ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2551.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2551/2021-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně C. R. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Blankou Chrámeckou, advokátkou se sídlem Jungmannova 36/31, 110 00 Praha 1, proti žalované B. B. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem Koliště 259/55, 602 00 Brno, o zaplacení 1 837 990 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 10/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 74 Co 104/2020 – 208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 312 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 74 Co 104/2020 – 208, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2019, č. j. 261 C 10/2017-170, ve výroku I. a II., kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 837 990 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z této částky od 6. 12. 2016 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 399 796,60 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření smlouvy, ale současně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně vynaložila vlastní úsilí při zajištění možnosti žalované uzavřít kupní smlouvu se společností KERAMIKA SOUKUP a.s. a žalovaná tímto plněním žalobkyně získala majetkový prospěch, na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatila ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a proto je povinna žalobkyni za provedenou činnost zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení náhradu ve výši odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Odvolací soud založil uvedený právní závěr na zjištění, že jednatel žalobkyně společně s P. D., s nímž měla žalobkyně uzavřenu smlouvu o spolupráci při zprostředkování prodeje nemovitosti žalované, nabídli žalované konkrétní nemovitost ke koupi a dohodli její prohlídku, které se zúčastnili dne 19. 4. 2016 mimo jiných osob i jednatel žalobkyně S. L., P. D. a K. S., předseda představenstva žalované, který nezpochybnil, že vyjadřoval velkou spokojenost s nabízenou nemovitostí. Žalovaná ani nesporovala, že v den uskutečnění prohlídky odeslal K. S. jednateli žalobkyně S. L. e-mail, ve kterém vyjádřil předběžný vážný zájem o koupi nabídnuté nemovitosti. Stejný e-mail s projeveným zájmem o koupi nabízené nemovitosti odeslal K. S. i zástupkyni další realitní kanceláře SVOBODA&WILLIAMS - paní P. M., která na poptávku P. D. nabídla vhodnou nemovitost pro žalovanou a zúčastnila se i prohlídky nemovitosti. Na zájem zástupce žalované reagoval jednatel žalobkyně odesláním e-mailu K. S., kdy zaslal „slíbené plány a půdorysy nabízené nemovitosti“ a další informace k nemovitosti s tím, že její cena činí 84 000 000 Kč + 2 % provize realitní kanceláři. K. S. zprostředkovatelskou činnost žalobkyně nezpochybňoval, ale její činnost považoval za přiměřenou v rozsahu 50 000 Kč a tuto částku žalobkyni nabídl. Z uvedených zjištěných okolností odvolací soud dovodil, že žalovaná si byla realitní činnosti žalobkyně v její prospěch dobře vědoma. Oba soudy s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012), podle níž při určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, a nikoliv z nákladů vynaložených na tuto činnost, vyšly z vyjádření Asociace realitních kanceláří ČR, z něhož bylo zřejmé, že výše provize obvykle poskytované za obdobnou zprostředkovatelskou činnost v daném místě a čase činila 3 až 5 % z realizované kupní ceny. Oba soudy proto považovaly žalobou požadovanou částku 1 837 990 Kč za odůvodněnou, když obvyklá odměna z kupní ceny nemovitosti 75 950 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty – dále jen „DPH“), za níž žalovaná nabízenou nemovitost posléze podle kupní smlouvy se společností KERAMIKA SOUKUP a.s. koupila, činila minimálně 2 278 500 Kč (3 % z částky 75 950 000 Kč) a nepřihlížely tedy k sazbě provize ve výši 2 % z kupní ceny nemovitosti, jež měla být podle tvrzení žalobkyně mezi účastnicemi dohodnuta. Odvolací proto námitku, že soud prvního stupně při výpočtu bezdůvodného obohacení vyšel z kupní ceny navýšené o DPH, nepovažoval za důvodnou. Správnost právního závěru soudu prvního stupně ohledně peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností doložil odvolací soud též odkazem na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, týkající se určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností. Na tomto závěru u nemohla nic změnit ani skutečnost, že konkrétní nemovitost byla nabízena k prodeji i jinými realitními kancelářemi. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání a zároveň podala i návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání vymezila tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce dodržení požadavků práva na řádné odůvodnění rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010), a současně namítala, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Podle dovolatelky se odvolací soud i soud prvního stupně rovněž odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při správném stanovení peněžité výše bezdůvodného obohacení získané zprostředkovatelskou činností, když na danou věc nedostatečně aplikovaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012. Dovolatelka namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně přispěla k uzavření kupní smlouvy formou jiné poradenské činnosti, administrativní nebo právní podpory nebo že by se podílela na vyhotovení kupní smlouvy a s tím souvisejícím právním servisem, bylo pouze prokázáno, že byla učiněna prohlídka předmětné nemovitosti za účasti zástupců obou účastnic, aniž by mezi nimi byla jasná dohoda o tom, že je pro žalovanou poskytována zprostředkovatelská činnost za úplatu. V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, soudy podle dovolatelky blíže nezkoumaly obvyklou odměnu za zprostředkování koupě nemovitosti v daném místě a čase, jestliže vycházely pouze z jediného důkazu – vyjádření Asociace realitních kanceláří ČR. Navíc má dovolatelka za to, že výše provize sdělená Asociací realitních kanceláří ČR je zřejmě obvyklá při komplexní realitní službě. Zároveň vyjádřila i pochybnost o tom, že žalobkyně nějaké služby či výkony žalované vůbec poskytla. K použití závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, pro řešení dané věci dovolatelka uvedla, že s jeho aplikací lze souhlasit v tom smyslu, že nějaký realitní agent zabezpečuje nezbytný realitní servis pro prodávajícího, ale je neobvyklé, aby realitní agent působil na straně kupujícího. Žalovaná je názoru, že stanovení obvyklé odměny zprostředkovatele kupujícího, případně výše bezdůvodného obohacení na straně zájemce kupujícího nebylo dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeno. Dovolatelka nesouhlasí s přiznanou výší bezdůvodného obohacení žalobkyni, výši považuje za zcela neadekvátní vynaložené činnosti ze strany žalobkyně. Namítá též, že na bezdůvodném obohacení soudy přiznaly fakticky více, než žalobkyní požadovaná provize 2 % z kupní ceny nemovitosti (1 519 000 Kč) + DPH, celkem 1 837 990 Kč, což je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu o nemožnosti přiznat DPH k bezdůvodnému obohacení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, 30 Cdo 998/2016). Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce řádné aktivní legitimace žalobkyně, kterou nesprávně posoudil. Podle názoru dovolatelky z žádného relevantního důkazu provedeného soudy nevyplývá, že by žalovaná od žalobkyně, jakožto právnické osoby, obdržela plnění, které by bylo možné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Pokud by bylo možné připustit, že někdo poskytoval žalované nějaké zprostředkovatelské služby, tak to byl M., jakožto fyzická osoba a P. D., jeho subdodavatel, nikoliv zástupce žalobkyně. Poslední dovolací námitkou žalované je, že zjištěný skutkový stav má být dovolacím soudem, na rozdíl od obecných soudů, posouzen jako jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí podle §2992 o. z., přičemž tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu až do skončení dovolacího řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, stejně tak navrhla i zamítnutí návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že žalovaná v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, navíc tuto polemiku považuje za zcela nesrozumitelnou a nepřípadnou. Na rozdíl od dovolatelky je přesvědčena, že soud s ohledem na skutkové závěry zdůvodnil svůj závěr ohledně aktivní legitimace žalobkyně a výši přiznaného bezdůvodného obohacení a srozumitelně vysvětlil, proč se nezabýval otázkou DPH, když vyšel ze zjištění, že ze zjištěných okolností nevyplývá, že by mezi účastnicemi byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva. Za nepřípadný považuje i požadavek žalované posoudit jednání žalobkyně podle ustanovení §2992 o. z. Vyhovění uvedenému požadavku žalované by bylo podle žalobkyně zjevným zneužitím práva.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předložené otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, založené na polemice dovolatelky se závěrem soudu o aktivní legitimaci žalobkyně v daném sporu a právním posouzením otázky získání bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně v soudem určené výši, vycházejí z vlastních skutkových závěrů dovolatelky, na nichž však odvolací soud svůj závěr o těchto otázkách nezaložil. Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, které odvolací soud neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ). Rovněž skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 23 Cdo 1232/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolatelka staví otázku aktivní legitimace žalobkyně na vlastních skutkových závěrech, k nimž však soudy nedospěly. Je třeba připomenout skutková zjištění obou soudu, podle nichž soudy po zhodnocení všech důkazů dospěly k závěru, že zástupce žalované K. S., v postavení člena statutárního orgánu žalované, si byl dobře vědom realitní činnosti žalobkyně ve prospěch žalované, která na základě poptávky žalované vynaložila vlastní úsilí při zajištění možnosti žalované uzavřít kupní smlouvu ohledně konkrétně nabízené nemovitosti k prodeji. Odvolací soud aktivní legitimaci žalobkyně řádně zdůvodnil, když uvedl, že žalobkyně bez uzavření smlouvy s žalovanou vykonávala pro žalovanou zprostředkovatelské služby a dovodil, že tím žalovaná získala majetkový prospěch. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že aktivní věcnou legitimaci při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení má ten, na jehož úkor se jiný obohatil, že legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nezakládá smlouva, ale skutkové zjištění o tom, kdo se obohatil a na čí úkor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4744/2014, dostupné na www.nsoud.cz , a v něm řadu označených rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k řešení otázky aktivní legitimace.) V citovaném usnesení Nejvyššího soudu byl zároveň přijat právní názor, že otázky, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila, jsou otázkami založenými na skutkových zjištěních soudu, které přezkumné činnosti dovolacího soudu nepodléhají.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že otázka, týkající se přiznání DPH k částce bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vychází rovněž z vlastního skutkového závěru dovolatelky. V dané věci nedošlo k žádnému připočítání DPH k částce odpovídající peněžité výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel při zjišťování výše bezdůvodného obohacení žalované z obvyklé odměny za zprostředkování koupě ve výši 3 % z kupní ceny bez DPH.
Dovolání žalované není přípustné ani pro řešení otázky, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, že skutkový stav věci by měl být posouzen jako jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí podle §2992 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2020, vysvětlil povahu a rozdílnost obsahu ustanovení §2991 o. z. a §2992 o. z. a dospěl k závěru, že o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí ve smyslu ustanovení §2992 o. z. se nebude zpravidla jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku. V nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že mezi účastnicemi k uzavření smlouvy o zprostředkování nedošlo, ale žalovaná si byla realitní činnosti žalobkyně pro žalovanou dobře vědoma, což lze dovodit i ze skutečnosti, že žalobkyni byla zástupcem žalované za provedenou činnost v její prospěch nabídnuta odměna ve výši 50 000 Kč. Na zjištěný skutkový stav tedy nemohlo být aplikováno ustanovení §2992 o. z., jak ostatně vyplývá z výše cit. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019.
Namítá-li dovolatelka, že soudy řádně neodůvodnily svá rozhodnutí a považuje tato rozhodnutí v dané věci za nepřezkoumatelná, je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, včetně vady, že rozhodnutí případně trpí nepřezkoumateností, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, anebo usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu