ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1039.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1039/2020-1926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o dovolání obviněného O. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 61 To 259/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 18/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 61 To 259/2020 a v odsuzující části rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 16 T 18/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 16 T 18/2012-1810, byl obviněný O. S. shledán v bodu I. výroku vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za užití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného deliktu jednáním spočívajícím v tom, že jako jednatel společnosti F. S., IČ XY, se sídlem XY, zaměstnával zaměstnance a v období od 1. 1. 2011 do 30. 9. 2011 jako plátce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, svým zaměstnancům strhl částky na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ale na účet České správy sociálního zabezpečení je neodvedl [skutek I./2) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny je neodvedl [skutek I./3) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Zdravotní pojišťovny METAL - ALIANCE je neodvedl [skutek I./4) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví je neodvedl [skutek I./5) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky je neodvedl [skutek I./6) obžaloby], přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoli společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky ke splnění alespoň částečné a poměrné povinnosti plátce,
a dále jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona, nezapsaná v obchodním rejstříku, IČ XY, s místem podnikání XY, zaměstnával zaměstnance a v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 jako plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve smyslu §6, §36 a §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, úmyslně neodvedl daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ačkoliv svým zaměstnancům tyto částky strhl [skutek II./1) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny je neodvedl [skutek II./2) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Zdravotní pojišťovny METAL - ALIANCE je neodvedl [skutek II./3) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví je neodvedl [skutek II./5) obžaloby], jako plátce pojistného na zdravotního pojištění podle §4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, strhl svým zaměstnancům částky na pojistné na zdravotní pojištění, ale na účet Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR je neodvedl [skutek II./6) obžaloby], přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože disponoval dostatečnými finančními prostředky ke splnění alespoň částečné a poměrné povinnosti plátce,
a tímto jednáním způsobil České správě sociálního zabezpečení, IČ 000 06 963, Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ 411 97 518, Krajské pobočce pro hlavní město Prahu, se sídlem pobočky Praha 1, Na Perštýně 6, Zdravotní pojišťovně METAL - ALIANCE, IČ 487 03 893, se sídlem Kladno, Čermákova 1951, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 471 14 321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 471 14 975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 6, se sídlem Praha 7, Nábřeží Kapitána Jaroše č. 1000/7, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 471 14 304, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, celkovou škodu nejméně ve výši 50 000 Kč.
3. Současně byl obviněný v bodu II. výroku zproštěn obžaloby pro další dílčí skutky trestného činu, který byl obžalobou ve svém souhrnu kvalifikován jako zločin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
4. Zmíněný rozsudek následně napadl obviněný v jeho odsuzující části odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 61 To 259/2020-1854, podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný O. S. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. K prvnímu z nich připomněl, že ve věci již v minulosti opakovaně rozhodl soud prvního stupně, jeho rozsudky však byly rušeny Městským soudem v Praze. V usnesení tohoto soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 61 To 485/2019-1779, byla pak věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že bylo podle §262 tr. ř. nařízeno učinit tak v jiném složení senátu. K tomu Městský soud v Praze uvedl, že obvodní soud není opakovaně schopen hodnotit provedené důkazy tak, jak to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho dochází ke zcela zbytečným průtahům ve věci, přičemž soud prvního stupně opakovaně nerespektuje závazné právní závěry odvolacího soudu. Pokud jde o první ze zmíněných důvodů, není pro postup podle §262 tr. ř. dostatečný. Ze soudní praxe Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16) vyplynulo, že odvolací soud, vytýká-li porušení zásady volného hodnocení důkazů, může takový postup použít jen v případě závažného vybočení z logiky projednávané věci, přičemž musí odůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Není však oprávněn zrušit rozhodnutí nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů. Obviněný byl proto přesvědčen, že pokud odvolací soud vytýkal obvodnímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, postupoval chybně, když současně sám hodnotil důkazy a spekulativně měnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Důvodem k postupu podle §262 tr. ř. dále není argument, podle kterého dochází ke zbytečným průtahům. Musela-li totiž být věc projednána v jiném složení senátu, celé důkazní řízení bylo nutné provést znovu, což trestní řízení prodloužilo. Poukazoval-li pak odvolací soud na nerespektování závazných právních závěrů, nebylo zřejmé, jaké závěry má na mysli, neboť žádný nebyl zmíněn. Odvolací soud své rozhodnutí v daném smyslu náležitě neodůvodnil a není ani zřejmé, proč podle jeho názoru nebylo možné zajistit dodržení základních zásad řízení u původního senátu. Došlo tak k porušení práva obviněného nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 téže ústavní normy.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek popsaný ve výroku vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje všechny znaky dovozeného přečinu. Především se jedná o znak většího rozsahu, kterým se rozumí neodvedení plateb ve výši nejméně 50 000 Kč. V důsledku své insolventnosti byl povinen hradit povinné platby poměrně a rovnoměrně, s ohledem na své možnosti, soudy ovšem zohlednily celou výši neodvedených plateb, která nebyla podstatná, neboť na jejich plnou úhradu neměl prostředky. Současně soudy neuvedly, jakou částku měl takto obviněný odvést, resp. jakou mu kladly za vinu, případně bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Dále obviněný argumentoval, že jak jako fyzická osoba, tak i společnost F. S., byli na pokraji insolvence, přičemž poškozené instituce zapříčinily blokaci jejich účtů a odčerpaly z nich dostupné prostředky. Pokud by je použily na úhradu za posuzovaná období, jeho trestní odpovědnost by zanikla. Poukázal na závěry Nejvyššího soudu, uvedené v usnesení ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1426/2004, podle nichž jestliže plátce daně srazí v určitém období poplatníkovi daň a odvede ji, případná okolnost, že ji správce daně odvede na úhradu staršího dluhu, není důvodem k trestnosti plátce v tomto období. Obviněný rovněž namítl, že nebyl v situaci, v níž by měl dostatek prostředků, resp. k nim přístup, srazil příslušné platby a použil je jinak. Situace byla taková, že se snažil udržovat provoz podniku, zachování pracovních míst, proto zabezpečoval peníze na provoz, nákup pohonných hmot a placení potřebných závazků. Nebyla naplněna ani subjektivní stránka dovozeného přečinu, neboť neměl úmysl použít sražené prostředky jiným způsobem, protože je neměl, ale cílem bylo udržet v chodu podnikatelskou činnost. Jeho příjmy i příjmy společnosti nepostačovaly k úhradě všech závazků, přičemž byl nucen platit leasingové splátky, faktury dodavatelům, pohonné hmoty apod. Soudy rovněž opomněly zjistit, jak bylo naloženo se strženými a neodvedenými prostředky, jak bylo jejich povinností s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1365/2007, podle kterých je k dovození trestní odpovědnosti pro zmíněný přečin nutné zjistit, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, ale použil je k jiným účelům. Obviněný doplnil, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to jednak řádným neodůvodněním svých rozhodnutí, včetně toho, jaké závěry dovodily ze znaleckých posudků, a jednak nedovozením potřebných skutečností, jak bylo zmíněno výše.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný naplnění tvrzených důvodů shledával již v rozsudku soudu prvního stupně, tedy měl uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Pokud pak jde o argumentaci opírající se o §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., uvedl, že postup podle §262 tr. ř. je legitimním prostředkem, byť použitelným jen v mimořádných situacích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Soudní praxe pak nevylučuje, aby se odvolací soud mohl vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, se krom jiného uvádí, že úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména §2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a principů logického myšlení. Je však třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a zda uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2377/19). Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není, jestliže odvolací soud aplikoval §262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že mu odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Ustanovení §262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015).
9. Aby bylo možno posoudit, zda v předmětné věci Městský soud v Praze postupoval v zákonných a ústavních mezích, bylo podle státního zástupce třeba zohlednit všechna předchozí rozhodnutí, jež byla ve věci, co se týče jejího merita, vynesena a odvolacím soudem postupně rušena. Nejprve byl obviněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 2012, č. j. 16 T 18/2012-795, uznán vinným ze spáchání zločinu podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tento první rozsudek prvoinstančního soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, č. j. 61 To 44/2013-845, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu a věc vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu nalézací soud rozhodoval za neúplnosti skutkových zjištění, neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu, jak mu ukládá §2 odst. 5 tr. ř. a jím přijaté skutkové závěry neměly oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Nalézací soud se řádně nevypořádal s obhajobou obviněného a provedené důkazy nehodnotil důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., tudíž dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Odvolacím soudem byla zdůrazněna nutnost prokázat, zda obviněný měl skutečně dostatek finančních prostředků, aby je zaměstnancům srazil a neodvedl, proto bylo soudu prvního stupně uloženo doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomiky. Obvodní soud pro Prahu 6 následně rozhodoval rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 16 T 18/2012-981. V tomto obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, současně obviněného podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil obžaloby ve vztahu k dílčí sražené, ale neodvedené záloze pojistného na zdravotním pojištění. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014, č. j. 61 To 270/2014-1022, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že se nalézací soud znovu nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a dokazování zůstalo neúplné. Znalecký posudek přibraného znalce byl nepřesvědčivý, nejasný, úplně obecný, nepodložený, nepřezkoumatelný, rozporný, neúplný, účetnictví zůstalo znalcem pominuto. Uložil přibrat znalce jiného a odstranit rozpor ve výroku rozsudku, podle kterého obviněný měl ve vztahu k celému dluhu finanční prostředky na jeho úhradu, přestože i znalec připustil, že nikoli. V pořadí třetím rozhodnutím prvoinstančního soudu ve věci byl rozsudek ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 T 18/2012-1179. I v tomto byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, uložen trest. I tento odsuzující rozsudek byl zrušen, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 61 To 122/2016-1204, a věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. I ve svém třetím rozsudku se totiž prvoinstanční soud nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a dokazování zůstalo neúplné. Přibraná znalkyně se ke schopnosti obviněného platit odvody vyjádřila pouze pro úzké časové období, přičemž pro ostatní neměla podklady, ač obviněný uvedl, že kompletní účetnictví je k dispozici. Nebylo zřejmé, co si vlastně znalkyně vyžádala, přičemž obviněný byl nepochopitelně uznán vinným i za řadu let jiných, což se odrazilo také na právní kvalifikaci. Znalecký posudek znalkyně byl posouzen jako nepoužitelný, stejně jako znalecký posudek dřívější. Úmysl obviněného neodvést platby bylo třeba hodnotit znovu na podkladě všech okolností. Odvolací soud uložil vyslechnout znalkyni, aby se jednoznačně vyjádřila ke všem rokům uvedeným v obžalobě a k případné výši poměrné schopnosti obviněného hradit platby, která z dosud provedených důkazů v určitém rozsahu vyplývala. Následujícím rozhodnutím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2016, č. j. 16 T 18/2012-1270, v němž byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. především s odkazem na použití zásady in dubio pro reo. Ovšem i toto rozhodnutí bylo zrušeno, konkrétně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 61 To 105/2017-1301, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla již počtvrté vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Nalézacímu soudu bylo vytknuto, že nesplnil pokyny odvolacího soudu, především ignoroval pokyn k doplnění výslechu znalkyně a jen opsal původní rozsudky a svůj původní názor zcela změnil v závěrečném stručném vyhodnocení s odkazem na odvolací soud. Rozhodnutí soudu však zůstalo nepodložené a předčasné. Nalézací soud neposoudil objektivní stránku, o níž od počátku ve věci šlo, a s poukazem na neprokázání úmyslu rozhodl o zproštění obžaloby. V dalším rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 6. 2018, č. j. 16 T 18/2012-1469, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. I tento odsuzující rozsudek byl zrušen, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, č. j. 61 To 150/2018-1322, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ani nyní se soud prvního stupně podle názoru soudu odvolacího nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro správné rozhodnutí a dokazování zůstalo neúplné. Ze znaleckého posudku znalkyně ani z jejího doplňujícího výslechu nebylo stále možno vinu spolehlivě dovodit, neboť závěry znalkyně byly nepřesvědčivé a rozporuplné. Znalkyně neoslovila obviněného, aby od něj vyžádal podklady, ač obviněný tvrdil, že je má k dispozici. Znalkyně údajně neviděla důvod, proč by se měla dalšími podklady zabývat, protože by to byl časově náročný úkol. Odvolací soud uložil pokyn k odstranění nedostatků revizním znaleckým posudkem kvalifikovaného ústavu, který měl oslovit obviněného, vyžádat si trestní spis a účetní a další doklady, vyčíslit dluh za období roku 2011 (ve vztahu k podnikání společnosti) a 2009 až 2010 (ve vztahu k podnikání obviněného jako fyzické osoby). Odvolací soud konstatoval, že období páchání případného trestného činu se již nebude rozšiřovat vzhledem k nemožnosti jej v minulosti zmapovat, přičemž případné následné období nebylo předmětem obžaloby. Odvolací soud dodal, že až v případě, že nepůjde zjistit schopnost obviněného v daných obdobích platit odvody, musí být situace řešena ve prospěch obviněného ve smyslu zásady in dubio pro reo. Nalézací soud neposoudil správně ani výši dluhu, jen zcela namátkou. Posledním rozhodnutím původního složení senátu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 10. 2019, č. j. 16 T 18/2012-1747, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., jenž byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 61 To 485/2019-1779, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a věc vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V tomto případě již odvolací soud přistoupil k použití §262 tr. ř. a nařídil, aby soud prvního stupně věc projednal v jiném složení senátu. I v tomto případě odvolací soud musel konstatovat, že se nižší soud řádně nevypořádal se všemi podstatnými skutečnosti vyplývajícími z ústavního znaleckého posudku, tak jak správně namítla v odvolání státní zástupkyně, s níž se odvolací soud ztotožnil a v podrobnostech na její argumentaci odkázal. Skutečnou výši finančních prostředků mohl znalecký ústav určit pouze u peněžních prostředků na bankovních účtech (podle podkladů od bank), přičemž obviněný mohl rozhodovat, jak použije přijaté peněžní prostředky na bankovních účtech a mohl z těchto platit poměrně své závazky (alespoň po část sledovaného období, ve kterém nedocházelo k exekučním srážkám). Soud prvního stupně se nevypořádal ani s tou částí ústavního znaleckého posudku, podle níž za předpokladu, že jsou v obratové předvaze na rok 2009 správné údaje o peněžních prostředcích v hotovosti, mohl obviněný i z těchto platit minimálně poměrně povinné své závazky. Obvodní soud dále pochybil, když nehodnotil ústavní znalecký posudek ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků a obviněného (zejména v otázce výše obratu až ve stamilionech ročně). Rozhodnutí založené na tom, že se znaleckému ústavu nepodařilo zajistit veškeré podklady a soud postupoval s odkazem na zásadu in dubio pro reo, bylo v rozporu s vlastním obsahem znaleckého posudku. Postup podle §262 tr. ř. odvolací soud zdůvodnil tím, že senát obvodního soudu nebyl opakovaně schopen hodnotit provedené důkazy tak, jak ukládá §2 odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho dochází ke zcela zbytečným průtahům v trestním řízení. Odvolací soud zde poukázal na to, že obžaloba byla podána 31. 1. 2012 a jde již o šesté rozhodnutí v trestní věci. Soud prvního stupně opakovaně nerespektoval závazné právní závěry odvolacího soudu, na což byl též upozorněn, jak je patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, jež jsou založena ve spise.
10. Z popsaného přehledu státní zástupce dovodil, že rozhodnutí nalézacího soudu od počátku vykazovala vady, jež spočívaly jednak v nedostatečném rozsahu dokazování (neodpovídajícímu §2 odst. 5 tr. ř.), jednak v takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, jenž nesplňoval základní požadavky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. Obvodní soud sice nakonec splnil pokyny stran uloženého rozsahu dokazování, byť se tak stalo až po opakovaném vrácení věci, nebyl však zjevně schopen dostát požadavkům §2 odst. 6 tr. ř., když dostatečně nevzal v úvahu důkazy a především ty jednotlivé skutečnosti z nich vyplývající, jež nakonec v určité části posuzovaného skutku vyzněly při posouzení zejména ve vzájemných souvislostech v neprospěch obviněného, a z toho důvodu naopak nedůvodně zdůraznil své pochybnosti, jež však z provedených důkazů ve všech směrech nevyplývaly a postupoval chybně, odvolávaje se na zásadu in dubio pro reo. To značí, že důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl vyvolán tím, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení toho či onoho důkazu (odlišné od hodnocení důkazů soudem prvního stupně) a následně požadoval takovým způsobem hodnotit důkaz i jiným senátem nalézacího soudu, ale že zcela logicky, s ohledem na předchozí vývoj nalézací a rozhodovací činnosti původního senátu Obvodního soudu pro Prahu 6, dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není vůbec schopen či ochoten věc rozhodnout způsobem, který by odpovídal příslušným ustanovením trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 6 v předmětné věci rozhodoval v prvním stupni a v původním složení senátu o meritu věci celkem šestkrát, přičemž všechna tato rozhodnutí odvolací soud opakovaně pro objektivní vady ve skutkových zjištěních rušil. Pakliže odvolací soud ve svých zrušujících rozhodnutích nalézacímu soudu vytýkal, že hodnotil provedené důkazy neúplně a nedostatečně, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro meritorní rozhodnutí, když (nakonec) procesně řádně provedené důkazy důsledně nehodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a jeho konečné skutkové závěry tak neměly v provedeném dokazování oporu, není důvod mít k takovým závěrům připomínek. Za odůvodněný lze tudíž označit i postup odvolacího soudu, který v reakci na tyto opakující se nedostatky přistoupil výjimečně k aplikaci §262 tr. ř. K tomuto výjimečnému postupu přitom odvolací soud přikročil až poté, co nalézací soud opakovaně ignoroval závazné pokyny odvolacího soudu směřující pouze k řádnému zjištění skutkového stavu. Za porušení práva na spravedlivý proces tudíž nelze považovat, pokud odvolací soud vadný postup nalézacího soudu nakonec odmítl dále akceptovat. Kasační rozhodnutí městského soudu je přitom třeba z pohledu odůvodněnosti postupu podle §262 tr. ř. zvažovat všechna. Poukázal-li obviněný na údajné průtahy v důsledku zmíněného postupu, státní zástupce dodal, že v pořadí již šesté rozhodnutí o meritu věci Obvodní soud pro Prahu 6 vynesl šest a tři čtvrtě roku po nápadu obžaloby, tedy neobstojí ani argumentace, že rozhodnutí podle §262 tr. ř. řízení prodloužilo podstatně víc, než kdyby věc nadále projednával senát v původním složení. Po změně senátu totiž nebylo třeba hlavní líčení provádět znovu, protože ve věci došlo v souladu s §219 odst. 3 tr. ř. za souhlasu státního zástupce a obviněného k přečtení podstatného obsahu protokolů o hlavním líčení a ve věci bylo rozhodnuto v podstatě za dva měsíce od zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Souhrnně proto státní zástupce dovodil, že se v posuzované věci nejednalo o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného (zejména ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jelikož rozhodování odvolacího soudu (nejen v kontextu usnesení, jímž bylo rozhodnuto také podle §262 tr. ř., ale v kontextu všech předchozích zrušujících rozhodnutí k opakovaným rozsudkům nalézacího soudu) neneslo známky libovůle. Současně neměl zato, že by závěr o nutnosti postupu podle věty první §262 tr. ř. odvolací soud náležitě neodůvodnil nebo že by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných.
11. Pokud jde o námitky podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně v popisu skutku ve výroku o vině ve svém rozsudku v podstatě pouze konstatoval, že obviněný svým jednáním způsobil označeným poškozeným subjektům celkovou škodu nejméně ve výši 50 000 Kč. Takové vymezení skutku je z pohledu určení rozsahu fakticky sražených, ale neodvedených odvodů nedostatečné, neboť není zřejmé, v jaké výši určité povinné platby měl v příslušném posuzovaném období jednotlivým oprávněným subjektům obviněný odvést a neučinil tak. Popis skutku pak postrádá i celkovou výši, tzn. součet všech neodvedených plateb za dané období, za něž byl obviněný uznán vinným. Tento nedostatek nemůže být odstraněn ani odkazy na jednotlivé dílčí body obžaloby, neboť popis skutku musí být uveden v případě odsuzujícího rozsudku přímo ve skutkové větě výroku o vině, a to tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a nelze ho dotvářet odkazy na jiné zdroje, listiny či rozhodnutí. Navíc tyto dílčí skutky byly v obžalobě vymezeny jiným, resp. delším časovým obdobím, k němuž byl také vymezen rozsah zkrácené a neodvedené platby v podobě číselného vyjádření výše způsobené škody. Podle názoru státního zástupce vyvstává i otázka, zda posuzovanými rozhodnutími soudů nižších stupňů bylo rozhodnuto o celé obžalobě, resp. o všech skutcích v obžalobě vymezených. Především však ve skutkové větě musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti. Soud přitom nezjišťoval výši konkrétní škody ke každému jednotlivému poškozenému, a to údajně pro nemožnost takové zjištění učinit bez dalšího rozsáhlého dokazování. Obvodní soud tedy vůbec nekonkretizoval číselným vyjádřením byť jedinou rozhodnou veličinu, na jejímž podkladě své závěry přijal. Není stanoveno, v jaké výši měl obviněný v soudem vymezeném období povinnost povinné odvody za zaměstnance oprávněným subjektům odvést, a to ani jednotlivě ke každému oprávněnému subjektu, ani celkovou částkou. Uvedené nedostatky pak neodstranil ani odvolací soud. Pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku tak neposkytují úvahy soudů obou instancí o dosavadních skutkových zjištěních, které jsou vyjádřeny v jejich rozsudcích, dostatečný podklad. Vyplývá z nich sice, že obviněný neměl k dispozici toliko peníze postačující jen na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, ale disponoval větším objemem peněz, s nímž také nakládal, není však zřejmé, v jaké výši měly být v rozhodném období odvedeny odpovídající částky, jakož ani pro případ nedostatku peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, v jaké výši měly být tyto závazky uspokojeny při poměrném a rovnoměrném hrazení všech dlužných závazků. Jestliže pak obviněný namítl, že ani on jako fyzická podnikající osoba, ani společnost F. S. nedisponovali dostatečnými finančními prostředky, aby hradili zákonné odvody, jedná se o námitku, která se rozchází se skutkovými zjištěnými vyplývajícími z provedených důkazů. Povinné subjekty, ať již obviněný jako fyzická podnikající osoba, či obchodní korporace, za niž jednal, totiž rozhodně nehradily pouze čisté mzdy svých zaměstnanců, aby jim již poté nic nezbylo, ale alespoň v určitém rozsahu na úhradu povinných zákonných odvodů za zaměstnance v posuzovaném období prostředky měly. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil obviněnému, pokud tvrdil, že dlužné částky neuhradil dodatečně z důvodu exekučních postihů ze strany oprávněných institucí. Postih bankovních účtů, který v průběhu posuzovaného období nastal postupně, jen vedl k tomu, že obviněný uskutečňované převody peněz přesunul do plateb v hotovosti a nelze tedy tvrdit, že by poškozené instituce způsobily, že obviněný nemohl platit alespoň v poměrné výši zákonné odvody a případně stanovit, na které povinné platby tyto mají být určeny. Obviněný měl nepochybně možnost dodatečně dlužné částky alespoň v poměrné části uhradit. Státní zástupce neakceptoval ani námitku obviněného, podle níž se osobně neobohatil a sražené zálohy nepoužil pro vlastní potřebu. Jednak sledování osobního prospěchu mu nebylo kladeno za vinu, navíc mezi zákonné znaky aplikované skutkové podstaty ani nepatří osobní obohacení či dosažení prospěchu pro sebe nebo pro jiného. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku (na rozdíl od jeho kvalifikovaných skutkových podstat) je proto nerozhodné, k jakému účelu pachatel použil neodvedené částky, tedy zda je vyvedl zcela mimo dispozice povinného subjektu, s jejich využitím uhradil jiné závazky plátce, popřípadě je jinak investoval. Nakonec státní zástupce souhlasil s hodnocením subjektivní stránky na straně obviněného. Užitá skutková podstata požaduje úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který byl přinejmenším shledán i v daném případě. Připustil, že obviněný neodvedl povinné platby sražené z mezd zaměstnanců proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady společnosti, včetně čistých mezd, ovšem vzhledem k nelichotivé ekonomické situaci posuzovaných subjektů, která se dále jen zhoršovala, nebylo namístě usuzovat, že se tím vytvoří předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti. Částky určené na povinné odvody byly zaměstnancům z jejich mezd skutečně strhávány, ale povinné odvody z nich nebyly provedeny, a k tomu docházelo po dobu několika let. Zároveň bylo zjištěno, že obviněný byl o hospodářské situaci dobře informován, neučinil ale nic, co by vedlo k nápravě tohoto stavu. Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky trestného činu bylo významné zjištění, po jakou dobu se plátce potýkal s nepříznivou finanční situací ve svém podnikání. Přitom platí, že především v případech dlouhodobého udržování záporného stavu hospodaření plátce, v kterém není schopen dostát svým zákonným povinnostem vůči státu a ostatním oprávněným subjektům veřejného práva, jde o úmyslné zavinění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 164/2012). Pouze subjektivní přesvědčení pachatele o tom, že se v určitém okamžiku zlepší ekonomický stav jeho podnikání, přitom nevylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012).
12. Státní zástupce proto navrhl zrušit napadené usnesení Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázat soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil. K části vyjádření státního zástupce, reagující na jeho argumentaci opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., uvedl, že městský soud v rozporu se závěry soudní praxe k §262 tr. ř. dal ve svém rozhodnutí najevo, jakým způsobem mají být vyhodnoceny okolnosti a skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně, a protože tento názor soud prvního stupně nerespektoval, nařídil změnu složení senátu. Navíc odůvodnění předmětného rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo dostatečné. Nařízený postup pak mohl způsobit značné průtahy v celém řízení. Pokud se státní zástupce vyjádřil k jeho další argumentaci, podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný se s ní v podstatě ztotožnil.
14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Obviněný uplatnil nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ten je naplněn, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Konkrétně měl zato, že ve věci rozhodl senát v jiném složení, než byl původně určen, a to v důsledku nesprávného postupu podle §262 tr. ř.
16. Nejvyšší soud k tomu především konstatuje, že obviněný napadl výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 61 To 485/2019-1779 [tzn. kterým soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, věc mu vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. k novému rozhodnutí a podle §262 tr. ř. nařídil, aby soud prvního stupně věc projednal v jiném složení senátu], ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 552/20, odmítl. Pokud byl napaden výrok podle §262 tr. ř., stalo se tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud výslovně ve zmíněném usnesení uvedl, že městský soud svůj postup podrobně odůvodnil, tedy vysvětlil, jaké důkazy hodnotil obvodní soud opakovaně nesprávně. Nenutil obvodní soud k určitému závěru, naopak z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplynulo, že po obvodním soudu požadoval, aby se s některými zjištěními, která naznačují, že obviněný velmi dobře věděl, že povinné platby ve výše uvedeném smyslu nejsou odváděny, a to i přesto, že měl prostředky k tomu, aby je minimálně zčásti uhradil, ve svém rozhodnutí vypořádal. Ústavní soud dodal, že obviněný v ústavní stížnosti proti zmíněnému postupu městského soudu žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci nevznesl, naopak si zčásti protiřečil. Jednalo-li se pak v daném případě již o šesté rozhodnutí ve věci samé, neobstála ani námitka obviněného, podle níž nutnost úplného opakování dokazování před novým senátem nalézacího soudu řízení zbytečně prodlouží.
17. Přestože podstata tvrzení obviněného, opírající se nyní o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. již tedy byla posouzena Ústavním soudem, k přezkumu jehož závěrů není Nejvyšší soud oprávněn, s ohledem na podrobnější argumentaci předloženou nyní v dovolání, jakož i s ohledem na, byť do jisté formální, fakt, že dovolání obviněného směřuje proti jinému rozhodnutí, než dříve uplatněná ústavní stížnost, Nejvyšší soud uvádí následující.
18. Podle §262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 tr. ř. by mělo být jen výjimečným postupem, protože je průlomem do ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3109). Současně ovšem nelze přehlédnout, že zmíněné ustanovení poskytuje možnost, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015). Za zneužití institutu vymezeného v ustanovení §262 tr. ř. nelze považovat takový postup odvolací soudu, kterým nařídil projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu proto, že nalézací soud bez zákonných důvodů setrval na svém původním nesprávném právním názoru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 968/2013).
19. Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky užití citovaného ustanovení byly ve věci splněny. Jak je zřejmé z podrobného přehledu rozhodnutí, učiněných ve věci soudem prvního stupně v původním složení senátu, které předložil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření a na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (stejně jako na od toho se odvíjející a precizně odůvodněné závěry), zmíněný senát nebyl schopen či ochoten postupovat důsledně podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a současně hodnotit důkazy v návaznosti na pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve svých rozsudcích ze dne 21. 11. 2012, č. j. 16 T 18/2012-795, ze dne 27. 5. 2014, č. j. 16 T 18/2012-981, ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 T 18/2012-1179, ze dne 5. 12. 2016, č. j. 16 T 18/2012-1270, ze dne 18. 6. 2018, č. j. 16 T 18/2012-1469 a ze dne 8. 10. 2019, č. j. 16 T 18/2012-1747, ve stručnosti řečeno, nezjistil dostatečně podklady pro posouzení objektivní stránky obžalobou navrhované kvalifikace, tedy pro posouzení jednání obviněného, zejména stran finančních toků, a to jak u něj jako podnikající fyzické osoby, tak i v rámci jeho společnosti F. S. a na to nevymezil navazující možnosti, co byl obviněný schopen v jakých časových úsecích, komu a v jaké výši hradit. Byť soud prvního stupně postupně podle pokynů odvolacího soudu doplňoval dokazování, nestalo se tak v potřebném rozsahu, přičemž důkazy hodnotil nedostatečně a nelogicky, v důsledku čehož také postupně, bez zcela radikální změny v podkladech, nejprve obviněného zcela uznal vinným, poté v části uznal vinným a v části zprostil obžaloby, poté ho opět shledal v plném rozsahu vinným, následně jej v celém rozsahu zprostil obžaloby, pak opět shledal vinným a nakonec znovu zprostil obžaloby.
20. V návaznosti na popsané okolnosti bylo zcela namístě užít výjimečný postup podle §262 tr. ř., když s ohledem na pět předchozích kasačních rozhodnutí se v podstatě ani jiné řešení situace odvolacímu soudu nenabízelo. Soud prvního stupně vícenásobně postupoval v rozporu s výše citovanými ustanoveními, navíc navzdory závazným pokynům nadřízeného soudu. Obviněnému pak lze přisvědčit, že odůvodnění tohoto postupu bylo v konečném důsledku spíše stručné (byť i pokud jde o rozsah akceptované Ústavním soudem jako dostatečné), nicméně Městský soud v Praze výslovně odkázal na opakovanost či setrvalost v postupu soudu prvního stupně a na to navazující jím již vícekrát vyslovené pokyny, tedy na konečné rozhodnutí o nařízení projednání věci senátem v jiném složení je nutné nahlížet jako na vyvrcholení určitého procesu, s přihlédnutím k dříve vydaným usnesením soudu druhého stupně. Z nich potom zcela přesvědčivě vyplývají všechna zjištěná pochybení obvodního soudu i vyslovené a nesplněné pokyny městského soudu k jejich odstranění. Současně je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním soudu stupně druhého za každou cenu (srov. např. nález Ústavního soud ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16).
21. K časovým aspektům zmíněného postupu Nejvyšší soud doplňuje, že na dlouhou dobu vedení soudního řízení ve věci měl primárně vliv právě vadný postup soudu prvního stupně, naopak aplikace institutu ve smyslu §262 tr. ř. cílila ke zrychlení. Senát v předchozím složení měl věc přidělenou od podání obžaloby dne 31. 1. 2012, do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2019, zatímco senát v novém složení necelý rok. Postup podle §262 tr. ř., navíc s přihlédnutím k souhlasu obviněného a státního zástupce se čtením podstatného obsahu protokolů o dosud konaných hlavních líčeních podle §219 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 1802 trestního spisu), tak žádné prodloužení projednávání věci nepřinesl.
22. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že, jak již dovodil i Ústavní soud, ve věci byl důvodně aplikován §262 tr. ř., což znamená, že ve věci nerozhodoval náležitě neobsazený soud, resp. tím spíše obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nedošlo.
23. Další část své dovolací argumentace obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž měl být naplněn již v činnosti soudu prvního stupně, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního stíhání a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
25. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
26. Nejvyšší soud k argumentaci obviněného konstatuje, že je nutné jí ve většinovém rozsahu přisvědčit. Navzdory posunům v řízení stran učiněných skutkových zjištění, provedených v návaznosti na opakované výtky odvolacího soudu, totiž nebylo dosaženo stavu, v němž by bylo možné o vině obviněného, s přihlédnutím k závěrům soudní praxe, s konečnou platností rozhodnout.
27. Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se dopustil, kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění.
28. Nesplnění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance nebo jinou osobu výše uvedené povinné platby spočívá v opomenutí zaměstnavatele, který si úmyslně nepočíná v souladu s citovanými zákony a za tyto osoby příslušné povinné platby, přestože je srazil, neodvede správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně, a to buď vůbec, nebo v celé výši. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil (na výhodnou investici, k úhradě jiných závazků, k osobní spotřebě apod.). Trestní odpovědnost za trestný čin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě (fyzické nebo právnické) jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nemá-li totiž zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba) dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V takovém případě by měl přiměřeně snížit vyplacené mzdy (platy) a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb. Úplným vyplacením čistých mezd na úkor ostatních závazků (tj. i na úkor odvedení daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) by totiž zaměstnavatel (resp. za něj jednající fyzická osoba) mohl úmyslně – třeba i v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – zmařit uspokojení pohledávek příjemců uvedených plateb (státu nebo zdravotní pojišťovny) a tím se dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2449 a násl.).
29. Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v §241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit). Na druhou stranu však platí, nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání nikoli pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ale pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 nebo ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019).
30. Nelze ani přehlédnout, byť se jednalo o závěry vyslovené k jinému trestnému činu (publikované pod č. 26/2014-III. Sb. rozh. tr.), že naplnil-li pachatel skutkem větší rozsah materiální újmy (nejméně 50 000 Kč), je nezbytné, aby soud uvedl zjištěný alespoň minimální větší rozsah takové újmy ve výroku rozsudku konkrétní alespoň minimální částkou a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jak k ní na základě provedených důkazů dospěl (§120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř.).
31. V obecném smyslu je pak namístě připomenout, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1669). Ve skutkové větě současně musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát, co do své určitosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005).
32. Soudy činné dříve ve věci obviněného O. S. ovšem naznačené závěry či pokyny plně nerespektovaly. Především skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dostatečně nepopisuje, jaké platby byl obviněný vůbec povinen platit a nečinil tak. Vymezuje sice jednotlivé poškozené a tvrdí jejich nároky, avšak pouze obecně (že existovaly), nikoli konkrétním číselným údajem, a v dalším odkazuje na jednotlivé body obžaloby. Takový postup, tedy formulace skutkové věty v podobě odkazu na obžalobu, není možný a zcela se míjí s nároky, které jsou na ni (na skutkovou větu) kladeny. Navíc, v dané věci obžaloba, a tedy i její dílčí výroky, vycházely z jiného (širšího) časového období, tedy odkaz postrádá smysl, neboť směřuje k nepoužitelnému podkladu. Není proto v konečném důsledku nijak zřejmé, nehrazení jakých konkrétních povinných plateb a v jaké výši je vůbec obviněnému kladeno za vinu. Bližší podrobnosti se nepodávají ani z odůvodnění rozhodnutí, neboť zejména rozsudek soudu prvního stupně související důkazy předkládá pouze ve formě výčtu, bez přiblížení jejich obsahu.
33. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že skutková věta výroku o vině výslovně uvádí, že obviněný, ať již v postavení fyzické podnikající osoby nebo jako jednatel společnosti F. S. strhl příslušné částky (které tak měl patrně skutečně k dispozici), ale neodvedl je, ač tak alespoň v částečném a poměrném rozsahu měl učinit. Na str. 10 svého rozsudku následně soud prvního stupně, k odůvodnění neaplikace obžalobou navrhované kvalifikované skutkové podstaty podle §241 odst. 1, 4 tr. zákoníku, tvrdí, že s ohledem na provedené dokazování obviněný, ač formálně strhával částky odpovídající povinným odvodům z mezd zaměstnanců, fakticky jimi nedisponoval, tedy nebylo zjištěno, že by obviněný nebo jeho společnost sražené peníze získal a využil k jiným účelům, tedy např. na nákup jiných statků nebo k úhradě nákladů provozu. K tomu pak soud prvního stupně na následující straně rozsudku doplnil, že obviněný měl k dispozici dostatek finančních prostředků k alespoň částečnému odvádění povinných plateb při poměrném ponížení částek vyplácených hotovostně na mzdách. S ohledem na další závěry jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího, lze mít za to, že jejich skutkový závěr směřoval k naposled zmíněné variantě (obviněný měl prostředky jen na částečnou úhradu odvodů), popsaná tvrzení společně jako závěry k témuž momentu téže věci však neobstojí, resp. nemohou stát vedle sebe, protože finanční možnosti obviněného, resp. jeho společnosti, popisují různě, což vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Navíc na zjištění výše případné možné částečné úhrady soudy rezignovaly, když jen obecně tvrdí, že taková možnost byla. Jinak řečeno, není ani zřejmé, zda vůbec a jaké částky mohly být obviněným na povinné platby reálně hrazeny, tedy co vlastně z vyplácených mezd ve skutečnosti strhnul.
34. Pokud se pak jednalo o konkrétní nedoplatky ve vztahu ke konkrétním poškozeným institucím, soud prvního stupně (str. 12 rozsudku) konstatoval, že s ohledem na stáří a nepřehlednost podkladů vztahujících se k finanční situaci obviněného a jeho společnosti nezjišťoval konkrétní výše škody, což by bylo možné jen po dalším rozsáhlém dokazování. Nicméně při porovnání celkového dluhu u poškozených (který měl vyplývat z jejich zpráv, nebyl blíže upřesněn, neboť tyto zprávy, stejně jako další listinné důkazy, byly, jak již bylo řečeno, v odůvodnění pouze konstatovány formou odrážek a přehledu, jaké byly provedeny) s celkovou částkou, jež byla vyplacena na mzdách (když další peníze byly hrazeny na provoz), byl obviněný údajně schopen uhradit částku minimálně 50 000 Kč, požadovanou §241 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020). Popsaná úvaha ovšem neodpovídá výše naznačenému požadavku (rozhodnutí publikované pod č. 26/2014-III. Sb. rozh. tr.) na zjištění alespoň minimálního rozsahu neodvedených plateb ve výroku rozsudku konkrétní alespoň minimální částkou, ani na vysvětlení v odůvodnění, jak k ní soud na základě provedených důkazů dospěl. Zejména pokud soud současně konstatoval, že bez dalšího dokazování poměr, v jakém byl obviněný či jeho společnost schopni hradit své platební povinnosti, mu není znám. Rovněž skutkový podklad pro naplnění tohoto znaku aplikované skutkové podstaty, tedy rozsah nesplněné zákonné povinnosti, není vůbec zřejmý.
35. Nakonec Nejvyšší soud s odkazem na shora popsanou soudní praxi opakuje, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání nikoli pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, ale pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Bylo-li by tedy soudy zjištěno, že obviněný se nacházel v situaci, v níž ani jako podnikající fyzická osoba, ani pokud jde o jeho obchodní korporaci, nebyl schopen plně hradit své závazky, a tedy ani odvádět v plném rozsahu povinné platby ve smyslu §241 odst. 1 tr. zákoníku, ale byl toho schopen jen částečně, bylo by namístě směřovat jak dokazování, tak i hmotněprávní úvahy daným směrem.
36. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání s ohledem na nedostatečně zjištěný rozsah neuhrazených plateb a s ohledem na jeho hospodářskou situaci, resp. situaci jeho společnosti, bylo nutné mu přisvědčit.
37. Naopak se Nejvyšší soud neztotožnil s dalšími jeho výtkami. Především obviněný poukázal na závěry soudní praxe, podle které nejde o přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže plátce daně v rozhodném období poplatníkovi daň skutečně srazí a v tomto období ji také odvede správci daně. Případná okolnost, že správce daně započte přijatou platbu na úhradu staršího, dříve vzniklého dluhu plátce a účetně mu vykazuje dluh za období, v němž daň skutečně srazil a odvedl, nemá žádný význam a není důvodem trestnosti plátce ve vztahu k tomuto období (viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2005 Sb. rozh. tr.). Obviněný dovodil, že poškozené subjekty či orgány zapříčinily zablokování jeho účtů (účtů společnosti) a poté byly v exekučním řízení z nich provedeny srážky, přičemž sražené částky byly chybně započteny na nejstarší dluhy, resp. měla mu být dána možnost rozhodnout, za které období odvody hradí.
38. Nejvyšší soud nijak své předchozí publikované závěry nezpochybňuje, nicméně na věc obviněného je nelze plně vztáhnout. Jak bylo uvedeno v zmíněném rozhodnutí č. 20/2005 Sb. rozh. tr., jakmile jsou částky po jejich sražení odvedeny oprávněným příjemcům, nepřichází uvedený trestný čin v úvahu, a to bez ohledu na okolnost, jak s nimi ten který příjemce dále naložil z toho hlediska, na co je započetl, resp. jak je zúčtoval, tedy bez ohledu na okolnost, že je započetl na své dřívější splatné pohledávky, které mají podobu dluhu na dani, na pojistném nebo na příspěvku, případně podobu úroků z prodlení, pokut či jiných sankcí. Jinak řečeno, podstatou publikovaného názoru bylo řešení otázky, jak v trestněprávním smyslu hodnotit srážky, učiněné a odvedené zaměstnavatelem nebo plátcem v určitém časovém období. Obviněný ovšem žádné odvody neprovedl, tedy tato problematika je pro posuzovanou věc irelevantní, na čemž ničeho nemění, že iniciativou samotných oprávněných subjektů či orgánů byla bez účasti obviněného prostřednictvím exekuce zajištěna úhrada dřívějších pohledávek.
39. Dále obviněný namítl nenaplnění znaku aplikované skutkové podstaty, konkrétně subjektivní stránky, s odkazem na již dříve uplatněné tvrzení, že neměl k dispozici potřebné finanční prostředky na odvody, resp. jeho snahou bylo udržet provoz svého podniku. K tomu po skutkové stránce Nejvyšší soud odkazuje na své výše popsané závěry a z hmotněprávního pohledu dodává, že z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku je významné zjištění, po jakou dobu se plátce potýkal s nepříznivou finanční situací ve svém podnikání. Přitom platí, že především v případech dlouhodobého udržování záporného stavu hospodaření plátce, ve kterém není schopen dostát svým zákonným povinnostem vůči státu a ostatním oprávněným subjektům veřejného práva, jde o úmyslné zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 164/2012). Obviněný O. S. se přitom svého jednání, jehož podstata a následky mu musely být zcela zřejmé, dopouštěl opakovaně, po několik měsíců, v postavení fyzické podnikající osoby i jednatele obchodní korporace, jejichž hospodářská situace se nijak nezlepšovala a zjevně neposkytovala podklad pro zásadně lepší budoucí vývoj. Musel tedy být nejméně srozuměn s porušením zájmu na hrazení povinných plateb, tedy jeho vnitřní, psychický vztah v daném smyslu byl zjevně dán alespoň na úrovni úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti dovozeným závěrům nelze soudům činným dříve ve věci – mělo-li by být vůbec zjištěno spáchání jimi tvrzeného trestného činu – ničeho vytknout.
40. V poslední části své argumentace obviněný tvrdil, že nebylo zjištěno, jak naložil s prostředky, které strhnul z mezd zaměstnanců. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stržené prostředky byly užity v rámci provozu obou podnikatelských subjektů na běžné provozní výdaje (splátky, dodávky, pohonné hmoty apod.). Současně ovšem nároky na zodpovězení této otázky neklade ani předmětná skutková podstata, ani právní praxe včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1365/2007, o které svá tvrzení obviněný opíral a které připomenulo, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a dalších podobných povinných plateb podle §241 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, s tím, že tuto skutečnost – tzn. že došlo ke sražení a neodvedení, nikoli k jakým účelům je použil – je třeba v trestním řízení prokázat. V daném směru tedy nebylo možné se s dovoláním obviněného ztotožnit.
41. Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že námitky obviněného, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly shledány, a to i ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nevyššího státního zastupitelství, z části důvodnými, neboť doposud učiněná zjištění včetně toho, jak jsou vyjádřena (spíše kusým způsobem) ve výroku o vině a nedostatečně (až rozporně) podložena v odůvodnění rozhodnutí, neumožňují akceptovat závěr o spáchání uvedeného trestného činu.
42. Proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a v odsuzující části rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
43. Věc se nyní ve zmíněném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a jeho úkolem bude zejména s ohledem na doposud zjištěné okolnosti, učiněné závěry a shora popsanou soudní praxi zjistit, zda je možné dovozovat vinu obviněného pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku či pro jiný (trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku) nebo žádný, resp. provést za účelem vyjasnění konkrétního jednání obviněného důkazy, jejichž potřeba za tímto účelem v průběhu řízení vyvstane (§2 odst. 5 tr. ř.). Poté soud provedené důkazy řádně zhodnotí (§2 odst. 6 tr. ř.) a učiní skutková zjištění mající v obsahu provedených důkazů podklad a jednoznačně je vyjádří ve výroku svého rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem právně posoudí, znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní (§125 odst. 1 tr. ř.).
44. O dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel