ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3467.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3467/2020-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobců a) V. B. , narozeného XY, bytem v XY, a b) V. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, za účasti A. M. , narozeného XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, zastoupenému JUDr. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové 2250, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 148/2008, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2018, č. j. 14 Co 1045/2016-518, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 11 C 148/2008-284, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, a to každý podílu o velikosti 1/2 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 14 Co 1045/2016-518, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Žalobkyně b) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to nejprve tak, že připojila svůj podpis na dovolání sepsané žalobcem a), který dovolání sepsal sám, neboť má právnické vzdělání (dovolání na č. l. 538), avšak samotná žalobkyně b) právně zastoupena nebyla, a to ani žalobcem a) – [dovolací soud současně podotýká, že žalobce b) sice má právnické vzdělání, nicméně z evidence České advokátní komory byl vyškrtnut, a není tedy advokátem, tudíž i kdyby žalobkyni b) v dovolacím řízení zastupoval (přičemž z obsahu spisu taková skutečnost nevyplývá), nebyla by ani tehdy splněna podmínka zastoupení žalobkyně b) advokátem či notářem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř.]. V dalším průběhu řízení, kdy byla řešena poplatková povinnost žalobců s ohledem na podané žádosti obou žalobců o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za podané dovolání, bylo žalobci a) přiznáno osvobození od soudního poplatku ve výši 80 % a žalobkyni b) ve výši 90 % (viz usnesení na č. l. 577). Vůči žalobkyni b) toto usnesení nabylo právní moci a následně byla soudem prvního stupně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 10 % a k doložení plné moci zastupujícího advokáta pro dovolací řízení (viz usnesení na č. l. 609), na což reagovala zaplacením soudního poplatku a žádostí o ustanovení advokáta, který jí byl následně ustanoven (viz usnesení na č. l. 610). Žalobce a) však proti usnesení soudu prvního stupně o přiznání osvobození od soudního poplatku podal odvolání; dříve než však o tomto odvolání rozhodl odvolací soud, bylo řízení vůči žalobci a) přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na jeho majetek (viz usnesení na č. l. 595). Dovolání ve vztahu k žalobci a) tedy nebylo – a ani nemohlo být – v tomto dovolacím řízení vůbec řešeno; dovolací soud se proto zabýval pouze dovoláním žalobkyně b). Žalobkyně b), ačkoliv již byla v této době zastoupena, následně zaslala soudu prvního stupně své doplnění dovolání (dovolání na č. l. 617); poté doplnění dovolání zaslala též ustanovená právní zástupkyně žalobkyně b) – (dovolání na č. l. 631).
Dovolání trpí vadami, které brání v pokračování v dovolacím řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pomine-li dovolací soud, že by dovolání na č. l. 538 sepsané žalobcem a) v dovolacím řízení ve vztahu k žalobkyni b) s ohledem na výše uvedené neměl brát vůbec v potaz, je dovolací soud nucen konstatovat, že ani jedno ze tří podání, která byla dovolacímu soudu předložena (dovolání či jeho doplnění) neobsahuje základní náležitosti předpokládané §241a odst. 2 o. s. ř. tak, aby dovolací soud dovolání vůbec mohl projednat. Již z předkládací zprávy soudu prvního stupně je současně patrné, že dovolání žalobkyně b) nebylo řádně doplněno a vady dovolání nebyly odstraněny.
Doplnění dovolání žalobkyně b) na č. l. 617 neobsahuje, kromě označení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a závěrečného návrhu na jeho zrušení dovolacím soudem a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ničeho, co by představovalo splnění elementárních náležitostí dovolání. Žalobkyně b) se v doplnění dovolání pouze (zcela nepodloženě a nedůvodně) vyjadřuje k nesprávnosti poučení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí a nutnosti použít verzi občanského soudního řádu účinnou do 31. 12. 2012. Toto podání navíc sepsala sama, bez zastoupení advokátem či notářem, tedy v rozporu s §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Co se týče doplnění dovolání žalobkyně b) na č. l. 631 sepsaného již ustanovenou zástupkyní žalobkyně b), ani toto podání neobsahuje všechny nezbytné náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání je formulována toliko s odkazem na §238 o. s. ř. a konstatováním, že přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení není vyloučena, nicméně zde již není uvedeno, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje žalobkyně b) za splněný a z jakého důvodu. Řádně není vymezena ani právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí dopustit nesprávného právního posouzení s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani úvaha, na základě čeho se tak žalobkyně b) domnívá. Doplnění dovolání je pouze strohým a nicneříkajícím vyjádřením nesouhlasu se závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, sestávajícím navíc z množství překlepů a nesouvislých vět, a které tudíž nemůže ani zdaleka splňovat zákonem předepsané náležitosti dovolání.
Ani dovolání na č. l. 538 sepsané žalobcem a) – [opět, pomine-li dovolací soud, že toto dovolání nebylo sepsáno advokátem a ustanovená zástupkyně žalobkyně b) na něj ani výslovně neodkazuje] nesplňuje veškeré zákonem stanovené náležitosti dovolání, jelikož neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť v dovolání je pouze konstatováno, že je přípustné, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Dovolací argumentaci v tomto případě navíc tvoří převážně parafrázování závěrů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a polemika se zjištěným skutkovým stavem a tím, co v řízení před soudy nižších stupňů bylo na základě provedeného dokazování podle žalobců nesprávně zjištěno.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně b) neobsahuje zákonem stanovené náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., a tyto vady ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. nebyly, ani v dodatečné lhůtě, odstraněny, a to přesto, že žalobkyni b) byla pro dovolací řízení soudem ustanovena zástupkyně z řad advokátů, byl dovolací soud nucen dovolání žalobkyně b) pro tyto vady podle §243c odst. 1 ve spojení s §243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu