ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.162.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 162/2020-4591
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 12/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 40 T 12/2015, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v části A., a sice pod bodem I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
ad I. s cílem vylákat od poškozeného M. K., nar. XY, finanční prostředky a použít je pro svoji potřebu – ať už k profinancování svých podnikatelských aktivit nebo jinak – dohodl se s ním na přelomu září a října roku 2009 na jejich půjčce a v období od 7. října 2009 do 6. září 2010 v Praze 1 na XY a v Praze 3 v ulici XY tak od něj postupně získal na základě smluv o půjčce datovaných dny 7. října 2009, 30. listopadu 2009 a 6. září 2010 celkem 15 200 000 Kč, a v situaci, kdy věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude schopen ve sjednaných termínech dostát svým závazkům z uzavřených smluv o půjčce ani svým závazkům z vystavených zajišťovacích směnek, se zavázal získané finanční prostředky vrátit nejdříve do dne 31. ledna 2010, pak do dne 31. března 2010 a nakonec do dne 28. února 2011, přičemž poškozeného M. K. průběžně ujišťoval, že své závazky vůči němu splní a dlužnou částku mu vrátí, avšak ve stanovených termínech tak neučinil a s ohledem na svou finanční situaci a způsob užití získaných finančních prostředků ani učinit nemohl, a tím mu způsobil škodu ve výši 15 200 000 Kč, z níž dodatečně uhradil pouze 3 530 000 Kč,
ad II. 1. v blíže nezjištěné době si opatřil a následně do 12. listopadu 2014 v místě svého přechodného bydliště v XY, okres Šumperk, neoprávněně přechovával zakázané doplňky zbraní, a to dva tlumiče hluku výstřelu o délce 143 mm a průměru 30 mm, které patří mezi doplňky zbraní kategorie A ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, jejichž nabývání a držení je podle §9 téhož zákona zakázané,
2. v blíže nezjištěné době si opatřil a následně do 12. listopadu 2014 v místě svého přechodného bydliště v XY, okres Šumperk, neoprávněně přechovával střelné zbraně a střelivo, a to
- domácky upravený samopal vzor 58 V, výrobního čísla XY, komorovaný na náboj vzor 43 (7,62x39 mm),
- domácky upravený samopal vzor 58 V komorovaný na náboj vzor 43 (7,62x39 mm) s odstraněným výrobním číslem ,
- 120 ks puškových kulových nábojů vzor 43 (7,62x39 mm) s označeným dnovým razidlem „bxn 87“ ,
- 1120 ks puškových kulových nábojů vzor 43 s označeným dnovým razidlem „bxn 84“,
- 1120 ks puškových kulových nábojů vzor 43 s označeným dnovým razidlem „bxn 81“,
tedy zbraně a střelivo kategorie A ve smyslu §4 písm. a) a b) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, jejichž nabývání a držení je zakázané podle §9 odst. 1 citovaného zákona,
a dále
- samonabíjecí pistoli značky ČZ model 45, ráže 6,35 mm Browning, s odstraněným výrobním číslem s jedním druhově příslušným funkčním zásobníkem,
- 151 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning ,
- domácky upravenou samonabíjecí pistoli značky CZ model 75 B ráže 9 mm Luger s odstraněným výrobním číslem,
- 200 ks pistolových kulových nábojů ráže 9 mm Luger,
- 100 ks pistolových kulových nábojů ráže 7,65 mm Browning,
- 100 ks pistolových kulových nábojů ráže 6,35 mm Browning,
- jednu hlaveň bez výrobního čísla druhově příslušnou k samonabíjecí pistoli řady ČZ 36/45, dva zásobníky druhově příslušné k samonabíjecí pistoli řady ČZ 36/45, dva zásobníky příslušné k samonabíjecí pistoli řady ČZ/CZ 82/83, dva funkční zásobníky k samonabíjecí pistoli řady ČZ/CZ 75/85, sedm zásobníků druhově příslušných k samopalu vzor 58 ráže 7,62x39 mm, dvě pevné pažby druhově příslušné k samopalu vzor 58 ráže 7,62x39 mm a dvě čištění na zbraň druhově příslušné k samopalu vzor 58,
přičemž se jedná – vyjma zásobníků, pažby a čištění – o zbraně a střelivo kategorie B ve smyslu §5 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, tedy o zbraně podléhající povolení, k jejichž nabývání a držení je podle §12 citovaného zákona třeba zbrojního průkazu či zbrojní licence a obžalovaný nebyl držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence.
2. Za to byl obviněnému uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 a ½ roku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věcí – zbraní, střeliva, zakázaných doplňků zbraní a zbraňového příslušenství, specifikovaných v bodě II. výroku o vině. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v návaznosti na výrok o vině pod bodem A./I. o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozenému M. K. (dále převážně jen „poškozený“) částku 11 670 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V části B. rozsudku byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K. mladší odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně (ta tak učinila v neprospěch obviněného) odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně částečně zrušil napadený rozsudek pod bodem A. ve výroku o trestu a ve výroku pod bodem B. v části, ve které byl obviněný zproštěn obžaloby a poškozený L. K. mladší odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově pak rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem A. rozsudku obviněnému uložil podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 – 3, odst. 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb ve výši 200 Kč, tj. 30 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu, a to nejen za projednávanou trestnou činnost uvedenou pod bodem A. rozsudku, nýbrž i za další sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 T 185/2016-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 8. 2017, č. j. 2 To 97/2017-385. Podle §259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. odvolací soud rozhodl, že v části bodu B. rozsudku, v níž byl obviněný zproštěn obžaloby a poškozený L. K. mladší byl odkázán s nárokem na občanskoprávní řízení, se věc vrací soudu prvního stupně (v tomto rozsahu bylo naposledy nalézacím soudem rozhodnuto o vině obviněného rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 40 T 12/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 55/2019, přičemž naposledy uvedené rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 163/2020).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky strukturoval zvlášť k právní kvalifikaci zločinu podvodu a zvlášť k právní kvalifikaci přečinu nedovoleného ozbrojování. V případě zločinu podvodu pod bodem 2. rekapituloval skutkovou větu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a vyslovil názor, že obsažený skutkový stav není trestným činem, neboť je konstruován na trestní odpovědnost obviněného za následek, nikoliv též za jeho jednání a příčinnou souvislost s jednáním a následkem, takže nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně není zmínka o tom, že by poškozeného uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, ačkoliv toto je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Poškozeného naopak v omyl neuváděl, neboť nezastíral účel, k němuž budou peněžní prostředky použity, při předání peněžních prostředků se spolu dohodli, nemohlo tedy jít o jejich „vylákání“, skutková věta neobsahuje tvrzení, že by poškozenému něco zamlčoval, popř. předstíral, a ani mu neuváděl žádné jiné nepravdy. Nemůže tak být uvažováno ani o příčinné souvislosti mezi trestně relevantním jednáním a trestněprávně relevantním následkem. Pokud se s poškozeným dohodli na poskytnutí půjčky a na termínu splatnosti, který následně posunovali, a poté poškozenému v období od 3. 11. 2009 do 27. 12. 2010 vrátil celkem 3 530 000 Kč, šlo o dohodnuté hrazení závazku, nikoliv o náhradu škody.
6. Stran subjektivní stránky trestného činu podvodu dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 107/2015, které v některých jeho podstatných pasážích citoval, přičemž zdůraznil, že i v jeho případě jde o situaci, kdy není dán ani nejslabší volní vztah pachatele k následku v podobě nezaplacení půjčky. Tedy pachatel s následkem není srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jeho jednáním nedojde. V tomto případě se pak jedná o režim vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň zmínil, že uvedené judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahuje na situaci, kdy dlužník při uzavírání smlouvy o půjčce na základě předchozích zkušeností a dosavadních zvyklostí spoléhal i na finanční výpomoc od členů rodiny pro případ, že nebude schopen sám splácet, kdy v takovém jeho jednání bez dalšího nelze spatřovat podvodný úmysl. I on (dovolatel) zcela rozumně a oprávněně předpokládal, že poskytnuté plnění od poškozeného se podaří vrátit díky úvěru poskytnutého bankou na refinancování již provedených prací na fotovoltaické elektrárně Ž. S., a naopak nepředpokládal a ani nemohl předpokládat – stejně jako jeho společníci Ž. a V. –, že v průběhu roku 2010 se v rámci stavu legislativní nouze zásadně změní legislativa a dosud přislíbené financování Českou spořitelnou, a. s., jim poskytnuto nebude a že banky z důvodu tří přijatých novel v průběhu roku 2010, vztahující se k zákonu č. 180/2005 Sb., o podporovaných a obnovitelných zdrojích, a z důvodu výměru Energetického regulačního úřadu z 8. 11. 2010 zásadně omezí poskytování úvěrů. Všichni dlužníci poškozeného, tedy i Ž. a V., spoléhali na profinancování těchto půjček prostřednictvím bankovního ústavu na základě svých dosavadních zkušeností, proto nelze v jejich jednání spatřovat podvodný úmysl. Takovou formu zavinění nelze dovozovat i s ohledem na specifickou situaci na legislativním poli v průběhu roku 2010. Dovolatel zdůraznil, že prostředky získané od poškozeného prokazatelně investoval do výstavby fotovoltaické elektrárny, která však v důsledku změn legislativy nebyla dostavěna a zprovozněna a tedy ani negenerovala zisk oproti očekávání, takže z ní následně nezískal prostředky k vrácení půjčky a nelze tak shledat naplnění subjektivní stránky.
7. Pod bodem 3. svého podání se dovolatel věnoval skutkovým zjištěním nalézacího soudu, přičemž dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal také z důvodů nesprávných skutkových zjištění, a to pro jejich extrémní rozpor s provedenými důkazy. Měl za to, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal, většinu z nich zcela ignoroval a zasáhl tím do práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu pak své námitky z odvolacího řízení opakoval v řízení dovolacím. Extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem a provedenými důkazy shledal v rozsáhle a podrobně specifikovaných oblastech uvedených pod body I. – VI., ve kterých se věnoval problematice svých majetkových poměrů, vztahu mezi ním a poškozeným, uváděním v omyl, účelu poskytnutí prostředků, způsobu užití obdržených finančních prostředků a výši poskytnutých částek poškozeným.
8. Dovolatel byl podle svého tvrzení v předmětném období roku 2009-2010 vlastníkem aktiv v hodnotě přesahujících 15 000 000 Kč, a to nejen v hotovosti, nýbrž i s přihlédnutím k obratu v jeho podnikání a na základě úspěchu v exekučním řízení vůči jeho dlužníkovi, byl majitelem nemovitostí, a to rodinného domu i pozemků, investoval a skládal nejrůznější vratné zálohy i na projekty fotovoltaické elektrárny, měl pohledávky z poskytnutých půjček, vlastnil nejméně dvě luxusní motorová vozidla značek BMW a Ferrari, která zakoupil v roce 2006 a 2008 za částku celkem 6 600 000 Kč, přičemž obě prodal v roce 2009. Po podrobné specifikaci jednotlivých položek stran své majetnosti dospěl k závěru, že není pravdou, že při přebírání jednotlivých plateb od poškozeného měl vědět, že nemůže dostát svým závazkům. Považoval proto za chybné souhrnné zjištění soudů o jeho majetkových poměrech ve smyslu jeho nemajetnosti. Ani ve vztahu k poslední půjčce ze dne 6. 9. 2010 takový závěr nelze učinit, neboť byl, byť tichým, nicméně společníkem s podílem ve výši 1/3 na společnosti Ž. S., jejíž hodnota z hlediska investic do ní byla již minimálně 20 000 000 Kč s původní plánovanou návratností investic v horizontu 8,35 let. Generován měl být funkční výnos 13 700 000 Kč až 16 600 000 Kč. Ke dni 11. 11. 2010 se dovolatel stal 100% vlastníkem uvedené společnosti. Ani v případě poslední půjčky ve výši 3 000 000 Kč ze dne 6. 9. 2010 tedy nelze tvrdit, že měl vědět, že nemůže dostát svým závazkům.
9. Dovolatel dále uvedl, že vztahy mezi ním a poškozeným byly dlouhodobě důvěrné, přátelské, ale i obchodního rázu. Takto se vyjádřili oba, a to k období nejméně od roku 2007, kdy se pravidelně potkávali, jezdili na společné dovolené v zahraničí, navštěvovali závody Formule 1, srazy sportovních vozidel, společně závodili v závodu Diamond Race 2010, který vyhráli. Na přelomu roku 2008 až 2009 společně vstoupili do vztahů mimo jiné v oblasti fotovoltaických elektráren. V polovině roku 2010, v době, kdy již měl od poškozeného půjčené peníze a jejich termín splatnosti vypršel, také společně složili zálohu na nákup jednoho takového projektu, který se však nedostal do realizační fáze a záloha jim byla vrácena.
10. Ohledně znaku „uvádění v omyl“ dovolatel v korespondenci se zpochybněním výpovědí poškozeného trval na tom, že byl v předmětném období movitým člověkem, což mu umožňovalo trávit čas s poškozeným společnou zálibou v luxusních autech, na čemž ničeho nemůže změnit ani fakt, že si občas půjčoval od poškozeného na přechodnou dobu i několika dnů i statisícové částky. Není tedy možno uzavřít, jak činí nalézací soud, že vystupoval jako movitý člověk, užíval drahá motorová vozidla, obýval rozlehlé nemovitosti a disponoval značnými hotovostními prostředky, a uváděl tak poškozeného v omyl.
11. O účelu poskytnutí prostředků dovolatel částečně odkázal na výpověď poškozeného K., nicméně trval na tom, že poškozený znal účel použití peněžních prostředků, že šlo o projekt fotovoltaické elektrárny, a stejně tak setrval na své původní obhajobě spočívající v tom, že se fakticky jednalo o investice poškozeného do projektu této fotovoltaické elektrárny jeho prostřednictvím. Poškozený v průběhu trestního řízení obsah své výpovědi měnil, a tudíž je tato zcela nevěrohodná. Je totiž málo uvěřitelné, že by poškozený ohledně půjčky ve výši 10 000 000 Kč nevěděl, na co mají být tyto prostředky použity, a přesto mu následně půjčil další 3 000 000 Kč. Dovolatel zrekapituloval, že dříve poskytnuté prostředky ve výši 10 000 000 Kč již byly více než půl roku po splatnosti, přesto poškozený půjčoval další částky bezúročně a bez jakéhokoliv zajištění. Zopakoval, že peníze měly být poškozenému vráceny z částek, které měli všichni tři společníci (F., Ž. a V.) obdržet na základě úvěru banky poskytnutého k refinancování již z vlastních zdrojů proplacených faktur. Jednalo se i o tom, že namísto vrácení půjček by se poškozený K. stal podílníkem ve společnosti Ž. S., s podílem odpovídajícím jeho vkladu.
12. Nejobsáhlejší pasáž v dovolání věnoval dovolatel způsobu užití obdržených finančních prostředků. Důvodem jejich poskytnutí byl zájem poškozeného o investici do fotovoltaické elektrárny jeho prostřednictvím. Na koupi jednoho takového projektu společně složili zálohu a pracovali na něm, avšak nepodařilo se jej dotáhnout do konce. Nikdo nepředpokládal, že by elektrárna nebyla dostavěna a neřešila se tedy varianta, co bude, když k dostavbě nedojde. Sám byl tichým společníkem a nemohl tedy na poškozeného odpovídající podíl ve společnosti Ž. S., ihned převést. Jeho postavení vyplývalo z úmyslu maximálně zjednodušit oficiálně zapsanou vlastnickou strukturu. Prostředky od poškozeného měly být zapůjčeny skutečně krátkodobě a měly překlenout období, než bude čerpán úvěr dopředu dojednaný u České spořitelny, a. s. Dále dovolatel v této pasáži velice obšírně popsal v reminiscenci na vlastní neúspěšný projekt fotovoltaické elektrárny Ž. S., v současné době již všeobecně známé poměry financování výstavby a provozování fotovoltaických elektráren v průběhu roku 2010 od nebývalého vzestupu přes legislativní změny až po cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 11. 2010, kterým došlo k razantnímu poklesu výkupních cen solární elektrické energie. K tomu připojil negativní zkušenost společnosti Ž. S., dříve vystupující pod názvem F., která nakoupila projekt fotovoltaické elektrárny za 8,4 mil. Kč. Ve společnosti F., byli společníky svědci V. a Ž., dovolatel byl od počátku společníkem tichým. Popsal technické představy jejich projektu, tedy i v jakém období a jakým způsobem chtěli provozovat fotovoltaickou elektrárnu a dosáhnout na všechny s tím spojené výhody ještě před koncem roku 2010 jako velký počet obdobně uvažujících podnikatelů. Prostředky ve výši 8 400 000 Kč vložené do projektu fotovoltaické elektrárny se však staly předmětem podvodu B. U., který je o tyto prostředky připravil.
13. Dovolatel tedy obsáhle argumentoval i problematičností spolupráce s rozličnými subjekty při samotném získání projektu fotovoltaické elektrárny i při její výstavbě a zamýšleném procesu připojení k distribuční síti. Každopádně zopakoval, že při půjčování peněž od poškozeného existoval předpoklad všech společníků Ž. S., že peněžní prostředky budou vráceny z prostředků poskytnutých bankou. Situace se však v průběhu roku 2010 natolik zkomplikovala, že k získání bankovního úvěru za účelem refinancování nedošlo. Neúspěšné byly i následné snahy všech společníků vyhledat jiného generálního dodavatele a také investora. Výsledek byl takový, že elektrárnu se nepodařilo vystavět a připojit navzdory vynaloženým nákladům cca 45 milionů Kč, k čemuž došlo řízením osudu a z důvodu zcela nepředvídatelných legislativních změn. Nalézací soud pak v těchto souvislostech nezjistil a nezohlednil záměr společníků z hlediska možnosti čerpání úvěru a návratnosti investic, nezohlednil legislativní změny přijaté v roce 2010 a dospěl tak k zcela chybnému skutkovému zjištění, že přijal od poškozeného peněžní prostředky za situace, kdy věděl, že nebude schopen ve sjednaných termínech dostát svým závazkům. Zrekapituloval tedy, že pro projekt měli všichni společníci odsouhlaseno financování České spořitelny, a. s., formou refinancování, což vyplývá mimo jiné z výpovědí svědků V. a Ž., společníci byli okradeni o částku 8 400 000 Kč panem U. ze společnosti V., společnost Altenergiedevelop, s. r. o., neplnila své závazky ze smlouvy o dílo na výstavbu a realizaci fotovoltaické elektrárny, ani neupozornila, že dostavba a připojení do distribuční sítě do 31. 12. 2010 je nereálné, došlo k podstatným legislativním změnám v průběhu roku 2010 a k publikaci výměru Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 11. 2010, který snížil výkupní ceny elektrické energie o 55%.
14. V závěrečné pasáži, týkající se skutkových zjištění, a sice výše poskytnutých částek poškozeným, dovolatel tvrdil, že nepřevzal ve smyslu tvrzení poškozeného částky 5 600 000 Kč, 5 600 000 Kč a 4 000 000 Kč, nýbrž částky 5 000 000 Kč, 5 000 000 Kč a 3 000 000 Kč. Rozdíly mezi těmito částkami měly představovat jistou odměnu poškozenému za poskytnutí hotových peněz, de facto nahrazující úrok. Šlo o standardní praxi, která řešila eliminaci nařknutí pro lichvu, řešila výši úroků i vyhnutí se plnění daně z příjmu, jakož i posílení postavení věřitele. Tuto verzi potvrdil ve své výpovědi i svědek V., který hovořil o vlastní půjčce ve výši 6 000 000 Kč, ačkoli na smlouvě je uvedeno 6 700 000 Kč. Dovolatel zároveň argumentoval, že nevěrohodným je tvrzení poškozeného o bezúročném půjčení finančních prostředků, neboť poškozený mu měl celkově půjčit 15 200 000 Kč, Ž. 6 700 000 Kč a V. 6 700 000 Kč, celkem tedy 28 600 000 Kč, a to na dobu 6 měsíců, přitom sám čerpal bankovní úvěr na rekonstrukci domu ve výši cca 10 000 000 Kč, jehož nutnou součástí je i úrok. Přitom prostředky všem společníkům Ž. S., půjčil bez jakéhokoliv zajišťovacího prostředku, ač byl znalým a zkušeným podnikatelem v realitách.
15. K přečinu nedovoleného ozbrojování (bod A./II. výrokové části odsuzujícího rozsudku) dovolatel uvedl toliko, že v době nálezu zbraní činil úkony k tomu, aby je odevzdal podle zák. č. 170/2013 Sb., tyto zbraně policii předal, čímž trestnost činu nedovoleného ozbrojování zanikla, a trestní stíhání je tedy nepřípustné.
16. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a na to navazující rozsudek Městského soudu v Praze ve vytýkaných pasážích zrušil a nově rozhodl tak, že jej ohledně skutku uvedeného pod bodem I. obžaloby (bod A./I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně – pozn. soudu) podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, a ohledně skutku uvedeného pod bodem III. obžaloby (bod A./II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně – pozn. soudu) rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř.
17. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedla, že skutková zjištění nalézacího soudu stran trestného činu podvodu jsou nesporná. Je zřejmé, že dovolatel si půjčil celkovou částku 15 200 000 Kč za podmínky návratnosti těchto prostředků v přesně stanoveném termínu splatnosti, který byl podvakráte odkládán pouze z benevolence poškozeného. Pokud prostředky použil dovolatel v rámci jeho podnikatelských investic, pak ke splnění svého závazku přistupoval s plnou odpovědností za budoucí nejistý výsledek financovaného podnikatelského projektu, primárně zaměřeného na dlouhodobé investice do projektu fotovoltaických elektráren. Za takovýchto okolností čitelného nedostatku reálné perspektivy návratnosti poskytnuté půjčky s dodržením dohodnutého, jakož i nadále prodlouženého termínu splatnosti, nemohl být jeho příslib myšlen se vší vážností, a to dále za nevyhovujícího stavu jeho aktuálních majetkových poměrů. Je pak zcela lhostejno, jaké majetkové hodnoty byly v době uzavření smluv o půjčce předmětem dovolatelova vlastnického práva a zda tedy byl majetným člověkem. Majetková aktiva totiž nevyužil za účelem zajištění svých závazků, jestliže tak učinil toliko vystavením zajišťovacích směnek, a to opět bez reálné perspektivy, že bude schopen svůj platební závazek splnit tak, jak se smluvně zavázal, a to včetně vyplacení příslušné směnečné sumy. Proto popsané okolnosti plně odpovídají pojmu, že vylákal poskytnuté finanční plnění a poškozenou stranu uvedl v omyl. Z hlediska naplnění znaků uvádění poškozeného v omyl nebyl rozhodující způsob použití finančních prostředků, ale byla to výlučně jejich návratnost v dohodnutém časovém horizontu. Jestliže se dovolatel k takovému vrácení zavázal, přestože to nebylo v jeho možnostech, a závazek zůstal nesplněn i v dále prodlouženém termínu, nelze přisvědčit jeho námitce o absentující příčinné souvislosti. Mimo rámec právní relevance se pak pohybuje i argument dovolatele, že nijak nezastíral účel použití finančních prostředků, stejně jako to, že měly být vráceny z částek obdržených na základě bankovního úvěru k refinancování. Podstatnou zůstává navenek deklarovaná schopnost dostát jeho platebním závazkům, konkrétně v dohodnutých termínech splatnosti, které však naplnit nemohl, jestliže se rozhodl prostředky disponovat způsobem, který nikterak nezaručoval, že tomu tak bude. Jedná se totiž o dlouhodobé podnikatelské aktivity navíc vázané na nejistou a tím i rizikovou okolnost jejich dalšího profinancování, jak správně poznamenal již nalézací soud. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani odvolatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 127/2015, které není možno bez dalšího aplikovat v případě profinancování podnikatelských aktivit ze strany bankovních produktů, kdy banky na rozdíl od členů rodiny postupují minimálně s omezením, ne-li s vyloučením rizika možných ztrát. Pokud dovolatel rozporuje výši jednotlivých poskytnutí částek, jde o námitky toliko skutkové povahy nezpůsobilé k věcnému projednání. Lze tak toliko odkázat na příslušné pasáže odůvodnění nalézacího soudu. Pokud soudy částku 3 530 000 Kč, která byla dodatečně uhrazena obviněným, považovaly pouze za plnění k náhradě škody, jde o správný právní závěr, stejně jako v případě závěru, že škoda způsobená podvodnou trestnou činností musí být kalkulována kompletní částkou 15 200 000 Kč.
18. Státní zástupkyně k přečinům nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku neakceptovala námitky dovolatele, neboť zánik trestnosti je vázán na dobrovolné předání zbraní kterémukoliv policejnímu útvaru do úschovy. Zánik trestnosti je podmíněn dobrovolným postupem, nicméně v tomto konkrétním případě k nálezu zbraní a střeliva došlo při domovní prohlídce v místě bydliště dovolatele, ačkoliv tento mohl postup s poukazovaným právním účinkem realizovat již od 1. 7. 2014, a nejpozději pak při domovní prohlídce ohlášením takové skutečnosti, nicméně tak neučinil. Ve vztahu ke kompletnímu dovolání státní zástupkyně navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné (§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. c) odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
21. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. V tomto ohledu některé námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
24. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
25. Obviněný nijak nerozporoval otázku úplnosti důkazního řízení ani nevznesl námitky procesní vadnosti důkazního řízení. Spatřoval však naplnění shora citovaného dovolacího důvodu mj. rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když učinily nesprávná skutková zjištění, extrémně rozporná s provedenými důkazy (viz pasáž dovolání pod bodem 3./I.-VI. týkající se zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem A./I. rozsudku nalézacího soudu).
26. Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Toho je si pak částečně dovolatel vědom, když sám konstatuje svoji domněnku, že dovolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, proto „své námitky opakuje v tomto řízení dovolacím“. Nejvyšší soud však již výše zcela zřetelně vymezil, že není povolán k opakovanému přezkumu hodnocení důkazů v pozici soudu odvolacího, s výjimkou případů judikovaných podle Ústavního soudu. Nejvyšší soud, vázán rozsahem a argumenty dovolání, se zabýval dovolatelem tvrzeným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pokud dovolatel dané tematice věnoval nejobsáhlejší bod 3. svého mimořádného opravného prostředku, zdaleka ne všechny jeho námitky se fakticky týkaly tzv. extrémního rozporu, nýbrž byly spíše nedůvodným akcentem marginálních zjištění, s nimiž nepolemizuje žádný z nižších soudů, povětšinou jsou však zpochybněním subjektivní stránky projednávané trestné činnosti. Jde o tvrzení, že nemohl mít ani neměl úmysl uvádět poškozeného v omyl, neboť byl dostatečně majetný a v úzkém vztahu s poškozeným (body I.-III. dovolání), že poškozený znal účel užití půjčených prostředků, byl dokonce tichým společníkem fotovoltaické elektrárny Ž. S., (bod IV. dovolání), nebo že investice obviněného nebyla úspěšná z důvodu obšírně popsaných negativních technických, bankovních i legislativních událostí roku 2009 - 2010 (bod V. dovolání). Těmto námitkám bude jako relevantním ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věnována pozornost níže v rámci úvah o zavinění obviněného a použité právní kvalifikaci.
27. Z uvedených argumentačních okruhů lze v rámci extrémního rozporu hodnotit společně s bodem VI. dovolání (zpochybnění výše částek reálně převzatých obviněným od poškozeného v konfrontaci s listinnými podklady) toliko problematiku detailní znalosti poškozeného se způsobem investic obviněného, kdy sám poškozený v podstatě jako tichý společník investoval své vlastní prostředky, pouze prostřednictvím obviněného. Tato obhajoba je pouhým opakováním jeho odvolací argumentace. Je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán obecně žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 35 – 43 rozsudku nalézacího soudu a str. 6 – 9 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně a podrobně zdůvodnil. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů sice lze ve stručnosti toliko odkázat, nicméně je zjevné, že svůj závěr o vině obviněného učinily na základě vyhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného, která plně koresponduje s obsahem listinných důkazů (smlouvy o půjčkách, zajišťovací směnky, bankovní podklady), jakož i s výpověďmi svědeckými, zejména P. Ž. Soudy nižších stupňů nijak nepochybily při konstrukci skutkového děje a nevybočily z rámce elementárních pravidel formální logiky, pokud svá zjištění založily na tom, že poškozený logicky a přesvědčivě popsal okolnosti postupných půjček obviněnému a jejich parametry, tedy zejména výše částek, které byly zakomponovány do listinných podkladů s úředně ověřenými podpisy a které obviněný zpochybňuje teorií o odměně za půjčení, o obcházení daňové povinnosti apod. Jeho argumentace je opakovaným zdůrazňováním užšího okruhu provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi M. V., že jako půjčku od poškozeného převzal rovněž částku nižší, než jaká byla na smlouvě. Oproti tomu však v důkazní převaze stojí verze poškozeného podpořená obviněným stvrzeným, úředně ověřeným podpisem na smlouvách i směnkách, svědecká výpověď P. Ž., který svou vlastní půjčku od poškozeného popsal i co do výše plně v souladu s písemnými dokumenty a podle něj tomu nejinak bylo i u M. V. Nadto jednu z půjčených částek ve výši 5 600 000 Kč, jejíž výši obviněný zpochybňuje, právě on složil v uvedeném rozsahu na účet své družky H. K. Zcela správně tedy soudy uzavřely, že finanční rozsah jednání obviněného vůči poškozenému odpovídá plně listinným podkladům. Na těchto závěrech ničeho nemění ani pozastavování se obviněného nad tím, že poškozený půjčoval poměrně velké částky bezúročně, bez zajištění a navzdory prošlé době splatnosti předchozích půjček. Není bez zajímavosti, že právě v těchto souvislostech již obviněný neakcentuje, na rozdíl od jiných částí dovolání, dobré až přátelské vztahy mezi ním a poškozeným, kterými právě poškozený dostatečně argumentoval při konfrontaci s obhajobou. Měl totiž prokazatelně dostatečně velké finanční zdroje k půjčkám všem společníkům Ž. S., v řádech desítek milionů Kč celkem z prodeje obytného domu, všem třem půjčoval za stejných podmínek a to zejména po opakované předchozí zkušenosti s půjčkami v nižších řádech obviněnému, který kamarádskou službu oceňoval vždy řádnou splátkovou disciplínou. V projednávaném případě však již nebyl schopen své povinnosti dostát z příčin a zavinění, které budou zmíněny níže.
28. Stejně nelogické a soudy dostatečně vyargumentované je tvrzení obviněného, že jeho prostřednictvím poškozený jako tichý společník investoval do fotovoltaické elektrárny. Především poškozený sám nikdy nevázal zapůjčené finanční prostředky na konkrétní účel použití, o čemž svědčí smlouva o půjčce i výpověď poškozeného. Obhajoba obviněného pak tuto otázku v podstatě zbytečně rozvíjí. Poškozený připouští povědomí, že obviněný hodlal půjčku požít ve fotovoltaice, nicméně rezolutně vyloučil, že by on sám byl tichým společníkem fotovoltaické elektrárny, byl si vědom rizikovosti takového projektu, kdy nakonec jeden takový neúspěšný projekt s obviněným i absolvoval. Obviněný sám se v souladu se svědky Ž. a V. označil za tzv. tichého společníka. Nalézací soud se právem pozastavil nad logikou konstrukce, že poškozený měl být jakýmsi dalším tichým společníkem zprostředkovaný jiným tichým společníkem (obviněným) a investuje své prostředky formálně pod hlavičkou půjčky dřívějšímu tichému společníkovi. Přitom oba formálně vedení společníci Ž. S., svědci Ž. a V., výslovně popřeli jiné tiché společnictví než obviněného a oba shodně vnímají K (ve shodě se stanoviskem tohoto poškozeného) výlučně jako věřitele z titulu i jim poskytnutých prostředků na fotovoltaickou elektrárnu. I v tomto ohledu je tedy zcela správně třeba považovat verzi obhajoby obviněného za plně vyvrácenou (v podrobnostech viz str. 39 – 40 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 rozsudku soudu odvolacího).
29. Ve zbývajícím rozsahu námitek dovolatele podle bodu 3. jeho opravného prostředku lze pro stručnost konstatovat, že ani soudy nižších stupňů v konečném důsledku nikterak nezpochybnily zejména majetkové a osobní parametry obviněného. Nelze mít výhrad vůči tomu (bylo-li to prokázáno provedeným dokazováním), že obviněný byl v celém inkriminovaném období, byť s jistými ne zcela nepodstatnými změnami, vlastníkem hotovosti, nemovitostí, nadstandardních motorových vozidel, že byl investorem do fotovoltaické elektrárny a posléze (od 11. 11. 2010) i jediným společníkem Ž. S., s jejím aktuálním majetkem. Nezpochybněny zůstaly též přátelské vztahy s poškozeným na bázi nejen různých půjček do podnikání, ale i v rámci aktivit motoristického sportu. V současné době jsou již všeobecně známy právní i technické analýzy vývoje roku 2010 na poli solární energie, včetně vývoje legislativy oproti původně velmi velkoryse nastavených podmínek podnikání a návratnosti investic, i z hlediska jejich refinancování. Pokud dovolatel poukazoval též na problém s poškozením společnosti Ž. S., dříve F., o částku 8,4 mil. Kč, Nejvyššímu soudu je známo, že B. U. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 82 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 6 To 15/2017, uznán vinným zločinem zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jako osoba fakticky řídící společnost V., když obdržené finanční prostředky zmiňované dovolatelem nepoužil pro sjednaný účel a v rozporu s jejich dohodnutým účelem je předisponoval do zcela jiné obchodní společnosti, čímž způsobil škodu ve výši 8 400 000 Kč společnosti Ž. S.; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou, jakož i povinnost náhrady škody ve vztahu k M. V. Tyto poznatky a oblasti argumentů dovolatele však spadají výlučně do posouzení tzv. subjektivní stránky projednávané trestné činnosti, jak bude uvedeno níže.
30. Výčet přímých i nepřímých důkazů tvoří jednoznačně ucelený řetězec umožňující vyslovení závěru o vině obviněného bez jakýchkoli přetrvávajících důvodných pochybností. Již výše bylo zdůrazněno, že není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o eventuálním porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Obecně je možno též uzavřít, že námitky, které obviněný uplatňuje v dovolání, jsou toliko opětovným opakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
31. Je tedy možno zároveň uzavřít, že výše popsané námitky obviněného stran porušení práva na spravedlivý proces a extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudy a provedenými důkazy dány nejsou a nevzniká tedy ani prostor pro případnou ingerenci Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o námitky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně obviněný domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění v jeho prospěch. Nejde tedy o námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Pod uvedený dovolací důvod naopak lze podřadit námitky obviněného o tom, že nebyly naplněny jednotlivé znaky projednávané trestné činnosti kvalifikované podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy ani její objektivní ani subjektivní stránka. Předně nelze mít výhrad ke konstrukci skutkové věty odsuzujícího rozhodnutí, neboť tato zcela standardně svou formulací postihuje veškeré zákonné znaky věty právní aplikované podle zmíněného ustanovení tr. zákoníku v podobě „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ . V daném případě lze již upozadit problematiku výše způsobené škody, která byla zmíněna výše v pasáži týkající se skutkových zjištění a údajných rozporů mezi půjčenými částkami a listinami, a která nepochybně s celkovou výší 15 200 000 Kč spadá do kategorie škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (tedy přesahující částku 5 000 000 Kč, jde-li o částku kvalifikovatelnou jako škodu způsobenou trestnou činností). Stejně tak nelze zpochybnit zákonný znak obohacení samotného obviněného, neboť bylo plně prokázáno a nerozporuje to ani on sám, že prostředky mu poskytnuty byly a použil je na financování fotovoltaické elektrárny Ž. S., přičemž se jednalo o investici neúspěšnou, v důsledku čehož poškozenému půjčku z podstatné části nevrátil. Většina námitek dovolatele tkví pak v tvrzení, že nikoho neuváděl v omyl a ani tak činit nemohl, neúspěch investice vznikl na základě nepředvídatelných skutečností nezávislých na jeho vůli, čímž není naplněna objektivní stránka trestného činu, a není naplněna ani jeho stránka subjektivní, tedy zavinění obviněného v potřebné úmyslné formě.
33. Pokud oba soudy nižších instancí skutkově ustálily, že obviněný – s cílem vylákat od poškozeného finanční prostředky – tyto od něj postupně získal, ač věděl, že nebude schopen dostát svým závazkům, a zavázal se prostředky vrátit do termínů postupně dokonce na základě dohody mezi oběma oddalovaných a sliboval vrácení, ač tak do současné doby vyjma částky 3 530 000 Kč neučinil, nelze takovou skutkovou větu označit za nekompletní a neobsahující znak „uvedení v omyl“. Pouze již samotné vědomí pachatele podvodné trestné činnosti spočívající ve vylákání finančních prostředků, že nebude schopen tyto vrátit, resp. v termínech splatnosti, k nimž se zavázal, event. jeho ponechání řádného splacení závazku na okolnostech nejistých a dlouhodobých, které nemůže relevantně ve prospěch věřitele ovlivnit, postačuje k naplnění podstatných znaků trestného činu podvodu ve shora citované podobě. Tzv. uvádění poškozeného v omyl je samozřejmě odvislé od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, s nimiž z valné části dovolatel polemizuje a snaží se vyvodit ze svého postavení v inkriminovaném období závěr o absenci znaku uvedení v omyl a zavinění. Tomu však přisvědčit nelze.
34. Především je nepodstatné, zda a do jaké míry detailně obviněný informoval poškozeného o způsobu použití finančních prostředků. Podstatným je toliko, že si prostředky v uvedené výši zapůjčil a přislíbil je v konkrétních termínech i vrátit. Pokud poškozený jednal v důvěře v jemu spřátelenou osobu, která v minulosti i statisícové půjčky v horizontech dnů až týdnů vždy řádně hradila, a byly sjednány opět velmi krátké termíny splatnosti (cca 3 měsíce), které dovolil poškozený prodloužit do finálního dne 28. 2. 2011, dal obviněný dostatečně čitelně poškozenému najevo, že svým závazkům dostojí. Nakonec pro to svědčí i obsah smluv a zajišťovacích směnek. Sám poškozený potvrdil, že měl rámcovou představu, jak obviněný s penězi hodlá naložit. V těchto souvislostech se tedy ani nevyžaduje, aby obviněný uváděl poškozenému nějakou lživou legendu o použití prostředků, či jinou smyšlenou informaci, aby bylo možno hovořit o uvedení v omyl. Není ani pravdou, že by tzv. vylákání prostředků bylo vyloučeno, pokud se obviněný s poškozeným „dohodli“ na půjčení prostředků. Nelze totiž přehlédnout, že podstatná část páchané podvodné trestné činnosti je většinou založena právě na předstírání nepravdivých skutečností a okolností, popř. zamlčování těch reálných, díky čemuž poškozený vstoupí do závazkového vztahu, který by při znalosti pravého stavu věcí nikdy neakceptoval a z něhož ve finále utrpí majetkovou škodu. Obecně popsanými postupy pak nejen, že není vyloučena příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a trestněprávním následkem, nýbrž je naopak plně prokázána a je třeba v případě vylákaných částek hovořit o škodě způsobené trestnou činností. V tomto pojetí pak i dodatečně uhrazená částka 3 530 000 Kč musí být kalkulována jako částečná náhrada způsobené škody (nikoli jako dohodnuté hrazení závazku, pouze po lhůtě splatnosti), která v kompletním rozsahu vzniká již v době uzavření závazku a inkasa peněz pachatelem, je-li si vědom, že prostředky nevrátí vůbec, popř. v dohodnutém termínu apod. Tyto předpoklady jsou u obviněného dostatečným způsobem naplněny. Jeho vědomí, že nebude schopen svým závazkům dostát, totiž považuje i Nejvyšší soud za prokázané, čímž je třeba míti za prokázánu i tzv. subjektivní stránku trestné činnosti.
35. Za stěžejní zjištění je třeba považovat časové souvislosti a způsob použití prostředků obviněným. Je nespornou skutečností, že se zavázal ve velmi krátkých termínech splatnosti, tedy předstíraje, že potřebuje (stejně jako vícekrát předtím) příslušné částky na pouze krátkodobé vykrytí nedostatku likvidních prostředků při investicích do fotovoltaické elektrárny, u níž předpokládal start období relativně rychlé návratnosti investic od 1. 1. 2011 za předpokladu vyšších výkupních cen solární energie hrazených řádně dostavěné, certifikované a k distribuční soustavě připojené fotovoltaické elektrárně. Tak se ovšem nestalo, dílem vinou změn legislativních, dílem neúspěchem podnikatelských postupů investorů (obviněného a svědků Ž. a V.), kteří shodně potvrdili nereálnost včasného a rentabilního dokončení elektrárny i opatření adekvátního investora. V tomto ohledu je tedy třeba klást k tíži obviněnému, že vrácení půjček poškozenému nebylo nijak zajištěno a učinil jej závislým na maximálně nejistých okolnostech, které vyznívaly evidentně spíše v neprospěch obviněného než naopak. V opačném případě, pokud by reálně disponoval hodnotami umožňujícími vrácení půjčky, by evidentně nebylo překážek, aby tak učinil a poškozeného jako věřitele uspokojil. Pokud se obviněný prezentoval jako osoba movitá a užívající si luxusních volnočasových aktivit, motorových vozidel apod., dovolává se mylně (ač nikoli explicitně) judikatury reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 982/2007, a Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II.ÚS 566/05 (v tomto případě, stručně řečeno, nebyl dovozen úmysl pachatele trestného činu podvodu způsobit jeho jednáním škodu, pokud byl závazek – půjčka zajištěn, konkrétně zástavou nemovitosti, jejíž hodnota přesahuje hodnotu půjčky).
36. V projednávaném konkrétním případě se však o takovou situaci zjevně nejedná a argument o majetnosti obviněného se stává lichým. Stručně řečeno, není vyloučeno, aby se trestného činu podvodu na určité majetkové hodnotě poškozeného dopustil pachatel majetný, pokud je z okolností případu a jeho počínání zjevné, že navzdory své majetnosti je od počátku minimálně srozuměn s tím, že svým závazkům nedostojí. Svůj tvrzený majetek totiž obviněný ani v době půjčky ani kdykoli později neučinil likvidním, ani se o to za účelem úhrady závazku nepokusil. Především však v době sjednání půjček, tedy v okamžiku rozhodném pro posouzení jeho trestní odpovědnosti, tyto žádným způsobem na majetku obviněného zajištěny nebyly, tudíž je situace závazku obviněného s uvedeným judikatorním případem naprosto nesouměřitelná. Naopak, jak správně argumentoval již nalézací soud i státní zástupce, prostředky dlouhodobě investoval do podnikatelských projektů, jejichž návratnost a rentabilita nemohla být považována za zaručenou a už vůbec ne v termínech splatnosti, k nimž se smluvně zavázal. Samozřejmě, že vývoj trhu energií a legislativní změny roku 2010 nemohl obviněný předpokládat, nicméně stejně tak nemohl spoléhat na to, že se mu podaří na základě investic prostředků od poškozeného (realizovaných v období říjen 2009 – září 2010) vůbec dokončit elektrárnu, kdy od počátku všem zúčastněným bylo jasné, že takový projekt neufinancují bez refinancování bankou či bez vstupu dalšího dominantního investora. Nadto by elektrárna začala generovat očekávané výnosy nejdříve teprve od 1. 1. 2011, tj. pouhé 2 měsíce před opakovaně posunutou splatností celkového dluhu 15,2 mil. Kč. Nijak oprávněné očekávání nelze konstatovat ani v případě obviněným tvrzeného refinancování vynaložených nákladů bankou, konkrétně Českou spořitelnou, a. s. Taková ideální varianta existovala pouze v představách společníků Ž. S., když si uvědomili nedostatečnost vlastních zdrojů v průběhu výstavby elektrárny, žádného hmatatelného výsledku se jim však nedostalo a pokud vlivem změn atmosféry kolem fotovoltaické energie došlo i ke změně přístupu bankovních domů k financování takových projektů, svědčí to pouze o nepodloženosti očekávání obviněného, které jej nemůže vyvinit. Dovolatel v těchto souvislostech činil odkaz na další judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015. Ani toto však aplikovat nelze. Jde totiž o případ absence subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě, kdy dlužník při uzavírání smlouvy o půjčce na základě předchozích zkušeností a dosavadních zvyklostí spoléhal i na finanční výpomoc od členů rodiny pro případ neschopnosti splácet. Za daných okolností bylo vysloveno, že v jeho počínání lze shledat spíše vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. I v tomto případě jde však o situaci skutkově nesouměřitelnou, neboť, jak správně analyzovala i státní zástupkyně, nelze směšovat realitou dostatečně ověřenou solidaritu rodinných příslušníků a zcela nejistou situaci bankovního prostředí, v němž obviněný zcela nepřiměřeně spoléhá na profinancování vynaložených investic, které jsou od počátku nedostatečné k dokončení projektu. Přitom banka je nepochybně subjektem prioritně eliminujícím rizika i ztráty, bez relevantních vazeb na osobu obviněného.
37. Za těchto konkrétních okolností Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný nepodléhá právnímu režimu vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž, jak uzavřel již nalézací soud, věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, věděl, že ve sjednaných termínech nebude schopen vyrovnat své závazky, popř. pro období po splatnosti jejich případné vyrovnání učinil závislým na nejistých budoucích událostech. Nutno opakovaně zdůraznit, že vyjma částky cca 3,5 mil. Kč k úhradě do současné doby nedošlo, čímž pozbývá relevance i jakákoli dříve zmíněná argumentace o majetnosti obviněného. Pokud navzdory uvedenému vědomí obviněný vstoupil ve smluvní vztah s poškozeným ohledně celkové půjčky 15 200 000 Kč a zavázal se k jejich splacení v termínech řádově čtvrtletních, je zjevná i jeho vůle zájem chráněný trestním zákonem na ochraně soukromého vlastnictví porušit či nejméně ohrozit. Nakonec fakt trvajícího dluhu v rozsahu 11 670 000 Kč je dostatečně výmluvnou skutečností dokladující správnost závěrů soudu prvního stupně. Soudy tedy zcela správně dovodily zavinění obviněného v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. I Nejvyšší soud si je při posuzování subjektivní stránky předmětné trestné činnosti vědom, že pokud dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, neznamená to samo o sobě, že uvedl věřitele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazky z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, publikované pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1969, sp. zn. 4 Tz 76/68, publikované pod č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77, publikované pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr., a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94, publikované pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr.) Z takového negativního právního vymezení je zjevné, že toto na obviněného nedopadá, když ten si již v době uzavření smluv o půjčkách musel být vědom s ohledem na své osobní a majetkové poměry a s ohledem na parametry půjček a z nich financovaného podnikatelského projektu, že své finanční závazky vůči poškozenému nesplní, minimálně ne ve sjednaných lhůtách splatnosti a i do budoucna učinil úhradu závazku závislou na mnoha nejistých okolnostech, které se také nenaplnily, a závazek zůstal z podstatné části neuhrazen.
39. V případě přečinů nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimž byl obviněný uznán vinným pod bodem A./II. výrokové části rozsudku nalézacího soudu, jeho dovolání maximálně stručně toliko opakuje odvolací námitku zániku trestnosti činu podle čl. II. přechodných ustanovení zák. č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právní argumentací a rozborem, které vyčerpávajícím způsobem provedly soudy nižších stupňů a jimiž plně vyvrátili obhajobu obviněného (viz str. 58-62 rozsudku nalézacího soudu a str. 9-11 rozsudku soudu odvolacího). Je nespornou a ani dovolatelem nerozporovanou skutečností, v jakém množství a které zbraně, střelivo a nepovolené doplňky zbraní, byly v místě jeho bydliště nalezeny a zajištěny v rámci domovní prohlídky, původně cílené na zcela jiné poznatky, jakož i to, že není držitelem žádného zbrojního průkazu či zbrojní licence. Zcela správně s oporou v zákoně o zbraních a střelivu (zák. č. 119/2002 Sb.) byly tyto věci kvalifikovány a to co do jejich kategorií i množství ve smyslu ustanovení §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákona. Parametry a podmínky tzv. zbraňové amnestie jsou zcela jasně dány příslušným zmíněným zákonným ustanovením, které obviněný nevyužil, tudíž se nemůže dovolávat příznivých účinků s tím spojených v podobě zániku trestnosti činu. Podmínkou toho totiž s účinností od 1. 7. 2014 je aktivní postup neoprávněného držitele spočívající v dobrovolném vydání neoprávněně držených zbraní a střeliva kterémukoliv policejnímu orgánu, popř. jejich přenechání ve prospěch státu. Takto však evidentně obviněný nepostupoval, zbraně držel dle zjištění nalézacího soudu skrytě, manipuloval s nimi průběžně a ani v poslední v úvahu připadající okamžik započetí domovní prohlídky policejní orgán o držbě nejen neinformoval, ale neučinil žádný úkon či projev vůle kvalifikovatelný jako vydání či přenechání zmíněného závadového materiálu. Pokud se obviněný teprve v rámci svého výslechu v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání s nezanedbatelným časovým odstupem od domovní prohlídky vyjádřil v tom směru, „nechť si policejní orgán nalezené a zajištěné zbraně a střelivo ponechá v rámci zbraňové amnestie“, nelze aktivitě obviněnému přiznat ani potřebnou včasnost, ani dobrovolnost, se kterými pouze zákonná právní úprava pojí dobrodiní zániku trestnosti. Nalézací soud správně poukázal, že tzv. zbraňová amnestie nezakotvila pro období možného zániku trestnosti (tj. od účinnosti zákona dne 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 a posléze do konce roku 2015) beztrestnost jinak neoprávněného držení zbraní a střeliva, nýbrž zakotvila beztrestnost takového jednání právě pod podmínkou jejich dobrovolného, včasného a aktivního vydání. Tak se v případě obviněného evidentně nestalo, pročež nemůže požívat benefitu zániku trestnosti činu a na to navazujícího rozhodnutí o zproštění obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. Na těchto závěrech ničeho nemění ani dříve uplatněná obhajoba o úmyslech obviněného zbraně a střelivo prodat prostřednictvím svědka K. P., obchodníka se zbraněmi, neboť i s touto se soudy náležitě vypořádaly (str. 61 rozsudku nalézacího soudu a str. 10 rozsudku odvolacího soudu) a správně uzavřeli, že ani tato aktivita nemůže být důvodem aplikace zákonné úpravy o zániku trestnosti jednání obviněného.
40. Výše popsaný právní rozbor je pak opřen též o usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016, podle kterého v návaznosti na tzv. zbraňovou amnestii zmíněnou v projednávané věci k zániku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §279 odst. 1 tr. zákoníku nemůže dojít jen tím, že podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. počala běžet lhůta 6 měsíců k dobrovolnému předání zbraně, ani tím, že nelegálně přechovávanou zbraň zajistil policejní orgán v průběhu domovní prohlídky konané ještě před uplynutím uvedené lhůty. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti je totiž aktivní jednání pachatele spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně přechovávané střelné zbraně do úschovy policie nebo v jejím přenechání ve prospěch státu, anebo alespoň jednání, z něhož jednoznačně vyplývá úmysl pachatel dobrovolně odevzdat nelegálně přechovávanou zbraň do úschovy policie či přenechat ji ve prospěch státu. Rozhodnou právní skutečností tedy není samotný běh uvedené lhůty. Trestní odpovědnost zde nevzniká teprve marným uplynutím lhůty pro dobrovolné odevzdání zbraně a ze samotné okolnosti, že ještě daná lhůty neuplynula, nelze vyvozovat závěr o trestní neodpovědnosti pachatele. Z hlediska procesního práva pak tato okolnost nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani jiný důvod nestíhatelnosti. Proto ani skutečnost, že pachateli zajistil nelegálně drženou zbraň orgán policie v rámci domovní prohlídky konané ještě před uplynutím uvedené lhůty, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže tuto střelnou zbraň pachatel dobrovolně nevydal při provádění domovní prohlídky.
41. Z těchto závěrů se tedy podává, že v daném případě se jedná o správné právní posouzení všech tří skutků napadených dovoláním, neboť popisy skutků uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu nalézacího je v souladu s právními větami obsahujícími formální zákonné znaky skutkových podstat konkrétních trestných činů.
42. Obviněný obdobné, de facto totožné námitky obsažené v dovolání uplatnil již ve své obhajobě jak před soudem prvního stupně, tak v odvolání, přičemž oba nižší soudy se s nimi již v rámci svých rozhodnutí vypořádaly. K tomuto lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
43. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. coby zjevně neopodstatněné, když bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl.
44. Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth