ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1101.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1101/2020-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání obviněného R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 11 To 77/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 103/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 103/2019, uznal obviněného R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným dvěma zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2017 opakovaně přesvědčoval svého otce poškozeného J. M., narozeného XY, k prodeji jeho vlastnického podílu k pozemkům p. č. XY, orná půda, p. č. XY, orná půda, p. č. XY, orná půda, p. č. XY, orná půda, p. č. XY, orná půda, p. č. XY, chmelnice, p. č. XY, chmelnice, p. č. XY, chmelnice, p. č. XY, orná půda, zapsaným na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY, soudní okres XY, a dále tří osmin spoluvlastnického podílu k pozemku p. č. XY, ostatní plocha, zapsaného na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY, soudní okres XY, za celkovou částku celkem 2 500 000 Kč Zemědělské společnosti Blšany, s.r.o., IČO 47782455, a také inicioval samotný prodej a rovněž jej dojednal; ačkoliv s tím poškozený nesouhlasil, ve velkém vzteku mu říkal, že to musí prodat, přestože poškozený uváděl, že je to zbytečné, kopal do věcí a bouchal do stolu, což v poškozeném vyvolalo dojem, že jej chce obžalovaný zlikvidovat, a nakonec nátlak nevydržel a ze strachu, že by obžalovaný mohl své hrozby vyplnit, přistoupil dne 16. 11. 2017 k podpisu kupní smlouvy a poté co poškozený obdržel na účet první část kupní ceny 1 250 000 Kč, a obžalovaný to zjistil, tak na poškozeném obdržené peníze za prodej pozemků bez jakékoli domluvy s ním vyžadoval, a tak tento, kdy se nezmohl na žádný odpor převedl dne 21. 11. 2017 ze svého účtu č. XY na účet obžalovaného č. XY, oba vedené u České spořitelny, a. s., částku 1 250 000 Kč,
2) dne 19. 2. 2019 navštívil spolu se svojí přítelkyní N. D., narozenou XY, v domě na adrese XY, svého otce poškozeného J. M., a po poškozeném požadoval na základě toho, že poškozený převedl v roce 2017 druhou polovinu domu na adrese XY, na I. M., dceru bratra obžalovaného M. M., zbylé peníze za prodej pozemků v roce 2017 ve výši 1 250 000 Kč s tím, že „budou druhý den na stole“, přičemž klepal špičkou nože o stůl, mlátil se stoly a rozhazoval věci; následně dne 20. 2. 2019 ráno poškozeného se svou přítelkyní opět navštívil a začal na něj křičet, kde jsou peníze, a byl na něho vulgární, přičemž poškozený odpověděl, že je nemá, neboť je převedl své přítelkyni O. K., narozené XY; obžalovaný proto poškozenému nařídil, aby se oblékl, posadil jej do auta a odvezl ho do pobočky České spořitelny, a. s. v XY na XY, kde za jeho přítomnosti zjistil, jaká částka, kdy a komu byla zaslána; následně z pobočky spořitelny odjeli do bydliště O. K. na adrese XY, soudní okres XY, kde obžalovaný vstoupil na pozemek patřící k domu a tloukl do dveří, přičemž když mu matka O. K. otevřela dveře domu, křičel na O. K., kde jsou peníze a že poškozenému peníze zpronevěřila, hrozil jí nepravdivě, že na ni před spořitelnou v XY už čekají policisté, a přikázal jí, aby vrátila poškozenému peníze, které jí zaslal; proto se O. K. oblékla, nastoupila do osobního vozidla obžalovaného a společně s obžalovaným, jeho přítelkyní a poškozeným odjeli do XY do pobočky spořitelny; během jízdy seděli obžalovaný s poškozeným vpředu a přítelkyně obžalovaného s O. K. vzadu, přičemž poškozený neměl možnost si s O. K. o věci promluvit; následně na pobočce spořitelny O. K. a obžalovaný přistoupili k úřednici spořitelny a O. K. měla dát platební příkaz k vrácení finanční částky ve výši 1 300 000 Kč ve prospěch účtu poškozeného, ale obžalovaný při vyhotovování příkazu k převodu finanční částky uvedl svoje číslo účtu, čehož si O. K. při kontrole příkazu všimla, jelikož však nechtěla dělat problémy, nechala celou transakci dokončit, v důsledku čehož finanční prostředky byly poukázány z účtu O. K. č. XY na účet obžalovaného č. XY, oba vedené u České spořitelny, a. s., k čemuž poškozený nedal předem souhlas a ani o tom nevěděl.
2. Pro uvedené skutky a trestné činy soud obviněnému uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil omezující opatření spočívající v jeho povinnosti ve zkušební době dle svých sil nahradit škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč (sto denních sazeb po 500 Kč), přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. M., nar. XY, bytem XY č. p. XY, okres XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 11 To 77/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Hadravy podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V dalším, a nutno podotknout velmi stručném, textu svého podání dovolatel namítl, že skutek, resp. oba skutky, kterých se měl dopustit, nemohou být a nejsou podle ustanovení hmotného práva, tedy trestního zákona, dvojnásobným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť zde evidentně nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty vydírání tak, jak má na mysli citované zákonné ustanovení. Dále vyjádřil přesvědčení, že při náhledu na jeho jednání v jeho celistvosti je nutno dojít k závěru, že zejména svou povahou a závažností vylučuje užití §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Měl rovněž za to, že přestože jeho odvoláním byl vytvořen dostatečný prostor, aby mu bylo vyhověno, bylo odvolání zamítnuto, čímž je zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu.
6. S poukazem na shora zmíněné skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 11 To 77/2020, dále aby zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující, a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, resp. přikáže některému nižšímu soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně uvedl, že ačkoliv obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek směřující do odsuzujícího rozsudku, přičemž naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje zjevně již v rozhodnutí soudu prvního stupně, opominul uplatnit na tyto případy dopadající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Pokud pak obviněný tvrdil, že jeho odvoláním byl vytvořen dostatečný prostor, aby mu bylo vyhověno, a jestliže odvolání bylo zamítnuto, je takové rozhodnutí zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu, poukázal na to, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, když navíc dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech před soudy nižších stupňů. Nadto zdůraznil, že hodlal-li obviněný odkázat na nějakou podstatnou skutečnost, jež byla v odvolání uvedena a nyní by měla být podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svém dovolání ji nijak nevyjádřil.
8. Státní zástupce dále nepovažoval za možné se k dovolání obviněného podrobně vyjádřit z toho důvodu, že tento pouze v obecné rovině namítl, že skutky, kterých se měl dopustit, nenaplnily zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, aniž by však již blíže specifikoval, kteréže to zákonné znaky, ať již základní či kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, měly zůstat nenaplněny, a aniž by své výhrady jakkoli blíže rozvedl. V dalším textu vyjádření se pak jen obecně zaměřil na relevantní zákonné znaky této skutkové podstaty, poukázal na podstatná skutková zjištění učiněná stran obou skutků [zejména opakovaný vzteklý projev obviněného s narůstající intenzitou, jenž byl podporovaný projevem násilí vůči věcem v domácnosti poškozeného, navíc za účasti přítelkyně obviněného, včetně osobních charakteristik poškozeného, jichž obviněný ve svém jednání jednoznačně využil v případě skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, a dále jeho pohrůžky demonstrativně zdůrazňované klepáním špičkou nože o stůl, když dával poškozenému ultimátum, a rovněž nepravdivé vyhrožování přivoláním policie na svědkyni O. K. v případě skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně], a zabýval se i subjektivní stránkou daného trestného činu, přičemž dospěl k závěru, že v posuzovaném případě lze jednoznačně vysledovat přímý úmysl obviněného, který neadekvátně věku a psychickým vlastnostem poškozeného neoprávněně a hrubě násilnicky působil na vůli poškozeného, aby ho donutil k přesunům majetkových hodnot ve svůj prospěch, čehož také plně dosáhl. K naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu představovaného značnou škodou upozornil, že dané kvalifikační kritérium bylo překročeno více jak dvojnásobně.
9. Za snad jedinou námitku, jež by mohla odpovídat důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce označil argumentaci obviněného, že jeho jednání svou povahou a závažností vylučuje užití §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. I zde však zdůraznil, že jde opět o velmi obecně formulované výhrady, nijak blíže nerozvedené, takže z nich ani nepřímo není možno jednoznačně dovodit, zda obviněný hodlal namítat porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přesto v tomto směru ve stručnosti uvedl, že ačkoli se oba posuzované skutky primárně týkaly neurovnaných majetkových a zejména osobních vztahů mezi příbuznými, na čemž měl ovšem lví podíl právě dovolatel, společenská škodlivost obou skutků, intenzita, s jakou byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty daného zločinu (zejména vzhledem k závažnosti narušení osobních a rodinných poměrů napadeného, k jeho vyšší citlivosti a k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu a vůle) a v neposlední řadě i způsobený závadný následek v podobě značné škody odůvodňují závěr, že šlo o vysoce společensky závažné případy trestného činu vydírání, a nikoliv o takové, jež by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
10. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 10. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat a v dané věci i zdůraznit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami .
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež s poukazem na citovaný dovolací důvod uplatnil, byly natolik obecně formulované, že nijak konkrétně obsahově nevymezily, v jakých skutečnostech, resp. vadách jeho naplnění spatřoval (současně však nebylo možné z nich dovodit ani naplnění žádného jiného ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.). Tak tomu bylo předně v případě, pokud tvrdil, že oba skutky, z jejichž spáchání byl uznán vinným, nemohou být zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť zde evidentně nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty vydírání tak, jak má na mysli citované zákonné ustanovení. Takto vyjádřenou výhradou k právní kvalifikaci předmětných skutků obviněný totiž nijak blíže nespecifikoval ani jaké zákonné znaky, ať již základní nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání, neměly být naplněny, ani z jakých důvodů tomu tak mělo být. Není tudíž vůbec zřejmé, proti jakým pochybením v právním posouzení obou skutků brojil, a takto neurčitě pojatá dovolací argumentace pak Nejvyššímu soudu neumožňuje, aby se jí jakkoli podrobněji zabýval. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k nekonkrétní námitce obviněného, že při náhledu na jeho jednání v jeho celistvosti je nutno dojít k závěru, že zejména svou povahou a závažností vylučuje užití §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Takto formulovanou námitkou nejenže explicitně nevyjádřil svůj záměr zpochybnit právní posouzení daných skutků jako trestných činů vůbec s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, ale ani zde neuvedl žádné konkrétní důvody, na jejichž podkladě by zmíněná zásada měla být v případě jeho jednání aplikována.
16. Takto pojaté výhrady obviněného rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tudíž evidentní, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky jej obsahově nenaplňují.
17. K charakteru výše uvedených výhrad obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Současně je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti. Vzhledem k tomu je ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má nejen význam pro obviněného tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i těm obviněným, jež nemají potřebné právní znalosti, ale zároveň má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
18. Nad rámec uvedeného konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a dostatečně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 12 až 14 odůvodnění jeho rozsudku), a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného, jejíž podstatou bylo jeho tvrzení, že veškeré majetkové přesuny byly provedeny na základě přání poškozeného a s jeho souhlasem, za účelovou, nevěrohodnou a vyvrácenou. Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, stejně jako s právním posouzením zjištěného jednání obviněného se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž i tento se opětovně podrobně zabýval obhajobou obviněného a jeho odvolacími námitkami (srov. zejména jeho strany 3 a 4). Nejvyšší soud nemá nic, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl.
19. Pokud pak výhrady dovolatele směřovaly ke zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by ovšem i tyto jakkoli blíže rozvedl, když v tomto směru vyjádřil jen přesvědčení, že jeho odvoláním (čímž zřejmě mínil kvalitu svých odvolacích námitek ve smyslu jejich odůvodněnosti a přesvědčivosti) byl vytvořen dostatečný prostor, aby mu bylo vyhověno, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu