ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1706.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1706/2021-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Finančního úřadu pro Kraj Vysočina se sídlem v Jihlavě, Tolstého č. 1455/2, Územního pracoviště ve Žďáru nad Sázavou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 28, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinnému J. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem obcí Pošná se sídlem Pošná č. 51, identifikační číslo osoby 00248886, za účasti přihlášené věřitelky NASH FINANCE LTD. se sídlem 9.17 Capital Tower, 91 Waterloo Road, Londýn, SE1 8RT, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 06535852, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, o rozvrhu výtěžku daňové exekuce, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 Nc 1/2019, o dovolání přihlášené věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 15. února 2021, č. j. 54 Co 152/2020-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 15. 2. 2021, č. j. 54 Co 152/2020-225, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2020, č. j. 12 Nc 1/2019-187, kterým bylo rozhodnuto, že rozdělovaná podstata 410 000 Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojuje přihlášená pohledávka oprávněného správce daně Finančního úřadu pro Kraj Vysočina ve výši 410 000 Kč na hotových výdajích a exekučních nákladech za výkon prodeje (výrok I.), a rozhodl, že přihlášená věřitelka NASH FINANCE LTD. je povinna zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že oprávněný zpeněžil předmětné nemovitosti povinného v rámci daňové exekuce s výtěžkem 410 000 Kč a soudu I. stupně navrhl, aby na základě ustanovení §232 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a §274 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, provedl rozvrh tohoto výtěžku. Uplatnil přitom současně pohledávku na nákladech daňové exekuce ve výši 505 000 Kč určené jeho exekučním příkazem ze dne 20. 8. 2018, č. j. 1460126/18/2914-00540-712067, resp. rozhodnutím (dražební vyhláškou) ze dne 25. 4. 2019, č. j. 379929/19/2914-00540-708765. Odvolací soud se ztotožnil s usnesením soudu I. stupně a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2392/2015, které je plně aplikovatelné i v této věci, neboť vychází ze srovnatelných skutkových okolností a není dán důvod se od tohoto rozhodnutí odchýlit. Argumentaci dovolatelky, že soudní exekuce by byla pro zájem dovolatelky šetrnější, považuje za ryze účelovou, neboť odměna soudního exekutora by v případě vymáhání peněžitého plnění ve výši 28 647 327,22 Kč přesáhla sumu 3 milionů korun (bez DPH), byť by soudní exekutor mohl v rámci prodeje předmětných nemovitostí uspokojit pouze poměrnou část těchto nákladů (zjevně myšleno v závislosti na vymoženém plnění). Naproti tomu jsou náklady daňové exekuce limitovány částkou 1 milion korun, a to částkou 500 000 Kč za nařízení daňové exekuce a částkou 500 000 Kč za výkon prodeje a lze je u téhož nedoplatku požadovat pouze jednou (viz ustanovení §183 daňového řádu). Pro přihlášenou věřitelku je zvolený způsob exekuce nepochybně méně výhodný, protože při prodeji v soudní exekuci by jí pravděpodobně připadla část výtěžku dražby (zjevně vzhledem k tomu, že by se odměna exekutora vypočetla z tzv. vymoženého plnění, nikoliv z vymáhané částky), avšak tomuto nepříznivému důsledku mohla sama předejít tím, že by se domáhala provádění exekuce, jejíž nařízení navrhla (viz ustanovení §15a odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí). Oprávněný navíc při volbě způsobu exekuce nemohl předvídat, jakého výsledku bude dražbou předmětných nemovitostí dosaženo. Pokud jde o namítané nedoručení exekučního příkazu, přihlášená věřitelka sama připustila, že zákon správci daně neukládá, aby jí exekuční příkaz doručil; oprávněný tudíž v tomto ohledu nijak nepochybil. Odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu není taktéž případný, neboť se tato rozhodnutí týkají vymáhání bagatelních pohledávek soudní exekucí. Soud I. stupně se tedy s návrhem oprávněného na rozvrh výtěžku prodeje nemovitých věcí v daňové exekuce vypořádal zcela správně a své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala přihlášená věřitelka dovolání. Namítá, že je zcela proti smyslu a účelu exekuce (ať už soudní či daňové), aby náklady exekučního řízení přesáhly hodnotu samotného předmětu prodeje. Odkazuje na ustanovení §7 odst. 2 daňového řádu jako na opatření zabraňující neefektivnímu postupu ze strany správce daně, který měl dle jejího názoru v rámci volby způsobu vymáhání šetřit práva zúčastněných osob, včetně práv ostatních věřitelů, a měl zvolit hospodárnější způsob provedení exekuce, při kterém vzniknou nižší náklady – např. vymožení soudním exekutorem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedla, že oprávněný tedy měl zkoumat výši nákladů jednotlivých způsobů vymáhání a na základě toho se rozhodnout, který způsob vymáhání zvolit. Oprávněný nepostupoval v souladu s ust. §175 odst. 2 daňového řádu, protože nezvolil způsob vymáhání nedoplatku tak, aby s ním byly spojeny co nejnižší náklady. V opačném případě by nedošlo k vyčerpání rozdělované podstaty na exekuční náklady daňové exekuce a byli by alespoň částečně uspokojení ostatní věřitelé, přičemž by dovolatelka byla se svou pohledávkou první v pořadí – hned po uspokojení exekučních nákladů. I přesto, že dle ust. §220 odst. 1 a 2 daňového řádu nemá správce daně povinnost doručit exekuční příkaz přihlášeným věřitelům, bylo nedoručením exekučního příkazu (a též rozhodnutí správce daně o stanovení výše exekučních nákladů) přihlášeným věřitelům odepřeno právo bránit se proti těmto rozhodnutím. Usnesením odvolacího soudu taktéž došlo k porušení práva dovolatelky vlastnit majetek a k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému se na danou věc nedá aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2392/2015. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s podaným dovoláním neztotožňuje a odkazuje na svá předchozí vyjádření ve věci.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání přihlášené věřitelky není přípustné.
5. Dle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dále jen „daňový řád“, správce daně postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Z důvodu hospodárnosti může konat správce daně úkony pro různá řízení společně. Ze spisu, popřípadě z rozhodnutí vydaného na základě těchto úkonů, musí být zřejmé, ke které povinnosti a s jakým výsledkem byly úkony učiněny.
6. Dle ustanovení §175 odst. 1 daňového řádu správce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby.
7. Dle ustanovení §175 odst. 2 daňového řádu správce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.
8. Z ustanovení §7 odst. 2 daňového řádu a z navazujícího ustanovení §175 daňového řádu se podává, že volbu způsobu, jímž dojde k zabezpečení vymáhání nedoplatku, správce daně zvolí podle v nich ustavených kritérií k okamžiku, kdy k této volbě dochází . Je-li volba tohoto způsobu v souladu s kritérii podle ustanovení §175 odst. 1 a 2 daňového řádu, je na místě ji i později pokládat za přiměřenou, neboť zásadně nelze mít za hospodárné, aby jednou učiněná volba způsobu vymáhání byla opuštěna na úkor dodatečné volby jiného způsobu. Při volbě vhodného způsobu, jímž má dojít k zabezpečení vymáhání nedoplatku, správce daně zohledňuje i majetkové zájmy všech subjektů, které jsou nebo mohou být skrze zvolený způsob realizace dotčeny. Tímto subjektem přitom v projednávané věci nebyla pouze dovolatelka, ale i povinný, vůči němuž se měla vymoci veřejnoprávní povinnost ve výši 28 647 327,22 Kč. Odvolací soud přitom v dovoláním napadeném usnesení (zejména v bodu 9.) vysvětlil, proč volbu správce daně k zabezpečení vymáhaného nedoplatku pokládá v daném případě za racionální a proč ji s ohledem na výši vymáhané částky upřednostnil před podáním exekučního návrhu; navíc popsal i způsob, kterým se dovolatelka mohla pro sebe nepříznivým následkům vyhnout. Skutečnost, že se v pozdějším průběhu daňové exekuce ukázalo, že její náklady převýšily částku, která byla v daňové exekuci získána, nevede sama o sobě k závěru, že by volba způsobu zabezpečení vymáhání nedoplatku provedená k okamžiku, kdy k této volbě došlo, byla v rozporu se zásadou přiměřenosti při volbě způsobu nuceného vymáhání pohledávek na povinném, jež je vyjádřena v ustanovení §7 odst. 2 a v ustanovení §175 odst. 2 daňového řádu. Proto Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by při volbě způsobu zabezpečení vymáhání nedoplatku v daném případě došlo k porušení zásady přiměřenosti vedení exekuce, jež má své vyjádření i v ustanovení §175 odst. 2 daňového řádu a která ukládá správci daně volit jen takové prostředky, které osoby zúčastněné na správě daní co nejméně zatěžují, ale zároveň ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy správného zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 9 Afs 212/2016, ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 8 As 143/2014, ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 3 As 206/2017, či ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 7 As 310/2017).
9. Zbývá dodat, že z dovolání se jasně nepodává, že správce daně měl zvolit k zabezpečení vymáhání nedoplatku účelově právě daňovou exekuci, protože si předem byl vědom, že jediným realizovatelným majetkem budou nemovité věci, jejichž prodej nepostačí ani k úhradě nákladů daňové exekuce (vypočtených z vymáhané a nikoliv vymožené částky), a že správce daně musel vědět, že při vymáhání podle exekučního řádu by byly náklady takové realizace nižší a že by z výtěžku z prodeje obstavených majetkových hodnot bylo vedle nákladů exekuce možné zcela nebo zčásti uspokojit i jiné pohledávky, včetně pohledávky dovolatelky. Oprávněný před výběrem způsobu provedení exekuce nemá zákonnou povinnost dohledávat majetek povinného, tuto povinnost má z logiky věci až subjekt nebo orgán, který exekuci po uskutečnění volby provádí.
10. Namítá-li dovolatelka, že náklady daňové exekuce ve výši úhrnem 505 000 Kč jsou nepřiměřené, nespravedlivé vzhledem k výši vymoženého plnění a že právě následkem nepřiměřených nákladů správce daně nemohlo dojít ani k částečnému uspokojení její pohledávky, Nejvyšší soud již dříve vysvětlil, že při provádění tzv. daňové exekuce zásadně nelze pokládat za nepřiměřené, pokud v jejím průběhu dojde k přednostnímu uspokojení nákladů exekuce v rámci zákonných mantinelů předepsaných v ustanovení §183 odst. 1 a 2 daňového řádu, když tyto náklady jsou určeny procentuální částkou (2 % z částky, pro kterou byla daňová exekuce nařízena) a navíc ohraničeny spodní a horní hranicí. Existenci těchto hranic (limitů) lze vnímat nejen jako ochranu povinného, ale rovněž i jako ochranu oprávněného (dalšího oprávněného, resp. dalších oprávněných) a v zásadě i jako ochranu přihlášeného věřitele (přihlášených věřitelů), kterému zaručuje, že výše jednotlivých částí nákladů daňové exekuce (s výjimkou hotových výdajů) za žádných okolností nebude přesahovat částku 500 000 Kč, i kdyby například 2 % z částky, pro kterou byla daňová exekuce nařízena, tuto částku reálně i výrazně přesahovala či exekuce byla prováděna více než jedním způsobem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2392/2015). Ani v úvodu tohoto odstavce popsaným argumentem dovolatelky se tedy Nejvyšší soud neztotožňuje, když v době provedení volby způsobu zabezpečení realizace daňové pohledávky nebylo možné s určitostí předpokládat, jaký majetek povinného bude realizován, a tedy ani to, že při volbě exekuce podle exekučního řádu by došlo k nižšímu zatížení nebo uspokojení práv povinného a třetích osob. Dřívější vývody Nejvyššího soudu ohledně přiměřenosti zákonem stanovených nákladů daňové exekuce jsou použitelné i v posuzovaném případě, neboť jde o závěry zobecňující, při jejichž formulaci nebylo podstatné, zda se vymáhá povinnost ve výši desítek (jak tomu bylo nyní) nebo stovek miliónů korun (jako tomu bylo ve věci 26 Cdo 2392/2015).
11. K okolnosti, že dovolatelce jako přihlášené věřitelce nebyly doručeny exekuční příkazy, Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení §220 odst. daňového řádu, dle kterého správce daně doručí exekuční příkaz dlužníkovi a případným spoluvlastníkům předmětné nemovitosti (odst. 1). Správce daně doručí exekuční příkaz rovněž příslušnému katastrálnímu úřadu; následně správce daně stejným způsobem vyrozumí katastrální úřad o nabytí právní moci exekučního příkazu (odst. 2). Z tohoto ustanovení tedy jednoznačně plyne, že ze strany oprávněné nedošlo k pochybení, když exekuční příkaz nedoručila přihlášeným věřitelům.
12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nepřisvědčuje názoru dovolatelky, že provedením volby zabezpečení vymáhání nedoplatku ze strany správce daně a následným provedením daňové exekuce došlo k nepřípustnému popření majetkových práv dovolatelky, případně jejího práva na spravedlivý proces.
13. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání přihlášené věřitelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu