ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1100.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1100/2020-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2020 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 44 To 212/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 122/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 T 122/2019-285, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod bodem I. zločinem těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 65 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 150 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení a poškozenému J. K. škodu ve výši 98 844 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody (správně mělo být uvedeno nemajetkové újmy) odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění nalézacího soudu obviněný dopustil v podstatě tím, že
I.
dne 6. 4. 2019 v době okolo 22.50 hodin, v Praze 9, v XY, za přítomnosti nejméně čtyř osob, ve snaze vyvolat konflikt sprostě nadával poškozeným I. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, po oboustranné slovní rozepři a nadávkách udeřil poškozenou K. otevřenou dlaní do obličeje, až upadla na zem, poškozený K., který se chtěl poškozené zastat, se s ním začal strkat, udeřil obžalovaného pěstí do ramene, obžalovaný udeřil poškozeného pěstí do obličeje, až poškozený upadl na zem, a poté, kdy se znovu postavil, se ze vzdálenosti asi 3 metrů rozeběhl proti poškozenému a prudce ho kopl ploskou nohy do horní části břicha; tímto jednáním způsobil poškozené I. K. drobné poranění v podobě začervenání tváře a modřina poškozenému J. K. zranění v podobě trhliny, krevního výronu o velikosti asi 5 cm x 4 cm x 5 cm a pohmoždění jaterní tkáně pod povrchem jater a drobné trhliny ve tkáni pravé ledviny v oblasti jejího dolního pólu s krevním výronem pod pouzdrem a dále pohmoždění ramene a paže, přičemž poranění jater je nutno charakterizovat jako těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu, prasknutí jaterního pouzdra nad krevním výronem a následné krvácení do dutiny břišní bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě; a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 2 T 45/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 5 To 8/2019, odsouzen mj. za dvojnásobný přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let,
II.
v době od 10. 4. 2019 do 13. 6. 2019, v Praze 9, XY, a jinde, bez vážného důvodu nenastoupil do Vazební věznice Praha – Pankrác k výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 2 T 45/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 5 To 8/2019, ačkoliv výzvu k nastoupení trestu ve lhůtě do 6. 3. 2019 převzal do vlastních rukou dne 9. 4. 2019, a dne 13. 6. 2019 do 18:25 hodin byl do výkonu trestu do Vazební věznice Praha – Pankrác dodán na základě příkazu k dodání.
3. Na základě odvolání, které podal obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně a které zaměřil do všech jeho výroků, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 44 To 212/2020-312, zrušil rozsudek pouze ve výroku o trestu a rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které směřoval proti výroku o vině i trestu a opřel je o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. v první řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto porušení dovozuje z toho, že orgány činné v trestním řízení bez relevantního důvodu nezajistily včas klíčový důkaz jeho neviny – kamerové záznamy z místa činu. Za této situace, jak uvádí v dovolání, když chybí kamerové záznamy, pak nelze tvrdit, že jeho vina byla prokázána bez důvodných pochybností, a proto došlo k porušení principu in dubio pro reo.
5. U skutku pod bodem I. obviněný dále namítá „absenci úmyslu těžkého ublížení na zdraví“. Obviněný upozorňuje, že nedošlo k pečlivému uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a odvolací soud se nevypořádal s důkazy, které si vzájemně odporují. Kromě absence úmyslu pak obviněný zdůrazňuje, že jednal v nutné obraně, když se pouze bránil útoku čtyř osob. V případě, že by soudy neakceptovaly námitku nutné obrany, pak by měly věc posoudit jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že byl odsouzen na základě důkazů, jež nebyly provedeny v hlavním líčení, a to konkrétně rozsudků z předchozích odsouzení.
6. U skutku pod bodem II., který byl kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, obviněný zdůrazňuje, že nebylo jeho záměrem vyhýbat se výkonu trestu. Tuto svou námitku odůvodňuje tím, že žádná ze zásilek nebyla vrácena s poznámkou o odepření převzetí nebo o neznámém adresátu. Policii ČR navíc poskytl součinnost, když mu byla doručená výzva k nástupu trestu odnětí svobody, která byla „měsíc prošlá“. Závěr soudů o vyhýbání se nástupu výkonu trestu je dle jeho názoru jen nepodložená spekulace.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo sám rozhodl o zproštění obžaloby.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod sice podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k zásahu do práva na spravedlivý proces u skutku pod bodem I., které mělo být porušeno tím, že orgány činné v trestním řízení nezajistily kamerový záznam, státní zástupce uvedl, že není pravda, že by policejní orgán bez relevantního důvodu nezajistil předmětný kamerový záznam. Policejní orgán naopak vyvinul snahu směřující k opatření záznamu, avšak z objektivních důvodů již nebyl záznam dostupný. Navíc obviněný byl z vytýkané trestné činnosti spolehlivě usvědčován dalšími ve věci provedenými důkazy. Státní zástupce neshledal relevantní ani namítnutou absenci úmyslu těžkého ublížení na zdraví a jednání v nutné obraně. Má za to, že obviněný své námitky do značné míry buduje na své vlastní představě o skutkovém ději, což je však v dovolacím řízení zásadně vyloučeno. Byl to obviněný, kdo svým agresivním a hulvátským chováním konflikt vyvolal a poškozené napadl. To vylučuje možnost posoudit jeho počínání jako nutnou obranu či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Co se týče zavinění k nastalé těžké újmě na zdraví, státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o prudký kop do pravé horní části břicha, vysoké intenzity, učiněný tzv. s rozběhem, přičemž byl lokalizován do relativně zranitelných míst, a proto plně akceptoval závěr soudů o přítomnosti minimálně nepřímého úmyslu dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jen na okraj státní zástupce k tomuto skutku uvádí, že není pravdou, že by obviněný byl odsouzen na základě důkazů, jež nebyly provedeny v hlavním líčení, přičemž poukazuje na protokoly z hlavního líčení a veřejného zasedání.
9. Námitky obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem II. státní zástupce považuje také za nedůvodné. Objektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku byla naplněná, když obviněný na výzvu soudu nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž závažný důvod, který by mu v tom bránil, zjištěn nebyl. Naplněna byla i stránka subjektivní. Výzva k nastoupení trestu byla obviněnému řádně doručena do vlastních rukou. Své povinnosti výkon trestu nastoupit si tedy byl plně vědom, přesto této povinnosti nedostál. Na tom nic nemění, že termín nástupu byl stanoven nejpozději na den 6. 3. 2019, přičemž obviněný si výzvu převzal až dne 9. 4. 2019. O své povinnosti nastoupit do výkonu trestu totiž evidentně věděl nejpozději ode dne 9. 4. 2019, přesto však tuto povinnost po dobu několika měsíců ignoroval, neboť do výkonu trestu musel být předveden dne 13. 6. 2019.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
11. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud jeho reakci do konání neveřejného zasedání neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky dovolatele jsou tudíž pod uplatněný důvod dovolání částečně podřaditelné.
14. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Stejnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného (jak ostatně obviněný také sám uvádí) a zabýval se jimi již nalézací soud s výjimkou námitky, že byl odsouzen na základě důkazů, jež nebyly provedeny v hlavním líčení, a to konkrétně rozsudků z předchozích odsouzení.
15. První námitka obviněného v dovolání vytýká, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když orgány činné v trestním řízení nezajistily kamerové záznamy z místa činu, které mohly být klíčovými důkazy o jeho nevině. Obecně je možné uvést, že zásah do práva na spravedlivý proces lze sice v dovolacím řízení za určitých okolností úspěšně namítat, avšak v projednávané věci nejde o výhradu důvodnou. Především není pravda, že by policejní orgán bez relevantního důvodu nezajistil předmětný kamerový záznam. Policejní orgán naopak snahu směřující k opatření záznamu vyvinul, avšak z objektivních důvodů již nebyl záznam dostupný, když uplynula doba, po kterou byl záznam zálohován. Trestní řízení v projednávané věci bylo zahájeno 8. 5. 2019 (č. l. 2), již 22. 5. 2019 po 14 dnech, ještě před zahájením trestního stíhání, policejní orgán požádal o zajištění kamerového záznamu, zjistil však, že záznam z kamer byl již smazán (č. l. 115). Obviněný zažádal o zajištění tohoto důkazu teprve 6. 4. 2020 (č. l. 269). Okresní soud tento návrh dne 11. 5. 2020 zamítl (č. l. 281) s ohledem na skutečnost, že záznam byl smazán. Obviněný již v době, kdy žádal o zajištění tohoto záznamu, musel vědět, že se o to policejní orgán neúspěšně pokusil, neboť ve spise byl založen na č. l. 115 úřední záznam, ze kterého tato skutečnost vyplývala.
16. I když tedy policejní orgán mohl při opatřování tohoto důkazu postupovat pružněji, prodleva dvou týdnu se jeví jako zbytečně dlouhá, absence tohoto důkazu nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces. Podstatné je, jestli provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu, o čemž v daném případě není pochyb. Nelze ani namítat, že jde o důkaz neviny obviněného, když stejně tak mohlo jít o přímý důkaz viny obviněného. Pokud tento důkaz nebyl zajištěn a proveden, není možné říci, zda se jednalo o důkaz o vině či nevině obviněného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že obviněný dne 6. 4. 2020 o zajištění tohoto důkazu požádal, když od 22. 5. 2019 byl v trestním spise založen úřední záznam, že takový kamerový záznam zajistit nelze, což muselo být obviněnému zřejmé.
17. S tvrzením obviněného, že vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností a došlo k porušení principu in dubio pro reo, se Nejvyšší soud neztotožnil. Závěr soudů o vině obviněného má podklad v provedených důkazech, především ve výpovědi hned čtyř přímých svědků. Jejich výpovědi spolu v podstatných rysech plně korespondují, o věrohodnosti nevznikají pochybnosti a nebyl shledán jediný významný důvod, který by snad vedl svědky k tomu, aby si vymýšleli. S výpověďmi svědků pak korespondují i další důkazy, především lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie.
18. Uvedená konstatování ústí do závěru, že ve věci dovolatele nedošlo postupem soudů nižších stupňů k porušení jeho práva na spravedlivý proces ani jiných práv v soudním řízení zakotvených v čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Řízení před soudy totiž není zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, která by jinak mohla namítané porušení práva založit. Rovněž v postupu soudů neshledává dovolací soud nic, co by mělo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, či o omezení práva obviněného na obhajobu.
19. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. je nutné se nejprve zabývat námitkou obviněného, který uvádí, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost, tedy v nutné obraně (§29 tr. zákoníku). Námitka obviněného, že jednal za podmínek vylučujících protiprávnost, je pak obecně svou povahou hmotně právní. Obecně tato námitka naplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí zabýval, i když ji obviněný do značné míry zakládá na svém hodnocení důkazů a na z toho vyplývající jeho verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů soudů.
20. Argumentace, kterou obviněný zvolil na podporu své obecně hmotněprávní námitky, totiž směřuje zejména proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel odvolací soud. Obviněný ze svého pohledu hodnotí sled jednotlivých událostí, přitom však zcela pomíjí a neakceptuje skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, neakceptuje, že jeho obhajoba spočívající v popisu situace jako obrany proti útoku čtyř útočníků, byla soudy provedeným dokazováním vyvrácena. Soudy si tedy nevytvořily libovolně svou verzi průběhu skutkového děje, ale skutková zjištění ustálily na základě výsledků provedeného dokazování. Obviněný polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Prosazuje svou verzi průběhu skutkového děje. Soudy podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodává, že nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jelikož jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy navíc, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, pochybnosti neměly.
21. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
22. Z obou výše uvedených ustanovení je zřejmé, že základním předpokladem jednání v nutné obraně je přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V dané věci je ze skutkových zjištění soudů patrno, že obviněný žádné nebezpečí ani žádný útok neodvracel, zejména ne útok směřující proti němu, ale ani útok proti jiné osobě. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o tom, že to byl obviněný, kdo svým agresivním a hulvátským chováním konflikt vyvolal a poškozené napadl. To vylučuje možnost posoudit jeho počínání jako nutnou obranu. Pokud obviněný uvádí, že jednal v nutné obraně, protože se bránil útoku čtyř mužů, tak je nutno uvést, že svědci J. M. a A. P. se konfliktu nijak neúčastnili, jde o mladé hochy, kterým v době incidentu nebylo ještě ani 17 let, z incidentu byli překvapení a nevěděli, jak se mají zachovat. Oba tito svědci shodně vypověděli, že šli napřed před manžely K., obviněného, který k nim přicházel zprava, fakticky minuli a incident mezi obviněným a manžely K. pozorovali ze vzdálenosti několika metrů. Z výpovědi svědků J. M. a A. P. také vyplývá, že když se do konfliktu zapojil další muž, kterého nikdo ze svědků neznal, bylo to v době, kdy J. K. a I. K. po útoku obviněného již upadli na zem, manželé K. vzájemné napadení mezi tímto dalším mužem a obviněného v podstatě ani nezaregistrovali. Navíc z výpovědi všech čtyř svědků vyplývá, že to byl obviněný, kdo jako první fyzicky napadl poškozenou I. K., což byl důvod, proč započal fyzický konflikt mezi ním a poškozeným J. K., který bránil svou manželku. Konflikt však byl poměrně krátký, obviněný měl převahu, když před kopnutím poškozeného J. K., čímž mu způsobil těžkou újmu na zdraví, byli od sebe vzdáleni více než 3 metry a obviněný se rozběhl směrem k poškozenému, který se zrovna postavil poté, co byl na zem sražen úderem pěstí obviněného. Tedy poškozený J. K., otřesen předcházejícím útokem obviněného, se pouze zvedl ze země, na obviněného nijak neútočil, a tudíž útok na obviněného z jeho strany nehrozil ani netrval.
23. Ze skutkových zjištění soudů tedy vyplývá, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku proti své tělesné integritě a nebyl ohrožen žádným útokem směřujícím proti zdraví či dokonce proti životu. Pokud se obviněný za takové situace rozběhl na poškozeného a tohoto prudce kopl do horní části břicha, jednal zcela nepřiměřeně, nejednal za okolností vylučujících protiprávnost a nemůže se zbavit své trestní odpovědnosti. Jeho jednání bylo pokračováním v jeho útoku a nemělo s nutnou obranou nic společného. Námitka obviněného, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost, je zjevně neopodstatněná.
24. Soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů pečlivě a je zřejmé, že provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
25. Další uplatněnou námitkou je, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný k tomu namítl, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nelze jí však přisvědčit.
26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se přitom ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu. Po subjektivní stránce se u zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl. Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněný pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.); rovněž také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530].
27. V daném případě nelze než uzavřít, že s ohledem na charakter útoku, sílu a intenzitu útoku, musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že svým útokem může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že takové vážné zranění způsobí, byl s tím srozuměn. Je třeba zdůraznit, že dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství se jednalo o „prudký kop“ do pravé horní části břicha (bod 8 rozsudku obvodního soudu). Vzhledem k tomu, že šlo o kop, nikoliv o pouhý úder rukou, navíc o kop vysoké intenzity učiněný s rozběhem, zaměřený do relativně zranitelných míst, lze akceptovat závěr soudů o přítomnosti minimálně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při takovém způsobu a intenzitě útoku musí být každý člověk minimálně srozuměn s možnou vážnou újmou na zdraví oběti, když k takovému závěru není třeba žádných zvláštních znalostí či vzdělání. Je také nutné poukázat na stupňující se agresivitu obviněného ve spojení s jeho zlostnou pohnutkou, v rámci které zjevně toužil po tom, aby někomu fyzicky ublížil a popral se, jak vyplývá z výpovědi svědků. S ohledem na shora uvedené nelze tedy dát za pravdu námitce obviněného, že by se těžkého ublížení na zdraví nedopustil úmyslně, nýbrž z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku. Ze stejného důvodu pak jednání obviněného není možné právně kvalifikovat ani jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 tr. zákoníku, jak navrhoval v dovolání, když bylo prokázáno, že obviněný byl srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit těžkou újmu na zdraví, nikoliv jen ublížení na zdraví, jak vyžaduje ustanovení §146a odst. 2 tr. zákoníku. Navíc nebylo prokázáno, že by obviněný jinému způsobil ublížení na zdraví (§146a odst. 1 tr. zákoníku) ani těžkou újmu na zdraví (§146a odst. 3 tr. zákoníku) v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
28. Obviněný soudu prvního stupně dále vytýká vadu procesního charakteru spočívající v tom, že nebyly v dokazování provedeny rozsudky z předchozích odsouzení obviněného, přesto z nich soudy vycházely při zjištění skutkového stavu a argumentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nad rámec lze pouze uvést, že okresní i krajský soud provedly důkazy svědčící o vině obviněného, které byly v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti provedeny v řízení před soudem. Se všemi rozhodnými důkazy se soudy procesně účinně seznámily. Pokud v dovolání obviněný uvádí, že nebyly provedeny důkazy rozsudky týkající se předchozích odsouzení obviněného, pak je nutné zdůraznit, že okresní soud u hlavního líčení dne 11. 5. 2020 (č. l. 281) provedl důkaz trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2012 pod sp. zn. 5 T 122/2012, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 2018 pod sp. zn. 50 T 47/2018, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2018 pod sp. zn. 2 T 45/2018 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019 pod sp. zn. 5 To 8/2019 postupem podle §213 tr. ř., tedy byly procesně řádným způsobem, a soudy z nich mohly vycházet.
29. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný uplatnil námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, spočívající v nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a s velkou mírou tolerance i absenci zavinění, byť většinu své argumentace postavil na nesouhlasu s hodnocením jeho výpovědi oběma soudy a takové námitky nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit.
30. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
31. Soudy obou stupňů kvalifikovaly jednání obviněného podle první ze dvou alternativ skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, tj. že mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Obhajoba dovolatele vycházela z tvrzení, že nemohl naplnit objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného přečinu, neboť se do věznice nedostavil a výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, protože mu byla doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody dne 9. 4. 2019 s výzvou k nástupu trestu do 6. 3. 2019, tedy byla „měsíc prošlá“. Navíc namítl, že nebylo jeho povinností kontaktovat soud a žádat o určení nového termínu nástupu trestu, když takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
32. Podle skutkových zjištění soudu byl obviněný na základě výzvy k nastoupení trestu ze dne 20. 2. 2019 povinen nastoupit trest do 6. 3. 2019. Výzva obsahuje poučení o předvedení, nebude-li povinnost do uplynutí stanovené lhůty splněna, i o možné trestní odpovědnosti za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Výzvu doručovanou poštou si obviněný nepřevzal, doručena mu byla až prostřednictvím policie dne 9. 4. 2019 v 23:20 hodin (byť s povinností nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody do 6. 3. 2019). Dne 6. 5. 2019 byl na obviněného vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, dle úředního záznamu byl dne 13. 6. 2019 v 15:45 hodin zatčen v bydlišti matky a dle protokolu byl do výkonu trestu dodán téhož dne v 18:25 hodin. Žádost o odklad výkonu trestu obviněný nepodal.
33. Z takto ustáleného skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, lze učinit jednoznačný závěr, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku tím, že obviněný bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody, a to z následujících důvodů.
34. Sama skutečnost, že dle doručené výzvy k nástupu do výkonu trestu měl obviněný nastoupit nejpozději dne 6. 3. 2019 (tedy měsíc a tři dny před doručením výzvy) jej nijak nezbavila povinnosti uložené ve výzvě, tedy nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody. Tato povinnost stále trvala od 6. 3. 2019, tedy i 9. 4. 2019, a pokud obviněnému v nástupu nebránil žádný závažný důvod (dovolatel ani žádný takový v rámci své obhajoby neuváděl) a více než dva měsíce do výkonu trestu nenastoupil a nic neučinil, úmyslně mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Na této jeho povinnosti nemohlo nic změnit ani to, že v době, kdy výzvu převzal dne 9. 4. 2019, již původní termín nástupu výkonu trestu odnětí svobody uplynul (6. 3. 2019). Obviněný věděl, že má uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. Navíc v minulosti již byl ve výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž věděl, že soud po právní moci rozsudku jej k nástupu do výkonu trestu odnětí svobod vyzve a jaký je další postup. Nejpozději dne 9. 4. 2019 výzvu k nástupu do výkonu trestu obdržel (dozvěděl se o povinnosti nastoupit), a tudíž měl do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit, což ovšem neučinil a další více než dva měsíce, aniž by mu v tom bránily vážné důvody, do věznice nenastoupil, musel být do výkonu trestu dodán. Soudy tak zcela správně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku spáchaný tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Námitka dovolatele, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty uvedeného přečinu, je proto zjevně neopodstatněná.
35. Nad rámec dovolacích námitek je namístě zmínit nepřesnost v adhezním výroku rozsudku ve vztahu k poškozenému J. K. Okresní soud přiznal tomuto poškozenému částku 98 844 Kč z titulu náhrady škody, ačkoliv správně v odůvodnění rozsudku (body 24-26) uvádí, že jde o bolestné. Ustanovení §228 tr. ř. rozlišuje mezi majetkovou a nemajetkovou škodou a podle toho o jakou škodu jde, je nutné poškozeného zavázat, pokud jsou splněny všechny další podmínky, buď k úhradě majetkové škody, nebo nemajetkové újmy. Bolestné není majetkovou škodou, ale nemajetkovou újmou, a tudíž okresní soud měl v adhezním výroku uvést, že poškozenému J. K. přiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy (bolestného). Uvedená nepřesnost však neovlivnila platnost ani vykonatelnost výroku o náhradě škody a samozřejmě nejde ani o otázku zásadního právního významu.
36. Dále nad rámec dovolacích námitek je nutné vytknout soudům obou stupňů, že neodůvodnily následek jednání obviněného – těžkou újmu na zdraví z hlediska odkazu na ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku je těžkou újmou na zdraví vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek jsou těžkou újmou na zdraví i následky vyjmenované v písmenech a-i) §122 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávané věci bylo poškozenému J. K. způsobené, mimo jiné, poranění jater spočívající v prasknutí jaterního pouzdra, které je nutno charakterizovat jako těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu, což odpovídá vymezení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nicméně tato skutečnost neměla zásadní vliv na posouzení předmětné věci, když jednání obžalovaného bylo řádně právně kvalifikováno.
37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.