ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2331.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2331/2021-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Allianz pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému V. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, o zaplacení 286 754 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 283/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 11 Co 16/2021-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 5 C 283/2017-213, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 286 754 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 160 000 Kč od 6. 5. 2017 do 9. 5. 2017 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok III) a státu (výrok IV).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Ačkoli výslovně uvedl, že dovolání směřuje proti jeho „výrokům I., III. a IV.“ (napadené rozhodnutí výroky III a IV neobsahuje), je z dalšího obsahu dovolání patrné, že jím brojil toliko do příslušné části výroku I napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodováno o věci samé.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout pro absenci zákonných náležitostí a též z důvodu, že námitky žalovaného zpochybňují skutkový stav zjištěný před soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci nedostál, pokud se co do vymezení přípustnosti dovolání v jeho úvodu omezil na konstatování, že se odvolací soud „odchýlil při řešení právní otázky od ustálené praxe dovolacího soudu; právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně; má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž by blíže upřesnil, ve vztahu k jakým konkrétním otázkám který jeden z těchto tří předpokladů považuje za splněný. Navíc, měl-li snad žalovaný za to, že každé z těchto tří kritérií je naplněno ve vztahu k otázce jediné (blíže nespecifikované), je třeba zdůraznit, že ustanovení §237 o. s. ř. obsahuje čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
Ani z dalšího obsahu dovolání se pak nepodává otázka, která by podle žalovaného měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Má-li být přitom dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Takové vymezení dovolání postrádá.
Žalovaný v další dovolací argumentaci neformuloval též žádnou dovolacím soudem vyřešenou otázku, která by měla být posouzena jinak. Tento poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř. míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak). V případě uplatnění tohoto předpokladu přípustnosti, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), což z obsahu dovolání patrné není.
Uvedl-li žalovaný ve vztahu k namítané nesprávnosti posouzení otázky pasivní legitimace, že „mělo být napadené rozhodnutí odvolacím soudem posouzeno jinak“, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Jde pouze o vyjádření nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem. Ostatně o řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání by se nejednalo ani tehdy, pokud by se snad tímto vyjádřením žalovaný dožadoval, aby byla dovolacím soudem jinak posouzena otázka řešená odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prezentoval-li žalovaný svůj názor, že naturální restituce (resp. uvedení věci do předchozího stavu její opravou) nebylo v dané věci dobře možné a že byla zvolena nerentabilní oprava vozidla, namísto likvidace pojistné události formou tzv. totální škody, nevymezil k této argumentaci o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem žádný z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Pouhý nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu (vylíčení dovolacího důvodu) k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Z další dovolací argumentace je nicméně možné dovodit, že žalovaný spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od jím citovaného judikaturního závěru, že „peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu …, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a cenou po poškození“ (jedná se zřejmě o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019, uveřejněného pod číslem 62/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato námitka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se od citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud na základě závěru, že uvedení motorového vozidla do předešlého stavu bylo dobře možné, výši peněžité náhrady posuzoval jako ekvivalent hodnot, které bylo nutné vynaložit za jeho opravu (za jeho uvedení do předešlého stavu).
Přípustnost dovolání nezakládají ani další námitky žalovaného, prostřednictvím kterých zpochybňoval správnost hodnocení důkazů, jakož i skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem a současně předkládal vlastní skutkové závěry, které odvolací soud neučinil. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Pokud snad žalovaný dovozoval rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i prostřednictvím odkazu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015, podle kterých „je při stanovení výše škody třeba přihlédnout k obvyklé ceně v době jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž je-li výše náhrady vyjádřena cenou opravy, musí být od částky nákladů na opravu odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu (ne vždy k němu musí dojít, záleží na způsobu a rozsahu provedení opravy), poškozenému by jinak vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a opravená věc by tak nabyla hodnoty vyšší, než jakou měla před poškozením“, pak ani tato jeho argumentace nevede k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaný zde dovozoval nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem na základě předpokladu, že opravou věci došlo k jejímu zhodnocení oproti původnímu stavu. Takové skutkové zjištění však odvolací soud neučinil. Ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně (který v tomto směru nedoznal změn doplněním dokazování provedeným odvolacím soudem), je naopak zřejmé, že opravy věci „směřovaly k odstranění následků poškození, a nikoli ke zhodnocení vozidla“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů předloží sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu