ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.92.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 92/2021-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky M. M. , nar. XY v XY, rozsudkem Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 Ds 21 Js 14561/17, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2018.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 Ds 21 Js 14561/17, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2018 (dále též jen “cizozemské rozhodnutí” nebo “cizozemský soud”), byl M. M. (dále též jen „odsouzený“) uznán vinným trestným činem porušení příkazů během doby ochranného dohledu v sedmnácti případech ve vícečinném souběhu podle §145a, §53 německého trestního zákoníku (StGB) . Za toto jednání byl výše jmenovaný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, a to za současného nařízení umístění jeho osoby do ústavu odvykací léčby.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Ingolstadt se M. M. předmětné trestné činnosti v podobě porušení příkazů během doby ochranného dohledu dopustil v podstatě tím, že:
po úplném odpykání trestu, který mu byl uložen v trestním řízení vedeném proti mladistvému rozsudkem Okresního soudu Norimberk, jako soudem pro mladistvé s přísedícími, ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 65 Ls 609 Js 51212/09, ve výměře tří let a devíti měsíců, nastal dne 9. 12. 2010 ochranný dohled, když usnesením hlavního vykonavatele u Okresního soudu Bamberg ze dne 18. 10. 2010 byly M. M. v bodě IV uloženy mimo jiné následující příkazy:
1) bez dovolení orgánu ochranného dohledu nesmí opustit své aktuální bydliště (§68b odst. 1 č. 1 StGB),
2) bez předchozího souhlasu soudu se nesmí zdržovat v místech s ohrožením drogami, popř. musí tato místa okamžitě opustit (§68b odst. 1 č. 2 StGB),
3) mimo byt, popř. mimo pracoviště nesmí s sebou nosit žádné nože nebo zbraně (také nevyžadující povolení) nebo jiné předměty podobné zbraním (např. baseballové pálky, řetězy, železné trubky, obušky, ocelová lana) (§68b odst. 1 č. 5 StGB),
4) neprodleně po propuštění se má osobně hlásit u poskytovatele postpenitenciární péče příslušného pro místo bydliště, jakož i se v budoucnu nadále hlásit podle bližších určení poskytovatele postpenitenciární péče a poslouchat nařízení (§68b odst. 1 č. 7 StGB),
5) neprodleně po propuštění z vazby a poté podle tamního pokynu se musí dostavovat k příslušnému cizineckému úřadu, plnit jeho nařízení a osobně – nebo písemně do jednoho týdne – sdělit změny týkající se rodinného práva (§68b odst. 1 č. 7 StGB),
6) každé založení bydliště nebo pracoviště, obzvláště i jejich pozdější změnu, musí neprodleně písemně nebo ústně nahlásit orgánu ochranného dohledu, a přitom předložit odpovídající doklady jako úřední přihlášení nebo přehlášení nebo pracovní osvědčení (§68b odst. 1 č. 8 StGB),
7) v případě nezaměstnanosti je povinen se hlásit u příslušného úřadu práce nebo u jiného orgánu schváleného pro zprostředkovávání práce a toto do jednoho týdne prokázat poskytovateli postpenitenciární péče (§68b odst. 1 č. 9 StGB),
8) nesmí s sebou nosit omamné prostředky ve smyslu zákona o nakládání s omamnými prostředky (BtMG) a je povinen se podrobit případným kontrolám ohledně návykových látek, které nejsou spojeny s tělesným zákrokem (§68b odst. 1 č. 10 StGB),
když konec ochranného dohledu je datován na 28. 4. 2020.
V roce 2013 odsouzený změnil bydliště a přibližně od 1. 5. 2013 bydlel u své matky v XY, XY, načež od té doby byla příslušnou vykonavatelkou postpenitenciární péče L. H., XY, XY, avšak odsouzený se již od svého propuštění z vazby dne 27. 7. 2017 na žádný termín konzultace u příslušné vykonavatelky postpenitenciární péče nedostavil a nebyl pro ni k zastižení. Místo toho se odsouzený již minimálně od 31. 7. 2017 stále zdržoval v oblasti hlavního nádraží v Norimberku, aby tam požíval, popř. získával drogy, když v době od 31. 7. 2017 do 10. 9. 2017, kdy byl v tomto prostoru opakovaně (celkem šestnáctkrát) kontrolován příslušníky policie, byl viditelně pod vlivem omamných prostředků, policistům uváděl, že krátce předtím kouřil tzv. spice nebo požil heroin či crystal, popř. vykazoval extrémně nezřetelnou mluvu, nemohl se udržet na nohou a při osobní prohlídce u něho byly event. nalezeny pomůcky užívané při konzumaci heroinu a v jednom případě (dne 24. 8. 2017) měl u sebe kapesní nůž, který v okamžiku, kdy zpozoroval policistu, vložil do škvíry v kameni, tzn. že odsouzený tímto svým jednáním porušil příkazy č. IV 1., 2., 4. a 8. usnesení o ochranném dohledu ze dne 18. 10. 2010, čímž je ohrožen účel tohoto opatření, přičemž odsouzenému bylo známo, že mu za toto porušení hrozí trest.
3. Dne 1. 9. 2021 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu doručen návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na odsouzení M. M. rozsudkem Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 Ds 21 Js 14561/17, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2018, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že v daném případě nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 citovaného zákona.
5. Předně je třeba konstatovat, že podle §4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že odsouzený M. M. je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie. Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že když je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna. Naopak ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona zamítne.
7. Nejvyšší soud při posuzování případu odsouzeného M. M. dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není ve vztahu k jednání jmenovaného uvedenému ve výrokové části rozsudku Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 Ds 21 Js 14561/17, ve kterém je cizozemským soudem spatřován trestný čin porušení příkazů během doby ochranného dohledu v sedmnácti případech ve vícečinném souběhu podle §145a, §53 německého trestního zákoníku (StGB) , splněna ani částečně.
8. Shora popsané jednání spočívající v tom, že odsouzený M. M. poté, co zcela vykonal trest, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Norimberk, jako soudem pro mladistvé s přísedícími, ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 65 Ls 609 Js 51212/09, ve výměře tří let a devíti měsíců, opakovaně porušoval podmínky ochranného dohledu stanovené usnesením hlavního vykonavatele u Okresního soudu Bamberg ze dne 18. 10. 2010, zejména bez dovolení orgánu ochranného dohledu opustil své aktuální bydliště, bez předchozího souhlasu soudu se zdržoval v místech s ohrožením drogami (když se konkrétně v době od 31. 7. 2017 do 10. 9. 2017, kdy byl celkem šestnáctkrát kontrolován hlídkou policie a viditelně se nacházel pod vlivem návykových látek, zdržoval v oblasti hlavního nádraží v Norimberku), neprodleně po svém propuštění se osobně nehlásil u poskytovatele postpenitenciární péče příslušného pro místo jeho bydliště a nosil s sebou, resp. opakovaně užíval omamné prostředky, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 českého trestního zákoníku, přičemž v úvahu nepřichází ani použití jiné skutkové podstaty obsažené ve zvláštní části trestního zákoníku České republiky. Ze skutkových zjištění učiněných cizozemským soudem totiž jednoznačně vyplývá, že se odsouzený dopouštěl opakovaného porušování podmínek ochranného dohledu, který byl nad jeho osobou vysloven poté, co vykonal dříve uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by současně vykonával jakákoli jiný alternativní trest, přičemž v současném českém trestním právu se institut ochranného dohledu vůbec nevyskytuje. Svojí povahou jemu nejbližším institutem je pak dohled vykonávaný pracovníky Probační a mediační služby, jehož maření je však trestným činem ve smyslu §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku jen za předpokladu, jedná-li se o dohled uložený při ukončení ochranného léčení, což není případ nyní posuzovaného cizozemského odsouzení. Jednání M. M. přitom nelze právně kvalifikovat ani jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spočívající v závažném jednání pachatele vedoucím ke zmaření výkonu nebo účelu trestu, neboť ochranný dohled, jehož podmínky byly odsouzenému stanoveny usnesením hlavního vykonavatele Okresního soudu Bamberg po výkonu dříve uloženého a řádně vykonaného nepodmíněného trestu odnětí svobody, nepředstavuje součást uloženého trestu, jehož výkon či účel by tak odsouzený svým jednáním fakticky mařil.
9. Vzhledem k těmto skutečnostem tak Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně rozsudku Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 Ds 21 Js 14561/17, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2018, ve vztahu k osobě M. M. v celém rozsahu zamítl, neboť skutek, jímž byl jmenovaný odsouzený tímto rozsudkem cizozemského soudu pravomocně uznán vinným, nesplnil všechny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona, konkrétně bezvýjimečnou podmínku oboustranné trestnosti dotčeného činu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu