ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1112.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1112/2020-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 5 To 497/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 104/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 3 T 104/2018, uznal obviněného J. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a uložil mu podle §354 odst. 1, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 5 To 497/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
od listopadu 2017 do 8. 3. 2018 zasílal textové zprávy své bývalé partnerce poškozené M. T., nar. XY, takto jí zaslal z telefonních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, cestou brány esemes.cz a z telefonního čísla XY minimálně 632 textových zpráv, poškozenou dále kontaktoval cestou internetu, přičemž touto frekventovanou elektronickou komunikací poškozené T. - navzdory jejím žádostem, aby jí dal pokoj a již ji nekontaktoval - kromě jiného opakovaně vyznával lásku, sděloval jí pocity neštěstí z rozchodu, prosil ji o odpuštění, naléhal na ni, aby opustila nového partnera a vrátila se k němu, posléze ve zprávách také vulgárně očerňoval jejího nového partnera, vyhrožoval bývalé partnerce formulacemi jako „to si nemůžu nechat líbit“, „udělám si svůj život, ale ty z toho šťastná nebudeš“, „sama poznáš, že to byla chyba ... je to na tobě Míšo, nechci, ale budu muset pak jednat“, „jsi hnusnej zasranej člověk a ta největší mrcha ... nenávidím tě, ty úchylná svině“;
dále v době od 30. 3. 2018 do 1. 4. 2018 zaslal v domnění, že píše poškozené T., 25 textových zpráv její kamarádce M. D., kdy ve zprávách nadával poškozené a jejímu novému příteli a vyhrožoval jí tím, že přijde o děti, že jim je vezme sociálka, a že ona bude zas na ulici, přičemž poté, když zjistil, že píše na telefonní číslo svědkyně D., této napsal, aby vše M. klidně vyřídila; ve stejném období zaslal také přesně nezjištěný počet textových zpráv matce poškozené M. Ž., ve kterých poškozenou hanil a zároveň žádal, aby dceru přemluvila k návratu do vztahu s ním;
dále v uvedeném období poškozenou T. proti její vůli opakovaně bezprostředně kontaktoval či se o to pokoušel na různých místech v Praze, s požadavky, aby s ním obnovila vztah, a to zejména v místě jejího aktuálního bydliště v XY v ul. XY, v místě bydliště její matky v ulici XY, v místě studia jejich dcery před Základní školou XY v XY, a vyhrožoval jí bez bližší konkretizace, že pokud mu nedá dceru AAAAA (pseudonym), tak uvidí;
čímž v poškozené T. při její znalosti jeho nepříznivých povahových rysů a jeho předchozích projevů násilí vyvolával obavy, že by mohl jí nebo jejím dětem nebo jejímu stávajícímu partnerovi ublížit na zdraví.
3. Takto nově popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to mu uložil (shodně jako soud nalézací) podle §354 odst. 1, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL. M., dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu deklaroval, že jeho vina nebyla nade vši pochybnost prokázána, a proto měl být soudem prvního stupně obžaloby zproštěn. Zdůraznil, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější.
5. V další části svého podání dovolatel poukázal na špatnou právní kvalifikaci skutku, kdy žádným důkazem nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Díky této libovůli soudu vyslovil domněnku, že takové rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, resp. je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále uvedl, že přečin nebezpečného pronásledování je trestným činem úmyslným, takže v trestním řízení musí být prokázáno, že pachatel svými výhrůžkami, sledováním, kontaktováním apod. měl v úmyslu způsobit u poškozené osoby důvodnou obavu o život či zdraví její nebo osob jí blízkých, popřípadě že přinejmenším věděl a byl srozuměn s tím, že takovou důvodnou obavu může svým jednáním přivodit. Stejně tak nebyla prokázána dostatečně důvodná obava a strach poškozené, resp. soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku tímto šířeji nezabýval. K právní kvalifikaci podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jejíž znění citoval, dovolatel rovněž vyzdvihl požadavek soudní praxe i právní teorie, aby zde popsané pronásledování bylo objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném výše zmíněnou důvodnou obavu o život a zdraví. Důvodná obava sice nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Každý případ je pak nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem.
6. Pokud se jedná o intenzitu předmětného jednání, tato podle názoru obviněného nedosahovala takové míry, aby byla společensky škodlivá. Své jednání nijak negradoval, primárně se dožadoval kontaktu se svou dcerou, na který měl zákonný nárok a který poškozená nerespektovala a podle jejího vyjádření tak nehodlá činit ani v budoucnu. Proto mu nezbývala efektivnější možnost, než poškozené zasílat SMS zprávy, a vymoci tak kontakt se svou dcerou. K intenzitě projevu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1492/2012. Dále vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně nevzal v úvahu míru tolerance, kterou by poškozená jako matka společného dítěte měla a mohla snést. Míru obtěžování je nutno hodnotit objektivně s poukazem na skutečnost, že se jednalo o bývalého partnera, s nímž poškozená žila 12 let, a nikoliv neznámou osobu, a proto dlouhodobost potenciálního útoku není v tomto případě rozhodujícím faktorem. Co se týká výhrůžek, ty by se měly hodnotit ve vztahu k osobě pachatele, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1082/2011. Soud se měl rovněž zabývat společenskou škodlivostí daného jednání ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a předmětný spor nejvýše předat na posouzení v rámci přestupkového řízení příslušnému správnímu orgánu.
7. V závěru svého podání ještě dovolatel v teoretické rovině poukázal na právo na obhajobu, princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, aby uzavřel, že provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade vši pochybnost. Ze všech shora uvedených důvodů navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zcela souhlasila s názorem odvolacího soudu, že aplikace znaku vyhledávání osobní blízkosti poškozené osoby nebo jejího sledování odpovídá v daném případě zjištěnému skutkovému stavu. Vyřčený právní názor dále podpořila citací z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně vztahující se k naplnění skutkové podstaty podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 10. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. Z konkrétních námitek podaného dovolání je patrné, že obviněný dodržel zákonem vymezený rozsah jím zvoleného dovolacího důvodu jen zčásti. Přestože povětšinou napadal právní posouzení skutku, resp. naplnění jednotlivých znaků aplikované skutkové podstaty, nejednou se v souvislosti s tím uchýlil také ke zpochybňování soudy zjištěného skutkového děje anebo konstatování, že určitá část posuzovaného jednání nebyla v trestním řízení prokázána. Shora však bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn opětovně přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších instancí, a to nejen na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Proto výhrady zaměřené primárně proti skutkovým zjištěním a teprve sekundárně proti hmotněprávnímu posouzení určité otázky, významné z hlediska rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn bez dalšího odmítnout, aniž by přistoupil k jejímu věcnému přezkoumání.
14. Na druhou stranu je však potřeba zmínit, že ve výjimečných případech je i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn do již ustálených skutkových zjištění zasáhnout, jsou-li skutkové závěry soudů nižších instancí v extrémním rozporu s informacemi plynoucími z provedených důkazů. Tímto je totiž zároveň porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které nemůže být přehlíženo v žádné z fází trestního řízení (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Podmínkou rovněž je, aby obviněný danou námitku vtělil do podaného dovolání.
15. Obviněný se v úvodu svého podání o tzv. extrémním nesouladu zmínil pouze obecně, aniž by specifikoval, v čem jej konkrétně spatřoval. Teprve v dalších pasážích podaného dovolání vytýkal, že nebyla prokázána např. důvodná obava poškozené o její život či zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých, případně že motivem jeho jednání byla v prvé řadě snaha domoci se kontaktu s dcerou, ve kterém mu poškozená bránila. Nejvyšší soud však ani v právě zmíněných ani v žádných jiných skutkových závěrech soudu prvního stupně jakýkoliv ústavně nekonformní rozpor neshledal. Naopak nelze než konstatovat, že nalézací soud zcela logicky vycházel z provedených důkazů, v daném případě tedy hlavně z kopií stovek textových zpráv, které dovolatel poškozené zaslal, jež jsou součástí spisového materiálu a o jejichž obsahu tudíž nemůže být sporu. Další aspekty jeho jednání pak plynou z výpovědi poškozené M. T. (dále jen „poškozená“), která je podpořena i výpověďmi několika dalších svědků slyšených u hlavního líčení. Na základě toho se Nejvyšší soud (stejně jako před ním ve druhém stupni Městský soud v Praze) plně ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 6, jehož procesní postup se nijak neodchýlil od požadavků §2 odst. 5 a 6 tr. ř. ani pravidel spravedlivého procesu. Proto dovolacímu soudu nevzniklo oprávnění jakkoliv zasahovat do již ustálených skutkových zjištění. Z nich je naopak povinen při svých úvahách o naplnění skutkové podstaty §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku bezvýhradně vycházet.
16. Pokud obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením jeho jednání ze strany obou soudů nižších instancí a rozporoval především naplnění některých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, z jehož spáchání byl uznán vinným, je třeba připomenout, že podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se uvedeného trestného činu dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že ... b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje ... a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých .
17. Pokud dovolatel vyjádřil přesvědčení, že mu v řízení nebylo prokázáno naplnění znaku příslušné skutkové podstaty zakotvené v písm. b) §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že by vyhledával osobní blízkost poškozené nebo ji sledoval, je mu třeba opanovat, neboť tato de facto skutková námitka však je v rozporu s provedeným dokazováním. Okolnost spočívající ve vyhledávání bývalé partnerky na několika místech, kde se pravidelně zdržovala, i její opakované sledování totiž potvrdila nejen ona sama, ale též svědci M. D. a F. J. Je přitom zřejmé, že takové jednání obviněného, které bylo podle zjištění obou soudů poměrně soustavné (nikoliv tedy ojedinělé) a trvalo několik měsíců, naplňuje skutkovou podstatu zmíněnou v úvodu tohoto odstavce. Vedle toho je podstatné, že se jednalo o kontakty nevyžádané a činěné proti vůli poškozené, která jej opakovaně žádala, aby ji nechal na pokoji, což ale on záměrně nerespektoval. V neposlední řadě (jak již správně konstatoval soud druhého stupně) nelze tuto část konání dovolatele vytrhnout z kontextu celého jeho počínání, neboť závažnost samotného vyhledávání a sledování poškozené nepochybně (a dosti výrazně) zvyšovalo každodenní „zásobování“ její osoby nevyžádanými textovými zprávami, jež měly nezřídka výhrůžný anebo vulgární obsah. Posledně uvedené jednání pak bez jakýchkoliv pochybností naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
18. Další znak skutkové podstaty §354 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění obviněný zpochybňoval, a to po stránce objektivní i subjektivní, byla způsobilost jednání pachatele vyvolat v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. I tato jeho výhrada má zčásti charakter skutkový, neboť je v ní zahrnuto též tvrzení, že právě zmíněná obava nebyla u poškozené prokázána. Toto je ovšem v kolizi s výpovědí poškozené i jejího tehdejšího přítele F. J. Hmotněprávní charakter má naproti tomu úvaha dovolatele o tom, zda jeho chování bylo objektivně způsobilé poškozené takové obavy přivodit. Nejvyšší soud ji hodnotil jako neopodstatněnou.
19. V posuzovaném případě s ohledem na všechny jeho důležité okolnosti není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo objektivně způsobilé obavy o život a zdraví vyvolat. S touto námitkou se již obstojně vypořádal soud druhého stupně, který zdůrazňoval především počet nevyžádaných elektronických i osobních kontaktů, výhrůžný charakter řady textových zpráv i délku období, po které se skutek odehrával. Nejvyšší soud v tomto duchu vyzdvihuje skutečnost, že i samotné nerespektování jasně projeveného požadavku poškozené osoby, aby nebyla druhou osobou kontaktována, objektivně vzbuzuje určité obavy, neboť již v takovém případě vyvstává důvodné podezření, že se pachatel, jednající – a to je potřeba zdůraznit – záměrně proti vůli objektu jeho zájmu, neomezí jen na snahu o kontakt, nýbrž přistoupí i k citelnějšímu zásahu do integrity jím pronásledované osoby, nezřídka v nějaké z forem fyzického násilí. Dvojnásob to platí v situacích, kdy poškozenou je fyzicky slabší žena a pachatelem silnější muž. Obavy pochopitelně stoupají se zvyšující se četností nechtěných kontaktů i prodlužujícím se obdobím jejich výskytu. V této souvislosti nelze nezmínit, že dovolatel po dobu více než čtyř měsíců doslova „bombardoval“ poškozenou textovými zprávami, jejichž celkový počet dosáhl téměř tisíce (srov. č. l. 243 a 244 spisu). Dalšími faktory, zvyšujícími nebezpečnost jeho počínání a přímo úměrně s tím i zcela realistické obavy poškozené, byl výhružný či vulgární tón mnohých textových zpráv a kombinace více druhů jejího pronásledování, kdy právě vyhledávání její fyzické blízkosti muselo logicky amplifikovat její strach z potenciálního napadení. V neposlední řadě není možno pominout ani výbušnou osobnost obviněného, který se v minulosti pravidelně uchyloval k násilí, což bylo poškozené, jakožto jeho bývalé dlouholeté partnerce, velice dobře známo.
20. Opodstatněná není rovněž námitka absence úmyslného zavinění ve vztahu k vyvolání popisovaných důvodných obav na straně poškozené. Je nutno podotknout, že všechny dílčí akty tohoto poměrně rozsáhlého jednání byly učiněny zcela záměrně (úmyslně). Taktéž si dovolatel nemohl nebýt vědom, že jednotlivé dílčí útoky působí na poškozenou ve vzájemné návaznosti jeden na druhý a dohromady tvoří jeden celek. Rovněž byl prokazatelně zpraven o tom, že poškozená si tuto jeho „pozornost“ rozhodně nepřála. Jeho povědomí o možnosti vyvolat v ní obavy o život a zdraví pak souvisejí i s tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Snad jen zbývá doplnit, že takové pronásledování žen je i širokou veřejností vnímáno jako nebezpečné, nežádoucí a bezpochyby způsobilé vyvolat obavy ve smyslu skutkové podstaty §354 odst. 1 tr. zákoníku. Intelekt obviněného se podle výsledků znaleckého zkoumání pohybuje v pásmu nadprůměru, nelze si proto představit, že by o nebezpečnosti stalkingu nevěděl, a již vůbec nelze předpokládat, že by si neuvědomoval, že by jeho velmi intenzivní a dlouhotrvající jednání nebylo způsobilé vyvolat v poškozené strach z jeho osoby, zejména za situace, kdy jí různými nepříjemnostmi dokonce sám vyhrožoval. V podrobnostech je vhodné dále odkázat na str. 10, odst. 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je otázka naplnění subjektivní stránky velice dobře rozebrána.
21. Přistoupit nelze ani na argument dovolatele, že motivem jeho jednání byla snaha domoci se styku s dcerou. Zde však opět plně nevycházel z výsledků provedeného dokazování. Je sice pravdou, že vcelku významná část zpráv se dcery AAAAA a její výchovy týkala, vedle toho však další, rozsáhlá skupina zpráv obsahovala žádosti na obnovení partnerského vztahu, následně i výhrůžky a urážky poškozené i jejího tehdejšího partnera. Rovněž časové souvislosti případu nesvědčí o obviněným deklarovaném motivu. Ve skutkové větě výroku o vině je trvání předmětné trestné činnosti vymezeno obdobím „ od listopadu 2017 do 8. 3. 2018 “. V kontrastu s tím vyznívá výpověď svědkyně M. N., ředitelky azylového domu XY, podle níž poškozená zprvu styk nezletilé dcery s otcem respektovala, od července 2018 už nikoliv. Z toho jasně vyplývá, že zamezení dovolateli ve styku s dítětem nemohlo být motivem jeho (časově předcházející) trestné činnosti, ale spíše jeho následkem. S tím koresponduje také logická úvaha odvolacího soudu o tom, že (údajná) snaha domoci se styku s dcerou způsobem uvedeným v již zmíněné skutkové větě by byla pouze a jedině kontraproduktivní. Vedle toho platí, že jednání tohoto druhu vůči matce společného dítěte lze jen stěží akceptovat jako legitimní prostředek k dosažení styku s ním. Proto není možno přijmout argument obviněného o míře tolerance, kterou poškozená měla a mohla snést. Nejvyšší soud je toho názoru, že posuzované jednání danou míru mnohonásobně překročilo, zejména když se zdaleka netýkalo jen záležitostí společných dětí.
22. Poslední dovolací výhrada se vztahovala k využití zásady subsidiarity trestní represe. Ta je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Obviněný v daném směru uváděl, že společenská škodlivost posuzovaného jednání nedosáhla takové meze, aby se mohlo jednat o trestný čin. Ani v tomto bodě se s ním ovšem nelze ztotožnit. Zprvu je nutno zopakovat, že zjištěný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Z hlediska aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je pak velmi podstatné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V jeho bodě II. je formulován následující právní názor: „ Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. “
23. Je to právě citovaná pasáž stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, která v posuzovaném případě poměrně kategoricky vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ve shodě s postojem obou soudů nižších instancí považuje i Nejvyšší soud jednání dovolatele za dosti intenzivní, a to s ohledem na četnost jednotlivých kontaktů i celkovou délku tohoto stalkingu. Též bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že pro poškozenou bylo chování jejího bývalého partnera nadmíru obtěžující a stresující. Bez významu není ani skutečnost, že obviněný, kromě vulgarit, slovních výhrůžek různého druhu a reálného sledování poškozené, přistoupil i k fyzickému násilí, když v přítomnosti její osoby i nezletilé dcery AAAAA napadl svědka F. J. Ze všech okolností případu je tudíž zřejmé, že se jednalo spíše o klasickou formu nebezpečného pronásledování, která nijak nevybočila z běžného rámce obdobných případů trestné činnosti podřaditelné pod ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy případů kdy již pravidelně dochází k odsouzení pachatele v trestním řízení a uložení příslušné sankce. Jinými slovy Nejvyšší soud určitě neshledal, že by předmětný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům aplikované skutkové podstaty, naopak dospěl k závěru, že zmíněnou spodní hranici trestnosti svou společenskou škodlivostí spolehlivě překročil, a to až do úrovně typické trestné činnosti tohoto charakteru. Aplikace trestní represe je proto v posuzovaném případě zcela na místě.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu