ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.386.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 386/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 To 383/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 67/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, č. j. 3 T 67/2019-118, byl obviněný M. Z. uznán vinným v bodě 1 přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výši sto denních sazeb po 300 Kč, tedy celkem 30 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině v bodě 1 a do výroku o trestu. Na jeho základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 5 To 383/2019-179, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil peněžitý trest ve výši sto denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 25 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. pak ohledně skutku původně uvedeného v bodě 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně postoupil věc Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností.
Uvedený skutek (v obžalobě přečin ohrožení pod vlivem návykové látky) měl spočívat v tom, že dne 18. 3. 2019 v době kolem 21:50 hodin v Brně na ulici XY po vědomém požití návykové látky kokainu řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat 3 BG, byl zde kontrolován policejní hlídkou, přičemž svým chováním spočívajícím v zarudlém bělmu očí, kdy jeho oční zornice měly sníženou schopnost reakce na světelné podněty, jevil známky požití návykových látek, a následně provedenou orientační zkouškou na přítomnost návykových látek soupravou Drugwipe 5S byl u něj ve slinách zjištěn záchyt amfetaminu/methamphetaminu a kokainu a analýzou jeho krve, odebrané téhož dne, v ní bylo metodou plynové chromatografie zjištěno 0,161 mg/l benzoylekgoninu (metabolitu kokainu); při předmětné kontrole pak nepředložil policejnímu orgánu na jeho výzvu řidičský průkaz ani zelenou kartu, prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
Přečinu poškození cizí věci se podle zjištění odvolacího soudu dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 20. 3. 2019 okolo 17:15 hodin v Brně na ulici XY jako řidič vozidla Peugeot 206 po drobném střetu ze strany řidiče vozidla Škoda Octavia P. H., který jel v koloně za ním, přičemž škoda na vozidlech žádná nevznikla, vystoupil z vozidla a přistoupil z levé strany k řidiči vozidla Škoda, na kterého začal křičet, ať vystoupí z vozidla, že „si to rozdají“, a poté, co se přesvědčil, že na vozidle Peugeot 206 ke škodě nedošlo, opět přistoupil z levé strany k řidiči vozidla Škoda a pěstí několikrát udeřil do levého zrcátka tohoto vozidla, až odlomil plastový kryt a zrcátko vypadlo z uchycení, v důsledku čehož způsobil společnosti MYJÓMI družstvo invalidů škodu ve výši 15 790 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. f) vztáhl ke skutku, v němž byl původně spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Namítl, že kokain vědomě neužil a rozhodně jej nemohl užít před jízdou daného dne. V jeho krvi nebyl zjištěn kokain, ale benzoylekgonin, který nemá žádné účinky, ale je pouze indikátorem předchozího užití kokainu. S odkazem na ve věci provedený znalecký posudek a odborné vyjádření obviněný zdůraznil, že přítomnost této látky neprokazuje přítomnost kokainu v době řízení, a nelze z ní dovodit koncentraci kokainu v minulosti. Obviněný byl policií kontrolován náhodně, nejevil známky ovlivnění návykovou látkou. Důvodné podezření ze spáchání přestupku podle něj nebylo dáno a nebyl důvod k postoupení věci Magistrátu města Brna.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a ke skutku, v němž byl původně spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, obviněný přiřadil také námitku, podle které došlo k porušení §220 odst. 1 a §259 odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nad rámec původního vymezení skutku v návrhu na potrestání doplnil slova: „při předmětné kontrole pak nepředložil policejnímu orgánu na jeho výzvu řidičský průkaz ani zelenou kartu, prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.“ Tím podle obviněného nedodržel požadavek totožnosti skutku a zároveň porušil zásadu zákazu reformace in peius, neboť skutek rozšířil, ačkoli nebylo podáno odvolání státním zástupcem v neprospěch obviněného.
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl výrok o trestu. Zde podle něj rovněž došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť mu odvolací soud za jeden, a to relativně méně závažný trestný čin uložil prakticky stejný trest jako soud prvního stupně. Snížení výše peněžitého trestu nemá pro obviněného zdaleka takový význam, jako uložení trestu zákazu činnosti ve stejné výměře. To považuje za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud navíc neprováděl k uložení trestu žádné dokazování, čímž porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Obviněný přitom své jednání doznal, litoval jej a uhradil škodu. Domnívá se, že také nelze odhlédnout od správního trestu, který mu hrozí za skutek původně uvedený pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině uvedeného pod bodem 1 a výroku o trestu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný prokazatelně řídil motorové vozidlo v době, kdy bylo v jeho krvi zjištěno 0,161 mg/l (tedy 161 ng/ml) benzoylekgoninu (metabolitu kokainu). Dále je významná skutečnost, že soudy v rámci hodnocení důkazů shledaly výpovědi svědka D. Č. i samotného dovolatele nevěrohodnými. Nepřisvědčily tudíž tvrzení obviněného, že kokain neužil vědomě. Nebylo prokázáno, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, a proto ani nebylo namístě uznat ho vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. To však neznamená, že v jeho jednání absentovala protiprávnost.
Z §1 odst. 1 nařízení vlády č. 41/2014 Sb. vyplývá, že v případě benzoylekgoninu je limitní hodnotou v krevním séru 25 ng/ml. Obviněný tedy řídil motorové vozidlo v době, kdy byl ve smyslu uvedeného nařízení vlády ovlivněn návykovou látkou, a Krajský soud v Brně důvodně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému k projednání možného přestupku. Podle státního zástupce tímto rozhodnutím, v jehož rámci odvolací soud do popisu skutku zahrnul i údaj o nepředložení řidičského průkazu a tzv. zelené karty, nedošlo k faktickému porušení zásady totožnosti skutku ani k nerespektování zákazu reformationis in peius. Soud rozhodl o tomtéž skutku, v jehož rámci pouze zpřesnil zjištění vztahující se k průběhu policejní kontroly. Příslušný správní orgán by tak či tak o jednání obviněného rozhodoval v celém rozsahu, po vlastním posouzení všech okolností, bez ohledu na to, zda byla všechna tato hlediska jeho jednání zahrnuta v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě.
K výhradám proti výroku o trestu státní zástupce konstatoval, že námitku založenou na údajné nepřiměřenosti trestu ani námitku, že soud při jeho ukládání nerespektoval zásadu bezprostřednosti a ústnosti, pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Nadto jde o úvahu, která nemá žádný reálný podklad. Podle státního zástupce nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že Krajský soud rozhodl v jeho neprospěch. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je (částečně) přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, nelze přehlédnout, že obviněný výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, byť do výroku o vině (tj. do výroku, jímž byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci) žádné konkrétní námitky nesměřoval. V této části ovšem dovolání přípustné není, neboť výrok o vině předmětným skutkem v rozsudku soudu prvního stupně nenapadl obviněný odvoláním a odvolací soud nebyl ani povinen je přezkoumat podle §254 odst. 2 tř. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Obviněný v souvislosti s tímto dovolacím důvodem namítl, že nemělo dojít k postoupení věci Magistrátu města Brna, neboť nejen že nešlo o trestný čin, ale nebylo dáno ani podezření ze spáchání přestupku, tedy pro takové rozhodnutí nebyly podmínky ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř., a měl být pro tento skutek zproštěn obžaloby. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, částečně také založenou na odlišných skutkových zjištěních, než učinily soudy v dané věci. Dokazováním se sice nepodařilo zjistit, v jaké době před jízdou obviněný požil kokain, ani to, že by v době jízdy byl ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nicméně neuvěřily jeho tvrzení, že kokain nepožil vědomě. Provedeným dokazováním současně nebylo ani vyloučeno, že v době jízdy mohl obviněný pod vlivem kokainu být. Kromě toho je látka benzoylekgonin výslovně jmenována v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., kde je její limitní hodnota v krvi stanovena na 25 ng/ml. Byť se tedy v dané věci znalci vyjádřili v tom smyslu, že látka benzoylekgonin sama o sobě nemá žádné účinky a je pouze indikátorem předchozího užití kokainu, striktně formálně vzato ve smyslu citovaného nařízení byl obviněný v době řízení touto látkou ovlivněn. Její koncentrace v jeho krvi přitom několikanásobně přesahovala stanovenou limitní hodnotu, což současně zesiluje podezření ovlivnění kokainem v době jízdy. Ústavností dané úpravy, tj. stanovení limitních hodnot v uvedeném prováděcím vládním nařízení v návaznosti na §5 odst. 2 písm. b) a §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. se zabýval Ústavní soud například v usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 891/17, a ani Nejvyšší soud na této úpravě neshledává nic závadného. Nemluvě o tom, že orientační zkouškou byl ve slinách obviněného detekován amfetamin/methamphetamin. Podezření ze spáchání přestupku tak zde nepochybně bylo. Další posouzení je již věcí správního orgánu, který je rozhodnutím soudu vázán pouze v tom směru, že skutek není trestným činem.
Obviněný dále odvolacímu soudu vytkl, že oproti původnímu vymezení skutku v návrhu na potrestání ve svém výroku jeho popis doplnil o další skutečnosti, které nebyly relevantní z hlediska možného naplnění znaků skutkové podstaty §274 odst. 1 tr. zákoníku. Tím podle něj porušil zásadu totožnosti skutku a zásadu zákazu reformace in peius. Tato námitka jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nelze jí ani přisvědčit.
Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud obviněného daným skutkem neuznal vinným. Jeho vymezením v napadeném rozhodnutí pak správní orgán není vázán. Obviněnému tak napadeným rozhodnutím nemohla vzniknout žádná újma ani v případě, že by se skutečně jednalo o pochybení. Zásadou totožnosti skutku se Nejvyšší soud v minulosti zabýval zejména v souvislosti se zásadou ne bis in idem jakožto důležitou součástí práva na spravedlivý proces, v případech, kdy byl pachatel za určité jednání potrestán nejprve v přestupkovém řízení (např. i blokovou pokutou), přičemž následně bylo zahájeno trestní stíhání pro totožný skutek. O žádnou takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť obviněný nebyl pro předmětný skutek doposud vůbec potrestán. Zabývat se na tomto místě podrobně otázkou totožnosti skutku by tak přesahovalo potřeby dané trestní věci. Stejně tak nemohlo dojít ani k porušení zásady zákazu reformace in peius. Naopak, zjevně bylo k odvolání obviněného rozhodnuto v jeho prospěch vzhledem k tomu, že jej soud prvního stupně daným skutkem uznal vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na základě uvedeného dovolacího důvodu napadl obviněný výrok o trestu.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak je zřejmé, uložený trest považoval obviněný za nepřiměřeně přísný, domnívá se, že mu měl být (vzhledem k odsouzení pouze za jeden z původních dvou skutků) trest výrazněji zmírněn. Nesouhlasil tedy se závěrem odvolacího soudu, že trest uložený nalézacím soudem za oba skutky byl naopak nepřiměřeně mírný. Jeho námitky tak uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Tvrzení, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius je v této souvislosti nepřípadné, neboť obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest zjevně mírnější než soudem prvního stupně.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu