ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2150.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2150/2021-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) A. k. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, b) L. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované ELEMENT LETŇANY s.r.o. , se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, Kolín III, identifikační číslo osoby 03690300, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, o zaplacení 1 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 34/2019, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 3 Co 131/2020-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, č. j. 38 C 34/2019-143, jímž soud prvního stupně připustil přistoupení žalobce b) do řízení na straně žalující.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 6. 8. 2020 navrhla žalobkyně a) přistoupení žalobce b) do řízení na své straně, s čímž žalobce b) vyslovil souhlas. Přistoupení žalobce b) nezakládá dle odvolacího soudu nedostatek podmínky řízení, neboť původní překážka litispendence vůči řízení vedenému u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 42/2019 odpadla a vzhledem k zastavení tohoto řízení zde není ani překážka věci rozhodnuté. Z podané žaloby a návrhu na přistoupení nového účastníka do řízení se také podává, čeho se navržená osoba vůči žalované domáhá. Protože dosud nebylo provedeno dokazování, není dle odvolacího soudu přistoupení v rozporu ani se zásadou hospodárnosti řízení. Z okolností nevyplývá ani zjevný nedostatek věcné legitimace žalobců, tedy ani obcházení institutu záměny účastníků. Dle odvolacího soudu tak byly splněny podmínky stanovené §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze využít institut přistoupení účastníka za účelem nápravy pochybení dosavadního účastníka, v jehož důsledku bylo řízení vůči němu zastaveno, což je dle žalované otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud poskytl ochranu postupu žalobců, kteří jednají v rozporu s účelem jimi uplatňovaného institutu i v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Je tomu tak dle žalované proto, že žalobce b) se řízení v projednávané věci původně účastnil, avšak proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2019, č. j. 38 C 34/2019-91, jímž soud prvního stupně řízení zastavil pro překážku litispendence, podala odvolání pouze žalobkyně a). Proto pouze vůči ní bylo toto usnesení soudu prvního stupně změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 3 Co 7/2020-135, tak, že se řízení nezastavuje. Žalobci tak dle žalované zneužívají svá práva a snaží se postupem podle §92 odst. 1 o. s. ř. napravit své předchozí pochybení při nepodání odvolání žalobcem b) proti usnesení o zastavení řízení.
Žalovaná dále namítla, že napadené usnesení odvolacího soudu je pro svoji stručnost nedostatečně odůvodněné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soudu napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili žalobci tak, že považují postup žalované za obstrukční, a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodování k ustálenému závěru, podle kterého soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§159 odst. 3 o. s. ř.). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, podle kterého při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka řízení má být (ve vztahu k posuzování pasivní věcné legitimace osoby navržené k přistoupení do řízení) zohledněno, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně. Přitakal tak závěru odborné literatury, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu. Je tedy třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní strategie a obezřetnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011).
Ve vztahu ke zjevnému zneužití práva jako důvodu pro odepření jeho právní ochrany ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, Nejvyšší soud dovodil, že jde o institut ztělesňující korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat zejména výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně pak na základě předchozí právní úpravy Nejvyšší soud uzavřel, že za zneužití práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001).
V poměrech procesního práva Nejvyšší soud ve svém rozhodování uvedl, že zneužití procesního práva ve smyslu §2 a §6 o. s. ř. může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
Rovněž Ústavní soud ve svém rozhodování uzavřel, že zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji výslovně vyjadřuje §2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, nebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání. Od obyčejného zneužití práva se liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Uzavřel-li odvolací soud, že přistoupení žalobce b) do řízení lze připustit, neboť se jím nesleduje obcházení institutu záměny účastníků, nikterak se odvolací soud při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Návrh žalobkyně a) na přistoupení jiné osoby jako dalšího účastníka na straně žalující nemůže být ani zjevným zneužitím jejího práva, má-li tomu být z důvodu, že tato jiná osoba v řízení nepodala opravný prostředek proti usnesení o zastavení řízení, jenž sama žalobkyně a) úspěšně podala. Nelze uzavřít, že by na výkonu práva podat takový návrh neměla žalobkyně a) v tomto případě žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem nebo že by představoval rozpor mezi užitkem, k němuž návrh skutečně směřuje, a užitkem, pro nějž je právo podat takový návrh je poskytnuto, resp. že by takový výkon byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy veden přímým úmyslem způsobit žalované újmu.
Za dané situace proto návrh žalobkyně a) nemůže mít pouze z tohoto důvodu podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem ani maření řádného postupu v řízení. Jak rovněž uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodování, je třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní strategie a obezřetnosti, přičemž omezující zásahy ze strany soudu do účastenství v civilním sporném řízení ovládaném zásadou dispoziční je nutno vykládat restriktivně.
Ze shora uvedeného plyne, že otázka předložená dovolatelkou již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatelky týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení. Dovolatelka touto svojí námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu