ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1444.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1444/2021-1365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. L. , narozeného XY, bytem XY, a b) J. L. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Modřany , identifikační číslo osoby 60437502, se sídlem v Praze 12, K dolům 31/5, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Podkovce 281/10, o vypořádání vztahů vlastníka pozemků a vlastníka staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 202/2005, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 12 Co 165/2020-1287, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 1 440 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobců Mgr. Emanuela Fuchse.
III. Ve vztahu žalobců a vedlejší účastnice řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také „soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č. j. 20 C 202/2005-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přikázání pozemků par. č. XY a par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (dále také jen „sporné pozemky“), do svého vlastnictví. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2009, č. j. 64 Co 378/2007-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2010, č. j. 22 Cdo 1654/2009-102, odmítl. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, uvedená rozhodnutí zrušil.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2015, č. j. 20 C 202/2005-422, přikázal sporné pozemky do vlastnictví žalobce. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 64 Co 16/2016-487, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2015 tak, že žalobu znovu zamítl. Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 5850/2016-546, opětovně odmítl. Ústavní soud následně k ústavní stížnosti žalobce nálezem dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, znovu zrušil rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu; Městský soud v Praze nato usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 16/2016-611, zrušil také rozsudek soudu I. stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 12. 2. 2020, č. j. 20 C 202/2005-1200, přikázal sporné pozemky do vlastnictví žalobců (v mezidobí došlo k úmrtí původního žalobce), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalované a vedlejší účastnice řízení rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 12 Co 165/2020-1287, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalovaná i vedlejší účastnice (dále také „dovolatelky“). Přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Podstatou obou dovolání je námitka, že změna v okruhu účastníků řízení po úmrtí původního žalobce představuje natolik zásadní změnu okolností, že je třeba věc znovu posoudit; je totiž třeba zohlednit skutečnost, že současným žalobcům – na rozdíl od původního žalobce – žádná majetková křivda nevznikla. Navrhují proto zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k nim je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání nejsou přípustná.
Základem obou dovolání je námitka, že úmrtím původního žalobce došlo k podstatné změně okolností, která má vést k odlišnému právnímu hodnocení věci. Ústavní soud shledal mimořádné okolnosti věci v osobním postavení původního žalobce, postavení současných žalobců – kterým majetková křivda nevznikla – je však odlišné. Z obsahu obou dovolání se podává otázka přípustnosti dovolání, kterou lze formulovat takto: Přechází osobní nárok zůstavitele na vypořádání majetkové křivdy na právní nástupce? Má jít o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Uvedená otázka není v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená. Např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, Nejvyšší soud uvedl: „Nad rámec výše uvedeného je třeba zdůraznit, že v souvislosti s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle §1475 odst. 2 tohoto zákona i právo, jež je vázáno výlučně na osobu zůstavitele, jeho smrtí nezaniká, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, uveřejněné pod číslem 133/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, uveřejněné pod číslem 50/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).“. I kdyby tedy šlo o osobní právo původního žalobce, vázané na jeho osobu, jak tvrdí dovolatelé, mohou jej v souladu s uvedenou judikaturou právní nástupci původního žalobce uplatňovat. Skutečnost, že majetkové práva, která nejsou vázána na osobu zůstavitele, přecházejí na právní nástupce, dovolání nezpochybňuje.
Odpověď na ostatní dovolací námitky, resp. otázky přípustnosti dovolání výslovně formulované vedlejší účastnicí řízení, se pak podává již z kasačních nálezů Ústavního soudu v této věci, kterými je dovolací soud vázán (jak bylo ostatně podrobně vyloženo ve druhém nálezu Ústavního soudu v této věci); i kdyby jim snad dovolací soud přisvědčil a jeho právní názor byl jiný, než právní názor Ústavního soudu (jak vyplývá z předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu, k tomu viz i odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů v prvním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10), je povinen jej v konkrétní věci respektovat. Ústavní soud dal opakovaným zrušovacím nálezem zřetelně najevo, že ústavní rozměr projednávané věci již podrobně zvážil, a přesto je třeba – s ohledem na zásadu odpovědnosti státu – upřednostnit práva původního žalobce nabytá v dobré víře na základě chybného jednání státu. Vyslovil pak zcela konkrétní závěr, podle něhož „bylo namístě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele skrze analogickou aplikaci příslušných soukromoprávních ustanovení“. Námitkami, které spočívaly v polemice s nálezy Ústavního soudu v nyní projednávané věci, se proto dovolací soud – pro jejich zjevnou bezdůvodnost, danou již závazností rozhodnutí Ústavního soudu – nezabýval.
Protože dovolacímu soudu nezbývá než respektovat závazný názor Ústavního soudu, obě dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu