ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.27.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 27/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci úschovy částky 591 805,41 Kč složené společností DEZA, a. s. se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 753, IČO 00011835, zastoupené JUDr. Miroslavou Hořínkovou, advokátkou se sídlem v Zašové č. 712, za účasti složitele a příjemců 1) HC SPED spol. s r. o. "v likvidaci" se sídlem ve Valašském Meziřící – Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 748, IČO 64610641, 2) UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s. se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská č. 1525/1, IČO 15272028, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, a 3) J. H. , soudního exekutora se sídlem XY, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 41 Sd 15/2013, o dovolání složitele proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 41 Sd 15/2013-206 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2020 č. j. 10 Co 17/2020-215, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 41 Sd 15/2013-206 se zastavuje .
II. Dovolání složitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2020 č. j. 10 Co 17/2020-215 se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 4. 11. 2019 č. j. 41 Sd 15/2013-206 zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolání složitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2020 č. j. 10 Co 17/2020-215 neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvádí-li v posuzovaném případě složitel, že „dovoláním napadená rozhodnutí závisejí na vyřešení otázek hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, nebo byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a měly by být dovolacím soudem – s ohledem na okolnosti tohoto případu, posouzeny jinak“, a obsahuje-li jeho dovolání jen nesouhlasnou polemiku se závěrem soudů, že složitel nemohl mít odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem, a že proto nebyl zákonný důvod pro složení plnění do soudní úschovy (dovolatel se naopak domnívá, že měl důvod mít pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, že „tedy přijetí peněz do soudní úschovy bylo namístě“), z jejíhož obsahu nevyplývá právní otázka, která by měla být dovolacím soudem řešena, pak dovolání složitele výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Dovolání složitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2020 č. j. 10 Co 17/2020-215 ostatně ani není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vychází z právního názoru, že důvodem tzv. soluční úschovy v občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních vztazích může být – jak vyplývá z ustanovení §568 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – mimo jiné skutečnost, že dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem. Dlužník má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016). Nesložil-li dlužník předmět plnění do úschovy u soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, a nenastaly-li proto soluční účinky složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá příjemce a ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se proto úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit; předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti složiteli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2844/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3853/2015).
V projednávané věci se z obsahu spisu nepodává, že by byl dán důvod (objektivně vzato) ze strany složitele k důvodným pochybnostem ohledně osoby jeho věřitele. Složením do úschovy u soudu není možné splnit povinnosti, které zákon ukládá dlužníku povinného (poddlužníku) při provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky ve smyslu ustanovení §312 a násl. o. s. ř.; i kdyby dlužník povinného (poddlužník) dluh odpovídající pohledávce přikázané oprávněnému složil do úschovy u soudu a i kdyby soud takovou úschovu (pravomocným usnesením) přijal, nemá to vliv na povinnosti uložené zákonem dlužníku povinného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Spatřuje-li dovolatel (složitel) důvod ke svým pochybnostem ohledně osoby jeho věřitele kromě vydání exekučních příkazů na přikázání pohledávky příjemce 1) jako povinného proti složiteli též v tom, že mu nebylo známo, zda má postoupení předmětných pohledávek na příjemce 2) „zajišťovací funkci“, pak přehlíží, že dlužník povinného (složitel) musí (a může) k případným zajišťovacím právům, mezi něž patří i zajištění postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení §554 obč. zák., při výkonu rozhodnutí přihlížet (srov. §314c o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) pouze tehdy, jestliže jsou vůči němu účinná, tj. ode dne, kdy mu jejich vznik je povinným oznámen nebo věřitelem povinného prokázán, přičemž složiteli bylo sice postoupení pohledávek oznámeno, avšak z žádné jím tvrzené okolnosti či skutkového zjištění soudů se nepodává, že by k postoupení pohledávek mělo dojít z důvodu zajištění závazku. K důvodným pochybnostem ohledně osoby věřitele nebyl dán důvod tím spíše, bylo-li postoupení pohledávek z příjemce 1) na příjemce 2) oznámeno složiteli tzv. oznámením o faktoringu, který je nástrojem tzv. provozního financování a u něhož tedy z podstaty věci nepřichází v úvahu, že by pohledávky postoupené na jeho základě měly být předmětem zajištění.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání složitele podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu