ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1051.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1051/2020-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného L. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 465/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 135/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 91 T 135/2019, uznán vinným, že
dne 5. května 2019 v době kolem 21.13 hodin řídil po požití většího množství alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo značky Mercedes Benz G63 AMG, registrační značky XY, ulicemi města Brna, kdy jel po ulici Husova ve směru od ulice Nádražní k ulici Pekařské a poblíž sloupu trolejového vedení č. 14/76, v pravotočivé zatáčce v důsledku vysoké rychlosti nezvládl řízení vozidla a přejel s ním vlevo mimo vozovku, najel přes chodník do parku, kde s vozidlem havaroval najetím do kovového zábradlí, okrasných keřů a sloupu veřejného osvětlení č. S-1117/011, přičemž vznikla škoda na vozidle Mercedes Benz G63 AMG, registrační značky XY, v policií odhadované výši 500 000 Kč, na parkovém keřovém porostu a zábradlí ve výši 78 892 Kč ke škodě Veřejná zeleň města Brna, příspěvková organizace, sídlem Kounicova 16a, Brno, a na sloupu veřejného osvětlení ve výši nejméně 18 184,- Kč, ke škodě Technické sítě Brno, a. s., sídlem Barvířská 5, Brno,
přičemž následně byla po dopravní nehodě v čase 21:43 hodin zjištěna u obviněného dechovou zkouškou hladina alkoholu v krvi 1,94 g/kg, přičemž opakovanou dechovou zkoušku odmítl, stejně tak i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve ke zjištění hladiny alkoholu v krvi, a nebyl tedy schopen vzhledem k množství před jízdou požitého alkoholu bezpečně ovládat motorové vozidlo.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Současně mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu též uložil povinnost nahradit poškozené Veřejná zeleň města Brna, příspěvková organizace, sídlem Kounicova 1013/16a, Brno, IČ: 621 61 521, škodu ve výši 78 892 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozené Technické sítě Brno, a. s., sídlem Barvířská 5, Brno, IČ: 255 12 285, odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 465/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Libora Valenty podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel předně poukázal na zásadní procesní vady, jež provázely dosavadní průběh řízení a přinesly porušení jeho práva na spravedlivý proces, a na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, které není řádně odůvodněno, resp. odvolací soud se v něm vůbec nevypořádal s částí jeho odvolacích námitek. Stran procesních vad jednak vytkl odvolacímu soudu, že opakovaně dlouhodobě ignoroval jeho zastoupení obhájcem Mgr. Liborem Valentou, s tímto vůbec nekomunikoval, nedoručoval mu ani jedno vyrozumění o veřejném zasedání, resp. vyrozumění o veřejném zasedání dne 3. 6. 2020 mu doručil až 26. 5. 2020 na základě opakovaných urgencí a na základě toho, že tento obhájce byl dne 28. 5. 2020 z opatrnosti nahlédnout do spisu. Dále namítl, že u veřejného zasedání pak nebylo ani jemu, ani jeho obhájcům umožněno obhajovat jej zákonem předvídaným způsobem; odvolací soud v rozporu s ustanovením §235 tr. ř. nejenže neumožnil obhajobě přednést odvolání, ale nedovolil jim přednést ani stručné shrnutí výhrad k napadenému rozsudku, ani plnohodnotné konečné návrhy. Z hlediska vytýkané nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení brojil proti tomu, že odvolací soud se nijak nevypořádal s částí jeho odvolacích námitek ohledně toho, že nebylo s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že řídil předmětné motorové vozidlo, a že tedy není vyloučeno, že reálně mohla být řidičem jiná osoba. Odvolací soud se navíc zaměřil zejména na tu část jeho odvolacích námitek, jež se týkala kritiky soudce soudu prvního stupně, a jal se tohoto obhajovat, aniž by se náležitě vypořádal s vlastní kauzou, resp. s tím, zda skutečně byly či nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku; takto se ve svém usnesení téměř ani slovem nezmínil o podstatě věci, tj. o (ne)prokázání toho, zda to byl on, kdo dané vozidlo řídil, a v tomto směru uvedl jen, že dospěl „logicky“ k závěru o tom, že vozidlo řídil, a to vzhledem k jeho následnému chování („nestaral se o zraněného syna, volal na pomoc svědka M., kterou by zjevně nepotřeboval, kdyby nehodu nezavinil“). Právě to, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině jen na základě toho, jak se choval po nehodě, považoval za jádro celého problému.
6. V dalším textu svého dovolání se obviněný zaměřil na jednotlivé znaky skutkové podstaty daného přečinu. Namítl, že nebylo prokázáno předně to, že to byl on, kdo předmětné motorové vozidlo řídil, neboť součástí trestního spisu není a v řízení dosud nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by tato skutečnost jednoznačně vyplývala; to, že vozidlo řídil, nevyplývá ani z žádného kamerového záznamu, ani z žádné svědecké výpovědi, když výpověď svědkyně (strážnice) J. V. označil za zaujatou, nevěrohodnou a spekulativní. Řízení vozidla od samého počátku konzistentně popírá s tím, že jeho verze (že vozidlo řídil neznámý anglicky mluvící muž se zrzavými vlasy, s nímž se krátce před nehodou seznámil a který ihned po nehodě zmizel) nebyla v průběhu řízení nijak vyvrácena. Vyslovil názor, že již toto, resp. to, že není rozumně vyloučeno, že reálně mohla být pachatelem jiná osoba, v souladu s ustálenou judikaturou znamená, že měl být obžaloby po právu zproštěn. Soudy obou stupňů, které jej podle všeho chtěly odsoudit za každou cenu, aniž by myslely na zásadu in dubio pro reo, se však spokojily s blíže nespecifikovanými náznaky a domněnkami, jež účelově vydávaly za soubor nepřímých důkazů (jež přitom ani konkrétně neoznačily), a postupovaly tak v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále měl za to, že v daném trestním řízení nebylo řádně a bezpečně prokázáno ani to, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, tj. že před nehodou požil větší množství alkoholických nápojů. K tomu zdůraznil, že provedenou dechovou zkoušku nelze použít jako relevantní důkaz, a vyjádřil přesvědčení, že na tomto nemůže nic změnit ani to, že se sám přiznal k požití alkoholu, ani svědecké výpovědi strážníků a ani záběry kamer. Ve vztahu k odstavci 2 ustanovení §274 tr. zákoníku namítl, že taktéž nebylo prokázáno, že způsobil činem větší škodu či jiný závažný následek nebo jinému ublížil na zdraví, resp. poslední prokázáno bylo, ale ublížení na zdraví jeho syna (vzhledem k tomu, že jeho matka nedala souhlas s vydáním lékařské zprávy pro potřebu orgánů činných v trestním řízení, nepřipojila se k tomuto řízení a nedala souhlas s trestním stíháním obviněného) nelze v trestním řízení k jeho tíži použít. Ke škodě na cizím majetku uvedl, že nároky dvou subjektů, jež se připojily s příslušnými nároky, nebyly v řízení náležitě prokázány. Na podkladě výše uvedených skutečností poukázal na to, že ve věci učiněná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a zopakoval, že jeho skutková verze nebyla na základě shora zmíněných důkazů bez důvodných pochybností vyvrácena.
7. V závěru svého podání dovolatel uplatnil výhrady k uloženým trestům s tím, že své potrestání hodnotil jako drakonické a svým způsobem likvidační. Poukázal přitom na to, že soud prvního stupně mu uložil vyšší tresty, než jaké navrhovala státní zástupkyně, a podle vlastního vyjádření dokonce uvažoval o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a následně aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, nebo jeho trestní stíhání zastaví. Nazná-li Nejvyšší soud, že je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí jiným soudem, navrhl, aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, přičemž v takovém případě požádal, aby Nejvyšší soud nařídil věc projednat a rozhodnout jiným soudcem, a to vzhledem k možné zaujatosti soudce, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatoval, že jeho námitky jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy bezezbytku vypořádaly; část uplatněných námitek přitom pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit a zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Ke skutkovým zjištěním navíc doplnil, že nalézací soud, dobře si vědom postoje obviněného, který spáchání trestného činu popírá a přednáší jen stěží uvěřitelnou verzi, že automobil řídila a havarovala s ním jemu neznámá osoba, konkrétně ryšavý Angličan (jemuž obviněný svůj drahý vůz svěřil a usadil vedle něj zdravotně indisponovaného syna), realizoval pečlivé a úplné dokazování, provedené důkazy řádným způsobem vyhodnotil a dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky lze dovodit, přičemž tyto, stejně jako závěry právní, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (neopomněl se vypořádat ani s výpověďmi obviněného a v jeho prospěch vypovídajícího svědka J. M., které po právu označil za účelové a nepravdivé). Soud druhého stupně pak odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se, byť stručně, avšak v míře dostatečné, a zejména správně vypořádal. Zdůraznil, že obviněný účelově a v rozporu s realitou zpochybňuje skutková zjištění, nalézacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud skutková zjištění komplexně přezkoumal a modifikoval je v jeho prospěch; svůj mimořádný opravný prostředek tak do značné míry zaměňuje za další odvolání a dovolací námitky staví výlučně na přesvědčení, že vozidlo neřídil, ve stavu vylučujícím způsobilost se nenacházel a škoda na cizím majetku nebyla prokázána.
10. Státní zástupce dále uvedl, že zcela mimo rámec tvrzeného dovolacího důvodu stojí v prvé řadě námitka dovolatele, že mu nebylo prokázáno řízení motorového vozidla. Akcentoval, že opak je pravdou, a soud prvního stupně po právu neuvěřil lživým a až naivním výpovědím dovolatele a svědka J. M., jejichž jediným motivem bylo zbavit dovolatele trestní odpovědnosti za spáchané protiprávní jednání, a naopak správně hodnotil jako pravdivou a věrohodnou výpověď svědkyně (strážnice) J. V., která jednak konstatovala, že obviněný při jednání s ní upravoval okolnosti související s řízením vozidla, a současně zdůraznila, že jinou osobou – neznámou řidičkou, která jim nehodu oznámila – jí bylo sděleno, že řidičem byla prokazatelně osoba hovořící česky. Ve vztahu ke svědkovi J. M. doplnil, že tento se svým vystupováním jednoznačně spolupodílel na maření objasňování okolností dopravní nehody, vstupoval do komunikace obviněného s policisty a do práce záchranářů, přičemž udílel „užitečné“ rady v tom smyslu, jak postupovat v záležitosti souhlasu, resp. nesouhlasu s opakovanou dechovou zkouškou a zkouškou krevní, čímž zjevně nabádal obviněného k páchání přestupkového jednání. Vyjádřil tedy ve shodě s oběma soudy přesvědčení, že o řízení motorového vozidla právě dovolatelem nemůže být žádných rozumných pochyb.
11. Za námitky zaměřené proti hodnocení provedených důkazů soudy, a tudíž stojící mimo deklarovaný dovolací důvod, pak státní zástupce označil i ty výhrady obviněného, v jejichž rámci tvrdil, že jedinou dechovou zkoušku, při které mu byla naměřena hladina alkoholu 1,94 g/kg, jako důkaz nelze využít, a dále že v řízení nebyl prokázán vznik škody na majetku společností Veřejná zeleň města Brna, p. o., a Technické sítě Brno, a. s. Nadto je označil za postrádající reálný podklad, neboť protokol o dechové zkoušce jako jeden z důkazů prokazující stav obviněného v době řízení automobilu ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. použít lze, a to přestože byla provedena jediná dechová zkouška; škoda na cizím majetku pak byla prokázána mimo jiné protokolem o dopravní nehodě a zprávami výše zmíněných společností.
12. Stejný charakter měla podle názoru státního zástupce rovněž námitka obviněného směřovaná proti výroku o trestu. Připomněl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný vůbec neučinil. Podstatné však je, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což rozhodně není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti trestní zákoník za spáchaný přečin připouští, přičemž oba tresty byly uloženy v mezích zákonné trestní sazby, a to v obou případech ještě v její první polovině. Dále poukázal na to, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů však nemůže být – až na zcela výjimečné případy, jimiž jsou situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících zjevně do základních práv a svobod obviněného – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Uzavřel proto, že dovolatelovo tvrzení, že jemu uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné, excesivní a nespravedlivé, tudíž postrádá jakýkoli reálný základ.
13. Za výhrady, jež pod vytýkaný dovolací důvod snad lze s velkou dávkou tolerance podřadit, označil státní zástupce jednak námitku obviněného, že se nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, a jednak jeho argumentaci, že nebyly naplněny ani okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřené v §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K první z nich konstatoval, že je sice pravdou, že v důsledku postoje obviněného a instrukcí svědka J. M. byla provedena pouze jediná dechová zkouška, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v hodnotě 1,94 g/kg, avšak s výsledkem této dechové zkoušky (jenž přitom téměř dvojnásobně převyšuje spodní hranici, při níž se již řidič považuje za ovlivněného alkoholem do té míry, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo) jednoznačně korespondují i další provedené důkazy, a to vyjádření strážníků městské policie a videozáznamy, z nichž vyplývá, že obviněný i podle svého vystupování a komunikace byl viditelně a významnou měrou ovlivněn alkoholem, který z něj také páchl, když navíc sám doznal, že před jízdou během hokejového zápasu konzumoval pivo společně s tvrdým alkoholem a s konzumací skončil zhruba půlhodinu před jízdou, přičemž poté se nacházel v takovém stavu, že ani nevěděl, kde má zaparkovaný automobil. Závěr soudů o tom, že obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, tak považoval za takový, jenž má plnou oporu v provedených důkazech, a opačné tvrzení obviněného pak za zcela neopodstatněné.
14. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené v §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce poukázal na to, že obviněný zjevně pomíjí všechny alternativy, jimiž ji lze naplnit. Zdůraznil, že oba soudy dospěly k závěru, že daného přečinu se obviněný dopustil v té alternativě, že způsobil dopravní nehodu (při výkladu tohoto pojmu přitom lze vycházet ze zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu), když v posuzovaném případě se jednalo o havárii (nikoli srážku, neboť na nehodě mělo účast pouze jediné vozidlo), při níž došlo, pomine-li se škoda prokazatelně vzniklá na vozidle řízeném obviněným, ke škodě přinejmenším na cizím majetku v řádu desítek tisíc korun, tedy ke škodě, která několikanásobně převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, a evidentně (jak je zřejmé z protokolu o dopravní nehodě, výpovědí strážníků městské policie J. J. a M. K., jakož i zajištěných videozáznamů) i ke zranění jeho syna AAAAA (pseudonym), který utrpěl krvavé zranění v podobě perforace břicha. K tomu, aby soud učinil takové zjištění, přitom žádný souhlas s trestním stíháním ani podrobnou lékařskou zprávu nepotřeboval. Státní zástupce proto vyslovil názor, že plnou oporu v provedených důkazech má i takový závěr soudů, podle něhož dovolatel ve stavu vylučujícím způsobilost způsobil dopravní nehodu, a jeho opačné tvrzení postrádá jakékoli opodstatnění.
15. Konečně k námitkám dovolatele, týkajícím se počátečního ignorování jeho zastoupení obhájcem Mgr. Liborem Valentou a délce trvání veřejného zasedání o odvolání, státní zástupce uvedl, že ani takové výhrady – ve formě, v jaké je obviněný uplatnil – nelze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit.
16. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a vyjádřil souhlas s tím, aby ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 14. 10. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
20. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z tohoto pohledu převážná část námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil, není pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, jak uvedl ve svém podrobném a přiléhavém vyjádření již státní zástupce. Jednalo se předně o výhrady, jimiž brojil proti údajným procesním vadám, jež měly spočívat jednak ve skutečnosti, že odvolací soud ignoroval jeho zastoupení obhájcem Mgr. Liborem Valentou a neumožnil ani jeho obhájcům (jak Mgr. Liboru Valentovi, tak JUDr. Janu Paroulkovi), ani jemu samotnému řádně vykonávat obhajobu, a dále v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně z důvodu, že tento se nijak nevypořádal s částí jeho námitek, zejména pak s tou, že nebylo s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že řídil předmětné motorové vozidlo. Takto formulované výhrady jakožto výhrady procesního charakteru nejenže stojí mimo rámec tvrzeného dovolacího důvodu, ale nadto jde o námitky nedůvodné, zčásti i nelogické. Za posledně označené je totiž třeba považovat tvrzení dovolatele, že vyrozumění o veřejném zasedání bylo jeho obhájci Mgr. Liboru Valentovi doručeno až dne 26. 5. 2020 na základě toho, že tento obhájce byl dne 28. 5. 2020, tj. dva dny poté, z opatrnosti nahlédnout do spisu. Podstatné však v této souvislosti je, že předmětné vyrozumění obhájci doručeno bylo a byla rovněž zachována pětidenní lhůta od doručení k přípravě. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by jeho obhájcům (stejně jako jemu samotnému) byl odvolacím soudem znemožněn výkon obhajoby; jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020, předseda senátu JUDr. Aleš Flídr vyzval oba obhájce k přednesu odvolání, tito se však vyjádřili velmi stručně a v podstatě odkázali na písemné vyhotovení odvolání včetně jeho doplňku (obdobně velmi stručně se k věci vyjádřil i sám obviněný), přičemž po udělení slova k závěrečným návrhům oba obhájci tyto jednou větou, resp. souvětím přednesli. Obdobně se nelze ztotožnit ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení; soud druhého stupně odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí, byť stručně, dostatečně zabýval a přesvědčivě vypořádal. K tomu je rovněž možné poznamenat, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
22. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu jsou dále irelevantní i ty výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím setrvale namítal, že nebylo prokázáno, že předmětné osobní motorové vozidlo řídil s tím, že tato skutečnost nevyplývá z žádného z kamerových záznamů, z žádné svědecké výpovědi, když výpověď svědkyně – strážnice – J. V. považoval za zaujatou, nevěrohodnou a spekulativní, a tvrdil, že vozidlo řídil neznámý anglicky mluvící muž se zrzavými vlasy, s nímž se krátce před nehodou seznámil a který ihned po nehodě zmizel, přičemž měl za to, že tato jeho skutková verze nebyla v průběhu řízení nijak vyvrácena.
23. Stejný charakter pak mají též jeho námitky, jimiž jednak zpochybnil, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, tj. požitím většího množství alkoholických nápojů, když namítl, že jedinou dechovou zkoušku nelze v dané věci jako důkaz vůbec použít a svědecké výpovědi strážníků, videozáznamy a ani jeho vlastní výpověď tuto skutečnost řádně a bezpečně neprokazují, a jednak tvrdil, že žádná škoda na cizím majetku nebyla prokázána, stejně jako k jeho tíži nelze použít, že v důsledku nehody došlo k ublížení na zdraví jeho syna AAAAA, a to z důvodu absentujícího souhlasu jeho matky s vydáním lékařské zprávy a rovněž s trestním stíháním obviněného.
24. Ani takové námitky obviněného nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, a je tudíž zřejmé, že obviněný v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
25. Jestliže přitom dovolatel oběma soudům vytýkal, že se při rozhodování o jeho vině opomněly řídit zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
26. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
27. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 14 až 17 odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 3 a 4). Nejvyšší soud nemá nic, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl.
28. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
29. Nad rámec výše uvedeného (z důvodu ještě větší přesvědčivosti) považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit (jak to ostatně učinil též státní zástupce), že pokud jde o skutkové zjištění soudů, že tím, kdo předmětné osobní motorové vozidlo řídil, byl obviněný (a nikoliv neznámý anglicky hovořící muž s rezavými vlasy), nemá ani on na základě provedených důkazů žádných pochyb; daná skutečnost jednoznačně vyplývá zejména z výpovědi svědkyně – strážnice J. V., podle níž neznámá řidička oznamující nehodu sdělila, že řidičem havarovaného vozidla, s nímž mluvila a jenž odmítal pomoc, byl muž hovořící česky, jež je podpořena kamerovými záznamy z místa nehody, z nichž je zřejmé, že zde projížděla dvě auta a z jednoho z nich skutečně vystoupila žena, jež po krátké chvíli sledování situace ve směru havarovaného automobilu nasedla opět do svého vozidla a okamžitě sjížděla dolů po ulici (k vlakovému nádraží). V této souvislosti nelze nezmínit, že stěží uvěřitelná jsou i další tvrzení obviněného, jež jsou součástí jeho skutkové verze, totiž že by svůj velmi drahý vůz svěřil neznámému muži po krátkém prvním setkání, aniž by si ověřil nejen jeho totožnost, ale i to, zda vůbec má potřebné řidičské oprávnění, že by vedle něj (tj. na místo, které je z hlediska úrazu při dopravní nehodě výrazně nebezpečné, ne-li nejnebezpečnější) usadil svého autismem trpícího syna a že by, pokud by tento neznámý muž byl řidičem a viníkem nehody, neměl zájem jej vypátrat a za tím účelem nespolupracoval s policisty.
30. Obdobně jednoznačným se jeví na podkladě provedených důkazů i závěr obou soudů nižších instancí, že obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo; tento je možné nade vši pochybnost učinit jednak, avšak nikoli jen, z provedené dechové zkoušky (byť jediné, ovšem s výsledkem tak markantním, že téměř dvojnásobně převyšuje hranici, při níž se již řidič považuje za ovlivněného alkoholem do té míry, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo), jednak dokonce i ze samotné výpovědi obviněného, který doznal jak to, že před jízdou (během hokejového zápasu) požil různé alkoholické nápoje ve větším množství a s jejich konzumací skončil asi půlhodinu před jízdou, tak i to, že nechtěl řídit, protože byl opilý, a s alkoholem to přehnal tak, že ani nevěděl, kde má zaparkované auto, a dále i z výpovědí strážníků a videozáznamů, na nichž je zachyceno jeho chování, způsob projevu a komunikace se strážníky a záchranáři. V posuzovaném případě bylo taktéž nepochybně prokázáno, a to zejména protokolem o dopravní nehodě a zprávami poškozených společností, že v příčinné souvislosti s dopravní nehodou vznikla škoda jak na vozidle obviněného, tak na majetku poškozených společností, a protokolem o dopravní nehodě a výpověďmi strážníků M. K. a J. J. též to, že syn obviněného utrpěl vážné zranění v podobě perforace břicha s nutností následné operace a dlouhodobé hospitalizace (aniž by k takovému závěru bylo třeba lékařské zprávy, k jejímuž vydání nedala matka zraněného souhlas).
31. Konečně je třeba uvést, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí i námitka obviněného směřující proti uloženým trestům, které považuje za drakonické a svým způsobem likvidační. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
32. Z dovolací argumentace obviněného lze s jistou mírou tolerance (neboť, jak vyplývá z odstavce 29. odůvodnění tohoto rozhodnutí, i zde zpochybňoval primárně způsob hodnocení provedených důkazů a správnost učiněných skutkových zjištění) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za relevantní jeho námitku, že svým jednáním nenaplnil okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřené v písm. a) odst. 2 §274 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru konkrétně zpochybnil, že by svým činem způsobil větší škodu či jiný závažný následek nebo jinému ublížil na zdraví. Nejvyšší soud však současně shledal, že zmíněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
33. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné předně připomenout, že přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo činem uvedeným v odstavci 1, tedy v dané věci řízením motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost, způsobí havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
34. Jak na to výstižně upozornil již státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný, jenž polemizoval s tím, že způsobil činem větší škodu či jiný závažný následek nebo jinému ublížil na zdraví, zjevně pominul všechny alternativy představující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené ve shora citovaném zákonném ustanovení. V případě jeho trestní věci totiž oba soudy dospěly k závěru, že takovou okolností byla skutečnost, že způsobil dopravní nehodu. Dopravní nehodou je přitom ve smyslu §47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. V posuzované věci, kdy na nehodě mělo účast jen jedno vozidlo, se zjevně jednalo o havárii, přičemž ze skutkových zjištění je zřejmé, že došlo ke škodě jak na vozidle obviněného, tak na cizím majetku poškozených společností Veřejná zeleň města Brna, p. o., a Technické sítě Brno, a. s., jež dokonce přesáhla hranici větší škody, a rovněž k těžkému zranění syna obviněného, jež si vyžádalo chirurgický zákrok a dlouhodobou hospitalizaci.
35. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek Nejvyšší soud tudíž shledal, že právní kvalifikace daného skutku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná, neboť obviněný prokázaným jednáním naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty výše uvedeného přečinu.
36. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním (mnohdy i doslovným) jeho obhajoby uplatněné v odvolání (a již i před nalézacím soudem), a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
37. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
38. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu