ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.695.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 695/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, o určení neexistence vlastnického práva a o uložení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 163/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 18 Co 269/2020-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Nemanského do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 70 C 163/2019-110, zamítl ve výroku I žalobu na určení, že žalovaný není vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ˝ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“). Zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se právních jednání i procesních úkonů směřujících k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 4 – Nuslích ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst./DK/V (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 10. 2020, č. j. 18 Co 269/2020-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že žalovaný není vlastníkem spoluvlastnického podílu. V této souvislosti formuluje právní otázku, „zda existuje naléhavý právní zájem řádně a dlouhodobě katastrálně zapsaného vlastníka na negativním určení vlastnického práva proti konkrétnímu subjektu domáhajícímu se opakovaně výmazu vlastníka z katastru nemovitostí na základě konkrétní listiny.“ Tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou. Má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002), nejsou pro projednávanou věc přiléhavá, protože v těchto věcech bylo řešeno tzv. duplicitní vlastnictví. V posuzované věci shledává naléhavý právní zájem na požadovaném negativním určení, neboť takovým rozhodnutím bude nastolena právní jistota mezi účastníky řízení. Pokud soudy setrvávají na požadavku, aby žalobkyně podala žalobu na určení svého vlastnického práva, zakládá tento přístup soudu stejnou výchozí pozici mezi katastrálně zapsaným vlastníkem a osobou nezapsanou v katastru nemovitostí, která se domáhá zápisu vlastnického práva na základě desítky let staré listiny. Poznamenává rovněž, že pokud je osoba zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, nemůže být nucena k podání žaloby, na základě které bude znovu deklarováno její vlastnické právo. Taková osoba by v případném sporu musela prokazovat platnost a okolnosti nabytí vlastnického práva před desítkami let a nést břemeno důkazní ohledně relevantních okolností prokazujících, že je vlastníkem i ke dni rozhodnutí soudu. Takový požadavek je však v rozporu se zásadou materiální publicity katastru nemovitostí, na níž je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, založen.
Nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu, který nevyhověl požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se právních jednání i procesních úkonů směřujících k zápisu svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitosti na základě rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 4 – Nuslích ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst./DK/V. V této souvislosti považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou právní otázku, zda se může domáhat negatorní žalobou ochrany vlastnického práva řádně zapsaný vlastník proti konkrétnímu rušiteli pokojného stavu, který opakovaně navrhuje výmaz řádně zapsaného vlastníka z katastru nemovitostí. Bylo-li by požadavku žalobkyně vyhověno, žalovaný by nebyl oprávněn domáhat se zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž by byla poskytnuta ochrana vlastnického práva žalobkyně.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu je konstantně přijímán závěr, že žalobce nemá na negativním určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 767/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3431/2012). Má za to, že existuje-li pochybnost o vlastnickém právu žalobkyně, je oprávněna podat žalobu na (pozitivní) určení vlastnického práva. Za absurdní považuje požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se právních jednání i procesních úkonů směřujících k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti do katastru nemovitosti na základě rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 4 – Nuslích ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst./DK/V. Má za to, že pokud by soud vyhověl této žalobě, nebylo by jeho rozhodnutí vykonatelné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda má žalobkyně v poměrech projednávané věci naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ˝ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV č. XY.
Tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolaní je proto v této části nepřípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně přijímán závěr, že určovací žaloba podle §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, oba uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvedenému pojetí určovací žaloby neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném negativním určení (že žalovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí). Takovéto určení nemůže vytvořit podklad pro uváděné vyjasnění právních vztahů mezi účastníky, neboť negativní určení, že žalovaný není spoluvlastníkem předmětných pozemků, by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným existuje a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou. Dovolací soud připomíná, že z negativního určení vlastnického práva nerezultuje závěr, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, jelikož skutečným vlastníkem může být i osoba třetí. Dovolací soud se proto dlouhodobě hlásí k názoru (formulovanému již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2000, a následně zopakovanému např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019), že podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně, protože takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také připouští, aby se určení svého vlastnického práva podle §80 o. s. ř. za určitých podmínek domáhala i osoba, která je v katastru nemovitostí již zapsána jako vlastník nemovitosti, je-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění.
Podle §980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), věty první, je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Shora uvedená domněnka se vztahuje na veškeré atributy práva zapsaného ve veřejném seznamu. Je-li tedy právo zapsáno, pak zápis svědčí v první řadě o tom, že toto právo existuje, a dále že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno, že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá, že bylo zřízeno na dobu zapsanou ve veřejném seznamu, že mu náleží pořadí, ve kterém je zapsáno, a že se k němu vztahují případné další skutečnosti či omezení vyznačené zejména formou poznámek [srov. SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 9].
Úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je tedy založena na vyvratitelné domněnce správnosti práva zapsaného v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019). Tudíž i v tomto případě platí, že stav v katastru nemovitostí nemusí být v souladu se stavem skutečným a samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. Proto i osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitosti, má naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva proti žalovanému, který její právo popírá a tvrdí, že vlastníkem je on (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 816/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017). Naopak z negativního určení vlastnického práva nerezultuje závěr, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019).
Z uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně (ve smyslu §80 o. s. ř.) na určení, že žalovaný není vlastníkem předmětné nemovitosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
V této souvislosti není přiléhavá námitka žalobkyně, že „v posuzované věci nemůže při vyhovění žalobnímu petitu nastat situace, kdy by ‚z negativního určení nevyplývalo jistě, kdo je skutečným vlastníkem‘ – tím zůstane žalobkyně jako katastrálně evidovaný vlastník.“ Jak již bylo uvedeno - stav v katastru nemovitostí nemusí být v souladu se stavem skutečným a samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. Z negativního určení vlastnického práva nevyplývá závěr, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019).
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že „výrok o pozitivním určení vlastnictví ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu stejně nebrání v zahájení vkladového řízení třeba jen pár dní poté.“ Lze poznamenat, že stejně tak může být vkladové řízení zahájeno, i kdyby bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná není vlastníkem předmětného pozemku. Nutno dodat, že samotným návrhem příslušnému správnímu orgánu (na základě kterého je zahájeno vkladové řízení) nedochází ke změně vlastníka v katastru nemovitostí a je na příslušném správním orgánu, aby o takovém návrhu rozhodl v souladu se zákonem (viz dále).
Žalobkyně dále namítá, že pokud by žalobkyně požadovala u soudu (pozitivní) určení svého vlastnického práva, v takovém případě by musela prokázat nabytí svého vlastnického práva a nesla břemeno tvrzení a důkazní o takto nezměněném stavu až do rozhodnutí soudu. Takové závěry jsou však „v logickém rozporu s občanským zákoníkem i katastrálním zákonem zavedeným právním stavem materiálního principu zápisů v katastru nemovitostí.“
Ani v posouzení této otázky není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017, uvedl, že „v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Nejvyšší soud v této souvislosti jen na okraj poznamenává, že podle rozhodovací praxe se považuje negativní teorie důkazní (podle které nelze po účastníku řízení požadovat prokazování negativních skutečností) za překonanou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4309/2019).
Z uvedeného se podává, že jestliže žalobkyně požaduje negativní určení vlastnického práva (a na takovém určení by byl hypoteticky shledán naléhavý právní zájem), i v tomto případě nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní (a jím odpovídající břemena) ohledně skutečností, na základě kterých by soud mohl rozhodnout v její prospěch.
Žalobkyně v dovolání rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14 (dostupný na nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyložil (k naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti smlouvy), že ne vždy postačí k ochraně práv žaloba na plnění a v některých případech je nevyhnutelné postavit právo či právní vztah najisto, a to i cestou negativní určovací žaloby. Toto rozhodnutí však není pro projednávanou věc přiléhavé, a to již jen z toho důvodu, že shora uvedený závěr (a jeho odůvodnění) Ústavní soud přijal v souvislosti s řešením právní otázky, zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy (a to v intencích jedinečných, specifických skutkových okolností ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1440/14), a nikoliv v souvislosti s požadavkem na určení, že žalovaný není vlastníkem věci. K tomu Nejvyšší soud připomíná závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li vlastnické právo žalobkyně kvalifikovaně zpochybňováno, má žalobkyně naléhavý právní zájem domáhat se určení svého vlastnického práva ve smyslu §80 o. s. ř. (z toho plyne, že postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení práva žalobkyně na přístup k soudu jakožto komponentu základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť existuje možnost žalobkyně požadovat prostřednictvím žaloby ochranu svého vlastnického práva; tak tomu ovšem ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1440/14 nebylo, a proto Ústavní soud v této věci připustil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti smlouvy).
Žalobkyně dále v dovolání formuluje jako neřešenou právní otázku, „zda se negatorní žalobou může ochrany vlastnického práva domáhat řádně zapsaný vlastník proti konkrétnímu rušiteli pokojného stavu navrhujícímu opakované výmaz řádně zapsaného vlastníka z katastru nemovitostí na základě konkrétní listiny“ a „zda lze považovat žalobu na negatorní ochranu vlastnického práva za nástroj nastolení právního rámce vůči konkrétnímu subjektu domáhajícímu se opakovaně výmazu řádně zapsaného vlastníka z katastru nemovitostí na základě konkrétní listiny.“
Ustanovení §1042 o. z. dává vlastníkovi, do jehož práva někdo neprávem zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje, k dispozici tzv. negatorní žalobu; tu dříve upravoval §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále rovněž jako „obč. zák.).
Ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. a §1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišná, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Není sporu o tom, že negatorní žaloba je žalobou na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 677/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2331/2007). „Zápůrčí žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobkyně. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99).
Výklad uvedeného ustanovení, podle kterého by bylo možné osobě uložit povinnost zdržet se jednání směřujících k zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí (přičemž takové jednání osoby by zakládalo neoprávněný zásah do vlastnického práva ve smyslu §1042 o. z.), je nepřijatelný a v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže mít zásadně za následek vznik hmotněprávní povinnosti takto jednající osoby zdržet se tohoto jednání. Jak již bylo uvedeno – samotným podáním návrhu příslušnému správnímu orgánu (katastrálnímu úřadu) či (případně následným) podáním žaloby nedochází ke změně vlastníka věci (tedy ani k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva) a osobě takto jednající nelze odepřít prostřednictvím negatorní žaloby právo domáhat se (touto osobou tvrzeného) vlastnického práva stanoveným postupem u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného plyne, že i v tomto případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobkyně ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 3 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož žalovaný je územní samosprávnou jednotkou, je třeba s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10, dostupné na nalus.usoud.cz) v každém jednotlivém konkrétním případě podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokáty. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že předmětem řízení byla specializovaná právní otázka (zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem věci, resp. zda se lze negatorní žalobou domáhat uložení povinnosti žalovanému zdržet se procesních úkonů směřujících k zápisu jím tvrzeného vlastnického práva do katastru nemovitostí), a proto nelze považovat náklady řízení vynaložené žalovaným za neúčelně vynaložené. Žalovaný má právo na náhradu nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Náklady jsou dány odměnou za vyjádření k dovolání žalobkyně ze dne 18. 2. 2021, a činí součet sazby za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle §7 odst. 5 advokátní tarifu, ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátní tarifu a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. To vše navýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§160 odst. 1 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 9. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu