ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1740.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1740/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ALL SPORTS a. s. , se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1996/12a, identifikační číslo osoby 26770164, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalovanému Hokejový klub DRACI, z. s. , se sídlem v Trutnově, Na Lukách 460, identifikační číslo osoby 22836381, zastoupenému Mgr. Danou Libochowitzovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení částky 313.324 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 43/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2021, č. j. 47 Co 225/2020-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.034,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 115 C 43/2019-141, částečně zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 64.538 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 103.268 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 145.518 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok V. a VI.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zastavil odvolací řízení ve vztahu k výroku II. v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni příslušenství ve výroku blíže konkretizované, a ve zbylé části výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části, kterou byla zamítnuta žaloba v částce 11.852 Kč s příslušenstvím a v částce 3.508 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11.852 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 3.508 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výrok III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (třetí výrok), o náhradě nákladů státu (čtvrtý a pátý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (šestý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu druhého, třetího, čtvrtého a šestého výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v druhém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že tento výrok zpochybňuje pouze v části, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí neodstranitelnou a nepřezkoumatelnou vadou, neboť neobsahuje řádné odůvodnění právně významných skutečností, když soud vůbec nezkoumal právní otázku zavedené obchodní zvyklosti ohledně doručování zboží mezi účastníky řízení a nezkoumal věc i z pohledu možného bezdůvodného obohacení.
Jestliže však dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění právně významných skutečností, předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, pak pomíjí, že v dané věci dovolací soud dovolání projednával podle tehdy účinného znění §237 o. s. ř. mj. v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci. K takovým vadám lze (jak jíž výše uvedeno) v dovolacím řízení v podmínkách občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); o takový případ se v nyní projednávané věci nejedná.
Námitkou vady řízení je i námitka dovolatelky, dle které odvolací soud ani soud prvního stupně neprovedly důkazy navržené žalobkyní, a přípustnost dovolání tedy založit nemůže.
Dle dovolatelky dále odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně otázky uznání dluhu. Dovolatelka však v této souvislosti však nikterak nespecifikuje, jaký předpoklad přípustnosti dovolání považuje za splněný. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 846/2020).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud učinil skutkové závěry v extrémním nesouladu se skutečností, kdy dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry a hodnocením výpovědí svědků odvolacím soudem. Dovolatelka se touto argumentací domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Přípustnost dovolání však nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Dovolatelka konečně rozporuje též způsob výpočtu náhrady nákladů řízení odvolacím soudem. Dle §238 odst. 1 písm. h) nicméně dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu