ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1056.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1056/2020-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 dovolání obviněného M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 164/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému S. v. P. R. škodu ve výši 5 029 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že jako předseda výboru S. v. XY, IČ: XY, se sídlem v XY, v období od března 2014 do září 2015 neoprávněně a bez souhlasu S. v. XY, vybíral z bankovního účtu č. XY, vedeného na S. v. P. R., prostřednictvím svěřené platební karty finanční prostředky v celkové výši 384 000 Kč, které nebyly vedeny v pokladní knize a ohledně kterých nebyl předán žádný seznam evidovaných hotovostních plateb, prostředky použil pro svou osobní potřebu, když ve prospěch účtu č. XY, vedeného na S. v. XY, zaslal dne 30. 10. 2015 částku ve výši 15 000 Kč, dne 28. 2. 2016 částku ve výši 7 000 Kč a dále ve prospěch účtu č. XY, vedeného rovněž na S. v. P. R., v hotovosti vložil dne 26. 2. 2016 částku ve výši 108 000 Kč a dne 12. 5. 2016 částku ve výši 156 492 Kč, čímž S. v. P. R., IČ: XY, se sídlem v XY, způsobil škodu ve výši 384 000 Kč.
4. Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný M. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro nyní projednávaný skutek, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo poškozené S. v. P. R. odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, z jehož podnětu byl napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2019, sp. zn. 31 To 438/2018, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o nároku poškozeného S. v. P. R. na náhradu škody. Citovaný rozsudek byl z podnětu odvolání obviněného, které zaměřil proti všem jeho výrokům, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 31 To 455/2019, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, podal obviněný M. L. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy, což mělo za následek nesprávné právní posouzení jeho jednání, a že došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Konkrétně vytkl, že se jej členové S. v. P. R. snažili zdiskreditovat. Podle obviněného nebylo jeho jednání spočívající v tom, že zpronevěřil svěřené finanční prostředky, prokázáno. Poznamenal, že právní úprava fakticky neřeší problematiku vedení účetnictví a nakládání s finančními prostředky ve společenství vlastníků jednotek, neboť podrobnější úpravu by měly obsahovat stanovy společenství vlastníků jednotek (dále také jako „SVJ“). Stanovy S. v. P. R. však neřešily otázku, jak má být nakládáno s finančními prostředky. Nesouhlasil s tím, že by se v pozici předsedy výboru S. v. P. R. odchýlil od běžné praxe v nakládání s finančními prostředky, a uvedl, že i předchozí místopředsedkyně výboru V. H. s finančními prostředky nakládala jak bezhotovostně, tak i ve formě hotovostních výběrů, proto měl za to, že jedná v souladu s právem. Bezhotovostní transakce a platby v hotovosti pak byly běžně prováděny i předešlým výborem. Zdůraznil, že v dané době byly výběry kartou jedinou možností, jak získat finanční prostředky a ty následně použít výhradně pro potřeby a účely SVJ. Ohradil se, že není pravdou, že by ostatní členy SVJ neinformoval o výsledcích hospodaření a účetní závěrce, stejně tak jako o plánované ceně provedených oprav. Uvedl, že si vedl záznamy o výdajích a měl naprosto přesný přehled o finančním stavu SVJ, přehledy prezentoval i na shromáždění SVJ a elektronicky je uložil na společný e-mail. Poukázal rovněž na to, že je velmi dobře finančně zajištěn v rámci svého zaměstnání a tudíž si nepotřeboval přilepšovat výběry finančních prostředků z účtu SVJ. Poznamenal, že SVJ nemělo žádný zvláštní prostor v objektu, kde by měly být uloženy písemnosti a materiály významné pro činnost SVJ, proto odpovědnost za uložení těchto listin náleží předsedovi SVJ. Nesouhlasil s názorem soudů, že tím, že měl finanční prostředky uschovány doma, se již fakticky dopustil trestného činu a označil to za nepřípustnou spekulaci. Veškeré materiály měl k dispozici v místě svého bydliště, kde nad nimi mohl vykonávat řádný dohled. Finanční prostředky, které vybral, měl uloženy odděleně a používal je výlučně pro potřeby SVJ. Uvedl, že z jeho strany byla vedena přehledová tabulka výběrů/výdajů, která potvrzuje, že všechny nevyčerpané prostředky vrátil na účet SVJ, přičemž jejím řádným provedením jako důkazem by byl vyvrácen chabý argument o údajně způsobené škodě. Dále konstatoval, že po ukončení funkce předsedy SVJ provedl zadokumentování všech bankovních operací, shromáždil veškeré písemnosti a předal je nové předsedkyni. Předání proběhlo proti předávacímu protokolu, který ale předsedkyně i místopředseda odmítli podepsat bez uvedení jakéhokoliv důvodu nebo výhrad k předané dokumentaci. Za nutné považoval uvést, že byl zrušen společný e-mailový účet SVJ, kde byla uložena a sdílena dokumentace SVJ, bez řádného souhlasu shromáždění. Dále soudům vytýkal, že jasně nevyčíslily způsobenou škodu a z jakého titulu měla vzniknout. Vyjádřil přesvědčení, že SVJ již nic nedluží, a proto i výrok o náhradě škody označil za nedůvodný a nepřezkoumatelný. Setrval na svém stanovisku, že si žádné finanční prostředky nepřisvojil a žádný takový úmysl neměl. Uzavřel, že soudy provedly dokazování vadně, neboť neprovedly řádně a pečlivě důkazy obsahem listin, resp. k tomuto obsahu nepřihlédly, a nezabývaly se rozpory ve výpovědích svědků, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017, zrušil a aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně odpovídá, když podstatou námitek obviněného je naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to přisvojení si cizí věci a způsobení škody na cizím majetku. Stěžejní otázkou bylo, zda obviněný tím, že z účtu S. v. P. R. prostřednictvím platební karty k účtu s. vybíral finanční prostředky z účtu s. po dobu roku a půl, naplnil znak přisvojení si cizí věci. Připomněla, že za přisvojení si cizí věci se v souladu s respektovanou judikaturou považuje naložení s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Vycházejíc ze skutkových zjištění soudů dospěla k závěru, že tento znak skutkové podstaty obviněný svým jednáním naplnil. Předmětné finanční prostředky nebyly majetkem obviněného, nýbrž majetkem společenství vlastníků jednotek, tedy ve vztahu k obviněnému byly věcí cizí. Obviněný sice byl s nimi oprávněn z titulu své funkce předsedy výboru společenství vlastníků jednotek disponovat, avšak nikoliv zcela neomezeně. Podle §1194 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, společenství vlastníků jednotek může nabývat majetek a hospodařit s ním pouze pro účely správy domu a pozemku. Při nakládání s majetkem společenství vlastníků jednotek byl podle §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obviněný povinen jednat s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou, pečlivostí a s potřebnými znalostmi. Podle jejího názoru je zjevné, že pokud mohl obviněný nakládat s majetkem společenství vlastníků jednotek, pak pouze v souladu s jeho zájmy. Takovým jednáním by bylo vybírání peněz z účtu za účelem úhrady plateb za S. v. P. R. Obviněný ale částku 384 000 Kč postupně z účtu S. v. P. R. vybral, aniž by výběr peněz souvisel se správou domu, případně v souvislosti s uhrazením faktur za očekávané práce nebo služby. Obviněný peníze výběrem z bankovního účtu odňal z dispozice S. v. P. R. bez souvislosti se správou domu, přičemž k tomu z titulu své funkce předsedy výboru společenství vlastníků jednotek oprávněn nebyl. Takové jednání proto soudy důvodně kvalifikovaly jako přisvojení si cizí věci, protože obviněný s penězi naložil v rozporu s účelem, pro který mu finanční prostředky jako předsedovi výboru společenství vlastníků jednotek byly svěřeny, přičemž tím zmařil základní účel svěření, kterým bylo využívat finanční prostředky k zajištění správy domu. Svým jednáním obviněný tomuto účelu určené finanční prostředky odňal, přičemž tak postupně činil po dobu roku a půl a vyčerpal téměř veškeré finanční prostředky z účtu vedeného na S. v. P. R., čímž způsobil, že uvedená částka v dispozici společenství vlastníků jednotek de facto nebyla. Poznamenala, že k jejímu postupnému vracení přitom došlo až na základě aktivity členů společenství, přičemž způsob postupného hrazení již vzniklé škody zjevně nasvědčuje tomu, že uvedené finanční prostředky v uvedené době byly mimo dispozici obviněného, a jejich vrácení tedy záviselo na nejistých okolnostech. Obviněný tímto jednáním jednal rovněž v rozporu s §1179 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť vlastníkům jednotek zabránil v tom, aby se mohli seznámit s tím, jak majetek společenství, resp. společně obývaný dům spravuje. Zabránil rovněž vlastníkům jednotek nahlížet do účetních knih a dokladů, jak je povinen ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. To dokumentuje, že finanční prostředky společenství vlastníků jednotek nespravoval řádně a přisvojil si je. Rovněž nesouhlasila s námitkou obviněného, že pokud finanční prostředky vrátil, nedošlo ke způsobení škody. Bylo prokázáno, že z účtu společenství vlastníků jednotek vybral a řádně nezaúčtoval částku v celkové výši 384 000 Kč, přičemž je nerozhodné, že tyto na základě ingerence vlastníků jednotek vrátil, neboť jeho trestná činnost již byla dokonána jednotlivými výběry finančních prostředků z účtu s. Protože obviněný vybíral finanční prostředky z účtu společenství postupně, jedná se o pokračující přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
9. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s jistou dávkou benevolence ke konkrétnímu obsahu dovolání co do odůvodnění existence zmíněného důvodu dovolání významná otázka, zda obviněný naplnil po stránce objektivní i subjektivní znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž tvrdil, že si žádné finanční prostředky nepřisvojil, že žádný takový úmysl neměl a odmítl názor odvolacího soudu, že se dopustil trestného činu již tím, že měl peněžní prostředky uschovány doma.
14. Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (ve znění účinném od 1. 10. 2020 škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč). Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla proto, aby s věcí nakládal určitým způsobem s tím, že se nevyžaduje, aby osoba, která svěřila věc pachateli, byla jejím vlastníkem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc poskytnuta do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou osobu z dispozice s věcí. Přisvojením svěřené věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není však rozhodné, jak poté pachatel skutečně nakládá s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena. Způsobenou škodou u trestného činu zpronevěry je celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, kterou si pachatel neoprávněně přisvojil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2007–2010).
15. U přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku (účinku) spočívajícího ve způsobení větší škody podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, pak postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
16. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že jako předseda výboru S. v. P. R. v období od března 2014 do září 2015 neoprávněně a bez souhlasu S. v. P. R. vybíral z bankovního účtu č. XY, vedeného na S. v. P. R., prostřednictvím svěřené platební karty finanční prostředky v celkové výši 384 000 Kč, které nebyly vedeny v pokladní knize a ohledně kterých nebyl předán žádný seznam evidovaných hotovostních plateb, prostředky použil pro svou osobní potřebu, čímž S. v. P. R. způsobil škodu ve výši 384 000 Kč.
17. Opíraje se o skutková zjištění soudů rozvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího není pochyb o tom, že předmětné finanční prostředky, které z účtu S. v. P. R. prostřednictvím platební karty k účtu společenství vlastníků obviněný vybíral jako předseda výboru označeného společenství v době od 17. 3. 2014 do 22. 9. 2015, nebyly majetkem obviněného, nýbrž majetkem společenství vlastníků jednotek, tedy ve vztahu k obviněnému byly věcí cizí. Obviněný sice byl s nimi oprávněn z titulu své funkce předsedy výboru společenství vlastníků jednotek disponovat, avšak nikoliv zcela neomezeně. Podle §1194 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, společenství vlastníků jednotek může nabývat majetek a hospodařit s ním pouze pro účely správy domu a pozemku. Při nakládání s majetkem společenství vlastníků jednotek byl podle §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obviněný povinen jednat s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou, pečlivostí a s potřebnými znalostmi. Je zjevné, že pokud mohl nakládat s majetkem společenství vlastníků jednotek, pak pouze v souladu s jeho zájmy. Takovým jednáním by bylo vybírání peněz z účtu za účelem úhrady plateb za S. v. P. R.
18. Je třeba připustit – a z této skutečnosti vycházely i soudy – že stanovy společenství za v době, kdy obviněný vykonával funkci předsedy výboru společenství vlastníků (od 10. 6. 2013 do 3. 4. 2016) blíže neupravovaly režim nakládání s finančními prostředky a že pro vedení administrativy nemělo společenství vlastníků vyčleněn žádný zvláštní prostor, listiny měl uloženy obviněný ve svém bytě. Celkové jednání obviněného ale bylo v rozporu se stanovami, a to konkrétně s povinnostmi, které mu z nich jako předsedovi výboru vyplývaly; zejména nevedl řádné účetnictví (nutno podotknout, že tak bylo činěno v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví) a nepředkládal shromáždění účetní závěrky (čl. VIII. odst. 9 stanov). Jeho jednání kolidovalo taktéž s §1179 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, neboť vlastníkům jednotek zabránil v tom, aby se mohli seznámit s tím, jak majetek společenství, resp. společně obývaný dům spravuje. Zabránil rovněž vlastníkům jednotek nahlížet do účetních knih a dokladů, jak je povinen ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. To dokumentuje, že finanční prostředky společenství vlastníků jednotek nespravoval řádně.
19. Výsledky dokazování jasně podložený závěr, že obviněný finanční prostředky společenství vlastníků jednotek nespravoval řádně, ale neimplikuje současně také závěr, že si je coby cizí věc, která mu byla svěřena, také úmyslně přisvojil. Obviněný částku 384 000 Kč postupně z účtu S. v. P. R. vybral, nebylo však bez jakýchkoliv rozumných pochybností zjištěno, že peněžní prostředky, a to ani zčásti, nepoužil v souvislosti se správou domu, případně v souvislosti s uhrazením faktur za očekávané práce nebo služby. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud zaznamenaly, že obviněný v období „vyvádění finančních prostředků z účtu společenství“ provedl úhrady stavebních prací a dalších činností z titulu výkonu funkce předsedy výboru společenství v částce cca 100 000 Kč, ale současně poukázaly na to, že celkově vybral z účtu bez zjevné souvislosti s plánovanými nebo očekávatelnými výdaji hotovost mnoho násobně vyšší. Podle soudů šlo o výběr hotovosti v částkách, které nemohly odůvodnit potřebu vést nějakou minimální hotovostní rezervu na náhlé výdaje, jak tvrdil obviněný (viz bod 10., str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, bod 7., str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud akcentoval, že výběry hotovosti z účtu společenství vlastníků nekorespondují s žádnou z realizovaných zakázek, není zřejmé, že by výběr hotovosti nějak souvisel s uskutečňovanou platbou a jí odpovídal, mezi výběry provedenými obviněným a provedenými platbami ve prospěch společenství vlastníků nejde podle něj dovodit sebemenší spojitost.
20. Výpovědí obviněného a také listinami bylo doloženo, že obviněný v souvislosti s opravami ve prospěch společenství vlastníků uhradil dne 9. 12. 2014 částku 30 000 Kč (viz pokladní doklad na č. l. 241), dne 31. 12. 2014 částku 42 359 Kč (faktura na č. l. 244) a dále v souvislosti s opravami a výdaji ve prospěch společenství vlastníků uhradil v době od 14. 10. 2015 nejméně částku 26 689 Kč (16 908 Kč – faktura na č. l. 245, 6 201 Kč – faktura na č. l. 248, 3 080,66 Kč – pokladní doklad na č. l. 310 a 500 Kč – pokladní doklad na č. l. 312). Je sice pravdou, že datu plateb jednotlivých plateb skutečně neodpovídá žádný z výběrů hotovosti učiněných obviněným a že celková výše vybraných peněžních prostředků nevysvětluje potřebu rezervy pro očekávané výdaje ve prospěch společenství vlastníků, což ale samo o sobě – a při respektu k zásadě in dubio pro reo – ještě nevede ke spolehlivému závěru, že i tyto částky obviněný úmyslně zpronevěřil a že mají svůj význam toliko z pohledu náhrady škody.
21. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se – přes veškerou pozornost, kterou objasnění věci věnoval – znovu zabýval otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke všem postupně vybíraným peněžním prostředkům, aby přesvědčivěji než dosud vyložil, proč i ve vztahu k těm peněžním prostředkům, jimiž byly prokazatelně uskutečněny platby ve prospěch společenství vlastníků, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry, a co svědčí ve prospěch závěru o jeho úmyslu se svěřenými peněžní prostředky naložit v rozporu s účelem jejich určení. Obviněný se mimo hájil tím, že výběry peněžních prostředků byly spjaty a navázány na plánované opravy domu, z nichž se ale neuskutečnily všechny, a naopak byly zaplaceny i opravy neuskutečněné (výpověď na č. l. 321a). V zápisech ze schůze společenství vlastníků jednotek ze dne 13. 7. 2014 a 17. 8. 2015 (č. l. 187, 188) je neurčitý odkaz na plán oprav za roky 2014 a 2015–2016, ale bude na soudu prvního stupně, aby obviněného k povaze těchto oprav a k označení subjektů, které je měly provádět, vyslechl a validitu jeho údajů ověřil. K okolnostem, za nichž k činu mělo dojít, a ke svým majetkovým poměrům obviněný také uváděl, že v inkriminovaném období měl příjem cca 80 000 Kč měsíčně, a neměl tudíž důvod zpronevěřit cizí peněžní prostředky (soud prvního stupně si vyžádal přehled příjmů za období od března 2013 do září 2015). Třebaže dovolací soud nemá jeho tvrzení za vyvrácené, není od věci, aby vysvětlil, proč tedy řádně neplatil zálohy na energie a služby, o čemž svědčí jeho nedoplatek 23 364 Kč ke konci roku 2015.
22. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nelze bezezbytku akceptovat názor obviněného, že pokud finanční prostředky vrátil, nedošlo ke způsobení škody. V této souvislosti odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správně upozornil, opíraje se také o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1135/2014, že postupné vracení peněz obviněným zpět na účet společenství jednotek lze považovat toliko za náhradu škody, což platí tím spíše, stalo-li se tak na základě ingerence vlastníků. V jakém rozsahu jde však o náhradu škody a nakolik má tento krok vztah k rozsahu škody způsobené přečinem zpronevěry, bude závislé na výsledcích doplněného dokazování.
23. Co do námitky, kterou obviněný fakticky brojil proti nesprávnosti výroku o náhradě škody, je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle §2894 o. z. (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
24 . Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Takové rozhodnutí je však možné učinit, jsou-li všechny uvedené podmínky splněny a není-li třeba provádět další dokazování, které by přesáhlo rámec adhezního řízení. V takovém případě, nejsou-li objasněny některé rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o nároku poškozeného, a bylo by třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle §229 odst. 1 tr. ř., podle něhož, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
25 . Rozsudek soudu prvního stupně je co odůvodnění výroku o náhradě škody poškozenému společenství poměrně stručný (bod 15. na str. 10 až 11), totéž nutno konstatovat i ohledně usnesení odvolacího soudu, který odkázal na výpověď svědkyně P. O., která přezkoumávala účetnictví poškozeného subjektu a uvedla, že k úhradě obviněným zbývá částka 5 029 Kč, aniž by se věnoval tomu, jak tato svědkyně k výpočtu dospěla a s jakými částkami počítala (bod 17., str. 11, 12 usnesení). Je třeba podotknout, že soud prvního stupně při stanovení výše škody, kterou obviněný poškozenému S. v. P. R. způsobil, vycházel vedle výpovědi obviněného, svědků a provedených listinných důkazů zejména z vyčíslení škody předloženého poškozeným. Poškozený rozdělil částku, s níž se připojil k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, na několik položek, a to na nevrácenou částku z provedených výběrů z bankomatů ve výši 5 029 Kč, poplatky za bankovní operace ve výši 739 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 8 470 Kč a nepřipsané úroky ve výši 54 012,81 Kč, celkově tedy poškozený navrhoval přiznání částky 68 250,81 Kč (viz vyčíslení nároku na náhradu škody včetně příloh na č. l. 297 až 320). Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného byla zjištěna toliko škoda v částce 5 029 Kč, která tvořila přímou škodu. Soud prvního stupně dále rozvedl, z jakých důvodů nemohl přiznat poškozenému náhradu škody ve vztahu k ostatním položkám, které si nárokoval. Obviněnému je však třeba přisvědčit, že soud prvního stupně se již nikterak blíže nevěnoval částce 5 029 Kč, kterou považoval za přímou škodu, a nerozvedl, jakým způsobem k této konkrétní výši škody dospěl. Z vyčíslení nároku na náhradu škody poškozeným vyplývá, že poškozený nevycházel pouze ze škody, která byla způsobena v příčinné souvislosti s nyní projednávaným jednáním obviněného, kterého se dopustil v období od března 2014 do září 2015. Poškozený za základní dlužnou částku, od které pak odečítal obviněným vrácené prostředky, ale i prostředky užité na účely určené společenstvím, nepovažoval pouze částku ve výši 384 000 Kč, kterou obviněný z účtu společenství prokazatelně postupně vybral, nýbrž k této částce připočetl rovněž částku ve výši 6 668 Kč představující dluh obviněného vůči společenství, který měl vzniknout tím, že obviněný dne 18. 11. 2013 vybral z účtu společenství částku ve výši 54 911 Kč (viz výpis z účtu na č. l. 302), z níž však za společenství uhradil fakturu pouze ve výši 48 243 Kč (viz faktura na č. l. 303). Tento údajný dluh obviněného vůči poškozenému však nemá žádnou příčinnou souvislost s projednávaným jednáním obviněného, poněvadž vznikl několik měsíců před ním. Pro účely výpočtu náhrady škody byla podstatná výchozí částka 384 000 Kč, přihlédnuto však muselo být také k peněžním prostředkům, které obviněný vložil na účet společenství, tedy celkem 286 492 Kč, a také k těm peněžním prostředkům, kterými byly hrazeny opravy ve prospěch společenství, tedy celkem 99 048,66 Kč, což činí celkem 385 540,66 Kč. S ohledem na uvedené nelze spolehlivě uzavřít, že poškozenému vznikla v příčinné souvislosti s projednávaným protiprávním jednáním obviněného škoda, která mu obviněným nebyla dosud nahrazena.
26. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí doplnil dokazování o výslech obviněného k plánu zamýšlených oprav, oprav zaplacených, ale neprovedených, k doplnění objasnění jeho majetkových poměrů a v návaznosti na to jeho údaje dostupnými důkazy také ověřil. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu