ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1107.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1107/2020-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněné P. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 9 To 23/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 66/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2019, č. j. 2 T 66/2019-266, byla obviněná P. L. uznána vinou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a T. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 28. 7. 2018 okolo 21:30 hodin v XY na louce venčila svého psa (slovenského čuvače Aldouse) bez náhubku a obojku, aniž by přijala dostatečně účinná opatření, aby její pes nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví, čímž porušila ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), v důsledku čehož pes obviněné napadl psa poškozeného T. S., který se snažil psy od sebe oddělit, a následně pes obviněné napadl i samotného poškozeného a způsobil mu zranění – kousnutí do bérce, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici, poškozený byl v pracovní neschopnosti od 28. 7. 2018 do 26. 8. 2018 a byl omezen v běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst na bérci nejméně po dobu 14 dnů s nutností po dobu tří týdnů zachovávat klid na lůžku a používat francouzské hole.
Odvolání obviněné, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 9 To 23/2020-299, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, ve kterém odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytkla procesní pochybení, jelikož údajně nepostupovaly podle §2 odst. 5 tr. ř. Mělo být porušeno právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k její obhajobě. Obviněná trvala na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kynologie, který měl potvrdit tu část obhajoby, že poškozený si jako chovatel velkého psa počínal naprosto nezodpovědně, pokud do psů strkal a tahal je za srst na hřbetě a mezi rvoucí se psy vstoupil nohou. Je přesvědčena, že kdyby do rvačky vůbec nezasahoval a vodítko svého psa pustil, psi by po krátkém čase v souboji ustali a poškozený by žádnou újmu na zdraví neutrpěl. Základní příčina vzniklé újmy tak spočívá v porušení zásady prevence uvedené v ustanovení §2900 o. z. ze strany poškozeného; její jednání proto nenaplnilo zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. V případě, že by se prokázalo, že poškozený jednal nezodpovědně a lehkovážně a zcela v rozporu se zásadou prevence, lze mít za to, že její jednání nedosahuje „náležité intenzity“ předvídané u trestného činu. Dovolatelka dále odkázala na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a princip ultima ratio a rovněž konstatovala porušení práva na spravedlivý proces. S poukazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání odůvodnil, že námitka týkající se tzv. opomenutého důkazu (neprovedení navrhovaného znaleckého posudku) není důvodná. Konstatoval, že vina obviněné byla zjištěna bez jakékoli důvodné pochybnosti. Jednoznačnou primární příčinou škodlivého následku bylo naprosto ledabylé chování obviněné. Státní zástupce vyjádřil údiv nad tím, že obviněná i přes své naprosté selhání při kontrole psa postrádá jakoukoli sebereflexi a snaží se vinu svalit na poškozeného. Z okolnosti, že se poškozený snažil svého psa chránit před napadením, nelze dovozovat jeho zavinění. Uplatnění trestní odpovědnosti obviněné je plně opodstatněné i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky týkající se aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu.
Navzdory odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v úvodu dovolání zmíněné výhrady čistě procesní povahy (tj. námitka dovolatelky na porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.). Ve svém mimořádném opravném prostředku se obviněná opakovaně zaměřila na zamítnutí návrhu obhajoby na provedení důkazu – znaleckého posudku z oboru kynologie, jenž měl prokázat pochybení na straně poškozeného a jeho zavinění ve vztahu ke způsobenému zranění. Pokud chtěla prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 11 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování o navrhovaný znalecký posudek za nadbytečné. S jeho závěrem se ztotožnil i soud odvolací (odst. 10, 11 odůvodnění napadeného usnesení). Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, že hlavní příčinou následku (tj. zranění poškozeného psem obviněné) bylo chování poškozeného, který porušil zásadu prevence uvedenou v §2900 o. z. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněná se zde snaží přenést odpovědnost za vzniklá zranění poškozeného výlučně na něj, přitom však opomíjí hlavní a zcela zásadní příčinu vzniklého následku, a to své zanedbání náležitého dohledu nad vlastním psem, který – byť nebyl nijak zvlášť cvičen – volně pobíhal bez náhubku po prostranství, kde se mohl setkat s jinými psy i lidmi. Na rozdíl od psa obviněné byl pes poškozeného (i ostatní psi přítomní u skupiny osob, ve které se poškozený zrovna nacházel) připnut na vodítko. Navzdory vzniklé situaci, kdy riziko útoku psa obviněné bylo z okolností zjevné, a navzdory tomu, že poškozený (i jeho doprovod) na obviněnou volal, aby si psa odchytla, ona tak neučinila a na jejich výzvu reagovala pouze „něžným“ voláním na svého psa, na které on nijak nereagoval a dál pokračoval v chůzi ve směru ke skupině osob se psy. Jak již uvedly soudy obou stupňů, jednání poškozeného není možné považovat za lehkovážné či nezodpovědné. Nelze ani dovozovat, že jednal v rozporu s tím, jak by se v podobné situaci zachoval každý jiný rozumný chovatel psa. Vzhledem k tomu, že se uvedenou námitkou zabýval již soud prvního stupně (odst. 12 a 13 odůvodnění rozsudku) i odvolací soud (odst. 11 a 12 odůvodnění napadeného usnesení), Nejvyšší soud v podrobnostech na tato výstižná odůvodnění odkazuje. Lze uzavřít, že jedinou trestněprávně relevantní příčinou vzniku následku (tj. zranění poškozeného) bylo zaviněné porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §2900 o. z. (povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě) ze strany obviněné, které v tomto konkrétním případě spočívalo v tom, že nepřijala dostatečně účinná opatření, aby její pes nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví. Způsobení následku není možné ani částečně dávat za vinu poškozenému.
Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstaněná je rovněž námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti dovolatelka poukázala na již zmiňované údajné spoluzavinění ze strany poškozeného. Vzhledem k závěru, k němuž (správně) dospěly oba soudy, tj. že na straně poškozeného žádné zavinění shledat nelze, je taková argumentace bezpředmětná. Nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti – a dovolatelka je ani netvrdila - svědčící pro závěr, že by posuzovaný skutek neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud připomíná naprostou absenci jakékoli sebereflexe ze strany obviněné, která se snažila veškerou vinu svést na poškozeného zcela ignorujíc své vlastní selhání v dané situaci. Tyto (a další) soudy zjištěné okolnosti spolu s nezanedbatelnou závažností způsobeného zranění naopak svědčí o tom, že uplatnění trestní represe bylo v tomto případě proporcionálním zásahem do práv obviněné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné P. L. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu