ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1894.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1894/2021-91
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalovaným 1) S. M., narozené XY, bytem ve XY, 2) I. Č., narozené XY, bytem ve XY, oběma zastoupeným JUDr. Janou Jiříkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Fišerova 3326/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 242/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 252/2020-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 252/2020
-73, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2020, č. j. 20 C 242/2020-57, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem (pro uznání) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 20 C 242/2020-57, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, zapsáno pro toto k. ú. na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I) a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit každé ze žalovaných na vypořádacím podílu 132 333 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III a IV). Ve výrocích V a VI rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že usnesením ze dne 3. 7. 2020, č. j. 20 C 242/2020-38, vyzval v souladu s §114b odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obě žalované, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení k žalobě písemně vyjádřily.
Usnesení bylo doručeno žalované 1) 20. 7. 2020 a žalované 2) 27. 7. 2020; žádná ze žalovaných se k podané žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud prvního stupně měl tedy za to, že žalované nárok uplatněný proti nim žalobou uznávají (§114b odst. 5 o. s. ř.), a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř. a podané žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 252/2020-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaných, že nebyly splněny (a to s ohledem na podání žalovaných ze dne 18. 8. 2020 adresované soudu prvního stupně) podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b o. s. ř. Uvedl, že z tohoto podání nevyplývá, že by žalované s uplatněním nárokem nesouhlasily. Jejich nesouhlas v projednávané věci nelze dovodit ani z přiložené korespondence mezi účastníky řízení, resp. jejich právními zástupci, pocházející z doby před zahájením řízení, neboť nelze vyloučit, že žalované po podání žaloby svůj názor změnily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti odkazují na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze kterého se podává, že „kontumační“ rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. je institut, „se kterým je nutné zacházet velmi citlivě. Rozsudek pro uznání jako následek nevyhovění kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě sleduje legitimní cíl zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, kdy se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní. Vydáním rozsudku pro uznání se mu potom omezují procesní možnosti obrany, neboť v rámci opravných prostředků lze přezkoumávat toliko naplnění procesních podmínek k jeho vydání.“ V tomto rozhodnutí Ústavní soud dále dovodil, že „je-li obecný soud povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a ‚kontumačním rozsudkem pro uznání‘, musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu.“ Dále žalované odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20.
Namítají, že k výzvě soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2020, č. j. 20 C 242/2020-38, zaslaly nalézacímu soudu plné moci, na základě kterých zmocnily k zastupování v řízení JUDr. Janu Jiříkovou, korespondenci účastníků řízení, resp. jejich zástupců, z doby před zahájením řízení a rovněž plánek s náčrtem možného dělení pozemků. Jen administrativní chybou či selháním techniky datová zpráva neobsahovala připravené vyjádření ve věci samé. Z uvedeného je zřejmé, že se žalované hodlaly řádně bránit nároku uplatněnému žalobou a s tímto nárokem nesouhlasily. Nesouhlas žalovaných s uplatněným nárokem lze dovodit i ze samotné korespondence mezi účastníky řízení zaslané soudu prvního stupně. Poznamenávají rovněž, že jestliže měl soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda uplatněný nárok uznávají, měl žalované v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 1024/15, vyzvat k doplnění podání. S ohledem na shora uvedené mají za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že z podání žalovaných ze dne 18. 8. 2020 není zřejmý postoj žalovaných k uplatněnému nároku ani jejich základní námitky. Z tohoto podání tedy nevyplývá zájem žalovaných se soudního řízení aktivně účastnit a proti žalobě se procesně bránit. Na základě uvedeného soudy nižších stupňů rozhodly v souladu s §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2499/2020 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.“
V usnesení ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2499/2020, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že žalovaný může splnit včas svou povinnost vyjádřit se ve věci na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. i tím, že soudu předloží listiny, ze kterých je možné postoj strany žalované k věci dovodit. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), ze kterého se podává, že fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. „nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu.“ Fikce uznání s následkem vydání rozsudku pro uznání „je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V nálezu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, potom Ústavní soud vyložil, že „soudy musí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně. Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat.“
Uvedený názor, vyjádřený či rozvinutý následně v celé řadě dalších nálezů Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17), pak byl aprobován i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, či ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
V projednávané věci je nutné při posouzení podmínek pro vydání „kontumačního“ rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout především k obsahu podání žalovaných ze dne 18. 8. 2020 adresovaného soudu prvního stupně. Již jen z přiložené korespondence mezi účastnicemi řízení, resp. jejich zástupci, pocházející z doby před zahájením řízení se podává, že žalované s nárokem uplatněným žalobkyní nesouhlasí a tento nárok neuznávají. Z jednotlivých zpráv vyplývá, že mezi účastnicemi řízení nepanuje shoda ohledně výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných, potažmo o způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Je důležité podotknout, že poslední zprávy jsou datovány v červnu roku 2020, přičemž žaloba byla podána 2. 7. 2020. Obsahem podání byl rovněž plánek znázorňující možné rozdělení společných věcí. Ze shora zmíněných listin bylo možné dovodit, že žalované nárok uplatněný žalobkyní neuznávají, a podávaly se z nich rovněž (alespoň v základních obrysech) rozhodující skutečnosti, na nichž žalované staví svoji obranu proti žalobě. Nejednalo se o případ lhostejné či obstrukční pasivity žalovaných, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobkyně nespravedlivá. Z uvedeného plyne, že v poměrech projednávané věci nebyly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. splněny.
Z uvedeného se podává, že potvrdil-li odvolací soud rozsudek nalézacího soudu, který ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř., spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil rozsudek odvolacího soudu [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod číslem 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu