ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2112.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2112/2021-770
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalovaným 1) H. K. , narozené XY, bytem v XY, a 2) M. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 113/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12. 1. 2021, č. j. 60 Co 36/2020-710, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském, Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 3 C 113/2014-507, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem v rozsudku uvedeným, nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalované 1) a žalované 2), přičemž podíl každé z nich činí ½, a uložil žalované 1) a žalované 2), aby každá z nich zaplatila žalobkyni 250 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 60 Co 36/2020-710, potvrdil rozsudek soudu stupně ve výroku I (výrok I), změnil jej jen v nákladových výrocích II a III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. „Dovolatelka vymezuje následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu věc nesprávně posoudil, když přikázal nemovité věci do spoluvlastnictví žalovaných,
2) odvolací soud rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně určil právní otázku výše náhrady, neboť při jejím stanovení vycházel ze znaleckého posudku ze dne 20. 6. 2019, a tedy více než 1,5 roku starého, a stavu nemovitých věcí starého téměř 2,5 roku, a navíc nepřihlédl k dalším okolnostem, které zvyšují výši přiměřené náhrady pro dovolatelku,
3) napadené rozhodnutí rovněž závisí na procesní otázce, se kterou se odvolací soud vypořádal rovněž v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to neumožnění účasti dovolatelky na jednání dne 12. 1. 2021 i přes její řádnou a odůvodněnou omluvu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastnicím známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví:
Dovolatelka není spokojená s tím, že soudy nemovitosti přikázaly do spoluvlastnictví žalovaných, a uvádí judikaturu, od které se podle jejich názorů měly odchýlit (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). K tomu dovolací soud uvádí, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně navrhovala reálné rozdělení nemovitostí, jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví nežádala, zatímco žalované navrhovaly, aby jim věci byly přikázány do spoluvlastnictví. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí právě o tuto skutečnost; v odvolání proti jeho rozhodnutí žalobkyně netvrdila, že by měly nemovitosti být přikázány jí, zpochybňovala závěr o jejich reálné nedělitelnosti. I nadále platí, že předpokladem pro přikázání vypořádávané věci do výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků je skutečnost, že spoluvlastník s tímto přikázáním souhlasí, resp. chce, aby mu věc byla do vlastnictví přikázána (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2379/2007, toto i další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ; to vyplývá z §1147 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Pokud tedy dovolatelka neuplatnila shora uvedené námitky v odvolacím řízení, a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobkyně až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). K tomu lze dodat, že vzhledem k postoji žalovaných dovolatelka mohla a měla od počátku vědět, že možným způsobem vypořádání bude přikázání nemovitostí jedné ze stran, a tomu mohla a měla přizpůsobit svůj procesní postup.
Námitky dovolatelky týkající se kritérií pro přikázání věci do výlučného vlastnictví, jsou nevýznamné, protože podle těchto kritérií soud věc nehodnotil a ani hodnotit nemohl, pokud dovolatelka neprojevila o přikázání nemovitostí zájem. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu, na kterou odkazuje dovolání, tak nemůže být dán.
Ke stanovení přiměřené náhrady:
Dovolatelka konstatuje, že odstup mezi určením obvyklé ceny nemovitých věcí (tedy dobou, kdy byl vypracován znalecký posudek) a napadeným rozhodnutím tedy činí cca 1,5 roku“, tvrdí, že se tak odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, aniž by rozpor konkretizovala; z tohoto rozhodnutí se však jen podává závěr, že „pokud z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem“. Není zřejmé, v čem by měl údajný rozpor spočívat. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, opět bez bližší konkretizace. V tomto rozhodnutí se však v souladu s konstantní praxí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014, a s odkazem na další judikaturu uvádí: „Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více roky, pak nesprávně nevychází z ceny nemovitosti v době vypořádání; jedná se o nesprávné právní posouzení věci“. Rozpor zde není dán. Jen na okraj se uvádí, že ani komentář k občanskému zákoníku, na který dovolatelka odkazuje, netvrdí kategoricky, že by bylo nutno aktualizovat posudek starší jednoho roku. Taková aktualizace by mohla u posudku starého 1, 5 roku přicházet do úvahy zpravidla v případě, že by to účastník navrhl a tvrdil, že cena se nikoliv nevýznamně změnila, nebo kdyby taková okolnost vyplynula ze spisu. To se v dané věci nestalo.
To platí i pro námitku, že se změnil stav nemovitostí; to je skutkové tvrzení, které měli do řízení vnést účastníci, soud po tom nebyl povinen pátrat. Ostatně v této souvislosti dovolání neuvádí žádný důvod přípustnosti.
K použití §492 odst. 2 o. z. o ceně mimořádné obliby:
Opět platí to, co je uvedeno shora; žalobkyně v odvolání nic ohledně ceny mimořádné obliby nenamítala a odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat. Jeho rozhodnutí tak na této otázce nespočívá.
Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí:
Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem (§492 odst. 1 o. z.).
Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci (§492 odst. 2 o. z.).
Ze zákona jasně vyplývá, že není-li něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem, určí se cena věci jako cena obvyklá. Mimořádná cena věci včetně ceny zvláštní obliby se stanoví, má-li se její hodnota nahradit podle ujednání účastníků nebo stanoví-li tak zákon. Význam tak má především v právu deliktním (viz Veselý T.: K ceně zvláštní obliby a jejímu odškodnění. Právní rozhledy, 2021, č. 8, s. 267-283). Zákon žádá náhradu ceny zvláštní obliby v §2969 odst. 2 o. z., a to pro případ, že škůdce poškodil věc ze svévole nebo škodolibosti; v jiných případech, kdy se hradí škoda, se tato cena nenahrazuje. Tím méně pak lze žádat o náhradu této ceny při vypořádání spoluvlastnictví; to vyplývá jak z logiky věci (nenahrazuje-li se takto škoda, nebyla-li způsobena ze svévole nebo škodolibosti není důvod nahrazovat újmu, která nebyla založena deliktem), tak i z toho, že zákon v této souvislosti nestanoví nic jiného, takže se podle §492 odst. 1 o. z. nahrazuje obvyklá cena věci. Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem se tak cena zvláštní obliby nenahrazuje.
K námitkám procesní povahy:
Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud neumožnil její účast na jednání i přes řádnou a odůvodněnou omluvu, vystihuje tzv. zmatečností vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nemůže být dovolání přípustné (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2104/2016). To vyplývá i z toho, že k prověření této námitky by bylo třeba provést dokazování, které se v dovolacím řízení neprovádí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1761/2014).
S údajným nesplněním poučovací povinnosti nespojuje dovolatelka žádný důvod přípustnosti dovolání; ostatně by mohlo jít nanejvýš o vadu, vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu) přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (z četné judikatury viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03; soud rozhodně nebyl povinen ji poučit o tom, že přichází do úvahy jiný než jí navrhovaný způsob vypořádání. Ostatně tento odlišný způsob navrhovala protistrana a žalobkyně s ním musela počítat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu