ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1091.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1091/2020-1489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovoláních obviněných J. G. , nar. XY v XY, Spolková republika Německo, trvale bytem XY, Spolková republika Německo, v České republice bytem XY, a R. M. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, adresa určená pro účely doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 50 To 27/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 77/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. G. a R. M. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 77/2017, byli obvinění J. G. a R. M. uznáni vinnými zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. G. podle §189 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněná R. M. byla za tento zločin podle §189 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §230 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnutí o ochranném opatření vyhrazeno veřejnému zasedání.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 50 To 27/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. G. a R. M. při dílčí změně relevantních skutkových zjištění uznal vinnými přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla obviněná R. M. podle §189 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Obviněný J. G. byl podle §189 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 400 Kč, tedy celkem ve výši 80 000 Kč. Pro případ, že by výkon peněžitého trestu nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění dopustili přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku tím, že nejméně od 1. 1. 2016 do 11. 7. 2016 obviněný J. G. jako jednatel společnosti V. I., XY, IČ XY, s obviněnou R. M. a nejméně od 12. 7. 2016 do 29. 10. 2016 obviněná R. M. jako statutární orgán společnosti R. F., XY, IČ XY, s odpovědným zástupcem obviněným J. G. v obci XY, okres Domažlice, v nočním klubu L. L. č. p. XY, po předchozí vzájemné dohodě, získávali finanční prostředky z prostituce, kterou v nočním klubu poskytovaly osoby ženského pohlaví jako návštěvnice a společnice tohoto nočního klubu, kdy k sexuálním službám jim obvinění poskytovali celkem 16 pokojů, když poskytování sexuálních služeb na pokoji obvinění podmiňovali povinným zakoupením tzv. koktejlu pro dívku, přičemž tímto byl hrazen pronájem pokojů k provozování prostituce, kdy cena jednoho koktejlu byla nejméně 15 Euro a z této ceny získali obvinění nejméně 4 Euro za jeden nákup koktejlu, a takto získali obvinění za nákupy těchto koktejlů celkovou finanční hotovost ve výši nejméně 249 448,64 Kč, přičemž o provozování prostituce v tomto nočním klubu svědčily i zveřejněné reklamy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 50 To 27/2020, podali obvinění J. G. a R. M. prostřednictvím obhájce společným podáním dovolání. Odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5 . V dovolání vyhotoveném obhájcem Mgr. Petrem Václavkem obvinění vyjádřili svůj nesouhlas s právním posouzením skutku, neboť skutek popsaný v rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jejich názoru nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Brojili zejména proti výkladu mimotrestního pojmu „kořištění“, jehož podstata spočívá v situaci, kdy pachatel z prostituce provozovanou jinou osobou získává hmotný nebo finanční prospěch, a to za podmínky, že využívá vědomě svého vztahu k osobě, jež prostituci provozuje. Z přípravných a dalších relevantních dokumentů k obecné problematice provozování prostituce podle jejich názoru jasně vyplývá, resp. byl odmítnut argument, podle kterého všechny formy vztahu mezi třetí stranou a osobami provozujícími prostituci znamenají bez dalšího kořistění z prostituce, neboť zcela opomíjí skutečnost, že tyto osoby vstupují do kontraktačního vztahu s třetími stranami z rozmanitých důvodů, které z povahy věci nenaplňují bez dalšího pojem „kořistění“ a které jsou na poskytování sexuálních služeb zcela nezávislé. K naplnění tohoto pojmu dochází pouze v situacích, kdy třetí osoba vědomě zneužívá tísně nebo zranitelnosti určité osoby, resp. těží z toho prospěch za účelem získání materiální či nemateriální výhody, která je ve zvlášť hrubém nepoměru. Trestným tak má být pouze kořistění z prostituce toho, jehož zisk z prostituce je v hrubém nepoměru v jeho neprospěch k zisku osoby, na jejíž prostituci se podílí a z níž kořistník kořistí a jejíž postavení je tak zjevně nevýhodné. K tomu podpůrně odkázali na legislativní návrhy, jejichž cílem byla regulace prostituce, v nichž navrhovatelé uváděli názor, že kořistění tak, jak je vykládáno dnes, postihuje i osoby, jejichž činnost spočívá na smluveném podílení se na prostituci jiného poskytováním souvisejících služeb, což je zcela legitimním podnikáním. Výklad učiněný soudy obou instancí podle dovolatelů neodpovídá recentnímu chápání pojmu kořistění, když znak skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je podle nich naplněn jen skutečností, že dovolatelé vytvořili zázemí, aby osoby ženského pohlaví jako návštěvnice a společnice mohly provozovat prostituci, bez ohledu na to, že dovolatelé sami tyto osoby nenutili k poskytování sexuálních služeb a podnik L. L. provozovali pouze a jenom jako bar, diskotéku a strip klub. Podle názoru dovolatelů taková interpretace vede k absurdnímu závěru, kdy každá osoba bez ohledu na její vědomí o tom, že konkrétní osoba poskytuje sexuální služby, per se kořistí z provozování prostituce jiným tím, že provozuje jinou, na prostituci zcela nezávislou, činnost, která je ale využívána k provozování prostituce (např. osoba blízká, zejm. rodiče, osobě poskytující sexuální služby poskytne za úplatu k dočasnému užívání bytovou jednotku).
6. Dále obvinění poukázali na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a povahu trestního práva jako ultima ratio a v tomto smyslu i na související judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Upozornili, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako ultima ratio , coby materiálního korektivu formálního pojetí trestného činu, představuje taktéž interpretační pravidlo. Proto se tato zásada užije tam, kde je třeba vyložit (i) neurčité (mimotrestní) pojmy či (ii) pojmy poskytující určitý prostor k výkladu nebo (iii) kde je nezbytné z jiných důvodů dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné formální znaky (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 12/2011). Z toho jasně vyplývá, že při výkladu pojmu „kořistění“ je soud povinen zohlednit též zásadu subsidiarity trestní represe. Případný odkaz na judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 14. 4. 1977, sp. zn. 11 Tz 17/77, uveřejněný pod č. 11/1978 Sb. rozh. tr., podle které postačí opakované přijímání úplaty za umožnění provozování prostituce, aby byl naplněn pojem „kořistění“, není podle jejich názoru přiléhavý a je v rozporu s výše uvedenou základní zásadou trestního práva. Dále s odkazem na komentářovou literaturu připomněli, že společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, přičemž společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Při promítnutí těchto závěrů nelze podle obviněných přisvědčit názoru, že opakované přijímání úplaty za to, že je umožněno provozování prostituce, a priori bez zohlednění míry společenské škodlivosti naplňuje pojem kořistění. Poukázali na to, že odvolací soud výslovně uvedl, že svobodné rozhodování člověka v sexuální oblasti jednáním obviněných porušeno nebylo, čímž se objekt trestného činu kuplířství redukoval toliko na ochranu mravnosti, kterou ale nepodrobil dalšímu zkoumání, přičemž výslovně konstatoval, že se nehodlá pouštět do úvah na téma názoru nynější společnosti na otázku provozování pohlavního styku za úplatu. Připomněli rovněž závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13, podle nichž je třeba podmínky trestnosti činu interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, přičemž pokud obecné soudy tuto zásadu neaplikují, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege. Podle obviněných je namístě překonat a revidovat výklad pojmu „kořistění“ učiněný soudy nižších stupňů, neboť platná judikatura k tomuto pojmu vychází ze 70. let 20. století, kdy tehdejší kritéria mravnosti se zásadně liší od těch současných, a není možné přenášet tehdejší obecné nazírání na provozování prostituce a s ní související doprovodné jevy, aniž by byly brány v potaz zásadní socioekonomické změny ve společnosti. Konstatovali, že jednání dříve považované za trestné je dnes považované za dovolené, právem aprobované, a z tohoto prizmatu je třeba vycházet při posuzování míry společenské škodlivosti, tj. při výkladu pojmu kořistění. S odkazem na odbornou literaturu kritizující současné chápání kořistění z prostituce konstatovali, že považují za absurdní, aby pod pojem kořistění byly zahrnuty případy, kdy je prostituce provozována zcela dobrovolně. Podle jejich názoru je třeba trvat na to, aby pojem kořistění byl vykládán ve smyslu získávání prostředků k tíži jiného za současného omezení vůle bez poskytnutí adekvátního protiplnění, které je ve zvlášť hrubém nepoměru. Vyjádřili své pochyby o tom, že získání finančních prostředků čistě z prodeje nápojů na baru dosahovalo takové míry společenské škodlivosti, na jejímž základě lze dovodit, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, když společnice nenutili k poskytování sexuálních služeb, nezískávali z toho žádné výhody a neparazitovali na majetkovém zisku společnic.
7. Dále obvinění upozornili na skutečnosti, které společenskou škodlivost jejich jednání snižují. Uvedli, že jejich pohnutkou k provozování noční klubu za spoluúčasti osob nabízejících sexuální služby byl toliko prodej nápojů potenciálním klientům, nikoliv systematické získávání prospěchu k tíži těchto osob, a to ve zvlášť hrubém nepoměru. Jejich záměr směřoval pouze k nabídce a následnému prodeji nápojů. Skutečnost, že ke zvýšení objemu prodeje nápojů byly rovněž zapojeny osoby poskytující sexuální služby, nemůže být dovolatelům podle jejich názoru přičítána k tíži, neboť se jedná o zcela standardní závazkový vztah, kdy se jedna strana zavazuje, že druhé straně zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou. Soudy opomněly, že samy dívky byly motivovány k tomu, aby jim návštěvníci klubu a potenciální klienti kupovali nápoje, ze kterých měly provizi z titulu zprostředkovatelské smlouvy. Bezprostřední vztah mezi nákupem nápojů a poskytováním sexuálních služeb nebyl doložen. Společenskou škodlivost jednání dovolatelů podle jejich názoru snižuje také skutečnost, že činnost obdobných provozoven je na území České republiky tolerována takřka 30 let a nebyla nikdy považována a priorii za trestnou. Naopak tím, že se začne trestně stíhat provoz takových klubů, se prostituce jako taková dostane zpět na ulici, což je nežádoucím jevem. V tomto kontextu odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k možnosti obcí zakázat na veřejném prostranství svých obcí provoz prostituce. Dovolatelé se dále vyjadřovali k tomu, jaký dopad má provozování prostituce na ulici pro postavení a bezpečnost osob vykonávajících prostituci.
8 . K subjektivní stránce přečinu, jímž byli uznáni vinnými, konstatovali, že neměli v úmyslu porušit právní předpisy, a to ani trestní zákoník, a provozovali noční klub pouze a jenom za účelem soustavného dosažení zisku. Trvali na tom, že se neúčastnili, ať už pasivně nebo aktivně, právního vztahu mezi prostitutkou a jejím klientem. Osoby poskytující sexuální služby pouze zprostředkovaly dovolatelům uzavření kupní smlouvy, a to nápojů, za což jim byla zaplacena provize. Zdůraznili, že rezervace pokoje nebyla podmíněna nákupem nápojů ze strany klientů společnic. Podle dovolatelů je nepochybné, že se trestného činu kuplířství nemohli dopustit s přímým úmyslem a s nechtěným následkem významným pro trestní právo nebyli srozuměni ani smířeni. Poznamenali, že u tzv. pravé lhostejnosti, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu nedojde, kdy pravá lhostejnost je zařazována do vědomé nedbalosti, nemůže dojít k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Uzavřeli, že z jejich výpovědí, výpovědí svědků a ceníku služeb na reklamním letáku nelze dovodit, že vyjádřili aktivní kladné stanovisko k tomu, zda trestněprávně relevantní následek nastane nebo nenastane. Měli za to, že závěry soudů obou stupňů ve vztahu k zavinění vůbec nereflektovaly okolnosti subjektivní povahy (pohnutka, záměr), ani vlastnosti dovolatelů a úmysl dovolatelů spáchat trestný čin kuplířství byl dovozen pouze z okolností objektivní povahy, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09), podle níž lze závěr o nepřímém úmyslu činit i z objektivních skutečností, ale i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. pohnutky činu, přičemž tyto okolnosti je třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Uzavřeli, že jednali ve vědomé nedbalosti, respektive pravé lhostejnosti, a proto nemohli naplnit subjektivní stránku trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku.
9 . Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 77/2017, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 50 To 27/2020, a aby postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání.
10 . V doplnění dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Adama Kopeckého, LL.M., se obvinění obšírněji věnovali výkladu pojmu „kořistit“. Upozornili, že v napadeném rozsudku se při výkladu tohoto pojmu vychází z rozsudku uveřejněného pod č. 11/1978 Sb. rozh. tr. V daném případě se však jednalo o skutkově odlišnou věc, když v ní byl obviněn noční vrátný a hotelový zřízenec, který bral od poskytovatelek sexuálních služeb anebo od jejich společníků úplaty v různé výši. Podle obviněných však nelze klást rovnítko mezi obligační vztah ze smlouvy o zprostředkování, která byla mezi obviněnými a společnicemi v jejich podniku, a přímým výběrem všimného při defraudaci socialistického společenského vlastnictví za dob komunistického režimu. Zdůraznili, že rozhodnutí, která na citovanou judikaturu navazují, se také týkají diametrálně odlišných jednání. Poznamenali, že ad absurdum by logikou napadeného rozsudku bylo trestné pro provozovatele večerky prodat poskytovatelce sexuálních služeb balení kondomů s tím, že prodejce by si byl vědom toho, že balení kondomů poslouží k poskytování sexuálních služeb a on se tím obohatil, čímž by kořistil z prostituce provozované jiným. Uvedený výklad je tak podle obviněných zjevně excesivní, neboť by tím došlo ke kriminalizaci jednání, u kterých na jejich trestnosti není důvod ani zájem. Na výklad předmětného pojmu nahlíželi i z teleologického hlediska, s ohledem na stáří úpravy, rozdílnost státního zřízení, rozdílnost pohledu na legálnost podnikání, legálnost prostituce a kontraktační svobodu jedince, měli za to, že nelze s dobrou vůlí a rozmyslem vykládat normu zavedenou před 59 lety a na ni navazující judikaturu tehdejšími zdroji, ale je nutno ji analyzovat s ohledem na recentní společenské debaty a legislativní návrhy. Zároveň uvedli, že napadené rozhodnutí nebere v potaz absenci společenské škodlivosti prodávání nápojů a vyplácení provizí, v důsledku čehož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Závěrem k teleologickému výkladu poukázali na zřejmou tendenci zákonodárce snižovat míru trestní represe, která se projevila například v přijetí novely k trestnímu zákoníku, která rozšířila zákonný prostor pro dohodu o vině a trestu, apod. Z hlediska jazykové interpretace uvedli, že je třeba vycházet ze tří východisek, a to, že pokud není důvod termínu přiřazovat specifický právní význam, rozumíme mu ve smyslu obecného spisovného jazyka, dále že definice termínu v jednom normativním právním aktu nelze automaticky aplikovat pro texty jiných právních aktů, a dále že odborné výrazy vnímáme ve smyslu, jaký mají v příslušné odborné sféře. Zdůraznili, že termín „kořistí“ nemá svou zákonnou definici a nenalézáme ji ani v jiném účinném právním předpise, proto je potřeba tento termín vykládat tak, jak je mu rozuměno v obecném spisovném jazyku. Odkázali na Slovník spisovné češtiny zpracovaný Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky, v němž je slovo „kořistit“ definováno jako „zmocňovat se kořisti“ a „těžit“. Ve slovníku spisovného jazyka českého je definováno jako „zmocňovat se kořisti; plenit, loupit, těžit, využívat“. Z uvedeného obvinění vyvozovali, že jazykový význam kořistit je získávat věc na úkor druhého, k jeho tíži, tedy těžení z plnění bez adekvátního protiplnění k tíži vykořisťovaného. V daném případě by tak podle jejich názoru musela být přítomna určitá forma závislosti vykořisťovaného, k čemuž v případě obviněných ovšem nedocházelo.
11 . Pozastavovali se nad tím, že v České republice existují stovky podniků s totožným modelem, přesto i s ohledem na zásadu oficiality podle §2 odst. 3, 4 tr. ř. nejsou tyto podniky zavírány a jejich provozování není kriminalizováno. S ohledem na přesvědčení těchto provozovatelů o legálnosti jejich jednání je zřejmé, že obvinění jednali buďto v omylu právním podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, nebo se stali oběťmi selektivní obžaloby. Tento závěr je podle jejich názoru logický i s ohledem na skutečnost, že podnikání obviněných v předmětném klubu nebylo nikdy v minulosti shledáno problematickým, natož pak trestným. Přítomností právního omylu pak nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku.
12 . Napadený rozsudek podle obviněných obsahuje chybnou formální logiku, když podle soudu obvinění přímo kořistili na smlouvě o poskytování sexuálních služeb, protože prodávali nápoje s provizí pro společnice jejich zájemcům. Takový závěr je podle jejich názoru značně zjednodušující. Zopakovali, že prodávané koktejly nebyly žádným nutným předpokladem či podmínkou toho, aby mohl host podniku se společnicí následně na pokoj, což ostatně potvrdili i svědci D. R., M. Y., E. D., T. J. E. K. a P. B.
13 . S ohledem na výše uvedené opakovaně navrhli, aby „Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 50 To 27/2020, podle §265k tr. ř. zrušil, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího (včetně rozsudku prvostupňového), a přikázal soudu, aby tuto trestní věc znovu projednal a rozhodl“.
14 . Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
15 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, jelikož obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku zjištěného soudy. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jednáním obviněných byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, jmenovitě objektivní a subjektivní stránka, a zda byla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
19. Přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce (alinea 1), nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným (alinea 2). Z tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu se podává, že podle odvolacího soudu obvinění naplnili znaky uvedeného přečinu tím, že společným jednáním kořistili z prostituce provozované jiným.
20. Objektem trestného činu kuplířství podle §189 tr. zákoníku je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti. Alinea 2 §189 odst. 1 tr. zákoníku, o niž v posuzovaném případě jde, sankcionuje kořistění z prostituce provozované jiným. Toto jednání je svou povahou obdobnou podílnictví. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoliv způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jinou osobu, a to za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě vztahu k osobě provozující prostituci. Nejčastěji se jedná o tzv. pasáky, ochránce, řidiče, kteří je za úplatu vozí za zákazníky, či osoby, které poskytují ubytování za účelem prostituce, nebo takové ubytování zprostředkovávají, může se ale jednak i o tzv. vydržovanou osobu. K naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“ se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje, a rovněž tak se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl určité hranice majetkového prospěchu, zisku (k tomu viz č. 11/1978 Sb. rozh. tr., dále také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1871, 1872).
21. Takový výklad pojmu kořistění je akceptován i soudobou judikaturou soudů, nikoliv pouze judikaturou ze 70. let 20. století, jak uváděli obvinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1086/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, 8 Tdo 1415/2009, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 7 To 201/2005, aj.), přičemž není pochyb, že recentní judikatura reaguje na soudobou společenskou situaci a aktuální výklad pojmu kořistění vyplývající i z odborné literatury a komentářů. Podle obviněných nemůže být takový výklad akceptován s ohledem na objekt chráněný předmětným ustanovením trestního zákoníku, který před kořistěním z prostituce jiného chrání jako svůj objekt mravnost (ačkoliv se podle obviněných náhled společnosti na to, co je mravné, značně změnil), a s ohledem na subsidiaritu trestní represe a obviněnými tvrzenou absenci společenské škodlivosti kořistění z prostituce provozované jinými. K tomu je třeba zdůraznit, že byť provozování prostituce samo o sobě není trestným činem, přesto jde o jednání společensky nežádoucí a do jisté míry škodlivé, zejména pokud jde o šíření pohlavních nebo jiných nakažlivých chorob, což už ovšem trestné je. Jednání osob, které prostituci umožňují, je pak společensky nežádoucí, a pokud probíhá v jisté míře předpokládané trestním zákoníkem, jak je vykládán (tedy když pachatel opakovaně přijímá úplaty za umožnění provozování prostituce), pak je i společensky škodlivé. Zájmem státu rovněž je, aby nedocházelo k šíření či bujení prostituce jako zdroje obživy, neboť to ohrožuje zdravé fungování společnosti, což je právě v kolizi s umožňováním provozu prostituce jiným. Nelze opomenout, že ačkoliv kořistěním z prostituce provozované jiným není přímo dotčen objekt svobodného rozhodování v sexuální oblasti, zákaz provozování nevěstinců a kořistění z prostituce směřuje k ochraně i tohoto objektu, když se tím eliminuje podmínky pro vytvoření prostoru pro nucení provozování prostituce a prostoru pro obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, což je velice rozšířený a závažný fenomén i dnešní doby. Rozhodně nelze souhlasit s obviněnými, že by dnešní společnost nepohlížela na provozování prostituce jako na činnost nemravnou a na osoby provozující prostituci jako na osoby, které provozují podnikatelskou činnost srovnatelnou s každou jinou, běžnou podnikatelskou činnost. Naopak z četných průzkumů, především organizací zaměřených na pomoc osobám provozujícím prostituci – např. ROZKOŠ bez RIZIKA, z. s., zabývajících se postavením osob vykonávajících prostituce, vyplývá, že společnost na osoby provozující prostituci shlíží a nezachází s nimi s dostatečnou důstojností a respektem (viz články Ženy, které poskytují sexuální služby, se setkávají s násilím a nekorektním jednáním ze strany policie a strážníků. Situaci by pomohly řešit zóny tolerance. Rozkosbezrizika.cz [online]. ROZKOŠ bez RIZIKA, o. s., publikováno 16. 6. 2016. Dostupné z: https://rozkosbezrizika.cz/zeny-ktere-poskytuji-sexualni-sluzby-se-setkavaji-s-nasilim-a-nekorektnim-jednanim-ze-strany-policie-a-strazniku-situaci-by-pomohly-resit-zony-tolerance/ ; Prostituce pod taktovkou hlavního města – komentář Hany Malinové k návrhu pražského zákona o regulaci prostituce. Rozkosbezrizika.cz [online]. ROZKOŠ bez RIZIKA, o. s., publikováno 31. 7. 2013. Dostupné z: https://rozkosbezrizika.cz/prostituce-pod-taktovkou-hlavniho-mesta-komentar-hany-malinove-k-navrhu-prazskeho-zakona-o-regulaci-prostituce/ ; R-R v médiích: Většina jsou matky samoživitelky, říká Hana Malinová o dnešních prostitutkách. Rozkosbezrizika.cz [online]. ROZKOŠ bez RIZIKA, o. s., publikováno 16. 3. 2018. Dostupné z: https://rozkosbezrizika.cz/vetsina-jsou-matky-samozivitelky-rika-hana-malinova-o-dnesnich-prostitutkach/ ). Její samotné provozování však není považováno za společensky tak škodlivé jako kořistění z ní, když právě legálně umožněným kořistěním na prostituci by se enormně rozšiřovaly podmínky pro obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Výklad pojmu kořistění tak, jak byl výše uveden a jak byl učiněn i soudy nižších stupňů ve věci obviněných, tak zcela odpovídá i úmyslu zákonodárce který rozhodl o trestnosti kořistění z prostituce jiného, a cíli, který sledoval, naopak definice pojmu kořistění, kterou předložili obvinění, takovému úmyslu a cíli neodpovídá a ochranu společnosti značně a nepřípustně snižuje.
22. Po subjektivní stránce se u přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
23. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
24. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
25. Opíraje se o tato východiska, dovolací soud shledal rozhodnutí o vině obviněných přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku správným a zákonným. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto přečinu spočívající v tom, že obvinění společně kořistili z provozování prostituce provozované jinými. Vyplývá z nich totiž, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že společně nejméně od 1. 1. 2016 do 11. 7. 2016 obviněný J. G. jako jednatel společnosti V. I. s obviněnou R. M. a nejméně od 12. 7. 2016 do 29. 10. 2016 obviněná R. M. jako statutární orgán společnosti R. F. s odpovědným zástupcem obviněným J. G. v nočním klubu L. L. po předchozí vzájemné dohodě získávali finanční prostředky z prostituce, kterou v nočním klubu poskytovaly osoby ženského pohlaví jako návštěvnice a společnice tohoto nočního klubu, kdy k sexuálním službám jim obžalovaní poskytovali celkem 16 pokojů, když poskytování sexuálních služeb na pokoji podmiňovali povinným zakoupením tzv. koktejlu pro dívku, přičemž tímto byl hrazen pronájem pokojů k provozování prostituce, kdy cena jednoho koktejlu byla nejméně 15 Euro a z této ceny získali nejméně 4 Euro za jeden nákup koktejlu, a takto získali obvinění za nákupy těchto koktejlů celkovou finanční hotovost ve výši nejméně 249 448,64 Kč.
26. Soudy se zcela adekvátně zabývaly všemi vztahy, které mezi obviněnými, osobami poskytujícími sexuální služby a jejich klienty existovaly, a správně na základě provedeného dokazování vyhodnotily, že obvinění kořistili na prostituci provozované jinými tím, že v nočním klubu L. L. pronajímali osobám provozujícím prostituci pokoje právě za účelem poskytování sexuálních služeb klientů, přičemž dívky za tyto pokoje musely obviněným buď zaplatit, anebo k jejich úhradě došlo prostřednictvím zakoupení koktejlů pro dívku klientem (viz zejména body 25., 27. na str. 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 25., str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Tvrzení obviněných, že dívky zprostředkovávaly zakoupení koktejlu klienty na základě zprostředkovatelské smlouvy, která neměla žádnou souvislost s poskytováním sexuálních služeb, a nebyla tak prostředkem kuplířského jednání obviněných, není pravdivé a není podloženo provedeným dokazováním. Z výpovědí svědků (např. P. B., M. M., A. T., M. Z., E. R., a další) vyplynulo, že dívky za pokoje, které si pronajímaly za účelem poskytování sexuálních služeb, musely obviněným platit, pokud však během jedné noci zajistily, že jim klient zakoupil alespoň čtyři koktejly, nemusely již obviněným za pronájem pokoje nic platit, neboť byla úhrada pokoje stržena z úhrady těchto koktejlů, tedy prakticky stržena z jejich odměny za zprostředkování koupě koktejlu. Lze tedy uzavřít, že obvinění opakovaně za úplatu poskytovali pokoje dívkám k poskytování sexuálních služeb, čímž tedy z jejich strany došlo ke kořistění na prostituci provozované jinými.
27. Obviněným nelze přisvědčit ani stran závěru, že takto jednali ve vědomé nedbalosti, nikoliv v úmyslu, neboť nebyli srozuměni ani smířeni s následkem významným pro trestní právo, ani jej přímo nechtěli. Tato obhajoba je vyloučena provedeným dokazováním. Z výpovědí řady svědků, především pracovnic klubu, ale i listinných důkazů, a to konzumačních lístků, evidence užití pokojů, reklamních prospektů aj., vyplynulo, že obvinění věděli, že dívky v pokojích poskytují sexuální služby, kdy např. obviněná R. M. dívkám vysvětlovala, jak to na pokojích chodí a kolik si mají za své služby klientům účtovat, za tímto účelem byl ze strany obviněných vytvořen systém, kdy byl dívkám na baru poskytován klíč, pokud chtěly jít do pokoje s klientem, vedli evidenci, kdy šla která z dívek na pokoj s klientem a na jak dlouho, kontrolovali dodržování pravidel, dokonce dívky pokutovali, pokud opustily podnik v době jeho provozní doby, zpozdily se s příchodem nebo šly dříve spát, svým způsobem si tak od dívek brali náhradu ušlého zisku za to, že v klubu nebyly k dispozici klientům pro účely poskytování sexuálních služeb. Z uvedeného je zcela zjevné, že obvinění věděli, že dívky na pokojích poskytují sexuální služby, přesto dívkám poskytovali pro tyto účely pokoje, a to za úplatu a opakovaně. Nelze souhlasit s tím, že by následek nechtěli či s ním nebyli smířeni, a že spoléhali na to, že k trestněprávnímu následku nedojde. O takovou situaci se v posuzovaném případě nemohlo jednat; obvinění měli promyšlený celý systém včetně plateb nájmu pokoje prostřednictvím zakoupení drinků, poskytování klíčů ne na celou noc pro účely přespání, ale vždy na hodinu pro klienta, evidenci, pokuty, apod. Obvinění si zcela jistě následek v podobě porušení mravnosti získáním úplaty za provozování prostituce představovali a s ohledem na to, že vymysleli celý systém, jak tuto úplatu získat, jej také zcela jistě museli chtít, neboť ze samotné konstrukce takového systému vyplývá aktivní stanovisko k tomu, aby takový následek nastal a obvinění úplatu za to, že dívky provozují prostituci, získali. Není tudíž pochyb o tom, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
28. Odmítnout je ovšem třeba v těchto souvislostech i relevantnost úvahy o tom, že obvinění jednali v omluvitelném právním omylu negativním. Právní omyl můžeme (obdobně jako omyl skutkový) rozlišovat na negativní a pozitivní, přičemž trestní zákoník upravuje právní omyl negativní. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba rozlišovat právní omyl omluvitelný, který vylučuje pachatelovo zavinění, a tedy i trestní odpovědnost, a právní omyl neomluvitelný, který trestní odpovědnost připouští s možností zmírnění trestu.
29. Stěžejní pro posouzení, zda osoba jedná v právním omylu negativním, je, zda si je vědoma protiprávnosti svého činu, jeho kolize se zájmy chráněnými trestním zákonem. Určující je, pokud pachatel na základě společenského postavení, svých individuálních schopností a při vynaložení svých rozpoznávacích schopností a právně-morálních hodnotových představ, jaké po něm lze požadovat, mohl získat náhled na bezprávnost svého činu. Při pochybách má přitom povinnost vynaložit úsilí na zjištění pravého stavu věci. Co do otázky trestnosti a beztrestnosti při provozování prostituce za úplatu je obecně známou a snadno dostupnou informace, že beztrestné je pouze provozování prostituce ze strany osoby, která prostituci dobrovolně provozuje, ale získávání jakýchkoliv finančních prostředků z prostituce provozované jiným s vědomím o jejich původu již svědčí o trestnosti takového jednání. Z organizace povozu podniku obviněných je patrné, že si byli uvedené skutečnosti vědomi a že se snažili z prostituce kořistit zastřeným způsobem, a to tak, že navážou poskytování prostituce na prodej nápojů. Přihlížeje ke všem těmto okolnostem, výše popsanému způsobu páchání trestné činnosti, není důvodných pochybností o tom, že obvinění měli a mohli získat správný náhled na protiprávnost svého jednání a o právním omylu nelze v žádné jeho podobě hovořit. Zde se plně uplatní zásada ignorantia iuris nocet .
30. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, včetně objektivní a subjektivní stránky, správným.
31. Dovolatelé se dále dožadovali aplikace subsidiarity trestní represe. S ohledem na argumentaci dovolatelů je třeba zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe neumožňuje soudům rozhodovat o tom, zda nějaký trestný čin, který naplňuje všechny znaky určité skutkové podstaty stanovené trestním zákoníkem a odpovídá svou závažností a povahou běžným případům, které jsou jako takový trestný čin kvalifikovány, by měl vůbec být zákonodárcem označen za trestný. Soudci jsou při svém rozhodování vázány zákonem (viz čl. 95 Ústavy České republiky) a v rámci něj na základě pravidel stanovených zákonodárcem musejí rozhodovat, není v jejich pravomoci určovat, zda zákonodárce při stanovení určitého trestného činu trestným jednal správně a v souladu s míněním současné společnosti, jak se po dovolacím soudu dožadují s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe obvinění.
32. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
33. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
34. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
35. Dovolací soud nezpochybňuje ani tvrzení obviněných, že zásada subsidiarity trestní represe je též významným interpretačním pravidlem, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako odpovídající přestupky podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
36. U obviněných nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči nim. Podstata jednání obviněných, jímž od počátku směřovali k získání majetkového prospěchu z prostituce provozované jinými, za tímto účelem za úplatu, kterou získávali buď přímou platbou anebo prostřednictvím koktejlů zakoupených pro dívky klienty, pronajímali dívkám poskytujícím sexuální služby pokoje, a to opakovaně v četných případech po dobu minimálně deseti měsíců, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu kuplířství, naopak podobnost s nimi dokládá svou pravidelností a organizovaností, jakož i délkou trvání a výší majetkového prospěchu, který byl takto získán. Nelze tedy hovořit o zanedbatelné roli dovolatelů při umožňování provozu prostituce jiným osobám, bez níž by se tyto osoby obešly. Nelze pak souhlasit s názorem obviněných, že jednání dříve označované za trestné je dnes považováno za právem aprobované, což by mělo být zohledněno při posuzování společenské škodlivosti jednání kvalifikovaného jako kořistění z prostituce provozované jiným. Pokud obvinění za právem aprobované označovali provozování prostituce, pak je třeba zdůraznit, že tato sice není trestná, ale není ani právem regulovaná, přímo dovolená. Její úprava v českém právu neexistuje, z čehož ale nelze vyvozovat, že jde o její aprobaci. Prostituce je stále považována společností za nemravnou a společnost na osoby provozující prostituce obecně nepohlíží velice vlídně. Stejně tak nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že noční kluby umožňující provoz prostituce jsou na území České republiky tolerovány a nejsou trestně stíhány. Je známou skutečností, že provoz prostituce za uzavřenými dveřmi, tedy v nočních klubech podobných tomu, jaký provozovali obvinění, se velice těžko prokazuje pro neochotu osob provozujících prostituci o této skutečnosti vypovídat. Skutečnost, že v případě obviněných byl shromážděn dostatek důkazů a bylo možné trestné jednání obviněných bez důvodných pochybností prokázat, neznamená, že obvinění byli stíháni účelově a že by se orgány činné v trestním řízení nehodlaly obdobným jednáním jiných osob zabývat. Společenskou škodlivost jednání obviněných nemůže snižovat ani jimi tvrzená absence vztahu mezi poskytováním sexuálních služeb dívkami a získáním profitu na základě prodeje koktejlů obviněnými, neboť takové tvrzení je zcela popřeno skutkovými závěry vyplynuvšími z provedeného dokazování. Provedeným dokazováním byla prokázána souvislost mezi profitem obviněných a provozováním prostituce jinými osobami, a to ve formě úplaty za pronájem pokoje ať již přímou úhradou nájemného, či prostřednictvím zakoupení koktejlu klientem. Obvinění v rámci snahy obhájení závěru o nedostatečné společenské škodlivosti svého jednání opakovali, že jejich snahou nebylo získání majetkového prospěchu z provozování prostituce jinými, ale pouze prodej drinků v klubu a získání majetkového prospěchu z něj, avšak i tato obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena, když právě ze skutečnosti, že obvinění vytvořili a zavedli systém pro poskytování sexuálních služeb jinými osobami (zprostředkování koktejlů a systém s razítky za koktejly, kdy dívky nemusely platit nájem za pokoj v případě, kdy jim byly za večer zakoupeny alespoň čtyři koktejly, systémy „pokut“ za pozdní příchody, dřívější odchody, apod., předávání klíčů na baru pro využití pokoje s klienty, evidence užití pokojů, aj.), za což přijímali úplatu, je zjevné, že cílem obviněných bylo získat majetkový prospěch právě z prostituce provozované jinými. Zcela liché jsou z pohledu zájmu chráněného v ustanovení §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku také námitky obviněných, že ze skutkových zjištění vyplývá, že ženy provozovaly prostituci dobrovolně, o své vůli, chtěly tuto činnost vykonávat, v žádném případě nebyly obviněnými k provozování prostituce nuceny a ani nebylo využito jejich případné tísnivé situace. Zákon v tomto ustanovení nevyžaduje, aby ženy byly k provozování prostituce jakýmkoliv způsobem nuceny; pokud by ženy byly k takovému jednání nuceny, nemohlo by být uvažováno o trestném činu kuplířství podle §189 tr. zákoníku, ale o přísněji trestném zločinu obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, zájmem chráněným ustanovením §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je mravnost. Pro společnost a stát je pak nežádoucí a škodlivé, aby se prostituce jako způsob obživy rozšiřovala, a to i s ohledem na řadu negativních jevů, které ji provázejí, např. rozšiřování pohlavních nemocí, vytváření ideálních podmínek pro obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, aj. Jednání obviněných, kteří svým jednáním vydělávali na nemravném jednání jiných osob a k tomu jim za úplatu poskytovali podmínky, je proto společensky nežádoucí a škodlivé již do té míry, že aplikace principu ultima ratio nepřichází v úvahu. Na jednání obviněných evidentně porušující zájem chráněný zákonem nelze s ohledem na intenzitu, s jakou se tak stalo, přiměřeně reagovat jinými, mimotrestními prostředky práva.
37. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu