ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2013.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2013/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. M. , narozené XY a b) I. M. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Karpatská 1163/12, proti žalovaným 1) K. F. , narozené XY, bytem v XY, a 2) J. K. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 1526/112, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 136/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 15 Co 386/2018-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 14 C 136/2017-51, určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu č. XY ze dne 14. 2. 2017, vyhotoveném V. B. a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu dne 14. 2. 2017, jako pozemek parc. č. XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem (druhým v pořadí poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019) ze dne 26. 1. 2021, č. j. 15 Co 386/2018-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Domnívají se, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „zda může být v dobré víře či omluvitelném omylu ve správnost umístění oplocení osoba, která toto oplocení sama osobně buduje, při výstavbě nerespektuje své zákonné povinnosti vyplývající z (v té době platných) právních předpisů, a to navíc za situace, kdy tato osoba disponuje v dané oblasti odborným vzděláním a znalostmi postupů (absolvent stavební průmyslovky pracující v oboru), přičemž v důsledku svého pochybení protiprávně podstatně zvětší rozlohu svého oploceného pozemku (o 37 % oproti správně vytyčené ploše)“, a rovněž, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu doposud nebyla řešena otázka „zda v případě nesprávně umístěného oplocení více směry je k prokázaní dobré víry držitele v jím provedené oplocení pozemku dostatečné, zda prokáže svou dobrou víru toliko v jednom směru umístění oplocení, nebo zda musí tuto dobrou víru prokázat ve všech směrech, které jsou jeho chybně umístěným oplocením dotčeny.“ Jsou přesvědčeni o tom, že Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1082/2019 a následně i odvolací soud nesprávně posoudily oprávněnost držby a dobrou víru žalobců i samotné vydržení sporného pozemku, a to zejména z důvodu, že řádně nezohlednily veškerá specifika daného případu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací posoudil otázku oprávněnosti držby sporného pozemku a jeho vydržení v souladu se závěry uvedenými v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, vydaným v této věci (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1800/20) a dovolací soud nemá důvod od svých závěrů a úvah zde vyjádřených se jakkoli odchýlit.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu), že posuzovaná věc vykazuje řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení věci. Především upozornil na dlouhodobou nerušenou držbu trvající nejméně 35 let, nasvědčující dobré víře držitele, na kterou zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), váže mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Dovodil, že ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobců byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§1477 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský), nicméně k tomu nedošlo proto, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tuto možnost neznal a úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebyla použitelná (§3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Uzavřel, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let – držbu, vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v zákoně č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a nyní v §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu nadále trvá na svém závěru, že výjimečné okolnosti případu, které vyplývají z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jsou z hlediska dobrých mravů natolik významné, že jsou společně s více než 35 let trvajícím nerušeným užíváním pozemku žalobci důvodem pro uznání jejich oprávněné držby sporného pozemku. Na tomto závěru Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (především s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1082/2019 ze dne 24. 3. 2020, na jehož závěry i právní posouzení dovolací soud plně odkazuje). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu