (zálohy na provizi) od A. V. pod záminkou, že tuto částku potřebuje proto, aby mohl pro poškozeného ve veřejné soutěži zajistit zakoupení areálu bývalé nemocnice, ačkoliv s účastí ve veřejné soutěži žádné takové náklady spojeny nebyly, přičemž obviněný věděl, že vítězství ve veřejné soutěži je záležitost nejistá, kterou nemůže nijak zásadně ovlivnit. V případě neúspěchu se zavázal zálohu na provizi vrátit, a uvedl tak poškozeného v omyl o své finanční způsobilosti peníze vrátit. Jde o argumentaci poněkud zavádějící, která zčásti nerespektuje obsah dokazování a skutkové závěry odvolacího soudu, zčásti je založena na nerozhodných skutečnostech, které navíc zkresluje. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že uvedené skutkové okolnosti nezpochybnil ani odvolací soud.
14. Skutková podstata trestného činu podvodu je po objektivní stránce naplněna v podstatě tím, že nějaká osoba provede v omylu (nebo s neznalostí podstatných skutečností) majetkovou dispozici, v jejímž důsledku je někomu způsobena škoda a pachatel (nebo jiný subjekt) se tím neoprávněně obohatí.
15. Dovolatel naznačuje (a současně směšuje) dva druhy omylu svědka A. V. jakožto subjektu majetkové dispozice spočívající v poskytnutí uvedené částky obviněnému. Jednak jde o „náklady“ účasti ve veřejné soutěži a jistotu jejího výsledku. Avšak skutečnost, že výsledek není jistý, byla poškozenému známa. V tomto směru nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by byly známy obviněnému, avšak byly by utajeny poškozenému.
16. Naproti tomu dovolatel zcela přehlédl některé skutkové závěry odvolacího soudu. Jde o konstatování, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že poškozený byl seznámen se všemi okolnostmi týkajícími se činnosti obviněného v zájmu D. S. a jeho zájmu uspět ve zmíněné soutěži. Mezi tyto okolnosti patřilo i to, že při podání přihlášek nebylo nutno vypracovávat nějaké rozsáhlé texty (například prezentovat podnikatelský záměr), ale klíčovou byla pouze nabídková cena. Odvolací soud konstatoval, že role obviněného v této situaci byla přinejmenším zastřená a budí určité rozpaky a pochybnosti o tom, jaké služby měl ve skutečnosti poskytnout, když vyplnění jednoduché přihlášky do soutěže jistě nemělo cenu 1 500 000 Kč. Odvolací soud uvedl, že i když obviněný v této otázce „mlžil“ a ani svědci A. V. a M. K. neuváděli žádné konkrétní skutečnosti, v čem by vlastně měla být role obviněného takto ceněna, je z jejich svědectví zřejmé, že byl pro úspěch obchodu – alespoň podle představ poškozeného – klíčovou osobou. Z logiky věci se mohlo jednat o cenu informace. Obviněný buď věděl, jakou vhodnou cenu v přihlášce uvést, nebo o tom alespoň poškozeného přesvědčil, ale každopádně si poškozený tuto službu cenil na uvedenou částku.
17. Odvolací soud dále v odst. 12 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že smlouva o půjčce byla určitým zajištěním pro obě strany. Poškozený uvedenou transakcí šel s vidinou velkého zisku do maximálního rizika, a to přesto, že jej svědek M. K. na rizika upozorňoval, a to velmi expresivně (svědek označoval obviněného za podvodníka). Logickou se podle odvolacího soudu jeví verze, že poškozený viděl (předchozí) úspěch svědka M. K. (pro něhož obviněný dříve zařizoval koupě nemovitostí), nevěřil mu (případně si myslel, že svědek chce objekt koupit sám), doufal ve velký zisk a s touto vidinou šel do obrovského rizika. Jako možnou označil odvolací soud i verzi, že obviněný věc „hrál na obě strany“ a tu správnou informaci nakonec poskytl svědku T. coby kupci nemocnice. Odvolací soud uzavřel, že obhajoba obviněného po skutkové stránce nebyla vyvrácena. Zásadní dohoda mezi obviněným a poškozeným se týkala určité činnosti obviněného, která měla být odměněna penězi, a smlouva o půjčce sloužila pouze jako zajištění a oficiální podklad pro výdaj družstva.
18. Podstatné je, že odvolací soud konstatoval, že poškozený uzavřel smlouvu o půjčce při vědomí všech okolností daného případu a jako značně riskantní krok. Přitom je otázkou, zda činnost obviněného neměla představovat nějakou neoprávněnou výhodu účastníka veřejné soutěže. Jinými slovy, jako jedna z možných byla – a podle názoru Nejvyššího soudu důvodně – na základě obsahu provedených důkazů stanovena ta verze, že obviněný měl s vědomím poškozeného za zmíněnou provizi uskutečnit ve prospěch poškozeného nějaké blíže nezjištěné nelegální jednání, které mělo zajistit úspěch v soutěži, které však se z nezjištěného důvodu nepodařilo úspěšně realizovat, čímž bylo naplněno riziko, které poškozený přijal. Protože jde o otázku skutkovou, není rozhodné, že v úvahu přicházely i jiné verze, například že obviněný poškozeného pouze přesvědčil, že může něco podobného vykonat, ačkoli to vůbec nemohl a nechtěl učinit. K tomu je ovšem třeba říci, že si lze jen obtížně představit a dovolatel to neuvedl, co si poškozený rozumně mohl představovat, že obviněný učiní za situace, kdy jinak postačilo prostě podat jednoduchou přihlášku do výběrového řízení. Správně dovolatel připomíná, že s účastí ve veřejné soutěži nebyly spojeny žádné takové výdaje (legální výdaje – dodává Nejvyšší soud), na něž by musela být provize poskytnuta předem. Problém je ale v tom, že to vše poškozený – alespoň podle jedné z reálných skutkových verzí – dobře věděl. Také například argument dovolatele, že obviněný výsledek veřejné soutěže nijak ovlivnit nemohl, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu, který vyložil jako možnou verzi, že obviněný tento výsledek ovlivnil, ale nakonec v neprospěch poškozeného.
19. K ilustraci počínání poškozeného, jehož ochrany trestním právem se dovolatel domáhá, slouží i okolnost, že trestní oznámení bylo podáno až po více než pěti letech po splatnosti „půjčky“ a že již ode dne 3. 4. 2014 má poškozené družstvo k dispozici notářský zápis, který je exekučním titulem a na jehož podkladě mohl být dluh již dávno vymáhán.
20. Nejvyšší soud nemohl – stejně jako odvolací soud – učinit v uvedeném směru nějaké jednoznačné skutkové závěry, je však nepochybné, že naznačenou skutkovou otázku bylo nutno posuzovat podle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), a nikoli opačným přístupem, jak činí dovolatel. Pouhou prezentaci jedné ze skutkových verzí představuje tvrzení dovolatele, že obviněný na základě žádných konkrétních skutečností nemohl očekávat, že bude ve veřejné soutěži úspěšný, neboť neexistovaly žádné konkrétní skutečnosti, které by mu výhru zajišťovaly. Přiklonění se právě k této verzi nemá oporu v obsahu provedených důkazů.
21. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tak důvodně shledal, že za daných okolností chybí skutkové podklady pro závěr, že poškozený byl v uvedeném směru uveden v omyl, respektive že v omylu učinil poškozující majetkovou dispozici.
22. Námitky dovolatele k výše pojednané otázce nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť jsou skutkové povahy. Dovolatel zde vychází z jím dovozené konstrukce skutkového děje, a to bez respektu ke skutkovým zjištěním soudů (zejména odvolacího soudu po jím provedeném dokazování) a k zásadě in dubio pro reo.
23. Druhý dovolatelem tvrzený omyl poškozeného měl spočívat v podstatě v tom, že mu obviněný zatajil svou finanční nezpůsobilost peníze vrátit v případě, že areál nemocnice nezíská. K tomu je nutno především uvést, že z dokazování nevyplynulo, že by tato okolnost byla předmětem úvah poškozeného ovlivňujících jeho rozhodnutí provést kritickou majetkovou dispozici, ale ani to, že by obviněný v tomto směru cokoli předstíral. Poškozený byl sice varován, že obviněný je podvodník, blíže se však o jeho majetkovou situaci nezajímal a podle zjištění odvolacího soudu ani nepočítal s možností, že obchod nevyjde a poskytnutá záloha na provizi se bude vracet.
24. Za prokázané považoval odvolací soud to, že mezi poškozeným a obviněným existovala dohoda o vrácení uvedené částky během jednoho roku v případě, že výběrové řízení (a tím celá plánovaná obchodní transakce) tzv. nedopadne. Byla tedy stanovena splatnost závazku dne 14. 5. 2014. Právě smluvenou povinnost vrátit poskytnuté prostředky v případě, že k získání nemovitosti nedojde, považuje dovolatel za zásadní a uvádí, že obviněný musel již v době uzavírání smlouvy vědět, že takto získané prostředky nebude schopen vrátit, jestliže nemovitost nezíská. Poukazuje na neschopnost obviněného peníze vrátit ani v období prodloužené splatnosti . Na jiném místě zdůrazňuje, že obviněný jednal s vědomím, že vrácení peněz mu neumožňuje jeho aktuální finanční situace.
25. Směšování schopnosti vrátit peníze aktuálně a vrátit je po roce, tj. v době dohodnuté splatnosti dluhu, svědčí o nesprávném výkladu znaků trestného činu podvodu v dané konkrétní situaci. Jestliže dovolatel tvrdí, že poškozený učinil předmětnou majetkovou dispozici v důsledku toho, že byl obviněným uveden v omyl ohledně možností zajistit příznivý výsledek výběrového řízení a potřeby peněz k tomuto účelu, pak by v okamžiku takto podvodně vylákané majetkové dispozice došlo i ke škodě na majetku poškozeného. Tedy nikoli až v době splatnosti stanovené ve smlouvě o „půjčce“ nebo ve skutečně dohodnuté lhůtě splatnosti jednoho roku. Škoda by zde vznikla vylákáním peněz, nikoli splatností fiktivní půjčky. Vrácení peněz po roce nebo jindy by již představovalo pouhou náhradu škody.
26. Této části argumentace dovolatele lze přiznat hmotně právní povahu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, nicméně jde o námitky zjevně neopodstatněné a navíc vycházející i z nesprávných skutkových předpokladů. Závěr, že obviněný věděl, že nebude schopen peníze vrátit ani po roce, učinil pouze dovolatel, nikoli soud prvního stupně ani odvolací soud. Soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval. Řešil aktuální majetkovou a finanční situaci obviněného, respektive situaci k datu splatnosti „půjčky“, tj. jeden a půl měsíce od uzavření smlouvy. Soud prvního stupně opakovaně zmiňoval své závěry o neschopnosti obviněného peníze vrátit k datu 1. 7. 2013. Připustil, že i kdyby obviněný skutečně prokázal, že mohl očekávat příjmy ze své podnikatelské činnosti, tak prostřednictvím těchto příjmů by byl schopen uhradit své předchozí dluhy např. v rámci několika měsíců, půjčka však byla splatná k 1. 7. 2013, a k tomuto datu by předpokládané příjmy obviněného úhradu neumožnily. Odvolací soud se otázkou schopnosti obviněného peníze případně vrátit po uplynutí jednoho roku rovněž nezabýval, což vyplývá z logiky toho, že byl nucen zásadně přehodnotit samotný skutečný základ celé kauzy, která byla obžalobou chybně zkonstruována (což soud prvního stupně nesprávně akceptoval).
27. Skutková zjištění soudů tudíž nejsou podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu posuzovaným skutkem obviněného.
28. Zbývá dodat, že když dovolatel argumentuje tím, že obviněný předmětnou finanční částku použil na úhradu svých dluhů, respektive pro své potřeby, není to významné. Poskytnutí peněz poškozeným nebylo podmíněno tím, že s nimi bude obviněný hospodařit odděleně, například že je bude mít na samostatném účtu či odděleně v pokladně, a že je užije pouze na určený účel. Taková situace by nasvědčovala možnosti spáchání trestného činu zpronevěry, nebyla však prokázána.
29. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem prezentovanými vadami a není namístě je zrušit. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu