ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2565.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2565/2021-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce H. G. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalované Alfa Plastik, a.s. , se sídlem v Bruntále, Opavská 1435/45, identifikační číslo osoby 60793791, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o zaplacení částky 391.660 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 185/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2021, č. j. 47 Co 231/2020-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2020, č. j. 17 C 185/2019-248, potvrdil ve výroku I. o věci samé, jímž byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 391.660 Kč s příslušenstvím, zamítnuta, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (druhý výrok).
Žalobce (dále též „dovolatel“) napadl dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního a druhého výroku. Přípustnost dovolání podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.; konkrétně namítá nesprávné právní posouzení v otázce promlčení a v otázce „hmotněprávního posouzení žalovaného nároku“.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout a uložit žalobci povinnost uhradit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalobce bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalobce (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku ve vztahu k námitce „nesprávného hmotněprávního posouzení žalovaného nároku“ dovolatel nedostál, neboť v dovolání absentuje jakékoliv označení rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Dovolání tak v této části trpí takovou vadou, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka nesprávného právního posouzení v otázce promlčení. Závěr odvolacího soudu, dle něhož na běh promlčecí doby nemělo žádný vliv řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 677/1998, jež bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011).
Podle ustanovení §405 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle §402 až 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Navíc podle §408 odst. 1 věta první obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Přitom jak uvedl odvolací soud, i tato objektivní desetiletá promlčecí lhůta by vypršela v roce 2007 (srov. důvody výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Na uvedeném správném závěru odvolacího soudu o tom, že v podmínkách projednávané věci promlčecí doba nepřestala běžet, nic nemění ani polemika dovolatele s důvody zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než z vyložených důvodů předmětné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, nezabýval se jeho návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť podle závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není "projednatelný" ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu