ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3079.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3079/2020-739
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019, č. j. 20 Co 285/2017-657, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vojtěcha Veverky, advokáta se sídlem v Kladně, Hajnova 40.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 18 C 27/2013-558, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně osobní automobil XY, RZ XY (výrok I) a do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. XY, o výměře 248 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, a pozemek parc. č. XY, o výměře 106 m 2 , zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a osobní automobil XY, RZ XY (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 579 350 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 20 Co 285/2017-657, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 379 350 Kč; ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o neprokázání daru od svého bratra a vyplacení dědictví otcem po smrti její matky. Soud v této souvislosti žalobkyni nepoučil podle §118a o. s. ř. Dále odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uvedl, že vnos žalobkyně ve výši 400 000 Kč na koupi společného rodinného domu a investice z daru z dědictví po matce ve výši 650 000 Kč byly uplatněny k vypořádání až v podání ze dne 20. 1. 2017, tedy pozdě a nebylo možno je v tomto řízení vypořádat. Uvedl, že je pravda, že žalobkyně o vnosech mluvila již dříve, před podáním ze dne 20. 1. 2017, a že se k nim provádělo dokazování. K vypořádání je však navrhla poprvé až v uvedeném podání. V řízení totiž bylo sporné, za jaké prostředky nabyli účastníci nemovitosti v XY, když žalovaný tvrdil, že to bylo jen za převod jeho družstevního bytu. S tím žalobkyně nesouhlasí. Obě položky byly uplatněny řádně a včas, mimo jiné v podáních ze dne 4. 4. 2013 a 25. 3. 2014. Dále odkazuje na problematiku tzv. informačního deficitu a uvádí, že tvrdila a prokazovala svědecky, že její finanční prostředky byly použity na rekonstrukci domu. Předložila doklady, znalecký posudek (odhad domu) výslech pana V., bratra, dcery a otce, kteří její tvrzení potvrzovali. Naopak žalovaný tvrdil, že žádné rekonstrukční práce neproběhly, resp. že on o nich nevěděl. S ohledem na jeho tvrzení lze dovodit, že na prokázanou rekonstrukci nemohly být použity jeho prostředky nebo prostředky společné. Dále cituje pasáž z napadeného rozsudku o „odklonu“ majetku ze SJM žalobkyní. Odvolací soud dále nepřihlédl k důkaznímu návrhu ohledně použití části finančních prostředků na zaplacení dovolené výpisem z účtu a palubních vstupenek a neprovedl důkazy, které k prokázání tohoto tvrzení žalobkyně navrhla s tím, že se jedná o nepřípustný důkaz s ohledem na koncentraci řízení. Z podstaty koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. nevyplývá absolutní nemožnost uvádění nových tvrzení a nových důkazů za podmínek obsažených v tomto zákonném ustanovení. Uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje z „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ a že má dovolací soud rozhodnou otázku týkající se včasného uplatnění vnosu žalobkyně ve výši 400 000 Kč a investice z daru z dědictví po matce ve výši 650 000 Kč posoudit jinak. Navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že je dovolání nedůvodné. Dále uvádí, že z dovolání není zcela patrný rozsah, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, a že dovolání nesprávně směřuje i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně rovněž nepřípustně odkazuje na svá podání z řízení před soudem prvního stupně. Napadána jsou spíše skutková zjištění. Žádným způsobem není specifikováno, z jakého důvodu má být dovolání přípustné. Případná vada v podobě absence poučení podle §118a o. s. ř. stejně jako koncentrace řízení jsou bez vlivu na věc, žalobkyně totiž položky neuplatnila k vypořádání řádně a včas. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Dovolání je nepřípustné již z toho důvodu, že v něm není řádně vymezeno, v čem žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání. V úvodu dovolání je uvedena pouhá citace znění §237 o. s. ř., aniž by žalobkyně zvolila některý z předpokladů přípustnosti, který považuje za splněný. V závěru dovolání pak žalobkyně přípustnost dovolání vymezuje odkazem na „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“. K tomu dovolací soud uvádí, že tento důvod přípustnosti byl obsažen v právní úpravě dovolání účinné do 31. 12. 2012. Za současné právní úpravy nemůže poukaz na tato ustanovení založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 379/2020, či ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3156/2019). Zároveň uvádí, že otázku vypořádání 400 000 Kč a 650 000 Kč posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, proto „představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce být posouzená jinak a dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné“. Pomine-li dovolací soud, že žalobkyně v této věci napadá rozsudek a nikoliv usnesení, je i tato formulace přípustnosti dovolání zcela nedostatečná, neboť žádost žalobkyně významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že většinu dovolací argumentace představují tvrzené vady řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., resp. v neprovedení navržených důkazů, které – i kdyby byly dány a přípustnost byla řádně formulována – by nemohly samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání z jiných důvodů přípustné (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu