ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2521.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2521/2021-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č. t. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 689/29, proti žalovanému M. Š. , advokátovi se sídlem v XY, o zaplacení částky 60 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 84/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 91 Co 402/2020-41, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném vrácení částky 60 500 Kč s příslušenstvím za právní služby, které měl žalovaný poskytnout nikoliv žalobkyni, ale jejímu jednateli V. V. jako fyzické osobě. Druhý jednatel žalobkyně P. T. zároveň s podanou žalobou požádal o ustanovení opatrovníka žalobkyni.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. 17 C 84/2020-33, ustanovil žalobkyni opatrovníka T. B., advokáta, se sídlem v XY.
Soud prvního stupně uvedl, že opatrovníka žalobkyni ustanovil z důvodu, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za žalobkyni jednat.
K odvolání ustanoveného opatrovníka, B., Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se opatrovník T. B. žalobkyni neustanovuje.
Odvolací soud po právní stránce uvedl, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky podle §29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, k ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, neboť jak vyplývá z výpisu z veřejného rejstříku, žalobkyni zastupují její jednatelé T. a V. společně, přičemž žalobu podal jen T. Odvolací soud také uvedl, že řízení ve věcech opatrovnictví právnické osoby je zvláštním typem řízení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, které nelze nahrazovat rozhodnutím procesního soudu. Odvolací soud tudíž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žalobkyni opatrovník neustanovuje.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v jednak [„Ad 1)“] v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe představované usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 14 Cmo 360/2015, uveřejněným pod číslem 1/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011. Žalobkyně dále [„Ad 2)“] předložila Nejvyššímu soudu otázku, zda vzájemně rozporné jednání dvou jednatelů jednajících za obchodní společnost v civilním sporu vedeném s třetí stranou, kteří musí jednat za společnost společně, je důvodem pro ustanovení procesního opatrovníka podle §29 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně také poukázala na rozdílnou rozhodovací praxi odvolacího soudu týkající se ustanovování opatrovníka žalobkyni v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 8. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání opatrovníka proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2020, č. j. 17 C 84/2020-33, zamítá, nebo aby je zrušil.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že žaloba podaná jednatelem T. má šikanózní povahu a slouží pouze k vyřizování sporů s druhým jednatelem V. Žalobu považuje za „neprojednatelnou“ a podanou osobou neoprávněnou za žalobkyni samostatně jednat. Dále se žalovaný ztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu, označil argumentaci uvedenou v dovolání za účelovou a za nepřiléhavý považoval také odkaz na další řízení vedené žalobkyní, které má jiný skutkový základ. Závěrem žalovaný konstatoval, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně otázky, zda vzájemně rozporné jednání dvou jednatelů jednajících za obchodní společnost v civilním sporu vedeném s třetí stranou, kteří musí jednat za společnost společně, je důvodem pro ustanovení procesního opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř., žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Žalobkyně dále v dovolání poukázala na judikaturu dovolacího soudu a Vrchního soudu v Praze, od níž se odvolací soud měl ve svém rozhodnutí odchýlit, aniž ovšem vymezila konkrétní dovolací otázku. Nejvyšší soud proto v rámci posouzení přípustnosti dovolání přihlédl k obsahu dovolání, konkrétně pak k uvedeným rozhodnutím a v nich žalobkyní zdůrazněným citacím.
Žalobkyně nejprve odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 14 Cmo 360/2015, uveřejněné pod číslem 1/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tvrzením, že jeden ze společníků má zřejmý rozpor se zájmy společnosti, neboť druhý ze společníků chce podanou žalobou vrátit žalobkyni finanční prostředky za služby objednané prvním ze společníků. Tato námitka ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud napadené usnesení nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže v předmětném řízení k posouzení, zda jednatel V. jednal v rozporu se zájmy společnosti, vůbec nedošlo. Nejvyšší soud nadto již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Ze stejného důvodu nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustná ani námitka, kterou akcentuje žalobkyně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, že je porušením práva na spravedlivý proces, pokud není právnické osobě, která nemůže jako účastník vystupovat před soudem, ustanoven opatrovník. Jednak odvolací soud na hodnocení dodržení zásady na spravedlivý proces své rozhodnutí nezaložil, jednak uvedené rozhodnutí dovolacího soudu není přiléhavé, neboť řešilo otázku ustanovení zástupce právnické osobě, která žádný statutární orgán neměla, což ovšem není případ žalobkyně.
Konečně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011, pak žalobkyně zdůraznila závěr, že soud ustanoví právnické osobě opatrovníka, pokud taková právnická osoba nemůže za řízení činit procesní úkony (podle §41 a násl. o. s. ř.), a nemohou jí být (účinně) doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by za ni mohl provádět procesní úkony nebo přijímat doručované písemnosti. Odkaz na toto rozhodnutí dovolacího soudu ovšem není pro projednávanou věc relevantní, neboť se týkalo případu ustanovení opatrovníka právnické osobě, která neměla jednatele a nebyl ani nikdo jiný, kdo by za ni mohl jednat v řízení před soudem. Navíc se tato námitka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí nezaložil na závěru, že za žalobkyni nemohou jednatelé činit procesní úkony, ale toliko uvedl, že žalobu podal pouze jeden z jednatelů, přičemž podle výpisu z veřejného rejstříku mají jednatelé jednat společně. Vzhledem k tomu uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže konečně založit ani námitka poukazující na údajnou rozdílnou rozhodovací praxi odvolacího soudu týkající se ustanovování opatrovníka žalobkyni v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 8. Jak totiž plyne z ust. 237 o. s. ř., nenaplňuje případná rozdílná rozhodovací praxe soudů nižších stupňů žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou v citovaném ustanovení upraveny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu