ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1632.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1632/2021-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Z. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalované E. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o 69 107 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 126/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 72 Co 32/2021-230, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 126/2016-214, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 72 Co 32/2021-230, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 8 C 126/2016-85, žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 69 107 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dne 24. 11. 2017 odvolání.
Výzva soudu prvního stupně, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání 3 456 Kč do 15 dnů ode dne doručení výzvy, jí byla doručena 5. 12. 2017. Posledním dnem lhůty byl 20. 12. 2017. Žalovaná zaplatila soudní poplatek převodem z účtu, platba byla připsána na účet soudu prvního stupně 21. 12. 2017. Současně zaplatila poplatek v kolcích nalepených na podání, podaném na poštu 20. 12. 2017, a doručeném soudu prvního stupně 27. 12. 2017.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 8 C 126/2016-117, bylo odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., (dále „SOP“) zastaveno s odůvodněním, že poplatek byl zaplacen opožděně. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 5. 2018, č. j. 72 Co 157/2018-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; za opožděné považoval i zaplacení poplatku kolkovými známkami. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 31 Cdo 3042/2018-157, dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I ÚS 2025/19, zrušil usnesení soudů obou stupňů a soudu dovolacího. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že soudní poplatek byl zaplacen v kolcích připojených k podání, které bylo dáno na poštu poslední den lhůty k zaplacení, byl zaplacen včas.
Žalovaná tedy původně zaplatila soudní poplatek z odvolání dvakrát. Soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 C 126/2016-113, rozhodl, že žalované vrací přeplatek soudního poplatku za odvolání 3 456 Kč. Částka byla poukázána žalované 22. 2. 2018. Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 8 C 126/2016-136, rozhodl, že vrací žalované soudní poplatek z odvolání 3 456 Kč, který zaplatila 21. 12. 2017, a byl poukázán na její účet 23. 7. 2018.
Poté usnesením ze dne 11. 5. 2020, č. j. 8 C 126/2016-188, doručeným jejímu zástupci 13. 5. 2020, soud prvního stupně žalovanou opět vyzval, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání 3 456 Kč do 15 dnů ode dne jeho doručení.
Podáním ze dne 27. 5. 2020 požádal zástupce žalované o osvobození žalované od soudních poplatků.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 C 126/2016-196, žalované osvobození od soudních poplatků nepřiznal; k odvolání žalované bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 72 Co 327/2020-211, které nabylo právní moci 4. 11. 2020.
Usnesením ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 C 126/2016-214, soud prvního stupně odvolací řízení podle §9 odst. 1 SOP zastavil, neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené jí usnesením ze dne 11. 5. 2020, č. j. 8 C 126/2016-188, které jí bylo doručeno 13. 5. 2020. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 72 Co 32/2012-230, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K tomu uvedl: „Byť žalovaná nebyla po právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, nelze přehlížet, že smyslem takového postupu je poskytnout účastníkovi reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení o věci samé (srovnej nález Ústavního soudu z 1. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2381/10). Soud prvního stupně i při absenci opakované písemné výzvy žalované dostatečný časový prostor k zaplacení soudního poplatku za odvolání poskytl, když po právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků vyčkal po dobu delší než 15 dnů a teprve poté přistoupil k zastavení odvolacího řízení.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „ o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí řeší otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, a to zda soud je povinen vyzvat opětovně účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku poté, co byla zamítnuta žádost účastníka o osvobození od soudních poplatků. Dále žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, který uzavřel, že ze strany obecných soudů bylo porušeno právo žalované na přístup k soudu a spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je přípustné a důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka za otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, označuje, zda v případě, že soud vyzval účastníka k zaplacení soudního poplatku, poté nebylo vyhověno návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků, musí soud účastníka znovu vyzvat, aby soudní poplatek zaplatil, nebo zda výzva je stále účinná. K tomu přistupují individuální rysy této věci. Jde o případ, kdy původně byl poplatek včas a řádně zaplacen, avšak nesprávným postupem soudu byl vrácen žalované, a ta jej poté, co byla vyzvána k jeho zaplacení a poté neúspěšně žádala o osvobození od soudních poplatků, včas nezaplatila.
Podle §9 odst. 1 SOP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatek zaplacený před rozhodnutím o osvobození se však nevrací.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2231/2013, uvedl: „Účelem rozhodování o návrhu účastníka o osvobození od soudních poplatků je posouzení jeho poměrů, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem vyřešena. Není-li osvobození od soudního poplatku přiznáno, musí být účastníku za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a tím pokračování v řízení o věci samé.“ Nejvyšší soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000. Ke shodnému názoru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05. Také v usnesení ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 857/2016, dospěl Nejvyšší soud ke shodným závěrům jako ve shora citovaném usnesení sp. zn. 33 Cdo 2231/2013.
Od věcí, které v této souvislosti judikatura řešila, se nyní projednávaný případ liší tím, že žalovaná původně soudní poplatek včas a řádně zaplatila, nesprávným postupem soudu jí však byla částka odpovídající již zaplacenému poplatku vrácena.
Z §9 SOP se podává, že zastavit řízení lze jen tehdy, jestliže odvolatel soudní poplatek nezaplatí po marném uplynutí lhůty k jeho zaplacení. V této věci dovolatelka soudní poplatek ve lhůtě uhradila, jak nakonec konstatoval Ústavní soud; na tom nic nemění skutečnost, že soud posléze částku odpovídající výši poplatku bez právního důvodu dovolatelce vrátil. Dovolatelka povinnost zaplatit poplatek splnila, a proto již nebylo možné řízení zastavit, ani když nevyhověla nové výzvě k úhradě poplatku; k zastavení řízení tu již nebyl zákonný důvod.
Protože odvolací řízení bylo pro nezaplacení poplatku zastaveno nesprávně, dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu