ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2509.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2509/2021-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Z. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem se sídlem Mečíková 409, 252 42 Jesenice, o zaplacení částky 862 478 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 145/2019, o dovolání žalobkyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 20 Co 25/2021 – 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 617 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 20 Co 25/2021 – 98, výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 C 145/2019-59, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 C 145/2019-115, ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 862 478 Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žaloba o zaplacení požadované částky z titulu regresního nároku pojišťovny za plnění, vyplacené poškozenému z dopravní nehody, zaviněné žalovaným, jejím pojištěncem, podle §10 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ZPO“) je důvodná. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný dne 16. 11. 2016 v 16:55 hod. při jízdě po nábřeží Edvarda Beneše v Praze od Klárova směrem k ulici U Bruských kasáren osobním motorovým vozidlem zn. BMW X6 RZ 4AM 09 97 ve vlastnictví společnosti CROATA s. r. o. rychlostí 48 km/h v místech omezené rychlosti na 30 km/h a za ztížených povětrnostních podmínek (tma a pršelo) jízdním pruhem tramvajového tělesa objel stojící vozidlo Fiat Scudo a přejel ležícího chodce, kterého předtím srazilo vozidlo Fiat Scudo, přičemž ležící chodec se oblečením zachytil za vůz řízený žalovaným a byl jím 30 m vláčen, čímž mu byla způsobena závažná zranění. Žalovaný bez zastavení pokračoval v jízdě a na policii se přihlásil po zhlédnutí záznamu pouliční kamery v TV XY, neboť si uvědomil, že se mohlo jednat o vozidlo, které řídil. Vypověděl, že si nebyl v okamžiku nehody vědom své účasti na ní a domníval si, že přejel zpomalovací pás, ve zpětném zrcátku nic neviděl. Žalovaný byl trestně stíhán a odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. l trestního zákona, ale pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle §151 trestního zákona bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Podle výsledků trestního řízení, nezpochybněného žádným dalším důkazem v tomto řízení, žalovaný v okamžiku dopravní nehody o své účasti na ní nevěděl, v řízení nebylo prokázáno, že by vědomě od nehody odjel. Odvolací soud zdůraznil, že porušení povinnosti podle §10 odst. 1 písm. b) a c) ZPO předpokládá úmyslné jednání, avšak soud prvního stupně vyšel nesprávně pouze z úvahy, že žalovaný mohl s ohledem na okolnosti nehody (nadskočení vozidla, výstražná světla zastaveného vozidla Fiat a gestikulaci jeho řidiče) zjistit, že došlo k nehodě. Odvolací soud proto učinil závěr, že žalovaný nemohl porušit povinnost neopustit místo dopravní nehody či tuto nehodu ohlásit, jestliže o ní neměl v okamžiku jejího vzniku vědomost. Za podstatné považoval, co skutečně žalovaný subjektivně v daný okamžik vnímal a nikoliv to, co při řádném soustředění se na jízdu vnímat měl a mohl. Také okolnost, že žalovaný v rozhodný okamžik vůbec nebrzdil, odpovídá podle odvolacího soudu logickému vysvětlení, že překážku v podobě ležícího chodce nezaznamenal. Skutečnost, že si žalovaný byl vědom poměrně výrazného nadskočení vozidla, sama o sobě nemůže vést podle názoru odvolacího soudu k závěru, že si nutně musel být vědom střetu s ležícím chodcem, zejména za situace, kdy ten se zachytil o jeho vozidlo a žalovaný jej nemohl zahlédnout ani ve zpětném zrcátku. Možnost přejetí zpomalovacího pásu je podle odvolacího soudu přiměřeným vysvětlením takové okolnosti, když za snížené viditelnosti by nebyl zpomalovací pás jasně rozeznatelný ani při pohledu do zpětného zrcátka. Odvolací soud připustil, že žalovaný si nepochybně při řízení vozidla v době dopravní nehody počínal hrubě nedbale, nicméně nebyla-li prokázána jeho vědomost o porušení zákonných povinností podle výše cit. ustanovení ZPO, nelze podle závěru odvolacího soudu dovodit, že žaloba o zaplacení požadované částky z titulu regresního nároku pojišťovny za plnění vyplacené poškozenému z dopravní nehody byla podána důvodně. Odvolací soud proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadeným rozhodnutím se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda pro uplatnění postižního práva podle §10 odst. 1 písm. b) a c) ZPO je vyžadován na straně pojištěného úmysl, či zda postačí nedbalost. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušení povinnosti podle §10 odst. 1 písm. b) a c) ZPO předpokládá úmyslné jednání. Takový výklad je podle dovolatelky v rozporu s textem zákona, který úmyslné porušení výslovně neuvádí. Zákonodárce v předmětném ustanovení §1 ZPO použil formulaci „bez zřetele hodného důvodu“ nesplnil určitou povinnost. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, byť se toto rozhodnutí vztahuje k jinému postižnímu důvodů [§10 odst. 2 písm. b) ZPO – k užití technicky nezpůsobilého vozidla], v němž Nejvyšší soud dovodil, že k důvodnému uplatnění práva pojistitele vůči pojištěnému na náhradu toho, co za něho plnil, stačí nedbalostní zavinění na straně pojištěného. Podle dovolatelky textace zákona u jednotlivých postižních důvodů nezavdává důvod k tomu, aby otázka zavinění byla posuzována u jednotlivých postižních důvodů různě. Navíc odvolací soud připustil, že žalovaný si nepochybně při řízení vozidla v době dopravní nehody počínal hrubě nedbale a byl ostatně i uznán vinným z nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka podáním ze dne 11. 6. 2021, doručeným soudu téhož dne, doplnila dovolání o odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1047/2016) s tím, že v obdobném případě ohledně uplatnění postižního práva pojišťovny bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že nebylo rozhodné pouze subjektivní tvrzení škůdce, zda si byl vědom toho, že způsobil dopravní nehodu, ale bylo nutné zkoumat, jestli škůdce si objektivně měl být vědom toho, že nehodu způsobil.
Dovolání doplnila žalobkyně ještě podáním ze dne 9. 7. 2021, doručeným soudu téhož dne, v němž reagovala na vyjádření žalovaného k dovolání.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání, jako zjevně bezdůvodného, neboť je primárně založeno na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a je i vnitřně rozporné, když žalobkyně v dovolání formuluje právní otázku, která nebyla podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, ale v doplnění dovolání uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, které mělo údajně řešit obdobný případ. Ve skutečnosti uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo zcela odlišnou situaci a závěry v něm přijaté se tak nemohou vztahovat na posuzovaný případ.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
K podání žalobkyně ze dne 7. 9. 2019, doručenému soudu téhož dne, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť s ohledem na doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni dne 19. 4. 2021 skončila lhůta k doplnění dovolání podle §242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř. dne 19. 6. 2021.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Musí se však vždy jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na dovolatelkou předestřené otázce, zda pro uplatnění postižního práva podle §10 odst. 1 písm. b) a c) ZPO je vyžadován na straně pojištěného úmysl, či zda postačí nedbalost, která podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, který nepodléhá dovolacímu přezkumu, že ze skutkových okolností vyplývá, že žalovaný nemohl vědět, že způsobil dopravní nehodu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již vícekrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po označením 4/2014). Dovolatelkou předestřená otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na takto dovolatelkou formulované otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Za daného skutkového stavu, kdy žalovaný neměl v okamžiku vzniku nehody o nehodě vědomost, nelze dovozovat, jak tvrdí dovolatelka, že mohl vědět, že způsobil nehodu a nelze učinit závěr, že se žalovaný choval nedbale, pokud odjel z místa nehody.
Poukazuje-li žalobkyně v dovolání a jeho doplnění v dovolací lhůtě na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, je třeba konstatovat, že dovolatelkou uvedená rozhodnutí řeší odlišnou skutkovou situaci a na řešení dané věci nedopadají.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu