ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.472.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 472/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. J. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Monikou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Jenišovicích 136, proti žalovaným 1) Z. M. , narozenému XY, bytem v XY, 2) K. P. , narozenému XY, bytem v XY, a 3) V. P. , narozené XY, bytem v XY, o určení vlastnictví pozemku a studny, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 9/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. března 2020, č. j. 35 Co 18/2020-88, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. března 2020, č. j. 35 Co 18/2020-88, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 5 C 9/2018-75, odmítl žalobu ze dne 18. 6. 2018 o určení vlastnictví pozemku i studny (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba trpí vadami, neboť neobsahovala vylíčení základních skutečností nutných pro to, aby bylo možné žalobu projednat, a tyto vady nebyly odstraněny ani na základě výzvy soudu prvního stupně k jejímu doplnění. V případě žaloby na určení vlastnického práva k části pozemku a studny nebyl ze strany žalobkyně pozemek řádně označen parcelním číslem a katastrálním územím, a ani z předložených listin nebylo možné s určitostí dovodit, o jaký pozemek či jeho část by se mělo jednat. V případě žaloby na zaplacení odškodného z žaloby nebylo patrné, na základě čeho, v jaké výši a vůči jakým účastníkům se žalobkyně odškodnění domáhá. Žalobkyni byl pro řízení před soudem prvního stupně „usnesením na č. l. 64 ustanoven zástupce z řad advokátů, nicméně žalobkyně jej odmítla (vyjádření na č. l. 70); zástupce byl proto usnesením na č. l. 72 zproštěn funkce pro narušení nezbytné důvěry“. O ustanovení nového zástupce pak žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně již nepožádala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 35 Co 18/2020-88, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není projednatelná, neboť z důvodu nedostatečné identifikace příslušného pozemku se studnou není zřejmé, o čem má být v řízení jednáno, tedy jaký konkrétní pozemek se studnou má být předmětem řízení. S ohledem na to, že žalobkyně vady žaloby ani po výzvě soudu prvního stupně neodstranila, soudem ustanovený zástupce byl zproštěn funkce a žalobkyně ani poté v přiměřené době vady žaloby neodstranila, soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně žalobu odmítl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedené vady žaloby neodstranila ani v odvolacím řízení, neboť ani v rámci podaného odvolání pozemek řádně neidentifikovala, přičemž z obsahu žaloby ve spojení s odvoláním a připojenými listinami jednoznačně nevyplývá, o jaký konkrétní pozemek či jeho část se má jednat, a nedoplnila ani, z jakého důvodu, v jaké výši a vůči kterým žalovaným se domáhá odškodnění, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako správné potvrdil.
Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí především na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky práva na právní zastoupení a jeho pozbytí. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1342/2016, z něhož a contrario vyplývá, že pokud účastník nebyl původcem narušení nezbytné důvěry mezi ním a ustanoveným zástupcem, má právo na ustanovení dalšího zástupce. Z podání žalobkyně ze dne 8. 8. 2019, kterým odmítla ustanoveného advokáta, totiž nevyplývá, že by se žalobkyně zřekla práva na právní pomoc a v řízení nebylo rozhodnuto, že by došlo k pozbytí práva žalobkyně na ustanovení zástupce. Soudy se navíc nezabývaly ani tím, z jakého důvodu došlo k narušení nezbytné důvěry mezi žalobkyní a ustanoveným zástupcem, ze spisu tato skutečnost nevyplývá, ale nebylo ani uzavřeno, že by odmítnutí zástupce ze strany žalobkyně bylo bezdůvodné. Soud proto měl žalobkyni ustanovit nového zástupce. Žalobkyně má dále za to, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena a měla by být doplněna tak, že v případě, kdy soud shledá, že není dána potřeba ustanovení dalšího zástupce, měl by o tomto rozhodnout, a to v rámci usnesení o zproštění povinnosti předchozího zástupce tak, aby měl účastník možnost se takovému postupu bránit a současně jako právní laik dokázal posoudit dopady odmítnutí zastoupení původně ustanoveného zástupce. Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také v otázce posouzení naplnění důvodů pro odmítnutí žaloby. Soud se mohl alespoň pokusit o projednání věci a provést kroky, které by mohly vést k vyjasnění věci (šetření na místě, vyjádření žalovaných); žalobkyně má nicméně za to, že z jejích podání, zejména s odkazem na předložené listiny, bylo možné dovodit, jaké nároky požaduje a postup soudů nižších stupňů proto považuje za formalistický, pokud žalobu odmítly projednat pouze z toho důvodu, že neobsahovala číselné označení předmětného pozemku. Ohledně požadovaného odškodnění pak uvádí, že jako právní laik není schopna formulovat veškeré atributy nároku, přičemž soudy měly žalobkyni opětovně vyzvat k doplnění s bližším poučením.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá, že s ohledem na to, že žalobkyně nezavinila narušení nezbytné důvěry mezi ní a soudem původně ustanoveným zástupcem, měl jí být ustanoven nový zástupce, o kterého požádala i odvolací soud v rámci svého odvolání.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost, neboť ze strany odvolacího soudu žalobkyni nebyl ustanoven zástupce k ochraně jejích zájmů, přestože o něj v odvolacím řízení znovu požádala a o její žádosti ani nebylo odvolacím soudem rozhodnuto, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl tento postup nijak vysvětlen. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud na žádost žalobkyně o ustanovení zástupce v průběhu odvolacího řízení nijak nereagoval a ani v rámci odůvodnění dovoláním napadeného usnesení se s její žádostí nijak nevypořádal, což činí napadené usnesení mimo jiné rozporným s §157 odst. 2 o. s. ř. z důvodu absence řádného odůvodnění rozhodnutí, a takový postup je současně v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, jak bude vysvětleno níže.
Podle §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Podle §30 odst. 2 o. s. ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka
nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. stanoví několik podmínek, které je nutno (kumulativně) splnit, aby mohl být účastníku řízení ustanoven zástupce. Základním předpokladem je, že účastník řízení o ustanovení zástupce požádá. Dále musí být ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů žadatele a musí být naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§30 odst. 1 o. s. ř.), jimiž jsou nepříznivé osobní poměry žadatele a skutečnost, že se nejedná o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§138 odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s naplněním podmínky nezbytnosti by se soud měl individuálně, s ohledem na veškeré okolnosti případu, zabývat povahou řízení, zdali je věc skutkově a právně jednoduchá, jakož i osobními předpoklady žadatele, zdali je schopen se sám efektivně bránit, a teprve následně učinit závěr, zda je v konkrétní věci zastoupení účastníka podle §30 o. s. ř. nezbytné k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 709/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Ochrana zájmů účastníka řízení, u něhož jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, si zpravidla vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů,
nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 625/2018 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Soud může ustanovit účastníku zástupce jen na žádost účastníka. O tom, že může požádat o ustanovení zástupce, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Ustanovení zástupce poté nezávisí na úvaze soudu; jsou-li splněny předpoklady uvedené v §30 odst. 1 o. s. ř., je soud povinen žádosti účastníka o ustanovení zástupce vyhovět. Tím, že ustanoví účastníku na jeho žádost zástupce, soud plní povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Současně jde o naplnění čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2311/2012 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod naopak není, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (dostupný na https://nalus.usoud.cz )].
Jestliže účastník podá v zahájeném řízení žádost o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., soud o ní musí rozhodnout před tím, než učiní další úkony v řízení. Jestliže soud v souladu s procesními předpisy odmítne vadné podání účastníka, aniž rozhodne o jeho žádosti o ustanovení zástupce za situace, kdy předpoklady pro ustanovení nejsou splněny z důvodu svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování či bránění práva (§138 o. s. ř.), nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2015, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 294/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Účastníka, který již své právo uplatnil, není třeba o možnosti takové právo uplatnit poučovat; to se vztahuje i na případy, kdy je účastníku řízení známo, že v řízení může uplatnit svůj požadavek na ustanovení zástupce, aniž by se mu tato informace dostala v příslušném řízení od soudu v rámci plnění jeho poučovací povinnosti. Je-li ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř. bezvýjimečně podmíněno žádostí účastníka řízení o ustanovení takového zástupce a žalobci podle jeho tvrzení byl již zástupce v jiném řízení ustanoven, je zřejmé, že žalobci je známa okolnost, že v soudním řízení může požádat o ustanovení zástupce. Neposkytnutí poučení o možnosti žádat o ustanovení zástupce nemůže pak představovat vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci již proto, že žalobce o této možnosti věděl [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 422/2009 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V projednávané věci byl žalobkyni již v řízení před soudem prvního stupně k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce z řad advokátů (usnesení na č. l. 64), neboť bylo shledáno naplnění podmínek ve smyslu §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Ustanoveného zástupce nicméně žalobkyně odmítla (viz vyjádření na č. l. 70) a rovněž tento zástupce požádal o ukončení zastupování (návrh na č. l. 69). Soud prvního stupně následně ustanoveného zástupce zprostil výkonu funkce pro narušení nezbytné důvěry (usnesení na č. l. 72). O ustanovení nového zástupce pak žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně již nepožádala a sama žalobní tvrzení na základě výzvy soudu prvního stupně řádně nedoplnila, tudíž soud prvního stupně žalobu z důvodu její neprojednatelnosti odmítl (usnesení na č. l. 75).
Jiná byla ovšem situace v odvolacím řízení. Proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (č. l. 75) podala žalobkyně odvolání, v jehož závěru výslovně požádala odvolací soud o ustanovení zástupce z řad advokátů („na závěr chci požádat krajský soud, aby zvážil mou tíživou finanční situaci a doporučil mi advokáta“); obsah uvedené žádosti vzhledem k obsahu spisu jinak než jako žádost o ustanovení zástupce zjevně posoudit nelze. Tuto pasáž odvolání však odvolací soud patrně přehlédl, neboť z obsahu soudního spisu i z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, kterým odvolací soud potvrdil odmítnutí žaloby soudem prvního stupně, je zjevné, že o této žádosti odvolací soud vůbec nerozhodoval.
Žalobkyně v průběhu řízení již jednou o ustanovení zástupce žádala, tudíž s ohledem na výše citovanou judikaturu nebylo vadou řízení, že odvolací soud žalobkyni o této možnosti znovu nepoučil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 422/2009), nicméně v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu již bylo, že se touto žádostí žalobkyně odvolací soud vůbec nezabýval, ačkoliv o ní byl povinen rozhodnout, a to ještě před tím, než učiní další úkony v řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2015).
Jestliže tedy byly splněny předpoklady uvedené v §30 odst. 1 o. s. ř. (jakože dříve v řízení před soudem prvního stupně splněny byly), měl odvolací soud žalobkyni k ochraně jejích zájmů ustanovit nového zástupce v rámci odvolacího řízení. Anebo v případě, že by se okolnosti a poměry na straně žalobkyně změnily a odvolací soud (po řádném posouzení) shledal, že podmínky dané ustanovením §30 odst. 1 o. s. ř. u žalobkyně nadále splněny nejsou, měl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce zamítnout a toto své rozhodnutí opět řádně zdůvodnit. Vzhledem k tomu, že se ale odvolací soud žádostí žalobkyně o ustanovení zástupce, byť zřejmě neúmyslně, vůbec nezabýval, upřel tím současně žalobkyni právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2311/2012).
V dalším řízení proto odvolací soud nejdříve rozhodne o žádosti žalobkyně o ustanovení nového zástupce, kterou žalobkyně formulovala v rámci svého odvolání.
Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné, co se týče námitky neustanovení zástupce a nevypořádání se s podanou žádostí žalobkyně ze strany odvolacího soudu, dalšími v dovolání tvrzenými námitkami týkajícími se zejména náležitostí a projednatelnosti žaloby se dovolací soud, vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pro nadbytečnost nezabýval.
Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu