ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.283.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 283/2020-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 dovolání obviněné A. P. , nar. XY, bytem XY, zdržující se na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 320/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 39/2019, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 320/2019, v části týkající se obviněné A. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněné A. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 88 T 39/2019, byla obviněná A. P. uznána vinnou zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se uvedeného činu dopustila tím, že
společně se spoluobviněnými T. P. a I. B. si po vzájemné dohodě dne 30. 7. 2018 v dopoledních hodinách na ulici XY v Brně vytipovali poškozeného J. Z., nar. XY, pohybujícího se za pomoci francouzských holí, následně jej všichni pronásledovali ulicemi XY a XY až k jeho bydlišti na ulici XY v Brně, kde čekali a pozorovali až poškozený vstoupí do domu, v době okolo 10:45 hodin, když poškozený do předmětného domu číslo XY na ulici XY v Brně, kde bydlí v bytě nacházejícím se v prvním patře, vešel a zastavil se na schodech vedoucích k jeho bytu, jelikož se mu udělalo nevolno, k němu přistoupil T. P. a I. B., T. P. mu sdělil, že jdou do domu něco stěhovat, čemuž poškozený neuvěřil a sdělil jim, že tam nemají co pohledávat, následně si však potřeboval vzít léky, odemknul tedy byt a vešel dovnitř, T. P. a I. B. se vtlačili do bytu za ním a T. P. se poškozeného ptal, jestli má u sebe peníze, poškozený se v bytě posadil na židli, T. P. po něm stále žádal peníze a strhl mu ze zad jeho batoh, batoh poté roztrhl a prohledal, ale nic v něm nenašel, nato do poškozeného strčil rukama, v důsledku čehož J. Z. spadl ze židle na zem na kolena, T. P. k němu přistoupil a začal jej prohledávat, přičemž mu natrhl náprsní kapsu košile, ze které mu odcizil finanční hotovost ve výši 650 Kč, následně byt zběžně prohledali a z bytu odešli, přičemž po celou dobu jejich jednání před vstupními dveřmi do domu hlídala a situaci na ulici a v domě sledovala A. P., která společně s T. P. a I. B. následně od domu odešla, o finanční hotovost odcizenou poškozenému J. Z. se poté rozdělili. Poškozenému J. Z. tak způsobili škodu odcizením ve výši 650 Kč, újmu a zranění spočívající v naražení levého kolena. Poškozený lékařské ošetření nevyhledal.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných T. P. a I. B. a o povinnosti všech obviněných k náhradě škody poškozenému.
3. Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 320/2019, odvolání obviněných T. P. a A. P. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 320/2019, podala obviněná A. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jehož se měla dopustit ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoli s ohledem na popis skutku bylo nutné její součinnost v podobě pouhého hlídání při činu posoudit jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jakákoli jiná aktivní účast obviněné na loupeži byla totiž důkazně vyvrácena. S odkazem na komentářovou literaturu dovolatelka poukázala na to, že vznik spolupachatelství nemůže založit ani její následný podíl na zisku z trestné činnosti, a že ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, musí být v takovém případě v řízení o ústavní stížnosti takto vadné rozhodnutí o vině zrušeno. Zároveň vyjádřila přesvědčení, že v případě správné právní kvalifikace by bylo možno zvažovat i uložení příznivějšího trestu, a to s ohledem na ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) po rekapitulaci průběhu předcházejícího řízení ve věci a obsahu podaného dovolání uzavřel, že obviněná se sice na jednání přímých pachatelů fyzicky útočících na poškozeného nepodílela, ale aktivně k němu přispěla, když zavřela vchodové dveře domu a posléze participovala na dělbě kořisti. Se spoluobviněnými tedy sledovala společný cíl a byla vedena stejným loupežným úmyslem. Nešlo tak o pouhou ohraničenou pomoc v podobě hlídání, ale o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, o které jde i tehdy, pokud jednání spolupachatele je alespoň článkem řetězu, který společně s ostatními články působí současně nebo postupně a směřují k vykonání trestného činu. Ke spolupachatelství postačuje i jen částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že společné jednání jeho i ostatních směřuje k spáchání trestného činu, a pro tento případ s tím být srozuměn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017). Jelikož se o takový případ u obviněné jedná, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a proto lze jeho prostřednictvím namítat toliko to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
8. Nejvyšší soud v rámci přezkumu správnosti použité právní kvalifikace musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž je určujícím pro právní závěry, který nemůže dovolací soud měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].
IV. Posouzení dovolání
9. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná dovolání podala v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože výhrady zaměřila proti nesprávnosti použité právní kvalifikace zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit jako spolupachatelka (§23 tr. zákoníku) se spoluobviněnými T. P. a I. B. S ohledem na svůj podíl na této trestné činnosti spočívající ve hlídání při činu, soudům vytkla nesprávný závěr o spolupachatelství, protože jednala tak, že se na činu jen účastnila ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Těmito výhradami brojila proti vadným právním závěrům, což s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Na základě toho pak dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
10. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, uvedl, v čem trestná činnost všech osob účastnících se činu spočívala. Jednání obviněné bylo vymezeno tím, že společně se spoluobviněnými si vytipovali osobu poškozeného (staršího věku a omezeného v hybnosti) a toho pronásledovali třemi ulicemi k jeho bydlišti. Zde jej až dovnitř bytu následovali pouze T. P. a I. B., kdy právě T. P. se dopustil fyzického ataku vůči poškozenému s výzvami k vydání peněz, které nakonec za současného prohledání bytu odcizil z kapsy košile poškozeného, zatímco obviněná A. P. po celou dobu jednání T. P. a I. B. hlídala před vstupními dveřmi do domu, a po odchodu z místa činu se všichni tři o odcizené peníze podělili. Je tak nepochybné, že T. P. a I. B. společným jednáním proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
11. Závěr o vině obviněné shledané rovněž ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku soud prvního stupně odůvodnil tím, že jednala jako spolupachatelka, protože šlo o jediné jednání všech osob zúčastněných na činu, a že její podíl spočíval v tom, že „zajistila“ prostor v chodbě a před domem, a následně i jí byla předána část získaných finančních prostředků. Závěr o tom, že se u všech osob šlo o spolupachatele, protože spáchali jediné jednání, soud opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1480/2015 (srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s uvedenými závěry nalézacího soudu ztotožnil, a v bodě 8. napadeného usnesení pouze zmínil, že se všichni tři obvinění podíleli na průběhu celého skutkového děje po vzájemné dohodě a ve společném úmyslu, a to formou rozdělených rolí.
12 . Nejvyšší soud tyto závěry nepovažuje za správné, protože neodpovídají okolnostem, za nichž k činu obviněné došlo, ani její roli, jakou v projednávané věci i podle pospaných skutkových zjištění měla. Soudům obou stupňů je třeba vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí se povahou jednání obviněné A. P. zabývaly toliko paušálně a s důrazem na čin, jak se jej dopustili spoluobvinění T. P. a I. B., aniž by své právní závěry vyvodily z konkrétních skutkových zjištění, která byla popsána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž je nutné zdůraznit, že pokud soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala za splnění podmínek spolupachatelství, tak nebraly na zřetel všechny podmínky, jak je stanoví §23 tr. zákoníku, a vůbec se nezabývaly možností, že obviněná byla v postavení účastníka ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou vadu nenapravil ani odvolací soud, přestože obviněná v odvolání brojila proti vadám v posouzení činu, byť námitku přímo proti spolupachatelství nevznesla. Soud druhého stupně, jenž přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí, akceptoval úvahy nalézacího soudu, aniž by se jejich správností skutečně z hlediska hmotného práva zabýval, neboť ve stručnosti převzal skutkové i právní závěry, a to i ohledně účasti obviněné A. P. na projednávané trestné činnosti. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí tak plyne, že odvolací soud důsledně neposoudil zjištěné skutkové okolnosti a dostatečně se nezabýval zákonnými hledisky odlišující spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a účastenství podle §24 tr. zákoníku, což vedlo k jeho vadnému právnímu závěru o spolupachatelství obviněné.
13. Ze shora rozvedených důvodů bylo možné přisvědčit námitkám obviněné, že na základě skutkových zjištěních uvedených v popisu skutku se nejednalo o spolupachatelství, protože to předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a ve společném úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání (ať již současně probíhající nebo postupně navazující) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství podle §23 tr zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. V případě trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je spolupachatelem i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Spolupachatelem je i ten, kdo se dopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s vědomím, že další pachatel se chce tímto zmocnit cizí věci. Totéž platí o pachateli, který sice sám násilně nejedná, ale jedná tak, aby nalezl věc, které se chce společně s dalšími pachateli zmocnit. Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. U spolupachatelství se vyžaduje, společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí dohoda konkludentní). Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.).
14. Spolupachatelství je však třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod a pomoc). Účastník podle §24 tr. zákoníku bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku. Účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333)].
15. Spolupachatelství je třeba odlišovat od těchto forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku. Nejsou-li splněny znaky spolupachatelství a jde-li jen o některou z forem účastenství, pak účastník, který přijme za své účastenství odměnu, a to v podobě věci získané trestnou činností, části zisku nebo i celého zisku z trestné činnosti, se tím nestane spolupachatelem.
16. Účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představuje ve své podstatě toliko usnadnění nebo umožnění spáchání trestného činu hlavnímu pachateli, popř. spolupachatelům, jde tedy o takové jednání, jež nelze zahrnout do objektivní stránky. Proto i u trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je s ohledem na okolnosti konkrétního případu třeba posoudit, jak byla každá z osob podílejících se na činu zapojena do jeho realizace, a pokud byla některé z osob vyhrazena role, že pouze hlídala, aniž by se jinak podílela na naplňování znaků loupeže, je namístě právní posouzení účastenství podle §24 tr. zákoníku, zpravidla ve formě pomoci, protože hlídání před bytem nebo domem, nelze zahrnout do objektivní stránky tohoto trestného činu. U hlídání jde o takovou účast osoby, která vlastním jednáním nenaplňuje znaky konkrétního trestného činu, ale její role je určena tím, že hlídá, což je jednání, které trestní zákoník uvádí jako jednu z příkladných forem pomoci u §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Skutečnosti rozlišující spolupachatelství a účastenství vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014, jakož i rozhodnutí bezprostředně posuzující otázky spolupachatelství trestného činu loupeže ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 410/2017, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1231/2014, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012, a další). Z těchto rozhodnutí je zároveň zjevné, že na spolupachatelství lze usuzovat pouze v případě aktivní účasti pachatele na jednání, které samo o sobě či v součinnosti s dalšími pachateli naplňuje (lhostejno jakou měrou či v jaké intenzitě) alespoň některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, popř. je oním článkem řetězu, který některý ze znaků skutkové podstaty vytváří.
17. Posoudí-li se na základě těchto zásad rozhodnutí soudů obou stupňů, je zřejmé, že jejich úvahy postrádají posouzení všech těchto hledisek, a jejich závěry, které se týkají toho, že obviněná jednala za podmínek §23 tr. zákoníku, nemají opodstatnění v právní úpravě a nerespektují zásady stanovené zákonem pro odlišení spolupachatelství od účastenství podle §24 tr. zákonku. Rovněž skutková zjištění týkající se konkrétnímu jednání dovolatelky jsou s vysloveným právním závěrem soudů v rozporu. Z hlediska použité právní kvalifikace zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, je zřejmé, že čin kladený za vinu obviněné, byl skutkově vymezen tak, že došlo k vytipování osoby poškozeného, jeho sledování až do místa bydliště, následnému hlídání u vchodových dveří do domu a obdržení podílu na zisku z trestné činnosti. Žádný z těchto úkonů přitom není podřaditelný pod znak „užití násilí“ (v úmyslu zmocnit se cizí věci) ani „zmocnění se cizí věci“, jež spolupachatelé T. P. a I. B. jednáním jim kladeným za vinu naplnili. Jednání, jehož se obviněná dopustila, nelze charakterizovat ani jako článek řetězu, který by v kombinaci s jednáním spoluobviněných naplnil všechny nebo některé z uvedených zákonných znaků. Aktivita obviněné je sice nepopíratelná, avšak pouze jen v pomocné roli dokladující sledování společného cíle s obviněnými T. P. a I. B., nicméně jde o jednání usnadňující trestnou činnost spoluobviněných, které nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, proto se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
18. Pro závěr, že obviněná je spolupachatelka, soudy sice vycházely z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1480/2015, avšak takové úvahy se neshodují s tím, o jakou trestní věc šlo. Projednáván byl případ tzv. nájemné loupežné vraždy, kdy dovolatel vylákal poškozeného pod záminkou směny peněz na místo činu, kde jiný nezjištěný pachatel poškozeného (po předchozí vzájemné dohodě s dovolatelem) usmrtil. Osoba, která byla označena za spolupachatele, byla v době činu přímo přítomna usmrcení poškozeného a bezprostředně se zmocnila finančních prostředků donesených poškozeným a ukryla jeho tělo. Právě jeho přítomnost u trestné činnosti byla posouzena jako účast na činu a označena za spolupráci s osobou útočící na život poškozeného, a je momentem zásadně odlišujícím danou věc od projednávané trestné činnosti obviněné A. P., která se přímo na místě činu v bytě poškozeného, kde byla loupež vykonána, vůbec nenacházela, neboť hlídala u vchodových dveří, a poškozený na ni ani neviděl. Proto nemohla být její účast posuzována ani jako posilující účinek činu pachatelů.
19. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit argumentaci státního zástupce opřené o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017, v níž šlo o trestnou činnost drogového charakteru (výroba pervitinu po předchozím iniciování dovolatelem, který opatřil osobu tzv. vařiče i nájem vhodné nemovitosti), v rámci níž však po skutkové linii byla role dovolatele opět podstatně aktivnější, s přímou účastí na jednání bezprostředně naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednalo se o osobu, která obstarala pervitin a zajistila nájem nemovitosti pro páchání trestné činnosti, osobně společně se spolupachatelem vybírali prostředky k výrobě pervitinu, navštěvovala nemovitost, kde se pervitin vyráběl, a poté si pro pervitin přijížděla. Z uvedeného je tedy zřejmé, že se přímo podílela na naplňování znaků drogového deliktu. Proti stanovisku státního zástupce svědčí i to, že ani zavření vchodových dveří domu obviněnou či její účast na získané kořisti, nesplňují parametry možných úvah o účasti alespoň na článku řetězu, který ve spojení s jednáním spoluobviněných naplňuje některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu.
20. Podle uvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy v přezkoumávané věci dospěly k nesprávnému závěru, že se obviněná dopustila spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, protože umožnila jiným dopustit se zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákonku, tím, že hlídala u vchodových dveří, když ostatní pachatelé se v bytě poškozeného v prvním patře násilím vůči němu užitým zmocnili finančních prostředků. Tuto její aktivitu je nutné posoudit jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Takovému závěru nebrání, že obviněná s ostatními poškozeného vytipovala a sledovala ho cestou k domovu. Ani není rozhodné, že převzala podíl na odcizené hotovosti.
21. Proto, když Nejvyšší soud na základě všech shora uvedených skutečností shledal, že soudy obou stupňů čin obviněné neprávně právně posoudily a jejich rozhodnutí obsahují popsané vady a nedostatky, které bude třeba napravit, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 320/2019, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zrušení se týká nesprávně posouzené právní otázky, o níž rozhodoval vadně i odvolací soud, a proto se nejeví v daném stadiu trestního řízení nutným, aby se věc vracela soudu prvního stupně, neboť nápravu může učinit i odvolací soud (§258 odst. 1 písm. d), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř.).
22. Krajský soud v Brně s přihlédnutím k výše popsanému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) a dovolacím námitkám obviněné znovu přezkoumá právní kvalifikaci její účasti na zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými spoluobvinění T. P. a I. B., kdy se v této fázi řízení nejeví nutným jakkoli doplnit provedené dokazování, avšak tuto možnost nelze předem zcela vyloučit. V případě vyslovení viny na shodném skutkovém základě, jenž je popsán ve výroku nalézacího soudu, odvolací soud bude kvalifikovat jednání obviněné nikoli jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nýbrž jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud podrobně rozvede úvahy ke skutkovým a na to navazujícím právním závěrům, aby tyto byly jasné, přesvědčivé a nevznikaly o nich pochybnosti. Ve vztahu k nově koncipované vině znovu rozhodne i o trestu obviněné. Přitom nesmí být opomenuto, že v důsledku dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněné, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth