ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.45.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 45/2020-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 dovolání obviněného J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 58/2018, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019:
- ve výroku, jímž byl ponechán beze změny rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu,
- ve výroku, jímž byl obviněnému J. Š. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let,
- ve výrocích, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. a
- ve výrocích, jimiž byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví (správně přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jako náhradu nemajetkové újmy poškozeným J. S. částku 500 000 Kč, M. F. částku 500 000 Kč, C. S. částku 500 000 Kč, Z. B. částku 500 000 Kč, M. V. částku 500 000 Kč, K. S. částku 500 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jako náhradu za způsobenou škodu poškozeným J. S. částku 38 303 Kč, K. S. částku 495 498 Kč, České kanceláři pojistitelů částku 1 891 898 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, částku 476 307,85 Kč. Podle §229 odst. 1, resp. 2 tr. ř. byli ve výroku rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky, resp. zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. Š., který je zaměřil proti všem jeho výroků, státní zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, a dále poškození J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V., K. S. a S. S., přičemž jejich odvolání brojila proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, Krajský soud v Brně podle §259 odst. 2, 4 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně doplnil tak, že podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy týkající se poškozených J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. a ve výroku o náhradě způsobené škody týkající se poškozených J. S. a K. S. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. S. ve výši 250 000 Kč, M. F. ve výši 250 000 Kč, C. S. ve výši 250 000 Kč, Z. B. ve výši 250 000 Kč, M. V. ve výši 250 000 Kč a K. S. ve výši 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozených J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V., K. S. a S. S. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených přečinů tím, že dne 17. 1. 2017 v 10:00 hodin na silnici II. třídy č. 380 mezi obcemi Mutěnice-Hodonín, kraj Jihomoravský, sám jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tovární značky Fiat 500 1.3 JTD, registrační značky XY, t. č. technicky nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích pro neplatnou pravidelnou technickou prohlídku a bez řádného povinného pojištění, při projíždění táhlé mírné levotočivé zatáčky ve směru na Hodonín se v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na komunikaci před ním, v důsledku čehož náhle vybočil vlevo a v kilometru 48.537 dané silnice přejel přes středovou podélnou čáru přerušovanou do protisměrného jízdního pruhu, ve kterém právě ve směru na Mutěnice projíždělo osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, řízené vlastníkem C. S., nar. XY, se spolujedoucí družkou na předním sedadle K. S., nar. XY, oba řádně připoutanými bezpečnostními pásy jejich sedadel, přičemž řidič C. S. pro bezprostřednost vyjetí Fiatu do jeho jízdního pruhu a jízdní dráhy nemohl vůbec stačit nějak reagovat k zabránění střetu, v důsledku čehož prvotně došlo k nárazu pravým předním rohem vozidla Fiat do čelní přední části vozidla Škoda Fabia, čímž Škoda Fabia zůstala podélně stát v jízdním pruhu původního směru jízdy a Fiat byl vymrštěn, zrotován vlevo podél svislé osy a odražen zpět do jízdního pruhu směr Hodonín, kde přední částí levého boku narazil do železného zábradlí mostu č. 017 (vpravo na Hodonín) v majetku Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, p.o.k., IČ: 70932581, u kterého nakonec Fiat zůstal stát přední částí směrem na Mutěnice, čímž způsobil poškozenému C. S. zranění, zejména tupé poranění trupu s krvácením do dutiny břišní, kterým i přes resuscitaci prováděnou záchranáři na místě v 11:00 hodin podlehl, dále poškozené K. S. způsobil závažná zranění v podobě otevřené zlomeniny obou kotníků pravého hlezenního kloubu řešené operativně
osteosyntézou, zlomenin žeber oboustranně, roztržení sleziny s nutností chirurgického
odstranění, roztržení levé ledviny s nutností chirurgického odstranění, krvácení do levé hrudní dutiny s nutností přechodné drenáže, roztržení bránice, zlomeniny kosti hrudní, otřesu mozku, zlomenin kostí nártu oboustranně s kontinuální hospitalizací od 17. 1. do 11. 5. 2017 ve Fakultní nemocnici u XY v Brně a citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně čtyř měsíců, spočívajícím zejména v upoutání na lůžku, nemožnosti samostatné chůze bez opory a postupné rehabilitaci zejména dolních končetin, a dále způsobil škodu Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, ve výši 5 111 Kč vynaložením nákladů na resuscitaci pojištěnce C. S., škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, v prozatímní výši 395 665 Kč vynaložením nákladů na léčení pojištěnce K. S. a škodu České kanceláři pojistitelů, IČ: 70099618, v prozatímní výši 1 808 565 Kč, představující pojistné plnění z Garančního fondu za nepojištěného odpovědného škůdce poškozeným a pozůstalým osobám.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřoval v hodnocení jeho zavinění a porušení případných povinností, přičemž nesprávné právní posouzení vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v extrémním rozporu. Soudy podle něj porušily i zákonná ustanovení týkající se ukládání trestu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a k pochybení při právním posouzení došlo i při rozhodování o nemajetkové újmě.
5. Podle obviněného závěr soudu prvního stupně, že nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož vjel vlevo do protisměru, čímž měl porušit ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), nemá oporu v žádném provedeném důkazu. Stejně nesprávný je podle něj i závěr soudu při právním posouzení vyjetí jeho vozidla do protisměrného pruhu, což soud posoudil jako porušení ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ač tak není možné kvalifikovat jednání toho, kdo se do levé poloviny vozovky dostal např. v důsledku smyku vozidla či jiné příčiny. Obviněný měl za to, že tento závěr nemůže obstát ani z hlediska spojení příčinné souvislosti mezi výše uvedenými porušeními povinností vyplývajících ze zákona č. 361/2000 Sb., tj. jízda vlevo v důsledku nesledování situace v silničním provozu, když bylo prokázáno, že vozidlo obviněného dostalo smyk, o čemž svědčí i jeho poloha při nárazu do vozidla Fabia (viz zejména obr. 2.21 na str. 34 znaleckého posudku), který jasně podle polohy vozidla téměř kolmo k ose vozovky vylučuje „najetí“ jeho vozidla do protisměru. Z hlediska porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. neobstojí ani úvahy odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky a povětrnostním podmínkám, když v době nehody bylo -3,2° C až - 2,9° C a při šetření nehody byla zjištěna teplota -1° C. Samotná teplota vzduchu nemá žádný vliv na způsob jízdy. Pokud jde o stav vozovky, znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., zjistil, že krátce před tím, než došlo ke střetu s vozidlem, mohl obviněný jet rychlostí 63–73 km/hod (viz odpověď na ot. č. 2 na str. 33 posudku), přičemž podle něj přiměřená rychlost v daném místě v případě namrzlé vozovky byla 50–60 km/hod, krajně cca 70 km/hod (odpověď na otázku č. 4 na str. 35 posudku). Ani z tohoto „technického“ hlediska tedy nelze právně kvalifikovat jízdu obviněného jako nepřiměřenou stavu vozovky, když navíc nebylo prokázáno, že vozovka byla celá namrzlá a přiměřenou rychlost na suché vozovce v daném místě znalec určil na 130–150 km/hod. V jednání obviněného tedy nelze spatřovat porušení žádné důležité povinnosti uložené mu zákonem.
6. Obviněný dále sám hodnotil provedené důkazy týkající se příčin dopravní nehody. Uvedl, že závěr, že s ohledem na rozhledové poměry nemohl vidět protijedoucí vozidlo, a proto nemohl reagovat na jeho vyjetí do protisměru, je v extrémním rozporu s vyšetřovacím pokusem majícím stanovit rozhledové poměry obviněného a protijedoucího řidiče, jakož i se znaleckým posudkem. Výsledky vyšetřovacího pokusu na vzájemnou viditelnost jsou uvedeny na straně 12 a 13 znaleckého posudku, kde je zjištěno, že obviněný s poškozeným řidičem vozidla Fabia se mohli vidět na vzdálenost 125 m, kdy již bylo možné rozlišit i polohu vozidel na vozovce a jednoznačně bylo možno tuto polohu určit na vzdálenost 100 metrů. S těmito závěry pak koresponduje i závěr znalce na čl. 32 znaleckého posudku; znalec uvedl možnost reakce obviněného a z ní vyplývající smyk a pohyb jeho vozidla do protisměru, přičemž vzájemnou vzdálenost vozidel v době této reakce vypočítal na 90–70 m, což je v korelaci s obviněným uváděnou reakcí na pohyb protijedoucího vozidla při jeho spatření v protisměru při vzájemné vzdálenosti 100–125 m. Dále dovolatel zdůraznil, že soudy nižších stupňů odmítly možnost, že nehoda byla způsobena v souvislosti s věkem a zdravotním stavem poškozeného, což odůvodnily tím, že jeho schopnost k řízení zdravotní stav nemohl ovlivnit a měl platnou zdravotní prohlídku. Obviněný však poukázal na skutečnost, že prohlídka, opravňující jej k řízení vozidla byla vystavena 21. 1. 2015, takže do konce její platnosti v době nehody zbývaly 4 dny.
7. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že se jednání dopustil z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zopakoval, že jen reagoval na jím vnímanou kritickou situaci v silničním provozu brzděním, v důsledku čehož nastal jím nechtěný a nepředvídatelný následek v podobě smyku a pohybu vozidla do protisměru. Obviněný tedy nevěděl a nemohl vědět, že jeho jednání může způsobit děj, který povede k následku, který nastal.
8. Soudy nižších stupňů se podle obviněného vůbec nezabývaly případným vztahem jednání vyvolaného druhým účastníkem silničního provozu a reakcí obviněného na něj. Zopakoval již výše uvedené skutkové závěry, které sám učinil, a uzavřel, že není možné činit řidiče trestně odpovědným za to, že nereaguje optimálně na situaci vyvolanou jiným účastníkem provozu, pokud se jeho reakce z lidského subjektivního pohledu jeví jako možná, obvyklá a nevymyká se obecnému standardu. Podle názoru obviněného bylo z hlediska způsobu jeho jízdy potřeba posoudit, zda vůbec mohl předvídat nesprávný způsob jízdy protijedoucího vozidla. Zdůraznil, že judikatura soudů opětovně připomíná tzv. princip omezené důvěry v dopravě ve vztahu k trestní odpovědnosti řidiče, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní řidiči budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je nutno vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, nikoliv zpětně na základě úvahy, že došlo ke škodlivému následku (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. I ÚS 3765/17, aj.).
9. Obviněný měl též za to, že soudy nižších stupňů porušily zákonná ustanovení týkající se ukládání trestu, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně podle jeho názoru nebyla dodržena ustanovení §37, §38 a §39 tr. zákoníku a ustanovení na ně navazující. Soud prvního stupně podle jeho mínění přeceňoval význam předchozích postižení obviněného v dopravě, neprávně jako přitěžující okolnost považoval skutečnost, že jel s vozidlem, které nesplňovalo podmínky k provozu na pozemních komunikacích, když tato skutečnost neměla se vznikem nehody žádnou souvislost, a navíc vozidlo nesplňovalo podmínky pouze po formální stránce a technicky nezpůsobilé nebylo. Stejné závěry učinil ve vztahu k chybějícímu povinnému ručení. Závěr o bezohlednosti při jízdě jeho vozidlem tedy neměl žádný příčinný vztah ani ke vzniku nehody, ani k následkům. Nesouhlasil ani se závěry o nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody z důvodu fatálního následku, když tento následek je zákonným znakem trestného činu, jímž byl uznán vinným. Za čistě formální v případě nedbalostního trestného činu považoval jako přitěžující okolnost spáchání více trestných činů v jednočinném souběhu. Za nepřijatelný považoval i závěr o nezbytnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na míru jeho pokory či sebereflexe. Měl za to, že soudy nepřihlédly k jeho osobním poměrům, zejména péči o nezletilé dítě či vlastním omezením vyplývajícím z jeho zranění utrpěných při předmětné nehodě. Při ukládání trestu nebyl nijak zohledněn ani velmi nepříznivý zdravotní stav poškozeného, který limitoval možnosti jeho přežití při způsobených následcích při dopravní nehodě.
10. Za nezákonný dovolatel považoval postup odvolacího soudu, který doplnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil další trest. Uvedl, že chybějícím výrokem není další trest, odvolací soud proto nemohl podle §259 odst. 2, 4 tr. ř. doplnit rozsudek soudu prvního stupně, ale pokud zjistil, že odvolání státního zástupce bylo důvodné, měl postupovat podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., uložený trest zrušit a nově o celém trestu rozhodnout.
11. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudcích soudů uvedeným poškozeným. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně právně posoudily hmotněprávní ustanovení §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), čímž opět došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného se soudy nižších stupňů neřídily kritérii stanovenými pro určení výše nemateriální újmy nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Vytkl, že soudy nepřihlédly k satisfakčnímu účinku vlastního trestního řízení, zejména uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ač zejména odvolací soud v napadeném rozhodnutí v bodě 16 přímo tuto stránku zdůrazňuje v souvislosti se zdůvodněním právě uložení tohoto trestu. Dále soudy nepřihlédly k věku zemřelého a jeho zdravotnímu stavu, který byl velmi špatný s obecně nepříznivou prognózou. Nezabývaly se ani hmotnou závislostí pozůstalých na zemřelém poškozeném, nevyhodnocovaly konkrétní vztahy a vazby jednotlivých pozůstalých vůči poškozenému. Na druhé straně soud vůbec nezkoumal majetkové a osobní poměry obviněného, pouze konstatoval, že má trvalý příjem jako jednatel HJS group, s. r. o., aniž by si o této společnosti a jeho příjmech cokoliv zjistil, že má rodinný dům, což však není pravda, a zcela pominul i to, že je obviněný v insolvenčním řízení, což samo o sobě je dostatečné k posouzení jeho majetkových poměrů. Soud nevzal v úvahu ani to, že v důsledku zranění právě z nehody je obviněný dlouhodobě neschopen práce. Těmto skutečnostem rozhodně výše přiznané újmy na horní hranici judikaturou uváděné výše odškodnění podle jeho názoru neodpovídá.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, 5 To 289/2019, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, a nařídil, aby soud prvního stupně o věci znovu jednal a rozhodl. Navrhl také, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil, výkon rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného předně uvedl, že soudy nižších stupňů se již s námitkami obviněného vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedl, že se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje. Měl za to, že soudy učinily důkazy podložený závěr, že poškozený jel před střetem blízko při pravém okraji své části vozovky, přičemž námitka obviněného proti tomuto závěru je námitkou skutkovou, nikoliv právní, přičemž podle státního zástupce nedošlo k žádnému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, který by opodstatňoval zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Rovněž závěr, že poškozený nejel v protisměru, naopak ke střetu došlo při pravé krajnici ve směru jízdy poškozeného, vyplývá z provedených důkazů. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že mu nelze přičítat situaci, kdy do protisměru nevjel, ale dostal se tam jen smykem. Upozornil, že sám soud prvního stupně převzal závěr znalce, že vozidlo obviněné „přejelo smykem do protisměru“. Z hlediska právního posouzení je přitom nerozhodné, zda obviněný přejel do protisměru smykem či bez smyku, rozhodné je, že měl své vozidlo ovládat tak, aby se v protisměru nenacházel. K obhajobě obviněného, že byl nucen reagovat na vozidlo poškozeného vracející se z protisměru, poznamenal, že obviněný tuto obhajobu uplatnil až rok a půl po předmětné dopravní nehodě. Do té doby nic podobného neuváděl, údajně si nehodu neuměl vysvětlit.
14. Pakliže obviněný tvrdil, že nařízená jízda vpravo se nevztahuje na jízdu smykem, pak státní zástupce zdůraznil, že žádné ustanovení zákona o silničním provozu nezakazuje řidičům jízdu smykem, pokud při tom ovšem dodrží všechny ostatní své povinnosti, zejména pokud si udrží kontrolu nad svým vozidlem a zejména pokud zůstanou v pravé části vozovky. Zavinění dovolatele tedy nespočívá v tom, že zahájil jízdu smykem, ale v tom, že věděl, že v daném úseku ke smyku dojít může a že v takovém případě nebude umět bezpečně ovládat své vozidlo. K tomu odvolací soud přiléhavě poukázal i na porušení §18 zákona č. 361/2000 Sb., když dovolatel předmětnou táhlou namrzlou zatáčku zjevně projel rychlostí nacházející se nad jeho řidičskými schopnostmi. Vystavěl-li obviněný svou obhajobu na mylném předpokladu, že by se vyvinil, pokud by byl jeho neovladatelný smyk způsoben lokální námrazou, pak státní zástupce upozornil, že takový právní názor je nesprávný, neboť je v rozporu s povinností řidiče podle již zmíněného §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. provozu přizpůsobit rychlost jízdy mimo jiné i „… povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat“.
15. K námitce proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody bez podmíněného odložení jeho výkonu připomněl judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle něhož taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Z této judikatury vyplývá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže, zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, jestliže by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Dovolatel takovou námitku neučinil. Státní zástupce v tomto směru opět připomněl judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval proporcionalitou trestních sankcí. Obviněný je otcem dvanáctiletého chlapce, což by podle státního zástupce mohlo nasvědčovat tomu, že tento vztah by měl uchován i za cenu podmíněného odkladu výkonu uloženého trestu. Srovnáním podmínek zmiňovaných pro možnost tohoto postupu v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, však dokládal, že judikatura Nejvyššího soudu je v otázce starších dětí velmi striktní a že Nejvyšší soud ve své judikatuře neshledal dostatečný důvod ke zmírnění trestu ani v případě otce devítiletého syna při existenci dalších dvou nezletilých dětí. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí závislých na pachateli, pak u dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. V této části dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nedošlo ani k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí.
16. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení vyplývajícímu z nesprávného užití §2959 o. z. K tomuto ustanovení předeslal, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018). Státní zástupce uvedl, že z uvedeného judikátu lze soudit, že částka kolem 500 000 Kč (přesně 513 720 Kč) byla v roce 2015 (k úmrtí došlo v judikované věci v roce 2014) částkou základní, a nikoliv maximální, jak mylně uváděl dovolatel. Z téhož judikátu dále dovozoval, že tatáž částka činila v dovolatelově věci již kolem 550 000 Kč, když průměrná hrubá měsíční nominální mzda činila v roce předcházejícím úmrtí poškozeného, tedy v roce 2016, částku 27 790 Kč. Dvacetinásobek této částky činí 555 800 Kč. Jedná se tudíž o částku základní, nikoliv nejvyšší. Náhrady přiznané ve věci dovolatele se tak nacházejí pod základní částkou a dostatečně zohledňují věk a zdravotní stav zemřelého i tvrzení dovolatele o jeho špatné finanční situaci. Na druhé straně soudy nepřehlédly absenci náhledu dovolatele na zavinění dopravní nehody. Je zřejmé, že pokud dovolatel usilovně přesouvá vinu za nehodu na samotného poškozeného, satisfakční účinek samotného odsouzení se tím do jisté míry oslabuje, neboť takový postoj jitří utrpení pozůstalých. K tomu státní zástupce připomněl, že z citovaného judikátu vyplývá, že prvním kritériem odvozeným od osobnosti škůdce je postoj škůdce ke škodní události a jen velmi omezeně majetkové poměry škůdce. Ve světle citované judikatury se tedy rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy nejeví jako rozporné s ustáleným výkladem §2959 o. z.
17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
18. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž nejprve zdůraznil, že dovolání podal nejen proti rozhodnutí soudu druhého stupně, ale rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž u obou rozhodnutí spatřoval naplněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což však v dovolání nepovažoval za nezbytné precizovat. Uvedl, že pro posouzení důvodnosti dovolání není podstatné, kdy v řízení poprvé vypovídal a využil možnost se hájit, a že opakování jeho obhajoby není v dovolacím řízení žádným způsobem pro důvodnost dovolání diskvalifikační. Reagoval na závěr soudů, že poškozený jel před střetem blízko při pravém okraji své části vozovky, který je podle jeho názoru zavádějící, jelikož žádný ze svědků se k pohybu vozidla poškozeného před střetem nevyjádřil. Naopak měl za to, že jeho obhajoba, že viděl vozidlo poškozeného v protisměrném jízdním pruhu, na což reagoval, nebyla ničím vyvrácena. Za nesprávné označil stanovisko státního zástupce, že za relevantní je možné považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když obviněný spatřoval dovolací důvody rovněž v nesprávném právním posouzení, a to jak ustanovení §143 odst. 2, §147 odst. 2 tr. zákoníku, tak i výklad §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., k nimž se sám státní zástupce následně vyjadřoval. Pokud jde o porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., tj. že nesledoval situaci v silničním provozu, pak uvedl, že je třeba, aby takové jednání či opomenutí bylo vyjádřeno ve skutkové větě, kde však tento popis absentuje. Nesouhlasil ani se závěrem státního zástupce, který uvedl, že obviněný „nevěnoval dostatečnou pozornost zbytkům sněhu na okraji vozovky a zejména nebezpečnému úseku v místě nehody“, když z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. vyplývá, že se jedná o povinnost sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, přičemž provozem se rozumí činnost (pohyb) účastníků. Skutečnost, že nevěnoval pozornost zbytkům sněhu na krajnici nebo nebezpečném úseku v místě nehody je ničím nepodložený závěr státního zástupce. Uvedl, že sice je obecně pravdou, že tající sníh na krajnicích může vytvářet na vozovce náledí, či sníh na krajnici může vytvářet sněhové jazyky, avšak v daném případě k ničemu takovému nedošlo, když provedeným ohledáním a fotodokumentací bylo prokázáno, že žádné sněhové ani roztáté jazyky na vozovce nebyly, přičemž místo nehody bylo ohledáno přibližně dvacet minut po nehodě, kdy teplota vzduchu byla -1° C, tudíž sněhové jazyky by stěží mohly roztát. Trval tedy na závěru, že závěr o tom, že nesledoval situaci v silničním provozu je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, navíc soudy neuvedly, jak konkrétně situaci nesledoval, a co z toho bylo v přímé příčinné souvislosti se vznikem nehody.
19. K otázce vyřešení správného pojmenování toho, jak se s vozidlem ocitl v protisměru, uvedl, že z jeho strany nejde o slovíčkaření, ale vychází zde z popisu jednání předpokládaného v §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tedy že na pozemní komunikaci se „jezdí“ vpravo. Podle obviněného je nesporné, že on jel vpravo ve svém směru jízdy a poté, v důsledku jeho reakce na situaci v provozu na komunikaci, dostal smyk a v důsledku něj se jeho vozidlo dostalo do protisměru. Jelikož se nejednalo o smyk řízený, ale jeho vozidlo se do smyku dostalo, pak nešlo o jízdu v protisměru jako takovou. Ke státním zástupcem uvedeným úvahám o jízdě smykem uvedl, že ty jsou zcela irelevantní, když státní zástupce překroutil tvrzení obviněného, který neuvedl, že nařízená jízda vpravo se nevztahuje na jízdu smykem, nýbrž uvedl, že se vozidlo vpravo dostalo v důsledku smyku, avšak neřízeného. K dalším bodům vyjádření státního zástupce uvedl, že pokud státní zástupce řešil situaci vyvinění obviněného, byl-li by smyk způsoben lokální námrazou, pak tato vůbec z jeho dovolání nevyplývá. Obviněný spatřoval možné vyvinění v tom, že situaci v silničním provozu vyhodnotil jako jeho možné ohrožení, na které reagoval brzděním, a až jeho reakce vedla ke smyku. Státním zástupcem vybraná judikatura řeší jiný případ, tj. případ nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky a schopnostem řidiče. Takové porušení povinnosti mu však kladeno za vinu není, proto jsou i tyto úvahy irelevantní.
20. K námitkám ohledně nepřiměřenosti trestu uvedl, že vycházel z obecného principu porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zásada proporcionality trestních sankcí, o níž se zmiňoval státní zástupce, pod tento princip jistě podřadit lze. Uvedl, že není povinností dovolatele poukazovat na případnou judikaturu. Zopakoval, že zákaz uložení citelnější sankce pro pachatele tam, kde postačí uložení sankce méně postihující, je zakotvena přímo v trestním zákoníku a jeho nerespektování je nepochybně porušením práva na spravedlivý proces. Dále zdůraznil, že úvahy státního zástupce ohledně jemu uloženého trestu z pohledu dopadu na jeho syna jsou zavádějící a účelově prezentovány.
21. K výroku o přiznání nemajetkové újmy poznamenal, že je zřejmé, že výše náhrad za nemajetkovou újmu se po zrušení paušálních částek novým občanským zákoníkem vyvíjí a názory jsou velmi různé, včetně rozhodování Nejvyššího soudu v těchto věcech, kdy i soud v této věci citoval jinou judikaturu (starší), než uvedl státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněný měl za to, že vyjádření státního zástupce však v této části nereagovalo na zásadní argumenty, které v dovolání vznesl, a je mimo dovolací námitky obviněného.
22. Závěrem obviněný opakoval, že za nesprávné považuje úvahy o tom, že se nedoznal a neprojevil sebereflexi. Trestná činnost v dopravě je velmi specifická trestná činnost s řadou aspektů, které z ní vyplývají. Jedním z nich je i otázka vyhodnocení zavinění a jeho míry z pohledu pachatele. Zdůraznil, že uvedl, jakým způsobem jel a k čemu při jízdě došlo a rovněž čím to bylo z jeho pohledu způsobeno. Jeho vnímání děje včetně míry zavinění je subjektivní názor, který právě pro specifičnost dopravních nehod nelze srovnávat z pohledu doznání s jinými trestnými, zejména úmyslnými, činy. Uvedl, že nepřesouvá vinu na poškozeného zemřelého, lituje toho, co se stalo, následků i dopadů na všechny zúčastněné bez ohledu na to, co bylo příčinou nehody a kdo je jejím viníkem.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Pokud obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že v dovolání, byť implicitně, uplatnil i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak je třeba zdůraznit, že nejenže obviněný v dovolání na tento dovolací důvod výslovně neodkázal, ale ani z jeho dovolací argumentace nevyplývá, že by jej snad mínil uplatnit. Je třeba také poznamenat, že podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo možné dovolání podat, obviněnému skončila dne 3. 2. 2020 (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), přičemž podání, v němž obviněný uplatnil nově důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo do datové schránky Nejvyššího soudu doručeno dne 19. 2. 2020, tedy již po uplynutí dovolací lhůty. Nad to obviněný ani v rámci své repliky žádnou konkrétní argumentaci k uvedenému dovolacímu důvodu neuplatnil. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřezkoumával.
26. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
28. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
29. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. Obviněný až v hlavním líčení prezentoval verzi skutkového děje, že po předjetí vozidla svědka L. Ř. se normálně zařadil před auto a pokračoval dál. V dáli uviděl červené auto, které bylo asi 70 až 75 % v jeho jízdním pruhu, ale pomalu se vracelo do svého jízdního pruhu. Ubral proto nohu z plynu a předpokládal, že se řidič protijedoucího automobilu včas vrátí. Protože se tak nestalo, ještě přibrzdil, ale v té chvíli dostal smyk, otočil se o 90° a došlo ke střetu. Soud prvního stupně provedeným dokazováním na obhajobu obviněného (nehledě na okolnosti, za jakých ji prvně uplatnil) adekvátně reagoval, důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se s ní vypořádal obviněného a proč jí neuvěřil (body 9. až 14., str. 5 až 7 rozsudku). Jako usvědčující důkaz hodnotil především výpověď svědka L. Ř., závěry znaleckého posudku z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D. (č. l. 610 až 680), který vycházel mimo jiné i z provedeného vyšetřovacího pokusu, protokol o nehodě v silničním provozu s připojenou fotodokumentací. Soud měl k dispozici i výpověď svědka J. Š., znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství o pitvě poškozeného zemřelého (č. l. 56 až 75), včetně jeho doplnění (č. l. 461 až 463), z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie na poškozeného zemřelého (č. l. 76 až 78), z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie na obviněného (č. l. 92 až 94), z oboru dopravy k technickému stavu vozidla Fiat (č. l. 395 až 417). Důkazní situaci doplňovaly i v odůvodnění rozsudku zmiňované listiny, kupř. záznam o provedené bezpečnostní inspekci místa dopravní nehody (č. l. 13), zpráva o počasí (č. l. 14 až 16), doklady C. S. (č. l. 17 až 18), zpráva ESTEKO, a. s. (č. l. 24), doklady k vozidlu Fiat (č. l. 22), registr vozidla Fiat (č. l. 23) aj. Odvolací soud jeho skutkovým závěrům přisvědčil a na obhajobu obviněného v odůvodnění svého rozsudku ještě znovu zevrubně reagoval (body 8. až 14., str. 9 až 13). Skutková zjištění soudů nemá za extrémně rozporné s výsledky provedeného dokazování ani dovolací soud, byť nemůže pominout, že ne všechna zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně jsou relevantní z hlediska naplnění znaků přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, jak o tom bude ještě dále pojednáno.
30. S námitkami obviněného, že oporu v dokazování nemá závěr soudu prvního stupně, že nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož vjel do protisměru, jakož že jsou nepodložené úvahy odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky a povětrnostním podmínkám, nelze souhlasit. Stejně tak je třeba odmítnout výtku obviněného, že soudy bez řádného vysvětlení odmítly jeho obhajobu, že příčinou dopravní nehody byla jeho reakce na situaci v silničním provozu, jeho reakce přibrzděním na to, že protijedoucí vozidlo se pohybovalo v protisměrném pruhu, nezabývaly se tím, co bylo důvodem smyku jeho vozidla a následného jeho pohybu do protisměrného pruhu. Nejvyšší soud má skutková zjištění soudů za podložená výsledky provedeného dokazování. Skutková verze uváděná obviněným nebyla potvrzena ani výpovědí svědka L. Ř. a byla zpochybněna především znaleckým posudkem z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, vypracovaným znalcem Ing. Františkem Kropáčem, Ph.D., vycházejícím též z vyšetřovacího pokusu k výhledovým možnostem obviněného v době příjezdu k místu střetu (v podrobnostech bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, foto pod č. 2.23 znaleckého posudku na č. l. 649). Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poznamenal, že z protokolu o nehodě v silničním provozu nebyly zjištěny žádné brzdné stopy, které by svědčily o „přibrzdění“ vozidla obviněného před následným smykem. Brzdění vozidla řízeného obviněným nebylo doloženo ani výpovědí svědka L. Ř., jehož vozidlo krátce před tím za podmínek, které svědek označoval za riskantní, obviněný předjížděl. Odvolací soud se velmi pečlivě zabýval stavem vozovky, povětrnostními podmínkami, nepominul ale ani zjištění o tom, že obviněný kritické místo znal a věděl o rizicích, která jsou s ním spojena (bod 8., str. 9, 10 rozsudku). Znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., ve znaleckém posudku vyhodnotil, že z hlediska komplexního posouzení nehodového děje by vzniku smyku odpovídal takový způsob jízdy řidiče vozidla Fiat, kdy tento, když se blížil k místu nehody (k mostku), tak mohl přejíždět vozidlo svědka L. Ř. a při vracení se zpět do svého jízdního pruhu mohl provést razantnější jízdní manévr (z technického pohledu s vyšší veličinou dostředivého zrychlení), jehož důvodem mohlo být vnímání světla protijedoucího vozidla Škoda Fabia. Při zařazování se do svého jízdního pruhu pak jednal vlivem rychlosti jízdy, které mohla být kolem 90 km/hod., a dále razantnějším natočením řízení vozidla vlevo mohlo být jednání řidiče iniciátorem pro vznik směrové nestability vozidla, resp. příčinou vzniku smyku vozidla. Vlivem smyku došlo k postupnému přejíždění vozidla do protisměru. Znalec doplnil, že smyk vozidla Fiat mohl být „umocněn“ možným lokálním výskytem namrzlé vozovky v místě bezprostředně před místem střetu (mostkem). Jestliže k tomuto způsobu jízdy řidiče vozidla Fiat je doplněn způsob jízdy řidiče vozidla Škoda Fabia, tak lze podle znalce považovat za technicky přijatelné, že řidič vozidla Škoda Fabia se k místu nehody mohl blížit jízdou ve svém jízdním pruhu kolem 60 km/hod., případně i 70 km/hod. a když viděl, že vozidlo Fiat se nachází v jeho jízdním pruhu, tak zřejmě reagoval jízdou směrem k pravému okraji vozovky a zřejmě i brzdil. Znalec pro tento případ doplnil, že ke směrové nestabilitě vozidla, tj. ke smyku, došlo ještě na suchém povrchu vozovky, kdy namrzlou vozovku by bylo možno očekávat v místě těsně před mostem (viz také foto Policie České republiky). Za podpory simulačního programu PC-Crash znalec hledal řešení, které by vznik smyku iniciovalo s pohybem do protisměru. Simulací bylo odvozeno, že aby došlo ke smyku vozidla, řidič vozidla Fiat by musel „razantně“ strhnout řízení vlevo a brzdit (pozn.: nikoliv jen „přibrzďovat“, jak uváděl obviněný). Tato reakce řidiče by však i podle znalce musela mít „nějaký důvod“. Tímto důvodem (který ale soudy odmítly) by mohlo být to, že řidič vozidla Fiat by při pohledu před sebe viděl, že vozidlo Škoda Fabia se k němu blíží v jeho jízdním pruhu, je tedy v protisměru, byť jen zčásti. V simulaci bylo odvozeno, že řidič vozidla Fiat by reagoval strhnutím volantu vlevo v čase cca (2,4÷1,9) sekundy před střetem, kdy vozidlo Škoda Fabia by se mohlo v tomto okamžiku vracet do svého jízdního pruhu, a také bylo odvozeno, že vozidla se od sebe mohla nacházet ve vzdálenosti cca (90÷70) m a řidič vozidla Fiat na vozidlo Škoda Fabia již neměl zakrytý výhled. Pokud by se jednalo o pomalé vracení se zpět vozidla Škoda Fabia do svého jízdního pruhu, tak řidič vozidla Fiat v okamžiku reakce mohl být zřejmý další směr jízdy tohoto vozidla, a to do svého jízdního pruhu. Za takové situace znalec považoval za nestandardní, aby řidič vozidla Fiat reagoval na předestřenou situaci obviněným zmiňovaným způsobem, když z hlediska vzdálenosti vozidel i rychlosti vozidla Fiat by bylo rozumné reagovat odstupňovaným brzděním a jízdou blíže k pravému okraji vozovky, čímž by došlo k minutí vozidel (č. l. 641 až 643). Znalec se také vyjádřil i k otázce, v jaké vzdálenosti od místa střetu vozidel mohl řidič vozidla Fiat poprvé vidět vozidlo Škoda Fabia. Podle jeho závěrů, byl-li způsob jízdy řidiče vozidla Fiat před střetem takový, že jel v protisměru rychlostí cca 90 km/hod. (např. z důvodu předjíždění vozidla L. Ř.) a poté se „zařazoval“ do svého jízdního pruhu a řidič vozidla Škoda Fabia se k místu nehody přibližoval rychlostí cca 60 km/hod. jízdou ve svém jízdním pruhu, tak řidič vozidla Fiat mohl prvně uvidět světla vozidla Škoda Fabia v okamžiku, kdy od místa střetu se nacházel ve vzdálenosti cca 120 m, což bylo přibližně 5 sekund před střetem. Vidět světla vozidla Škoda Fabia v tomto okamžiku mohl řidič spíše nevýrazně, a to z důvodu náletových křovin, nebyl „schopen“ určit blíže, co je to za vozidlo a v které části vozovky jede (obr. 2.22, č. l. 648). Vnímat jednoznačně vozidlo Škoda Fabia mohl řidič vozidla Fiat v okamžiku, kdy na toto neměl zakrytý výhled jednak náletovými křovinami, jednak později ani zábradlím mostu. To mohlo být v okamžiku, kdy se řidič vozidla Fiat nacházel ve vzdálenosti cca (57÷45) m od místa střetu. Z hlediska časového vymezení to mohlo být v čase (2,5÷2,0) sekundy před střetem (obr. 2.23, str. 649). Byl-li by způsob jízdy řidičů takový, že řidič vozidla Fiat by se k místu nehody blížil stále ve svém jízdním pruhu a řidič vozidla Škoda Fabia by nejprve přejel zčásti do protisměru a následně se pozvolna vracel do svého jízdního pruhu, lze podle znalce stanovit, že první vnímání světel vozidla Škoda Fabia řidičem vozidla Fiat by bylo přibližně v totožné vzdálenosti a v totožném čase jako u prve uvedené varianty. Jednoznačně vnímat vozidlo Škoda Fabia by pak řidič mohl v okamžiku, kdy se od místa střetu nacházel ve vzdálenosti (68÷55) m a z hlediska časového vymezení to mohlo být v čase (3,0÷2,5) sekundy před střetem.
31. Pakliže odvolací soud, jakož i soud prvního stupně obhajobu obviněného odmítly, nedopustily se žádné svévole v hodnocení důkazů; verze nabízená obviněným nejenže neměla oporu v provedeném dokazování, ale i podle znalce by průběh děje popisovaný obviněným nebyl standardní, svědkem L. Ř. popisovaná situace svědčí ve prospěch alternativy prvé co do možnosti vnímat protijedoucí vozidlo a identifikovat jízdní pruh, v němž se pohybuje. O tom, že poškozený nejel v protisměru, vypovídá i místo střetu, jímž byla část vozovky při pravé krajnici ve směru jízdy poškozeného, což je patrné i z fotodokumentace místa nehody. Za dané důkazní situace soudy učinily logický závěr, že obviněný dostal smyk v důsledku toho, že podcenil situaci, že projíždí nebezpečným úsekem za nepříznivých klimatických podmínek, při nichž může být vozovka kluzká z důvodu náledí. Soudy proto opodstatněně vyvodily, že se plně nevěnoval řízení vozidla a řádně nesledoval situaci v silničním provozu. Nelze si představit žádný jiný důvod, pro který by se obviněný se svým vozidlem tak razantním manévrem vracel do svého jízdního pruhu po předjetí svědka L. Ř., než že situaci na vozovce dostatečně nesledoval a před předjíždějícím manévrem nevyhodnocoval, proto se zalekl, když v dálce spatřil světla protijedoucího vozidla poškozených a rychlým manévrem se vracel do svého jízdního pruhu, čímž dostal své vozidlo do směrové nestability, v důsledku čehož dostalo smyk a narazilo do vozidla poškozených. Za nepodloženou je třeba s ohledem na vysvětlení odvolacího soudu považovat i námitku obviněného, že z hlediska stanovení příčin nehody neobstojí závěry odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti jízdy jeho vozidla stavu vozovky a povětrnostním podmínkám. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně nalézacímu soudu vytkl, nezmínil-li v tzv. skutkové větě výroku o vině též porušení této povinnosti uvedené v §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., přičemž on sám již tuto vadu odstranit nemohl s důrazem na princip zákazu reformationis in peius (státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného výlučně proti absenci uložení trestu zákazu činnosti). Odvolací soud podrobně, přesvědčivě a v souladu se závěry znalce, výpověďmi svědků L. Ř., J. Š., ale i ostatními důkazy zmiňovanými na str. 9, 10 pod bodem 8. odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj závěr vysvětlil a v tomto směru mu nelze nic vytknout. Připomněl, že podle závěrů znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., je z technického hlediska bezpečná rychlost pro projetí předmětnou levotočivou zatáčkou v případě namrzlé vozovky (50÷60) km/hod., krajně cca 70 km/hod., zatímco obviněný jel podle výpočtů znalce „krátce“ před střetem rychlostí v rozmezí (63÷73) km/hod. To koresponduje s již zmiňovanou výpovědí svědka L. Ř., který pokládal způsob jízdy obviněného za „rizikový“, neboť před mostem to může být namrzlé (č. l. 568). Rovněž námitka, že se soudy nižších stupňů nezabývaly vztahem jednání vyvolaného druhým účastníkem silničního provozu a reakcí obviněného na něj, je založena na vlastních skutkových závěrech obviněného, nikoliv na skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů učinily závěr, že zemřelý poškozený se porušení svých povinností stanovených zákonem při řízení svého vozidla nedopustil. Z vyšetřovacího pokusu (třebaže jeho výsledky skutečně nelze přeceňovat) bylo zjištěno, že úsek ze strany poškozeného bylo možno projet v pravém jízdním pruhu, aniž by došlo k omezení protijedoucích vozidel, soudy se rovněž zabývaly zdravotní stránkou poškozeného zemřelého a na základě evidenční karty řidiče i lékařského posudku o zdravotní způsobilosti poškozeného zemřelého dospěly k závěru, že jeho zdravotní stav neměl na jeho řízení žádný vliv (viz bod 11., str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace, že soudy měly brát v úvahu jednání poškozeného ve vztahu k vlivu na dopravní nehodu, navíc neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, podle nichž poškozený způsobem své jízdy neporušil ani povinnosti řidiče, ani pravidla silničního provozu ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. Jde výhradně o skutkovou verzi předestřenou obviněným, která však byla vyloučena (srov. bod 13, str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Odkázal-li tedy obviněný na princip omezené důvěry v dopravě ve vztahu k trestní odpovědnosti řidiče, odvolací soud jeho námitku správně shledal neopodstatněnou.
32. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
33. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu jsou významné otázky, zda obviněný naplnil znaky přečinů usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť měl výklad soudů o porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. za chybný a v důsledku toho i použití ustanovení §143 odst. 2 a §147 odst. 2 tr. zákoníku za nesprávné. Obviněný zpochybnil také existenci příčinné souvislosti mezi jím zaviněným jednáním a vzniklým následkem a vytkl, že jeho zavinění nemělo být posouzeno jako vědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle §143 odst. 2 tr. zákoníku naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle §147 odst. 2 naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, jednak jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a uvedené činy spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
35. Shora označené přečiny jsou poruchovými přečiny, pro naplnění jejich objektivní stránky je tudíž třeba, aby smrt či těžká újma na zdraví nastaly, pouhé nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nestačí. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.
36. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., jež zde představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
37. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
38. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod č. T 389., aj.).
39. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že k následku vedly i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
40. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
41. Se zřetelem k dovolacím námitkám je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt a těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
42. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že obviněný jako řidič vlastního osobního motorového vozidla při projíždění táhlé mírné levotočivé zatáčky se v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na komunikaci před ním, v důsledku čehož náhle vybočil vlevo a přejel přes středovou podélnou čáru přerušovanou do protisměrného jízdního pruhu, ve kterém právě projíždělo osobní motorové vozidlo řízené vlastníkem C. S., nar. XY, se spolujedoucí družkou na předním sedadle K. S., oba řádně připoutanými bezpečnostními pásy jejich sedadel, přičemž řidič C. S., který pro bezprostřednost vyjetí Fiatu do jeho jízdního pruhu a jízdní dráhy nemohl vůbec stačit nějak reagovat k zabránění střetu, utrpěl zranění, jimž na místě podlehl, a spolujezdkyně K. S. závažná zranění mající povahu těžké újmy na zdraví. Nutno uvést, že součástí skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině jsou i taková zjištění, která z pohledu významného pro právní posouzení skutku nejsou nijak důležitá; v této souvislosti má dovolací soud konkrétně na mysli údaje o tom, že obviněný řídil svoje motorové vozidlo t. č. technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích pro neplatnou pravidelnou technickou prohlídku a bez řádného povinného pojištění. Okolnost, že vozidlo nemělo řádné povinné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (viz zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), není pro naplnění zákonných znaků přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nijak významná a nevýznamné je i zjištění, že obviněný řídil vozidlo t. č. technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích pro neplatnou pravidelnou technickou prohlídku, poněvadž znalec Ing. Františka Kropáč, Ph.D., z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, v závěrech svého posudku konstatoval, že celkový technický stav vozidla řízeného obviněným byl těsně před dopravní nehodou „velmi dobrý“, bez zjištěných závad, které by měly vliv na jízdní vlastnosti vozidla (č. l. 413).
43. Soud prvního stupně v jednání obviněného spatřoval porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §11 odst. 1 tohoto zákona se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, není-li stanoveno jinak.
44. Provedeným dokazováním nebyla zjištěna žádná objektivní příčina, která by způsobila při řádném sledování situace v provozu směrovou nestabilitu vozidla a jeho následný smyk, naopak bylo prokázáno, že ve chvíli, kdy obviněný dokončoval předjíždějící manévr, byl od protijedoucího vozidla v takové vzdálenosti, kdy nemohl určit jeho polohu, tedy v jakém jízdním pruhu se nachází, a mohl zahlédnout pouze jeho světla. Zřejmě v úleku provedl rychlý manévr, jímž se chtěl vrátit do svého jízdního pruhu, čímž dostal své vozidlo do směrové nestability, v důsledku čehož dostalo smyk a narazil do vozidla poškozených. Pokud by obviněný řádně sledoval situaci v provozu, pak by před předjížděním a při předjíždění zachoval potřebnou míru opatrnosti a nereagoval by poté unáhleně a razantně na v dálce se nacházející vozidlo. Vozidlo obviněného se do smyku a do jízdy v protisměru dostalo pouze z důvodu způsobu jízdy obviněného, tudíž zaviněného jednání na straně obviněného, který měl očekávat, že při razantním manévru může dojít ke smyku vozidla, obzvláště s ohledem na aktuální počasí a přibližování se k mostu, na kterém se běžně v době, kdy mrzne, vyskytuje náledí, které smyk „umocnilo“, jak konstatoval i znalec Ing. František Kropáč, Ph.D.
45. Skutková zjištění učiněná soudy opodstatňují závěr, že obviněný porušil povinnosti jemu stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., když dostatečně nesledoval situaci v provozu, ačkoliv si musel být vědom toho, že nesledování situace v provozu může mít za následek dopravní nehodu, čímž může ostatním účastníkům provozu způsobit následky na zdraví, jakož i následky fatální, rovněž si musel být vědom, že při razantním manévru ve vyšší rychlosti může své vozidlo dostat do směrové nestability a vybočit ze svého jízdního pruhu, tedy porušil především ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. a v důsledku toho i §11 odst. 1 tohoto zákona, následkem čehož způsobil dopravní nehodu. Ta byla podle znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jedinou příčinou smrti poškozeného C. S. a těžké újmy na zdraví poškozené K. S. Odvolací soud v této souvislosti opodstatněně upozornil na nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud v tzv. skutkové větě nebyl učiněn také odkaz na porušení povinnosti řidiče uvedené v §18 odst. 1 část věty před středníkem) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména – mimo jiné – svým schopnostem, předpokládanému dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Tento nedostatek, byť spíše formální povahy, poněvadž skutková zjištění uvedená ve výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, popisují takový způsob jízdy obviněného, který nasvědčuje i porušení takto označené povinnosti, soud v odvolacím řízení při vázanosti zákazem reformationis in peius již nemohl odstranit, nicméně nebránilo mu to, aby i k této okolnosti ve svých úvahách o vině obviněného přihlédl.
46. Žádné nedostatky dovolací soud neshledal ani v právním závěru o zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněný jako zkušený řidič musel vědět, že jím realizovaný a soudy popisovaný způsob jízdy může vést ke kolizi motorových vozidel a dopravní nehodě, jejímiž předvídatelnými následky jsou nejméně ublížení na zdraví, ale vyloučen není ani následek fatální – smrt. Za konkrétního technického stavu vozovky, povětrnostních podmínek však bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k těmto následkům a tedy i k porušení zájmu chráněného v §143 a §147 tr. zákoníku nedojde.
47. Povinnosti řidiče uvedené v zákoně č. 361/2000 Sb., jejichž porušení je obviněnému kladeno za vinu, představují za daných okolností takové povinnosti, jejichž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. jejich porušením může snadno dojít k takovému následku. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších instancí nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkových podstat přečinů usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
K výroku o trestu
48. Obviněný v dovolání brojil i proti přiměřenosti uloženého trestu. K výtkám obviněného je třeba uvést, že obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal a jak sám uvedl, tento důvod dovolání nedeklaroval. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3, §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
49. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Odvolací soud nedostál na něj kladeným požadavkům, poněvadž odpovídající test proporcionality přesvědčivě neprovedl, uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody opřel, stejně jako soud prvního stupně, o argumenty stojící mimo rozhodná hlediska.
50. Obviněný byl shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku až šesti let. Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o potřebě ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody v již zmíněné výměře, takto uložený trest i podle odvolacího soudu odpovídá jak povaze a závažnosti spáchaných přečinů, tak i poměrům na straně obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života a možnostem jeho nápravy, jakož i výchovnému působení trestu, přičemž nepomíjí ani časovou prodlevu od spáchání činu. Stejně jako soud prvního stupně shledal polehčující okolnost uvedenou v §41 písm. o) tr. zákoníku a částečně i podle §41 písm. n) tr. zákoníku (obviněný projevil upřímnou lítost nad způsobeným následkem, nikoliv svým činem). Jako okolnost přitěžující hodnotil, že spáchal dva trestné činy [§42 písm. n) tr. zákoníku]. Přehlédnout podle něj nelze ani samotné okolnosti případu, včetně způsobení fatálního následku (tj. smrt jedné osoby). Odvolací soud poukázal i na skutečnost, že obviněný užil k jízdě motorové vozidlo, které nebylo způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích z důvodu propadlé kontroly jeho technického stavu, navíc u vozidla bylo i propadlé pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a ohledáním vozidla bylo zjištěno, že zimní pneumatiky na zadních kolech vozidla nesplňovaly stanovenou hloubku dezénových drážek, a proto vozidlo nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích [§5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.]. Zejména však odvolací soud postrádal na straně obviněného projevení alespoň částečné sebereflexe (nepřipouští si zavinění), jakož i patřičné míry pokory (viz bod 15., str. 13, 14 rozsudku odvolacího soudu).
51. Tyto úvahy odvolacího soudu se se skutečně rozhodnými hledisky pro stanovení druhu trestu a jeho výměry míjí. S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že v ustanovení §42 písm. n) tr. zákoníku je jako přitěžující okolnost uvedeno spáchání více trestných činů. Spáchání více trestných činů se vztahuje především na souběh trestných činů, a to jednočinný i vícečinný, stejnorodý i různorodý. Tato přitěžující okolnost je důsledkem uplatňování absorpční zásady při trestání souběhu a užije se jí především při výměře úhrnného a souhrnného trestu (§43 tr. zákoníku). Hodnocení významu přitěžující okolnosti podle §42 písm. n) tr. zákoníku musí vycházet z uvedených různých forem souběhu, jejichž materiální význam se může dost lišit (např. vícečinný stejnorodý souběh by podle okolností mohl svědčit o určitých ustálených negativních sklonech pachatele). V posuzovaném případě se jednalo o jednočinný souběh dvou nedbalostních přečinů coby zákonem upravený důsledek vzniku odlišných následků (smrt, těžká újma na zdraví) zapříčiněných jediným jednáním obviněného, a proto lze souhlasit s obviněným, že této přitěžující okolnosti nelze přikládat podstatný význam. Stejně tak nelze jako přitěžující okolnost bez dalšího hodnotit fatální následek, tj. smrt jedné osoby, poněvadž právě tento následek – účinek je zákonným znakem přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku. Z hlediska ukládání trestu odnětí svobody není přiléhavá ani argumentace, že „obviněný užil k jízdě motorové vozidlo, které nebylo způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích z důvodu propadlé kontroly jeho technického stavu, navíc u vozidla bylo i propadlé pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a ohledáním vozidla bylo zjištěno, že zimní pneumatiky na zadních kolech vozidla nesplňovaly stanovenou hloubku dezénových drážek, a proto vozidlo nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích“. Jak již bylo uvedeno, ze závěrů znaleckého posudku Ing. Františka Kropáče, Ph.D., znalce z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, se podává, že celkový technický stav vozidla Fiat řízeného obviněným byl těsně před dopravní nehodou „velmi dobrý“, bez zjištěných závad, které by měly vliv na jízdní vlastnosti vozidla (č. l. 413) a pokud pneumatiky na zadní nápravě tohoto vozidla měly dezén s hloubkou hlavních dezénových drážek 3,3 mm, resp. 3,4 až 3,8 mm, neměl tento stav pneumatik žádný vliv na předejití vzniku dopravní nehody, pohyb vozidla Fiat v místě nehody by byl i za situace, že by pneumatiky měly hloubku hlavních dezénových drážek větší jak 4 mm, stejný (č. l. 650). Tyto skutečnosti, stejně jako údaj o propadlém pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nejsou ale zcela bez významu, přihlédnout je k nim třeba při úvahách o ukládání trestu zákazu činnosti, a to včetně zjištění o přestupkovém chování obviněného jako řidiče motorového vozidla, což ostatně odvolací soud také učinil (bod 17., str. 14–15 rozsudku). Nesrozumitelný je z pohledu ukládání trestu odnětí svobody také argument nedostatku „patřičné míry pokory“.
52. Zmínil-li odvolací soud, že k nezbytnosti uložení nepodmíněného trestu dospěl i přes obviněným namítanou osobní a rodinnou situaci (obviněný sám utrpěl vážná zranění, ze kterých se léčí, má ve své péči nezletilého syna, který je na něj odkázán), přičemž do opozice postavil utrpení, které krajně nezodpovědným jednáním způsobil pozůstalým, je třeba uvést, že hodnotící úsudek odvolacího soudu není úplný, poněvadž o povaze zranění obviněného, o jeho osobní situaci, o kvalitě jeho péče o nezletilého syna, o povaze jejich vzájemného vztahu a emoční vazbě nezletilého syna na obviněného si žádné relevantní informace neopatřil.
53. Při stanovení druhu trestu je soud povinen vyváženě přihlížet ke všem kritériím uvedeným v §39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, což ale z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Závěr tohoto soudu, že je obviněnému třeba – vedle trestu zákazu činnosti – uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť jakýkoliv alternativní či výchovný trest by byl v jeho případě „zcela nedostačujícím opatřením“, nelze bez bližšího vysvětlení akceptovat. Na odvolacím soudu bude, aby všechna kritéria skutečně relevantní z hlediska stanovení druhu trestu a jeho výměry vyváženě vyhodnotil a učinil odpovídající rozhodnutí.
54. Za těchto okolností již není významné zabývat se opodstatněností pochybení, jež obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud, aniž by zrušil celý výrok o trestu, rozsudek soudu prvního stupně podle §259 odst. 2, 4 tr. ř. doplnil tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku vedle trestu odnětí svobody uloženého nalézacím soudem uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let, ačkoliv tak podle obviněného nemohl učinit, neboť výrok o vedlejším trestu není výrokem chybějícím ve smyslu §259 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud měl tedy podle obviněného rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušit podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř a nově o celém výroku o trestu rozhodnout ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř.
55. Pouze pro úplnost lze uvést, že v posuzovaném případě byl odvoláními coby řádným opravným prostředkem napaden rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině, trestu i náhradě nemajetkové újmy v penězích, a tedy žádný z těchto výroků v řízení před soudem prvního stupně nenabyl právní moci. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo v tom, aby výrok o trestu z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného sám svým rozhodnutím doplnil a obviněnému uložil vedle trestu odnětí svobody (což je z hlediska celistvosti výroku o trestu výrok oddělitelný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2019-I. Sb. rozh. tr.), trest další. Výrok o trestu v rozsudku nalézacího soudu doplněný výrokem odvolacího soudu v každém případě nabývá právní moci až rozhodnutím odvolacího soudu. Postupem odvolacího soudu nedošlo k překážce věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a dvojímu stíhání a trestání obviněného za tentýž skutek. Odlišná by byla situace, pakliže by odvolací soud část výroku o trestu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, když by tím část výroku o trestu nabyla právní moci, zatímco jiná část výroku o trestu by se vrátila zpět do řízení před nalézacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, uveřejněný pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, uveřejněné pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr.), k čemuž ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Odvolací soud se tedy žádného pochybení naznačeného dovolatelem nedopustil. Důsledkem výše zmíněných závěrů však bylo, že dovolací soud nejenže zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl ponechán beze změny rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, ale i ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let, a na odvolacím soudu tak bude, aby o trestu zcela nově rozhodl.
K výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích
56. Výroku o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozeným vyjmenovaným ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu obviněný vytýkal, že nebylo správně posouzeno hmotněprávní ustanovení §2959 o. z., že se soudy neřídily kritérii vycházejícími z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
57. K námitkám obviněného je namístě připomenout, že v adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva jiné než trestní povahy. Pro odčinění nemajetkové újmy je následek porušení práva člověka vymezen v obecném ustanovení §2956 o. z., podle něhož vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Duševní útrapy vymezuje (u primární oběti) §2958 o. z., podle něhož patří mezi další nemajetkové újmy a náleží k nim i útrapy blízké osoby jako sekundární oběti podle §2959 o. z. [srov. přiměřeně HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 str. 1701]. V nyní posuzovaném případě jde tedy o relutární náhradu škody podle ustanovení §2959 o. z., podle něhož při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
58. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu nemajetkové újmy vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud musí proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody či nemajetkové újmy ve věcech občanskoprávních. V rámci takového rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, popř. nemajetkovou újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, shodně také nález ze dne 9. 8. 2016. sp. zn. I. ÚS 3456/15).
59. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, shrnul judikaturou ustálená kritéria pro stanovení výše relutární náhrady. Jedná se o kritéria, která lze shledat jak na straně poškozeného (pozůstalého), tak na straně škůdce (osoby odpovědné). Jak je uvedeno v citovaném nálezu: „Okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka (nově dle §2959 občanského zákoníku duševní útrapy) je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Při zohlednění věku zemřelého se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty. Důležitou roli hraje i pocit zodpovědnosti rodiče za své děti. Ztráta osoby, na níž je pozůstalý existenčně závislý, se negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může promluvit do snížení peněžitého zadostiučinění … Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků [k výčtu kritérií…a dalším okolnostem ve vztahu k tomuto druhu odškodnění podrobněji zejména ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 1117–1120 (komentář k §2959 P. Vojtek) a k doktríně odškodnění duševních útrap blíže HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (k §2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1717–1723 (komentář k §2959 P. Bezouška)]."
60. V přezkoumávané věci o povinnosti zaplatit nemajetkovou újmu rozhodoval odvolací soud z podnětu odvolání obviněného a oproti rozsudku soudu prvního stupně nově obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným J. S. částku 250 000 Kč, M. F. částku 250 000 Kč, C. S. částku 250 000 Kč, Z. B. částku 250 000 Kč, M. V. částku 250 000 Kč a K. S. částku 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli dále poškození J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
61. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že výše nemajetkové újmy u uvedených poškozených nebyla stanovena správně, poněvadž nalézací soud opomněl tuto snížit o „zálohové částky“ již vyplacené Českou kanceláří pojistitelů těmto poškozeným ve výši 250 000 Kč (viz zpráva České kanceláře pojistitelů č. l. 747), jinak měl však způsob stanovení výše nemajetkové újmy za opodstatněný. Odvolací soud souhlasil s nalézacím soudem, že o úzkém citovém vztahu mezi poškozeným a pozůstalými svědčí jednotlivá čestná prohlášení, která byla soudu řádně předložena. Čestná prohlášení nebyla akceptována vůči všem pozůstalým, podle nalézacího soudu určitá skupina pozůstalých do kategorie nejblíže spjatých se zemřelou osobou nespadá, a je tedy zjevné, že soud skutečně posuzoval individuálně kvalitu a intenzitu vztahů mezi poškozeným a pozůstalými. S ohledem na tuto skutečnost pak oba soudy nižších stupňů s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, určily rozsah, v němž se má výše náhrad za způsobení duševních útrap při usmrcení citově nejblíže spjaté osoby nacházet, a to na částku v rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč. Soudy v souladu s výše citovanou judikaturou zdůraznily, že v rámci rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích je třeba zohlednit příslušná kritéria na straně poškozeného, ale i na straně pachatele, jakož i všechna specifika daného případu. Nalézací soud, s nímž se odvolací soud ve způsobu stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vyjma výše uvedeného opomenutí ztotožnil, v rámci svých úvah zdůraznil skutečnost, že na straně poškozeného C. S. nebylo shledáno žádné spoluzavinění při dopravní nehodě, zohledňoval i věk zemřelého a rovněž konstatoval, že žádný z poškozených nebyl hmotně závislý na zemřelém poškozeném, že všichni poškození jsou v produktivním věku, a tedy i výdělečně a majetkově soběstační. Na straně obviněného se pak zabýval jeho postojem k celé věci (jedná se především o projevenou lítost, omluvu, náhradu škody), ale i duševním dopadem na původce nehody. V průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně obviněný sám uvedl, že pozůstalým žádnou omluvu nezaslal, jelikož ve svých očích neudělal chybu, ale pouze se snažil zabránit střetu, což se mu nepodařilo, proto nevěděl, na jaké téma by omluvný dopis psal (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 6. 2019, č. l. 528). Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že pozůstalým po poškozeném zemřelém náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. K možnostem použití moderačního ustanovení §2953 odst. 1 o. z., jež se týká případného snížení náhrady, odvolací soud uvedl, že obviněný je v produktivním věku 46 let, je svobodný a má jedno nezletilé dítě, je jednatelem společnosti s trvalým zdrojem příjmu a podle jím sděleného údaje vlastní rodinný dům. Uvedenou stanovenou částku tedy odvolací soud snížil o již poškozeným vyplacené částky a stanovil obviněnému povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč.
62. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy respektovaly kritéria pro určení imateriální újmy sekundárních obětí potud, že braly v úvahu intenzitu jejich vztahu s primárním poškozeným, jejich věk, hmotnou závislost apod. (srov. PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 2902). O důslednosti soudů při objasňování této otázky svědčí mimo jiné i to, že nalézací soud nepřiznal náhradu nemajetkové újmy všem poškozeným, kteří se do adhezního řízení přihlásili, a to s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o nejbližší příbuzné, u nichž by byl snadno prokázán tak intenzivní vztah se zemřelým, že by duševní útrapy bylo nutné odčinit jednorázovým přiznáním přiměřeného zadostiučinění, a pro potřeby trestního řízení by bylo nadbytečné prokazovat hloubku a intenzitu jejich vztahu s poškozeným zemřelých C. S. Nejvyšší soud tudíž nepřisvědčil námitkám obviněného, že výše stanovené náhrady nemajetkové újmy byla stanovena nesprávně, jelikož odvolací soud nezohlednil věk zemřelého, jeho zdravotní stav, hmotnou závislost pozůstalých na zemřelém, konkrétní vztahy a vazby jednotlivých pozůstalých vůči poškozenému. Shledal je ale opodstatněnými v té části, v níž obviněný vytýkal, že se soudy důsledně nezabývaly jeho osobními a majetkovými poměry.
63. Nejvyšší soud předesílá, že soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Na druhou stranu nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení (přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). V rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, Nejvyšší soud zopakoval, že majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritériem zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Právo na soukromí a rodinný život sekundární oběti je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy. Přihlížet lze výjimečně též k majetkovým poměrům škůdce tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.
64. Nejvyšší soud musí přisvědčit námitce, že soud prvního stupně se při rozhodování o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy vůbec nezabýval kritériem majetkových poměrů obviněného a odvolací soud jen paušálně konstatoval, že obviněný má jako jednatel společnosti H. g., zaměstnání s trvalým zdrojem příjmu, přičemž podle jeho sdělení vlastní i rodinný dům (bod 21., str. 16 rozsudku). Obviněný však těmto zjištěním oponoval, vytkl, že odvolací soud konstatuje, že má trvalý příjem, aniž by si o společnosti H. g., v níž má působit jako jednatel, a jeho příjmech cokoliv zjistil, popřel, že vlastní rodinný dům a naopak upozornil na okolnost, že „je v insolvenčním řízení“. Výtky obviněného jsou opodstatněné.
65. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl jednatelem a současně jediným společníkem společnosti H. g., avšak soudní exekutor vydal dne 24. 1. 2018 exekuční příkaz sp. zn. EX 14302/17, kterým postihl jeho obchodní podíl společníka na základě rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 46 EXE 1915/2017. Obviněný ve výpovědi dne 8. 12. 2017 (č. l. 489) uvedl, že žádný pracovní příjem nemá, ve výpovědi v hlavním líčení doplnil, že nepodniká, nepracuje, při dopravní nehodě utrpěl zranění, jejichž následky dosud nese (č. l. 528). Soud si neopatřil žádné bližší informace k nyní obviněným zpochybňovanému údaji, že je vlastníkem rodinného domu, součástí spisového materiálu je i stejnopis usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, č. j. KSBR 47 INS XY, z něhož se podává, že označený soud v insolvenční věci dlužníka J. Š. (tj. obviněného) rozhodl o návrhu dlužníka mimo jiné tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka a soud mu povoluje oddlužení (č. l. 514–515), jemuž ale také nebyla věnována žádná pozornost.
66. Odvolací soud si tak nevytvořil předpoklady pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v souladu se všemi vyžadovanými kritérii. Bude na něm, aby důsledně prověřil majetkové poměry obviněného, aby ověřil a vyhodnotil i jeho způsobilost návratu k odpovídajícímu pracovnímu zařazení umožňujícímu splnění majetkových závazků po skončení jeho pracovní neschopnosti řízení. Poté, co dokazování doplní o aktuální zjištění týkající se majetkových poměrů obviněného, na něm bude, aby se znovu důsledně vypořádal se všemi hledisky relevantními pro přiznání náhrad, aby v této souvislosti uvážil nejen východiska jím už zmiňovaná v odůvodnění napadeného rozsudku, ale aby přihlédl i k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněnému pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.
67. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. a ve výrocích, jimiž byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledně uvedené výroky ve smyslu §229 odst. 2 tr. ř. jsou i neurčité potud, že nevymezují, kteří z poškozených a s jakým druhem nároků byli se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody, které představují samostatné nároky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněné pod č. 14/2014-II. Sb. rozh. tr.), odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
68. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že je nadbytečné zabývat se případným použitím moderačního práva ve smyslu §2953 o. z. Snížení nemajetkové újmy podle §2953 o. z. přichází v úvahu spíše výjimečně, neboť toto snížení lze použít jen z důvodů zvláštního zřetele hodných. Snížit náhradu nemajetkové újmy bude proto možné jen tehdy, jestliže kritéria (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), na jejichž základě lze uvedené moderační ustanovení uplatnit, nebyla brána v úvahu již při určení vlastní výše náhrady nemajetkové újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, uveřejněné pod č. 39/2018-I. Sb. rozh. tr.). Majetkové poměry obviněného nebyly dosud spolehlivě zjištěny, nebylo k nim tudíž možno řádně přihlédnout ani v základní rovině, tedy při určení vlastní výše náhrady.
69. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, ve výroku, jímž byl ponechán beze změny rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, ve výroku, jímž byl obviněnému J. Š. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let, ve výrocích, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. a ve výrocích, jimiž byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dlužno v této souvislosti dodat, že ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek odvolacího soudu nedotčen, v důsledku čeho je tedy nezměněný výrok o vině a také výroky o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně nedotčené rozhodnutím odvolacího soudu. Při novém rozhodování je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo, byť částečně, zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
70. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu do rozhodnutí o dovolání důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Z výsledku řízení o dovolání je však zřejmé, že celý výrok o trestu, jakož i výroky o náhradě nemajetkové újmy v penězích již vyjmenovaným poškozeným nejsou pravomocné a ani vykonatelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu