ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.266.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 266/2020-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného L. N. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 To 78/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 9 T 3/2019, uznán vinným, že
dne 6. 12. 2018 v době kolem 09:35 hod. v obci Pojbuky, okr. Tábor, v prostorách objektu dílen XY, po předchozí rozepři týkající se předchozího úmyslného sražení psa poškozeného vozidlem řízeným obviněným, fyzicky napadl poškozeného M. Š., nar. XY, a to tak, že ho při jeho odchodu z místa, kde obviněný štípal dřevo na štípačce připojené k traktoru, udeřil dřevěnou výsečí z dřevěné kulatiny o váze 4280 g, délce 35 cm a šířce 17,5 cm do pravé spánkové oblasti hlavy, v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a spadl na zem na záda, kde mu obviněný, poté, co poškozený začal opět nabývat vědomí, klekl kolenem do oblasti podbřišku, celým tělem ho zalehl, přiložil mu předloktí pravé ruky zepředu na krk a tlačil je proti zemi, při pokusech poškozeného o vymanění se ze sevření strkáním prstů do očí obviněného ho několikrát udeřil pěstí, následně ho chytil levou rukou za vlasy, aby ho znehybnil, a v okamžiku, kdy snahy poškozeného o uvolnění neměly úspěch a dušení při stištění jeho krku a zamezení dýchacích pohybů na břiše poškozeného ležícím obviněným vedlo k jeho postupnému umdlévání, pravou ruku sundal z krku poškozeného a mobilním telefonem v 09:45:36 hodin zatelefonoval na tísňovou linku 158, kde se dovolával zákroku vůči poškozenému, kterého označil za „magora a feťáka“, vyzýval policisty, aby si pro něho „honem rychle přijeli nebo ho zabije“, a takto držel poškozeného přinejmenším během telefonátu trvajícího do 09:50:41 hodin, přičemž během něj se poškozený snažil volat o pomoc, sděloval, že nemůže dýchat, že už nevidí, vyjadřoval přesvědčení, že na místě zemře, žádal obviněného, aby ho pustil, což tento příkře odmítl, následně pak při dalším rozhovoru s operačním důstojníkem v 09:53:24 hodin, v němž už hlas poškozeného nebylo slyšet, obviněný sdělil, že poškozeného zpacifikoval,
a tímto způsobem poškozenému způsobil jednak lehká zranění, a to oděrky a drobné krevní výronky na čele, podkožní krevní výrony dolních víček obou očí, drobné oděrky na tváři, na kořeni nosu, na zadní straně levého ramene, lokti, zápěstí a hřbetu levé ruky, krevní výron v podkoží a na svalu na palcové hraně levého předloktí, oděrky levého bérce, na zádech vlevo uprostřed, v bederní krajině, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních v čelní krajině a v temenní krajině, krevní výron v krčním svalstvu vpředu pod středem chrupavky štítné mírně vpravo, prokrvácení pravého spánkového svalu a krevní výron v přímém břišním svalu uprostřed, a dále pak těžké zranění ve formě otoku mozku jako následku více než 10 minut trvajícího dušení poškozeného, v důsledku čehož poškozený přes poskytnutou laickou a následně i odbornou lékařskou péči dne 9. 12. 2018 zemřel.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a uložil mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, k rukám Regionální pobočky Plzeň, pobočky pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Žižkova 22, České Budějovice, částku 121 475 Kč, a poškozené H. Š., bytem XY, částku 23 255 Kč. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích, a to poškozené H. Š. (generálie výše) v částce 2 000 000 Kč, poškozenému J. Š., bytem XY, v částce 2 000 000 Kč, poškozené K. T., bytem XY, v částce 2 000 000 Kč, poškozenému O. Š., bytem XY, v částce 1 300 000 Kč, poškozené J. Š., bytem XY, v částce 700 000 Kč, poškozené H. H., bytem XY, v částce 700 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené H. Š., J. Š., K. T., O. Š., J. Š. a H. H. se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 To 78/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
dne 6. prosince 2018 v době kolem 9.45 hod. v obci Pojbuky, okres Tábor, v prostorách objektu dílen XY po předchozí rozepři fyzicky napadl poškozeného M. Š., nar. XY (dále jen „poškozený“) , tak, že jej udeřil pěstí do obličeje nad levé oko, poté jej porazil na zem na záda, kolenem mu klekl do oblasti podbřišku, několikrát jej udeřil rukou do obličeje, poté ho celým tělem zalehl, přiložil a tlačil mu předloktí pravé ruky zepředu na krk, následně ho chytil levou rukou za vlasy, aby jej znehybnil, pravou ruku sundal z krku a volal mobilním telefonem na tísňovou linku 158, kde se dovolával zákroku vůči poškozenému, a takto držel poškozeného během telefonátu po dobu nejméně pěti minut, kdy se poškozený snažil volat o pomoc a bránit se přitom tak, že se snažil strkat prsty do očí obviněného a pokusit se tak z jeho sevření vymanit, přičemž obviněný poškozeného rovněž v přesně nezjištěný moment udeřil výsečí z dřevěné kulatiny o váze 4280 g a délce 35 cm a šířce 17,5 cm do hlavy, ač si byl vědom toho, že škrcením může způsobit smrt poškozeného, který po dobu, kdy byl při vědomí pociťoval trýznivé útrapy a intenzivní strach o svůj život, a takto poškozenému způsobil jednak lehká zranění, a to oděrky a drobné krevní výronky na čele, zadní straně levého ramene, lokte, zápěstí a hřbetu levé ruky, krevní výron v podkoží a na svalu na palcové hraně levého předloktí, oděrky levého bérce na zádech vlevo uprostřed v bederní krajině, prokrvácení pravého svalu a krevní výron v břišním svalu, avšak především rovněž těžké zranění ve formě otoku mozku následkem déletrvajícího dušení poškozeného obviněným tlakem předloktím na jeho krk a zamezení dýchacích pohybů, v důsledku čehož poškozený následně přes poskytnutou odbornou lékařskou péči dne 9. prosince 2018 zemřel.
4. Takto popsané jednání obviněného (když ze skutkové věty výroku o vině vypustil závěry nalézacího soudu o útoku obviněného na odcházejícího poškozeného a o bezvědomí poškozeného po úderu dřevěnou výsečí do hlavy a upravil i popis zranění, jež obviněný poškozenému způsobil) odvolací soud právně kvalifikoval ve shodě se soudem prvního stupně jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a uložil mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 121 475 Kč, a poškozené H. Š., bytem XY, škodu ve výši 23 255 Kč. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozeným H. Š., bytem XY, v částce 500 000 Kč, J. Š., bytem XY, v částce 500 000 Kč, K. T., bytem XY, v částce 500 000 Kč, O. Š., bytem XY, v částce 350 000 Kč, J. Š., bytem XY, v částce 200 000 Kč, H. H., bytem XY, v částce 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené H. Š., J. Š., K. T., O. Š., J. Š. a H. H. se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Balabána podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že odvolacím soudem, stejně jako soudem prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
6. V podrobnostech pak dovolatel namítl, že daný skutek neměl být právně kvalifikován jako zločin vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, resp. neměl být jako zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku kvalifikován vůbec (je třeba upozornit na to, že v citaci daného zákonného ustanovení nepřesně odkázal na trestní zákon), neboť soudy zjištěný skutkový stav věci neumožňuje bez důvodných pochybností učinit závěr, že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, a jeho jednání nelze s ohledem na provedené důkazy posoudit ani jako odvolacím soudem zmíněnou „nepravou lhostejnost“. Dále se zaměřil na otázku viny, přičemž zejména zdůraznil, že přestože odvolací soud přihlédl k řadě jeho námitek, což se promítlo do jeho závěrů, které nezohlednil ve smyslu zásady in dubio pro reo v jeho prospěch. Poukázal rovněž na určité pasáže z výpovědi znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., a následně vytkl odvolacímu soudu, že je v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, nevyjádřil se k nim a z hlediska naplnění skutkové podstaty daného trestného činu je nehodnotil. Jestliže pak soudy obou stupňů shodně označily za stěžejní důkaz audiozáznam jeho hovoru s linkou tísňového volání, vyjádřil přesvědčení, že tento nelze hodnotit odděleně od ostatních důkazů svědčících naopak v jeho prospěch. V této souvislosti připomněl, že ani obžaloba nebyla proti němu podána pro zločin vraždy, ale pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku. V tomto směru se navíc ohradil (jak to učinil i ve svém odvolání) proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž nevysvětlil, jaké důvody ho k takové změně právní kvalifikace vedly, a tak mu upřel možnost se k nim vyjádřit a navrhovat důkazy proti takové kvalifikaci.
7. Podstata dovolací argumentace obviněného pak spočívala v jeho tvrzení, že na základě soudy zjištěného stavu nelze dospět k právnímu závěru, že by chtěl, byť v úmyslu nepřímém ve formě „nepravé lhostejnosti“, poškozeného usmrtit. Na podporu svého tvrzení pak uvedl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil a v jeho neprospěch hodnotil bezprostřední počátek a částečně i průběh incidentu, přičemž dostatečně nevyhodnotil, zda jeho jednání nebylo vedeno snahou bránit se možnému útoku poškozeného (odvolací soud konstatoval, že ji nelze kategoricky vyloučit, což koresponduje i s tím, jak jeho chování hodnotil znalec PhDr. Karel Netík, CSc.), stejně jako vyhodnotil nesprávně jako pohnutku jeho jednání předchozí konflikty obou aktérů týkající se sporu o poškození domácích zvířat. Ve svůj prospěch a proti kvalifikaci svého jednání jako trestného činu vraždy obviněný upozornil konkrétně na to, že k setkání obou aktérů došlo pouze shodou náhod, nikdo je předem neplánoval, počáteční fáze incidentu proběhla velmi rychle a impulzivně, přičemž u něj se zřetelně projevoval stres z nastalé situace ve spojení se zdravotními obtížemi v podobě prokazatelné nedoslýchavosti, vady řeči a slabozrakosti; nelze tedy zcela vyloučit, že se skutečně snažil poškozeného, jenž mohl mít reálnou fyzickou převahu, znehybnit, a přitom nereagoval na slova poškozeného a neuvolnil zalehnutí. V této souvislosti upozornil i na znalcem zmíněnou „sociální tupost“, tedy neschopnost vyhodnotit své jednání, závažnost situace pro poškozeného a její možné kritické následky; za této situace ovšem nebyl schopen si ani uvědomit, že poškozený vlivem jeho sevření umíral, a pak ani nemohl jednat s nepřímým úmyslem jej zabít. Ve vztahu k úderu polenem do hlavy poškozeného v průběhu konfliktu zdůraznil, že zůstal zcela neobjasněn, tj. v jakém okamžiku k němu mělo dojít, jakým způsobem, z jakého směru, a tudíž tato okolnost nemá pro právní kvalifikaci jeho jednání žádný význam. Vyslovil proto názor, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako trestný čin vraždy, ani jako jiný úmyslný trestný čin, není trestným činem vůbec a měl být obžaloby zcela zproštěn.
8. V dalším textu svého podání se dovolatel zaměřil na výrok o trestu, přičemž v tomto směru odkázal na všechny již uvedené námitky a zopakoval, že od počátku se pouze bránil útoku poškozeného, a teprve když se jeho snaha odradit jej od útoku ukázala jako marná, snažil se poškozeného „pacifikovat“ a použil proti němu fyzické síly. Namítl, že vzhledem k tomu, že jeho jednání nebylo vedeno s cílem poškozeného usmrtit, nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru ani o tom, že k usmrcení mělo dojít trýznivým způsobem. Vyjádřil přesvědčení, že za dané situace, kdy není bez důvodných pochybností objasněn skutkový stav věci, soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy, zejména s rekonstrukcí, se závěry znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., a s výpovědí jeho samotného a jeho osobnostními rysy včetně prokazatelně dlouhodobě bezúhonného způsobu života, nelze činit ani právní závěry o podmínkách pro použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a tedy ani mu uložit trest odnětí svobody ve výměře sedmnácti let, ani jiný trest.
9. Na všechny shora uplatněné námitky obviněný odkázal i ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích vůči všem poškozeným, s nímž vyjádřil svůj nesouhlas. Vyslovil názor, že ani pro posouzení samotné existence, ani konkrétní výše jednotlivých nároků nejsou dána odpovídající skutková zjištění, neboť zjišťování konkrétních okolností pro rozhodnutí o těchto nárocích neproběhlo v potřebném rozsahu; rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání předmětných nároků, jakož i zdůvodnění, na základě jakých konkrétních důkazů a skutkových zjištění o nich vůči tomu kterému z poškozených rozhodl, tak je i nadále nepodložené a nepřezkoumatelné. Namítl rovněž, že pokud odvolací soud výslovně připustil tu možnost, že sám poškozený na něj mohl zaútočit a spustit tak celý konflikt, měl ve svém rozhodnutí tento závěr zohlednit v jeho prospěch, stejně jako i okolnosti zjištěné o jeho osobě. Uzavřel, že nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích neměly být vůbec přiznány.
10. V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 To 78/2019, jakož i rozhodnutí jemu předcházející v celém rozsahu, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněného předně reagoval na jeho výhradu týkající se změny právní kvalifikace; uvedl, že v této souvislosti nedošlo k žádnému zásahu do práv obviněného, jak přiléhavě vysvětlil i odvolací soud. Státní zástupce se dále zaměřil na ty výtky dovolatele, jež míří proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry (vadné, které jsou doprovázeny důvodnými pochybnostmi) učinily; zdůraznil, že takové námitky nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. K výtkám obviněného týkajícím se pohnutky činu poukázal na to (krom toho, že tyto v zásadě vycházejí z vlastního hodnocení důkazů obviněným a z jeho vlastní představy o skutkovém ději), že pohnutka není zákonným znakem deliktu, který mu je kladen za vinu, a nemají tedy bezprostřední význam pro zaujatou právní kvalifikaci. Jestliže obviněný naznačil, že snad jednal v nutné obraně, státní zástupce uvedl, že učiněná skutková zjištění žádným způsobem o naplnění podmínek nutné obrany nevypovídají; i pokud by se vyšlo z faktu, že poškozený snad byl iniciátorem konfliktu, nepostačuje to k závěru o nutné obraně obviněného, neboť chybí jakýkoliv důkaz či stopa, na základě kterých by bylo možné říci, že obviněný byl poškozeným ohrožen tak vysoce závažným způsobem, že bylo adekvátní v obraně poškozeného usmrtit. Státní zástupce obdobně nepřisvědčil ani námitce dovolatele o absenci úmyslného zavinění; vyjádřil přesvědčení, že soudy učiněná skutková zjištění ohledně jednání obviněného jednoznačně implikují jeho nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když o možnosti usmrcení poškozeného musel vědět, protože okolnost, že dlouhotrvající dušení může vést ke smrti, je známa každému (ostatně o možnosti zabití poškozeného se výslovně vyjadřoval i on sám v průběhu páchání činu), a s touto byl i srozuměn, neboť jej nepustil ze sevření, přestože vnímal, jak poškozeného opouští život (dusil ho po dobu nejméně pěti minut, poškozený sténal, říkal, že na místě umře, že už přestává vidět, bylo patrné, že promodrává, přestává dýchat, upadá do bezvědomí atd.). V takovém počínání obviněného totiž evidentně chybí jakákoliv okolnost, na kterou by mohl spoléhat, že ke škodlivému následku nedojde.
12. Ve vztahu k námitkám obviněného k výroku o trestu státní zástupce konstatoval, že tyto se fakticky netýkají tohoto výroku, nýbrž směřují primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění a jako takové jsou v dovolacím řízení zásadně bezpředmětné a nelze je pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Pokud pak obviněný vyjádřil nesouhlas i s tím, jak odvolací soud rozhodl o nárocích poškozených, státní zástupce uvedl, že tento soud sice mohl věnovat odůvodnění výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy větší péči, nicméně v konečném důsledku výrok obstojí, neboť má oporu ve výsledcích provedeného dokazování a odpovídá rovněž zavedené soudní praxi.
13. S poukazem na to, že v dané věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 3. 3. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu větší část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady (jak uvedl rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření), známé navíc již i z jeho obhajoby před odvolacím soudem a částečně i soudem prvního stupně, kterými polemizoval s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení provedených důkazů a zpochybňoval správnost soudy učiněných skutkových zjištění. Tak tomu bylo v případě, pokud namítl, že skutkový stav v dané věci, ani pokud jde o průběh skutkového děje, ani z hlediska nároků poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích, není bez důvodných pochybností objasněn, a vytkl soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s provedenými důkazy, zejména s rekonstrukcí, s audiozáznamem jeho hovoru s linkou tísňového volání, se závěry znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., s výpovědí jeho samotného, jeho osobnostními rysy a zdravotními obtížemi a rovněž skutečností, že vedl dlouhodobě bezúhonný způsob života. Současně předkládal vlastní verzi skutkového děje založenou na tvrzení, že od počátku předmětného incidentu se pouze bránil útoku poškozeného (tj. naznačoval, že jednal v nutné obraně), kterého se snažil toliko „pacifikovat“, resp. znehybnit s tím, že pro své zdravotní obtíže fyzického rázu a určitou „sociální tupost“ nebyl schopen vyhodnotit své jednání a uvědomit si závažnost dané situace pro poškozeného, tj. že poškozený vlivem jeho sevření umíral, a z těchto důvodů nereagoval na jeho slova a zalehnutí neuvolnil; zpochybňoval přitom rovněž pohnutku svého jednání tak, jak ji zjistil nalézací soud. Na podkladě uvedených námitek pak brojil i proti uloženému trestu odnětí svobody, kdy vyslovil názor, že mu neměl být uložen žádný trest, a též proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích, jemuž vytkl, že je nepodložený a nepřezkoumatelný, a tedy předmětné nároky neměly být poškozeným vůbec přiznány.
19. Takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil převážně námitky skutkové, resp. procesní, které pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
20. Procesní charakter pak měla i výhrada obviněného (uplatněná již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) týkající se změny právní kvalifikace a zásahu do jeho práva na obhajobu v této souvislosti. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje (již z důvodu procesní ekonomie) na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde na straně 5 tento přiléhavě vysvětlil, proč zmíněnou námitku neakceptoval.
21. Nejvyšší soud dále připomíná, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
22. Dovolatel ve svém podání rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno ani jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, ani jako zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku, resp. nemělo být právně kvalifikováno jako trestný čin vůbec, neboť skutkový stav věci neumožňuje bez důvodných pochybností učinit závěr, že jednal, byť v úmyslu nepřímém jen ve formě nepravé lhostejnosti, poškozeného usmrtit. Jen s jistou mírou tolerance (dovolatel totiž zpochybnění naplnění subjektivní stránky a právního posouzení svého jednání jako daného trestného činu, resp. trestného činu vůbec, v podstatě dovozoval ze svých tvrzení o průběhu skutkového děje a jeho skutkových okolnostech) lze takovou jeho námitku považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
23. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada obviněného je zjevně neopodstatněná.
24. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
25. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným [srov. §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele, byť nepřímý (eventuální), musí směřovat k usmrcení člověka, tj. vůle pachatele má podobu buď chtění smrti oběti, nebo formu srozumění s její smrtí. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele); (srov. zprávu trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, č. j. Tpjf 30/1976, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013 aj.).
26. Právě formou zavinění se trestný čin vraždy liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Jestliže pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučen (srov. zprávu trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, č. j. Tpjf 51/72, publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.
27. U přímého úmyslu (dolus directus) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku – tzv. pravá lhostejnost – nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu; kde je pravá lhostejnost, není ani nejslabší volní vztah pachatele k následku, tedy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nedojde, a proto tzv. pravá lhostejnost je zařazována do vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinak je tomu ovšem u tzv. nepravé lhostejnosti , kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku; v takovém případě je tzv. nepravá lhostejnost srozuměním vždy pokryta a jedná se o nepřímý (eventuální) úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 224).
28. O zvlášť trýznivý způsob vraždy ve smyslu ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku [citované zákonné ustanovení uvádí tento znak dané skutkové podstaty ve znění „trýznivý způsob“, avšak s ohledem na gramatický výklad spojky nebo, který umožňuje zdůrazňovací příslovce „zvlášť“ vztáhnout i k přídavnému jménu „trýznivý“, a podle odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1936) a judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1289/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014) je třeba za „trýznivý způsob“ považovat „zvlášť trýznivý způsob“ spáchání daného trestného činu] půjde, když oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím. V souladu s respektovanou judikaturou (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 7 To 59/94, publikovaný pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013 aj.) je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ovšem jde o jejich kombinaci.
29. Pro úplnost lze k právě uvedenému dodat, že okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť trýznivým způsobem (případně i zvlášť surovým způsobem), je z hlediska zavinění jinou skutečností odůvodňující použití vyšší trestní sazby [§17 písm. b) tr. zákoníku], a tudíž není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový nebo zvlášť trýznivý způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.
30. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, byť nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu ve formě přímého úmyslu, a shledal, že jednal spíše ve formě tzv. nepravé lhostejnosti, je správná a zákonná.
31. Ze skutkových zjištění opřených o provedené důkazy a formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že obviněný fyzicky napadl poškozeného tak (zkráceně), že jej udeřil pěstí do obličeje nad levé oko, poté jej porazil na zem na záda, kolenem mu klekl do oblasti podbřišku, několikrát jej udeřil rukou do obličeje, poté ho celým tělem zalehl, přiložil a tlačil mu předloktí pravé ruky zepředu na krk, následně ho chytil levou rukou za vlasy, aby jej znehybnil, a takto držel poškozeného po dobu nejméně pěti minut, kdy se poškozený snažil volat o pomoc a bránit se přitom tak, že se snažil strkat prsty do očí obviněného a pokusit se tak z jeho sevření vymanit, přičemž obviněný poškozeného rovněž v přesně nezjištěný moment udeřil výsečí z dřevěné kulatiny o váze 4280 g a délce 35 cm a šířce 17,5 cm do hlavy, ač si byl vědom toho, že škrcením může způsobit smrt poškozeného, který po dobu, kdy byl při vědomí pociťoval trýznivé útrapy a intenzivní strach o svůj život, a takto poškozenému způsobil jednak lehká zranění, a to oděrky a drobné krevní výronky na čele, zadní straně levého ramene, lokte, zápěstí a hřbetu levé ruky, krevní výron v podkoží a na svalu na palcové hraně levého předloktí, oděrky levého bérce na zádech vlevo uprostřed v bederní krajině, prokrvácení pravého svalu a krevní výron v břišním svalu, avšak především rovněž těžké zranění ve formě otoku mozku následkem déletrvajícího dušení poškozeného obviněným tlakem předloktím na jeho krk a zamezení dýchacích pohybů, v důsledku čehož poškozený následně přes poskytnutou odbornou lékařskou péči dne 9. 12. 2018 zemřel.
32. Zjištěný průběh protiprávního jednání obviněného, jehož se vůči poškozenému dopustil, svědčí jednoznačně o jeho nepřímém úmyslu, minimálně ve formě tzv. nepravé lhostejnosti, poškozeného usmrtit. Z jednání obviněného spočívajícího v tom, že po dobu nejméně pěti minut dusil poškozeného a nepustil jej ze svého sevření, přestože tento přestával dýchat, sténal, dával zjevně najevo svůj strach o život, říkal, že na místě umře a že už přestává vidět, a prosil obviněného, aby jej pustil (jak je zřejmé ze záznamů telefonických hovorů obviněného s Policií ČR), což obviněný nesporně vnímal, je totiž nade vši pochybnost zřejmé jeho přinejmenším aktivní kladné stanovisko jak k možnosti, že poškozený přežije, tak i k možnosti, že v důsledku udušení zemře, tedy aktivní volní vztah obviněného i k relevantnímu trestněprávnímu následku jeho jednání v podobě smrti poškozeného.
33. Nejvyšší soud proto dospěl shodně s oběma soudy nižších instancí k závěru, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně a rozvedené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, naplnilo všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku včetně subjektivní stránky – zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve formě tzv. nepravé lhostejnosti podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr je třeba ve shodě s rozhodujícími soudy učinit i o tom, že obviněný spáchal předmětný čin (zvlášť) trýznivým způsobem. Poškozený byl zcela zřejmě po dobu, kdy jej obviněný dusil a než upadl do bezvědomí, vystaven silným bolestem, zažíval intenzivní úzkost a strach o svůj život, a byl si vědom, že se obviněnému brání marně a umírá. Nelze tudíž pochybovat o tom, že za této situace byl vystaven intenzivním fyzickým a psychickým útrapám.
34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu