ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.877.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 877/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 9 To 86/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem u Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 16 T 4/2021, byl obviněný O. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 34 (třicetičtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že: v rozporu s ustanovením §4 a §8 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách, tedy aniž by disponoval potřebným povolením k nakládání s návykovými látkami,
od 30. května 2019 do 21. října 2020, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, v okolí svého současného bydliště na adrese XY a v provozovně společnosti B., na adrese XY, okres Praha-východ, a na dalších dosud nezjištěných místech poskytoval převážně za úplatu metamfetamin (pervitin) přesně neustanovenému okruhu odběratelů, nejméně však těmto osobám:
- J. H., narozenému XY, kterému v období od 24. května do 24. srpna 2020 poblíž místa svého bydliště v intervalu zhruba jednou za 14 dní prodal nezjištěné množství pervitinu pokaždé za částku 100 nebo 200 Kč,
- M. B., narozenému XY, kterému nejméně ve dvou případech v průběhu jara roku 2020 poblíž místa svého bydliště prodal nezjištěné množství pervitinu za částku 200 Kč,
- V. V., narozenému XY, kterému nejméně na konci léta roku 2020 na blíže neurčeném místě nejméně v jednom případě poskytl zdarma pervitin v množství odpovídajícím jedné dávce jako odměnu za odvoz autem,
- P. U., narozenému XY, kterému nejméně od 30. května 2019 do léta roku 2020 na různých místech v obci XY prodal v intervalu jednou týdně nezjištěné množství pervitinu za částku v rozmezí od 200 do 500 Kč,
- P. A., narozené XY, které nejméně od 30. května do srpna 2019 v místě svého tehdejšího zaměstnání v provozovně společnosti B., prodal v intervalu přibližně pětkrát týdně pervitin pokaždé v množství odpovídajícím jedné dávce, vždy za částku 100 Kč,
přičemž pervitin je pod názvem metamfetamin psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a současně zařazen mezi psychotropní látky podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákonem o návykových látkách,
a to přes to, že byl za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 16. prosince 2019, č. j. 2 T 196/2019-263, který nabyl právní moci téhož dne, k trestu odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, jehož výkon byl za současného stanovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu 27 měsíců.
3. O odvolání, které proti výroku o trestu výše citovaného rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 9 To 86/2021, podle §256 zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný O. F. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení otázky výše trestu ve spojení s využitím institutu prohlášení viny a neuložení souhrnného trestu.
6. Uvádí, že podle rozsudku soudu prvního stupně byl uznán vinným mj. jednáním, podle něhož: P. A., narozené XY, nejméně od 30. května do srpna 2019 v místě svého tehdejšího zaměstnání v provozovně společnosti B., prodal v intervalu přibližně pětkrát týdně pervitin pokaždé v množství odpovídajícím jedné dávce, vždy za částku 100 Kč. Jestliže toto přisouzené jednání probíhalo od května do srpna 2019, byl odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V úvahu tak připadá uložení souhrnného trestu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu „Praha - západ“ (správně Praha - východ), který byl vynesen dne 16. 12. 2019, ve věci sp. zn. 2 T 196/2019.
7. Rovněž je přesvědčen, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, to vzhledem k jeho rodinným a osobním poměrům a jeho postoji k trestnímu řízení. Soud prvního stupně sice zohlednil jeho prohlášení o vině, nicméně nedostatečně vzhledem k významu tohoto institutu. K tomu rekapituluje své osobní a rodinné poměry a zdůrazňuje dopad uloženého trestu na jeho rodinu. V tomto směru uvádí, že se v současné době snaží žít řádným životem. Je ženatý, s manželkou se stará o 3 děti, O. P. (23 let) a dvojčata AAAAA(pseudonym) a BBBBB(pseudonym) (12 let), s nimiž žije ve společné domácnosti. Dále má ještě dceru CCCCC(pseudonym) (16 let), na kterou pravidelně přispívá výživné 2.400 Kč měsíčně. Je tedy patrné, že je sociálně ukotven v rámci rodiny. Pravidelně též spolupracuje s Probační a mediační službou, kam dochází v řádných termínech. Snaží se vydělávat peníze řádným způsobem, až do září 2020 pracoval jako skladník, zaměstnání ztratil kvůli epidemii, v současné době je registrován na Úřadu práce. Snaží se dát svůj život do pořádku, o čemž svědčí i to, že se aktivně snaží splácet své dluhy. Má tedy za to, že vzhledem k okolnostem a jeho poměrům není nutná jeho izolace ve věznici, která by měla negativní finanční i citový dopad na jeho rodinu ani není nutno upřednostňovat represivní stránku trestu před preventivní a výchovnou. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zároveň s tím učinil podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu, ev. přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
8. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově odpovídá námitka, že soud prvního stupně nesprávně neuložil obviněnému souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku pro sbíhající se trestnou činnost. S touto námitkou se však státní zástupce neztotožnil, neboť mezi trestnou činností projednávanou v předkládané trestní věci a v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 196/2019 není dán vztah souběhu, který je podmínkou pro aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku, jehož zákonné znění současně připomněl.
9. V posuzované věci bylo obviněnému kladeno za vinu, že ve vymezeném období od 30. 5. 2019 do 21. 10. 2020 kontinuálně distribuoval převážně za úplatu pervitin, tedy drogu obsahující psychotropní látku metamfetamin. Takové jednání, jehož jednotlivé distribuční akty se prolínají a nelze mezi nimi nalézt jednotlivé dělicí momenty, je třeba považovat za jediné jednání, jež bylo ukončeno až zahájením trestního stíhání dne 21. 10. 2020, a právě toto datum je rozhodné pro určení existence souběhu s další trestnou činností obviněného (k tomu srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016 a další).
10. Pakliže byl pro další v úvahu připadající trestnou činnost obviněný odsouzen výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 196/2019, který nabyl právní moci téhož dne, státní zástupce dovodil, že v nyní projednávané věci podmínky souběhu, a tedy podmínky pro uložení souhrnného trestu dány nejsou, neboť obviněný nespáchal nyní projednávanou trestnou činnost před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, nýbrž až po tomto okamžiku.
11. Podle státního zástupce na tomto závěru ničeho nemění ani ta skutečnost, že vůči jedné z odběratelek distribuční aktivita obviněného rozhodné datum vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro jinou trestnou činnost nepřesáhla, neboť toto jednání nepředstavuje samostatný skutek. Distribuce drogy P. A. se přitom časově prolíná s distribucí P. U., popřípadě dalším osobám z „přesně neustanoveného okruhu odběratelů“. Rovněž poznamenal, že i kdyby bylo možno – ryze hypoteticky - distribuci drogy P. A. vyčlenit jakožto samostatný trestný čin spáchaný v souběhu s další trestnou činností, byl by takový závěr zjevně v neprospěch obviněného. Obviněný by tak musel být uznán vinným samostatným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který by bylo třeba ukládat souhrnný trestu ve vztahu k namítanému odsouzení a zároveň dalším samostatným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který by „tak jako tak“ bylo nutno obviněnému uložit trest samostatný. Obviněný by tak musel být uznán vinným větším počtem trestných činů a zároveň by mu byly i uloženy dva tresty, což je závěr zjevně v jeho neprospěch. Podle státního zástupce soudy obou stupňů tedy vztah souběhu v úvahu připadajících trestných činů posoudily správně, pokud obviněnému uložily samostatný trest, nikoli trest souhrnný.
12. Poukazuje-li obviněný na své osobní a rodinné poměry, na jejichž pozadí považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu, která však zřetelně žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný přitom nenamítá uložení trestu mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ani by taková námitka nemohla mít naději na úspěch. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce výrazně v dolní polovině jejího rozmezí.
13. Podle státního zástupce nelze ani dovodit a obviněný ani nenamítá, že by uložený trest byl zjevně excesivní či exemplární, k čemuž odkázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž ve zcela výjimečných případech a mimo dovolací důvody připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, bod 32, publikované z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
14. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř., z obsahu podaného dovolání podle státního zástupce vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízením byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
15. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného je v tom dílčím rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na výše uvedený závěr má za to, že není třeba se zvláště zabývat podnětem obviněného ohledně postupu podle §265o tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil mj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Pokud obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal vadným výrok o trestu, přičemž namítá nesprávnost spočívající v neuložení souhrnného trestu oběma nižšími soudy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky proti neuložení souhrnného trestu lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, současně je však neshledal důvodnými.
20. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci l, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jeho jiný trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
22. Při posouzení, zda jsou dva trestné činy v souběhu, je přitom rozhodující okamžik dokončení trestné činnosti, neboť pokud byla trestná činnost dokončena až po vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí, o souběh se nejedná. Určení okamžiku dokončení trestné činnosti nabývá na významu zejména v případech trestných činů pokračujících a trvajících.
23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k drogové trestné činnosti opakovaně judikoval, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).
24. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení §116 trestního zákoníku, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout, ať již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, se ve vztahu k drogové trestné činnosti páchané na bázi distribučních aktů opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015 a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015. Právě v posledně uvedeném usnesení Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 trestního zákoníku. Jak vyplývá z již výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 125/2017, trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 trestního zákoníku přitom může mít podle okolnosti případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 trestního zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
25. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 196/2019, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil v období od ledna 2019 do 29. 5. 2019 na různých místech v okrese Praha – východ, tím, že nejméně v 6ti případech od neznámých osob obstaral, a poté přeprodal celkem nejméně 26,5 gramu pervitinu, za což mu byl uložen mimo jiné podmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 27 měsíců.
26. V nyní posuzované věci Okresního soudu Praha-východ se obviněný jednáním výše již rozvedeným, jež spočívalo v podstatě v tom, že od 30. května 2019 do 21. října 2020, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, v okolí svého současného bydliště na adrese XY a v provozovně společnosti B., na adrese XY, okres Praha-východ, a na dalších dosud nezjištěných místech poskytoval převážně za úplatu metamfetamin (pervitin), a dopustil se zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
27. V rámci své dovolací argumentace obviněný uvedl, že podle rozsudku soudu prvního stupně byl uznán vinným mj. jednáním, podle něhož: „ P. A., narozené XY, nejméně od 30. května do srpna 2019 v místě svého tehdejšího zaměstnání v provozovně společnosti B., prodal v intervalu přibližně pětkrát týdně pervitin pokaždé v množství odpovídajícím jedné dávce, vždy za částku 100 Kč“. Má tak za to, že tento čin spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin a v úvahu přichází uložení souhrnného trestu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, který byl vynesen dne 16. 12. 2019, ve věci sp. zn. 2 T 196/2019.
28. V nyní posuzované věci byl obviněný uznán vinným trvajícím trestným činem páchaným od 30. 5. 2019 do 21. 10. 2020 tím, že kontinuálně distribuoval převážně za úplatu pervitin, tedy drogu obsahující psychotropní látku metamfetamin. Takové jednání, jehož jednotlivé distribuční akty se prolínají a nelze mezi nimi nalézt jednotlivé dělicí momenty, je třeba považovat za jediné jednání, jež bylo ukončeno až zahájením trestního stíhání dne 21. 10. 2020. Přitom právě toto datum je rozhodné pro určení existence souběhu s jinou trestnou činností obviněného.
29. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, mezníkem, jenž z hlediska §12 odst. 11 trestního řádu ukončuje jeden pokračující, trvající nebo hromadný trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu, a odděluje ho od dalšího, je sdělení obvinění.
30. Z těchto skutečností vyplývá, že jestliže obviněný byl pro další, v úvahu připadající trestnou činnost odsouzen výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 196/2019, pak pokud se nyní posuzované trestné činnosti dopustil v době od 30. 5. 2019 do 21. 10. 2020, zjevně nebyla splněna podmínka jejího spáchání před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně za jiný jeho trestný čin, jak je vyžadováno v §43 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž až po tomto okamžiku. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v nyní projednávané věci podmínky souběhu, a tedy podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 196/2019, dány nejsou. Jinak lze v tomto směru též odkázat na výstižnou argumentaci státního zástupce ve vyjádření k dovolání, s níž se Nejvyšší soudu může plně ztotožnit.
31. Protože předmětnými námitkami k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo, Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného brojící proti neuložení souhrnného trestu vzhledem k výše uvedenému shledal zjevně neopodstatněnou.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněný též poukázal, přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
33. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože výše rozvedené dovolací námitky obviněného O. F. byly shledány neopodstatněnými, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
34. Obviněný O. F. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává vzhledem ke svým osobním a rodinným poměrům a jeho prohlášení o vině za nepřiměřeně přísný.
35. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
36. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
37. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
38. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
39. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků či propadnutí majetku.
40. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu obviněného přihlédl k tomu, že se k trestné činnosti doznal a učinil prohlášení o vině, současně však konstatoval, že společenskou škodlivost nepochybně zvyšuje fakt, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustil bezprostředně po sdělení obvinění pro předcházející trestnou činnost a pokračoval v ní i poté, co byl pravomocně za tuto trestnou činnost odsouzen. Již tato okolnost podle nalézacího soudu sama o sobě postačuje pro závěr, že na obviněného již nelze působit jinak, než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nelze přehlédnout, že obviněnému byla opakovaně ukládanými podmíněnými tresty odnětí svobody dávána šance k nápravě. Nevyužil ani dobrodiní, které se mu dostalo v podobě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody s dohledem, přičemž ani opětovná hrozba nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu jej nepřiměla k vedení řádného života, naopak téměř vzápětí opakoval úmyslnou trestnou činnost shodného charakteru. Zjevně tedy podmíněné tresty odnětí svobody nesplnily svůj účel a na obviněného neměly výchovný účinek, neboť svým přístupem prokázal naprostou absenci náhledu na jím páchanou trestnou činnost. Je tedy vyloučeno, aby bylo účelu trestního řízení dosaženo uložením trestu „bez jeho izolace ve věznici“ nespojeného s jeho přímým výkonem, jak se obviněný domáhá. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž důvodně neshledal písemný slib obviněného a nabídku záruky jeho manželky za dostatečné záruky za jeho nápravu. Z výše uvedených důvodů soudy za irelevantní shledaly rovněž námitky obviněného stran dopadů uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na jeho osobu, spočívající zejména ve ztrátě možnosti obživy, a poukazu na jeho rodinné poměry.
41. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že další příležitost v podobě podmíněného trestu odnětí svobody (byť se stanovením dohledu), již není v daném případě akceptovatelná, a na obviněného je již třeba působit přímým výkonem trestu odnětí svobody. Byl-li obviněnému, který byl ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody výrazně pod polovinou zákonné trestní sazby §283 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře třiceti čtyř měsíců, lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, který shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený (viz str. 2 - 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu). V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
IV.
Závěrečné shrnutí
42. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného O. F. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
43. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného O. F. na odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 9. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu