ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.991.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 991/2020-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného V. R., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 6 To 74/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 159/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 1 T 159/2019, uznal obviněného V. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1) dne 24. 5. 2019 nejprve kolem 16:10 hodin v Třinci, na ul. XY, u dveří bytu č. 2, po slovní rozepři s jeho otcem H. R., nar. XY, tomuto začal opakovaně hrozit slovy, že „blbě skončí, že pokud jej nezbije on sám, tak to udělají jeho kamarádi, zdemoluje zahrádku a když bude v práci, tak všechno rozmlátí", načež se H. R. z důvodu obav z pronesených hrozeb rozhodl telefonicky na místo přivolat Městskou policii Třinec a svým mobilním telefonem značky Xiaomi Redmi 5 GLOBAL, se SIM kartou operátora Mtéčko, telefonního čísla XY, v 16:11 hodin zavolal na tísňovou linku 156,
2) následně téhož dne opět v Třinci, na ul. XY, u dveří bytu č. 2, ve chvíli, kdy se poškozený H. R. (dále jen „poškozený“) po hrozbách uvedených ve skutku pod bodem 1) snažil zaznamenat kamerou svého telefonu jednání obviněného, tento k němu v čase kolem 16:12 hodin přiskočil, oběma rukama do něj v předsíni bytu strčil takovou silou, že s úkroky vzad zavrávoral a v tomto okamžiku mu z pravé ruky vytrhl mobilní telefon značky Xiaomi Redmi 5 GLOBAL, modré barvy, IMEI1: XY, IMEI2: XY, ve kterém měl vloženu paměťovou kartu microSD o velikosti 16 GB a SIM kartu operátora Mtéčko, telefonního čísla XY, umístěný v pouzdře, se kterým poté z místa utekl neznámo kam, když při pronásledování ze strany poškozeného mobilní telefon vytrhl z pouzdra a toto pouzdro pak před bytovým domem poškozeného odhodil a ostatní věci si ponechal, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému majetkovou škodu v celkové výši 3.650 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)] a jednak jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2)], a za uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 2 T 107/2019-55, který mu byl doručen dne 28. 8. 2019 a nabyl právní moci v týž den, mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 2 T 107/2019-55, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu). Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 6 To 74/2020, tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného V. R. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného V. R. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku nově odsoudil i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 2 T 107/2019-55, který mu byl doručen dne 28. 8. 2019 a nabyl právní moci v týž den, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 7. 2019, č. j. 2 T 107/2019-55, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. podle §259 odst. 1 tr. ř. skutek pod bodem 1) napadeného rozsudku vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, resp. do jeho výroku I., a to v rozsahu, ve kterém Krajský soud v Ostravě ponechal nezměněný výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Šmiřákové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání dovolatel předně vyjádřil svou povědomost o tom, že dovolání slouží k nápravě vad právních, nikoliv skutkových, současně však zdůraznil, že při uplatnění výše citovaného dovolacího důvodu je rovněž oprávněn uplatnit námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, což může vést dovolací soud k přezkumu a zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dále vyslovil názor, že v řízení před oběma nižšími soudy nebylo prokázáno, že skutečně užil vůči poškozenému násilí, přičemž poukázal na to, že skutková zjištění soudů stran užití násilí vyplývají toliko z výpovědi poškozeného. Uvedl, že není pravdou, že by k poškozenému přiskočil a oběma rukama do něj v předsíni bytu strčil takovou silou, že by zavrávoral, naopak tvrdil, že poté, co otci řekl, aby jej na mobilní telefon nenatáčel či nefotil, mu tento mobilní telefon vytrhl z ruky, a tedy neočekávané vytržení mobilního telefonu z ruky poškozeného pak nemůže být považováno za užití násilí ve smyslu dané skutkové podstaty.
6. Obviněný následně vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (konkrétně měl například za to, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by se chtěl mobilního telefonu zmocnit z důvodu, že chtěl zabránit tomu, aby poškozený měl k dispozici usvědčující důkaz o jeho jednání), důkazní situace se dostala do bodu tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy vzhledem k tomu, že incidentu nebyl nikdo další přítomen, nebylo možné rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného odstranit, a za takové situace soudy měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Dále namítl, že ani za situace, kdy by se dovolací soud se zmíněnými námitkami neztotožnil, nelze s danou právní kvalifikací souhlasit, neboť z popisu jeho jednání ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu nevyplývá, a nebylo to ani prokázáno, že by tvrzené násilí – strčení učinil v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu poškozeného, resp. že mělo být prostředkem k překonání odporu poškozeného za účelem zmocnění se jeho telefonu. Na podkladě těchto skutečností pak dovodil, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, a tudíž daný skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně posouzen.
7. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že s ohledem na specifické okolnosti případu, způsob a míru naplnění formálních znaků skutkové podstaty předmětného zločinu, se oba soudy nižších stupňů měly zabývat tím, jakou intenzitou byly tyto znaky naplněny, a zda daný skutek nemohl být posouzen jako přestupek. V tomto směru jednak oběma soudům vytkl, že nedostatečně přihlédly zejména k tomu, že se jednalo o nešťastné vyústění rodinné hádky, když je zřejmé, že v rodině dlouhodobě nemají dobré vztahy, a dále zdůraznil, že zmocnění se mobilního telefonu nebylo motivováno majetkovým prospěchem.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v napadeném rozsahu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 6 To 74/2020-223, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 12. 2019, č. j. 1 T 159/2019-132, a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu především uvedl, že nelze tvrdit, že dokazování realizované nalézacím soudem zůstalo povrchní, nedostatečné či polovičaté; soud prvního stupně naopak obstaral dostatek důkazních prostředků a dospěl přitom k takovým skutkovým závěrům, které z nich lze logicky dovodit, přičemž je, stejně jako na ně navazující závěry právní, přesvědčivě odůvodnil. Rovněž odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se poměrně podrobně vypořádal. Státní zástupce přitom zdůraznil, že oba soudy si byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí poškozeného a dovolatele. Pokud ve vazbě na komplexní vyhodnocení provedených důkazů shodně uzavřely, že věrohodným je popis událostí prezentovaný poškozeným, a nikoli účelová výpověď obviněného vedená snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, jde o závěr logický a správný, s nímž se plně ztotožnil. Poukázal na to, že obviněný poškozeného fyzicky napadl tak, že do něj strčil, v důsledku čehož poškozený ztratil stabilitu a zavrávoral, čehož využil, zmocnil se jeho mobilního telefonu a s tímto utekl; závěr, že motivem ataku ze strany obviněného byla snaha zmocnit se mobilního telefonu, je pak zřejmý a podpořený také navazujícím jednáním dovolatele, který poškozenému ze svého facebookového profilu odeslal zprávu, ve které vrácení telefonu podmiňoval tzv. stažením učiněného oznámení.
10. Státní zástupce dále s poukazem na shora rozvedené úvahy zdůraznil, že významná část dovolacích námitek je postavena právě na nesouhlasu obviněného s hodnocením důkazů nalézacím soudem a na zpochybnění jeho skutkových zjištění, z čehož pak dovozuje nerespektování principu in dubio pro reo a tvrdí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by vůči poškozenému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Upozornil rovněž, že podle skutkových zjištění soudů to byl právě dovolatel, kdo ve snaze zabránit poškozenému pořizovat záznam protiprávního jednání tohoto fyzicky napadl a za použití násilí se zmocnil jeho mobilního telefonu. Současně připomněl, že samotná intenzita užitého násilí není podstatná, ovšem v dané věci, a to i s přihlédnutím k momentu překvapení, byla míra fyzického násilí natolik významná, že vyvedla poškozeného z rovnováhy, tento zavrávoral, a tak ztratil kontrolu nad svým mobilním telefonem, jehož se tak obviněný mohl vcelku jednoduše zmocnit prostým vytržením z ruky. Takové jednání nepochybně naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, a to i jeho subjektivní stránku. Dodal, že z hlediska zmíněného zločinu není podstatné, že dovolatel fakticky nebyl veden zištným motivem, případně že fyzicky si mobilní telefon ponechal jen vcelku krátkou dobu a poté ho – podle svého vyjádření – zničil.
11. Konečně se státní zástupce zaměřil na výtku obviněného týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Vyslovil názor, že v dané trestní věci není její aplikace namístě. V této souvislosti uvedl, že je pravdou, že běžnějším případem jednání posouzeného posléze jako zločin loupeže je takový útok pachatele, který je vedený jeho zištným motivem, pod jehož vlivem fyzicky napadne poškozenou osobu nebo jí napadením hrozí, a právě takové násilí, případně jeho pohrůžka jsou prostředky ke zmocnění se cizí věci, nicméně sama okolnost, že v posuzovaném případě došlo k útoku na poškozeného „pouze“ v rámci rodiny a tento nebyl veden zištným motivem v tom smyslu, že by si obviněný telefon ponechal či ho zpeněžil, nemění nic na skutečnosti, že všechny znaky tohoto zločinu byly bezezbytku naplněny. Uzavřel tedy, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 18. 9. 2020). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu je zřejmé (jak přiléhavě konstatoval rovněž státní zástupce ve svém vyjádření), že převážnou část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy (namítl, že přestože se důkazní situace v posuzované věci dostala do bodu tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy vzhledem k tomu, že incidentu nebyl nikdo další přítomen, nebylo možné odstranit rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného, soudy učinily skutková zjištění stran užití násilí toliko z výpovědi poškozeného) a rovněž vůči správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily (měl za to, že nebylo prokázáno, že vůči poškozenému užil násilí, tj. že do něj oběma rukama strčil takovou silou, že tento zavrávoral, a že tak učinil v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu), na podkladě nichž pak vyslovil názor, že soudy měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch. Současně předkládal vlastní verzi daného skutkového děje spočívající na popření užití jakéhokoli násilí vůči poškozenému a setrvalém tvrzení, že poškozenému poté, co ho požádal, aby jej na mobilní telefon nenatáčel či nefotil, tento telefon jen vytrhl z ruky.
17. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (stejně jako státní zástupce ve svém vyjádření) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů této neuvěřil (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 4 a 5).
21. Z dovolací argumentace obviněného tak jsou z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu relevantními (byť stran subjektivní stránky daného trestného činu jen se značnou mírou tolerance, neboť námitky týkající se tohoto znaku jeho skutkové podstaty vycházely z tvrzení obviněného o nesprávných skutkových zjištěních učiněných soudy a z jeho vlastní, od nich odlišné, skutkové verze) jeho výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil jednak subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže ve formě úmyslu zmocnit se mobilního telefonu poškozeného, a jednak posouzení daného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že soudy se s ohledem na specifické okolnosti případu (jednalo se o nešťastné vyústění rodinné hádky, zmocnění se mobilního telefonu nebylo motivováno majetkovým prospěchem) měly zabývat tím, zda předmětný skutek nemohl být posouzen jako přestupek. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
22. Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
23. Trestný čin loupeže má dva objekty, jimiž jsou osobní svoboda a majetek, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730).
24. Dále je zapotřebí zdůraznit, že skutková podstata trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 26/2004 pod č. T 620, obdobně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 1 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.); nižší intenzita násilí pouze snižuje závažnost trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 2. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79, publikovaný pod č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí přitom nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu §173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 25/2004 pod č. T 596).
25. Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je vhodné připomenout skutková zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, podle nichž obviněný (zkráceně) … ve chvíli, kdy se poškozený H. R. po hrozbách … snažil zaznamenat kamerou svého telefonu jednání obviněného, tento k němu … přiskočil, oběma rukama do něj v předsíni bytu strčil takovou silou, že s úkroky vzad zavrávoral a v tomto okamžiku mu z pravé ruky vytrhl mobilní telefon …, se kterým poté z místa utekl neznámo kam.
26. S ohledem na takováto skutková zjištění opřená o provedené důkazy, formulovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a shora uvedenou zákonnou úpravu a konstantní judikaturu dopadající na posuzovaný skutek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy použitá právní kvalifikace je správná a zákonná.
27. Je zřejmé, že obviněný úmyslně do poškozeného oběma rukama strčil takovou silou, jež poškozeného, i s ohledem na moment překvapení, vyvedla z rovnováhy natolik, že tento s úkroky vzad zavrávoral, a za této situace se obviněný mohl poměrně snadno – prostým vytržením z ruky – zmocnit jeho mobilního telefonu a s tímto utéct. Přestože v posuzovaném případě obviněný nebyl veden zištným motivem, tj. zjevně se tohoto telefonu nechtěl zmocnit proto, aby si jej sám ponechal pro svou potřebu či jej zpeněžil, jak bývá pro taková jednání, posléze právně kvalifikovaná jako trestný čin loupeže, běžné, z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že výše popsané fyzické násilí užil v úmyslu zmocnit se telefonu poškozeného, neboť mu nebylo po vůli, že tento jeho prostřednictvím celý incident zaznamenával, a tedy ono překvapivé a silné strčení do poškozeného bylo prostředkem k překonání jeho odporu za účelem snadnějšího zmocnění se dané věci tak, aby mu dalším nahrávání zabránil. O tom, že motivem útoku obviněného na poškozeného byla právě snaha zmocnit se jeho mobilního telefonu, vedená naznačeným cílem, pak ostatně svědčí i jeho následné jednání, kdy poškozenému prostřednictvím facebooku opakovaně sděloval, že pokud chce telefon zpět, musí „odvolat“ policisty.
28. Obviněný svým jednáním tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky (úmyslu), takže soudy obou nižších stupňů nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení.
29. Stejně tak Nejvyšší soud (i zde ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) nemohl přiznat opodstatněnost námitce dovolatele, že jeho jednání vzhledem k tomu, že se odehrálo v rámci rodiny a nebylo vedeno zištným motivem, mohlo být posouzeno jako přestupek, čímž zjevně mířil k tomu, že soudy se měly zabývat možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
30. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
31. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
32. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Jeho jednání vedené záměrem zmocnit se i za použití násilí mobilního telefonu poškozeného – vlastního otce, s ohledem na jeho závažnost (o čemž svědčí již samotná trestní sazba na daný trestný čin), intenzitu a též osobu obviněného (jenž nikde nepracuje a opakovaně páchá trestnou činnost, přičemž daného jednání se dopustil navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení) nelze posoudit pouze jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daného zločinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá.
33. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu