ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.41.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 41/2021-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 2. 9. 2021 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky R. Š. , narozeného dne XY v XY, okres Chomutov, trestním příkazem Okresního soudu v Lipsku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 211 Cs 803 Js 24136/13, jímž byl uznán vinným trestným činem neoprávněného vstupu a trestným činem neoprávněného pobytu navzdory ztrátě práva na vstup a pobyt podle §6, §7 odst. 2 věty 1 a 9 německého zákona o pobytu ve spojení s §52 StGB, a rozsudkem Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Saské Kamenici ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 7 Ns 950 Js 8357/12, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §242 odst. 1 StGB, §243 odst. 1 věta druhá, č. 1 StGB a trestným činem řízení bez řidičského průkazu podle §21 odst. 1 č. 1 německého zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 950 Js 8357/12, a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky R. Š. , narozeného dne XY v XY, okres XY, rozsudkem Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Saské Kamenici ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 7 Ns 950 Js 8357/12, a s usnesením Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 950 Js 8357/12, a to pro trestný čin zneužití průkazu totožnosti podle §281 odst. 1 StGB, a jemu odpovídající část trestu.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2014, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Saské Kamenici ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 7 Ns 950 Js 8357/12, byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §242 odst. 1 §243 odst. 1 věta druhá, č. 1 německého trestního zákoníku (dále jen „StGB“), trestným činem řízení bez řidičského průkazu podle §21 odst. 1 č. 1 německého zákona o provozu na pozemních komunikacích a trestným činem zneužití průkazu totožnosti podle §281 odst. 1 StGB a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců.
2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený uvedených trestných činů dopustil tím, že:
1.
v blíže neustanovené době v období od 21. 1. 2012, 21:45 hod. do 22. 1. 2012, 08:45 hod., odcizil ve vědomé a plánované součinnosti s dosud neustanovených spolupachatelem uzamčenou malou dodávku VW T 4 Multivan zaparkovanou na XY, XY, patřící poškozené H. G., reg. zn. XY, v hodnotě přibližně 12 500 EUR, za účelem jejího použití pro sebe, či jiné osoby, popř. jejího prodeje,
2.
dne 22. 1. 2012, v době kolem 03:15 hod. ráno, řídil osobní vozidlo Seat Toledo, reg. zn. XX, po silnici XY směrem k hraničnímu přechodu pro pěší, XY, ačkoliv měl v České republice uložený zákaz řízení v období od 26. 2. 2011 do 26. 2. 2012, čehož si byl vědom,
3.
poté, co jej dne 22. 1. 2012, kolem 03:15 hod., na XY, XY, zkontrolovali úředníci ředitelství státní policie v Pirně, státní policejní inspekce Saská Kamenice, se prokázal český cestovním pasem č. XY, vydaným na jméno Z. Š., narozený XY, přestože věděl, že není oprávněn předložit tento pas německým orgánům, a také věděl, že tento předložený doklad nebyl vystaven na jeho osobu, ale na jeho bratra.
3. Trestním příkazem Okresního soudu v Lipsku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 211 Cs 803 Js 24136/13, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2013, byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného vstupu a trestného činu neoprávněného pobytu navzdory ztrátě práva na vstup a pobyt podle §6, §7 odst. 2 věty 1 a 9 německého zákona o pobytu ve spojení s §52 StGB. Za uvedený trestný čin byl odsouzenému uložen peněžitý trest ve výši 1 000,00 eur.
4. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora uvedených trestných činů tak, že:
navzdory nařízení Cizineckého úřadu zemského hlavního města Drážďany ze dne 29. 4. 2010, kterým byla stanovena ztráta jeho práva jako českého státního příslušníka na vstup a pobyt ve Spolkové republice Německo a jehož účinek byl dodatečně nařízením Cizineckého úřadu ze dne 24. 7. 2012 omezen do 4. 8. 2013, dne 15. 4. 2013 ve večerních hodinách opět přicestoval na území Spolkové republiky Německo osobním automobilem přes Zinnwald, a zdržoval se až do kontroly dne 16. 4. 2013 kolem 02:17 hodiny na území města Lipska.
5. Usnesením Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 950 Js 8357/12, které nabylo právní moci dne 5. 1. 2015, byl odsouzenému za shora uvedené sbíhající se trestné činy uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) týdnů.
6. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
7. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
8. Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
9. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že R. Š. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy.
10. Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se jako na odsouzení soudem České republiky v takovém případě jen na část odsouzení, která se týká skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna.
11. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), Nejvyšší soud zamítne.
12. Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna u skutku 3. uvedeného v rozsudku Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, který cizozemský soud kvalifikoval jako trestný čin zneužití průkazu totožnosti podle §281 odst. 1 StGB.
13. Podle rozsudku Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12,ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Saské Kamenici ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 7 Ns 950 Js 8357/12, se odsouzený daného trestného činu dopustil tím, že „poté, co jej dne 22. 1. 2012, kolem 03:15 hod., na Annaberger Straße, 09484 Oberwiesenthal, zkontrolovali úředníci ředitelství státní policie v Pirně, státní policejní inspekce Saská Kamenice, se prokázal český cestovním pasem č. XY, vydaným na jméno Z. Š., narozený XY, přestože věděl, že není oprávněn předložit tento pas německým orgánům, a také věděl, že tento předložený doklad nebyl vystaven na jeho osobu, ale na jeho bratra. “
14. Podstatou jednání odsouzeného bylo, že (stručně řečeno) předložil při silniční kontrole policejní hlídce cizí doklad totožnosti. Nejvyšší soud k tomuto musí konstatovat, že takové jednání nevykazuje znaky žádného z trestných činů podle právního řádu České republiky (srov. především a contrario Hlavu II a Hlavu X zvláštní části trestního zákoníku). Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení ve vztahu k uvedenému skutku a jemu odpovídající části souhrnného trestu zamítl.
15. Jde-li o zbývající skutky (jimiž byl odsouzený uznán vinným jednak rozsudkem Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Saské Kamenici ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 7 Ns 950 Js 8357/12, a dále trestním příkazem Okresního soudu v Lipsku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 211 Cs 803 Js 24136/13), má Nejvyšší soud za to, že v případě těchto byla podmínka oboustranné trestnosti naplněna. Uvedené skutky, jichž se odsouzení danými cizozemskými rozhodnutími týká, totiž vykazují znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě dvou trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku a jednoho trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku).
16. Konkrétně platí, že skutek popsaný v trestním příkazu Okresního soudu v Lipsku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 211 Cs 803 Js 24136/13, naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zbylé skutky uvedené v rozsudku Okresního soudu v Saské Kamenici ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 15 Ds 950 Js 8357/12, pak naplňují znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (skutek 1.) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek 2.).
17. To proto, neboť v případě prvně uvedeného skutku odsouzený mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že se zdržoval na území Spolkové republiky Německo, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění ve smyslu §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je přitom nerozhodné, že se odsouzený nezdržoval na území České republiky, ale Spolkové republiky Německo (jíž se rozhodnutí, kterým odsouzený pozbyl právo na vstup a pobyt, týkalo), neboť pro účely posouzení podmínky oboustranné trestnosti je třeba vycházet z metody tzv. analogické transpozice , podle níž se v takové situaci na cizí stát nahlíží jako na Českou republiku (srov. přiměřeně HUCLOVÁ, H. In: POLÁK, P., HUCLOVÁ, H., KUBÍČEK, M. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář . 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2020, s. 248.). Druhým z uvedených skutků si pak odsouzený přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, ačkoliv byl pro takový čin v předchozích třech letech odsouzen (což Nejvyšší soud zjistil ze svého usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tcu 80/2011), a současně takovým činem způsobil větší škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Konečně třetím z uvedených skutků odsouzený mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost spočívající v řízení motorového vozidla, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, resp. pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Také v tomto případě není rozhodné, že odsouzený se činnosti, která mu byla zakázána na území České republiky, dopustil v zahraničí, protože i zde se uplatní metoda analogické transpozice a pro posouzení oboustranné trestnosti je tak na jednání odsouzeného nahlíženo, jako by se jej dopustil na území České republiky. Formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona jsou tedy splněny.
18. V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy . Odsouzený totiž svým jednáním porušil hned několik chráněných zájmů, a to zájem na ochraně vlastnického práva osoby odlišné od pachatele a zájem společnosti na řádném výkonu vybraných rozhodnutí uložených orgány veřejné moci. Závažnost trestné činnosti odsouzeného je pak zvýšena tím, že v jeho případě šlo o vícero trestných činů, přičemž pluralita trestné činnosti jednoho pachatele značně zvyšuje závažnost jeho jednání. Postup podle §4a odst. 3 zákona je tak v případě odsouzeného zcela namístě. Co se týče druhu uloženého trestu, ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že odsouzenému byl uložen citelný trest odnětí svobody.
19. Nejvyšší soud tak uzavírá, že návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto usnesení. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud rozhodl tak, že část uloženého souhrnného trestu odnětí svobody činí 1 (jeden) rok. Učinil tak s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.